Vítězný únor 1929

Vůdcem KSČ se Gottwald stal na V. sjezdu KSČ, který se konal 18.–23. února 1929. Zůstal jím po následující téměř čtvrtstoletí. Přitom dodnes není úplně jasné, proč padla volba Kominterny právě na něj. Jak se ale ukázalo později, z hlediska svých zájmů měla šťastnou ruku. Gottwald se ukázal jako mimořádně schopný lídr, který se nikdy významněji neodchýlil od moskevské linie a jejímu naplnění byl ochoten obětovat patrně cokoli. Co se tedy stalo, že tento nepříliš vzdělaný dělník z nuzných poměrů to dotáhl až do pozice šéfa jedné z nejsilnějších stran v republice, aby svou pouť později završil úřadem prezidenta?

Od spolupráce k bolševizaci

V roce 1921 vznikla KSČ spíše jako strana radikálního socialismu sdružující nespokojence, kteří politiku existujících levicových stran – sociální demokracie a národních socialistů – pokládali za příliš umírněnou. Jistě je též spojovaly sympatie k sovětskému Rusku jako zemi, jež jako první překonala kapitalismus. Představy Moskvy o komunistické straně se s tímto chápáním ale překrývaly jen omezeně. Kominterna vznikla v březnu 1919 jako štáb světové revoluce a členské strany v jednotlivých zemích chápala jako pouhé své sekce. Jejich autonomie tak byla daleko omezenější, než tomu bylo v případě sociálnědemokratických stran.

Jestliže Moskva v prvních letech existence připouštěla více cest k socialistické revoluci, včetně sice omezené, ale možné spolupráce s dalšími politickými stranami považovanými za pokrokové, do roku 1924 převážila odlišná koncepce. Strany se měly bolševizovat: ať působily kdekoli na světě, měly se stát sdružením skutečných profesionálních revolucionářů, vyžadujících přísnou vojenskou disciplínu, bezvýhradnou poslušnost Moskvě a využívání konspirativních metod organizace i politického boje. To ne vždy vyhovovalo dosavadním tradicím dělnického hnutí v jednotlivých zemích, a to zvláště v těch, kde se dělnictvo mohlo legálně organizovat již dávno před první světovou válkou. Ti, kteří se s touto centralizací a „militarizací“ komunismu nemínili smiřovat, odcházeli sami nebo z donucení.

Proto bylo pro Moskvu nutné, aby nalezla schopného vůdce, který by dokázal bolševizaci uskutečnit. Zakladatel KSČ Bohumír Šmeral jím nebyl. Třebaže byl v Kominterně respektovanou osobností, jeho vstřícné postoje k existenci Československa a uznávání parlamentních metod práce se do bolševizačních not nehodily. Proto byl uklizen do Moskvy, kde plnil rozličné úkoly v rámci Kominterny, a začala se hledat náhrada.

Mládí vpřed

Když si dnes mnozí stěžují, že svět ovládají starší šedovlasí muži, meziválečná demokratická politika – a to nikoli jen v Československu – byla patrně ještě více gerontokratickou. Fašismus a komunismus lze do jisté míry pokládat i za generační revoltu. Nicméně KSČ patrně díky tomu, že vznikla rozštěpením sociální demokracie, vykazovala ve dvacátých letech spíše vyrovnanou věkovou strukturu a zdá se, že ve třicátých letech členstvo spíše ještě lehce zestárlo. Neplatí to však o vedení, které naopak mládlo. Ne náhodou.

Nejpozději od poloviny dvacátých let Kominterna sázela na mladé radikály, od nichž očekávala větší poslušnost. Již v roce 1924 mladé aktivisty použila jako beranidlo proti starším straníkům – a právě tehdy vzniklo v rámci strany uskupení, jemuž ostatní posměšně říkali „karlínští kluci“. Všichni se narodili kolem roku 1900 a své životy trávili ve stranickém sekretariátu, jenž se nacházel v Karlíně na dnešní Sokolovské ulici (dříve Královské třídě). To oni v roce 1924 podle moskevských not zaútočili na Bohumíra Šmerala, kterého měli za nositele oportunismu a nedůsledného bolševika, držícího se parlamentní taktiky a bránícího proměně KSČ v nástroj mezinárodní revoluce.

Čas ale ještě nenazrál. Kominterna nakonec usoudila, že o tyto mladé radikály se v daném okamžiku nelze opřít, protože zcela postrádali potřebný respekt ve straně. Neváhala však tehdy alespoň nadiktovat, v jakém poměru zástupců umírněných a radikálů má být složeno vedení KSČ. Střet mezi šmeralovskou umírněnou taktikou a levicovým radikalismem byl prozatím odložen. A karlínští kluci – mezi něž ovšem patřily i holky, jako Marie Švábová-Švermová – se rozprchli do nejrůznějších koutů: někteří se odebrali na studia do Moskvy, další na rozličná místa v republice plnit stranické úkoly.

Proč právě Gottwald?

Kolem této otázky panuje nejvíce nejasností. Správná odpověď zní: Nevíme. A dokud nebude možné důkladně prostudovat sovětské archivy, stěží vědět budeme. Zcela jistě nebyl první volbou Moskvy. V roce 1924, kdy začala být bolševizace v Československu postupně zaváděna, byl regionálním funkcionářským kádrem na Slovensku a nezdálo se, že by tohoto původně truhlářského dělníka cokoli předurčovalo k vůdcovskému postavení. Jeho hvězda začala pozvolna stoupat až v roce 1925, kdy byl na III. sjezdu strany poprvé zvolen do ústředního výboru.

Moskva podle všeho tehdy sázela na jiného muže: Bohumil Jílek se dobře zapsal již v počátcích existence KSČ, kdy v roce 1922 proti Šmeralovi reprezentoval ultralevicové křídlo žádající okamžitou revoluční akci. I když levičáci tehdy byli poraženi, a dokonce i vyhozeni ze strany, včetně Jílka samého, Moskva přiměla Prahu k jejich znovupřijetí, třebaže původní vysoké funkce v aparátu jim navráceny nebyly. Zpátky do vedení strany se Jílek dostal v roce 1925 a postupně ve svých rukou úspěšně koncentroval stále více moci. S funkcí ústředního tajemníka a člena vedoucích orgánů strany se stal nejdůležitější personou vedení. V jeho rukou se sbíhaly nitky řízení partaje.

Třebaže strana zažívala dlouhodobý odliv členů a bolševizace příliš nepostupovala, Jílek si uchovával důvěru Moskvy. Otřes jeho pozice přinesly až neúspěšné masové akce v roce 1928, kterými chtěla dát KSČ o sobě náležitě vědět. Jenže generální stávka plánovaná na březen toho roku i tzv. Rudý den v červenci skončily úplným debaklem. Neúspěchy rozklížily existující vedení, jehož byl Gottwald dosud dobře fungující součástkou. Nepochybně ještě v létě 1928 jej v Moskvě nevnímali jako nového potenciálního vůdce. Jílka tehdy Kominterna rozhodně ještě neházela přes palubu a spokojila by se s jeho upozaděním ve vedení.

Mladí radikálové však chtěli více. Gottwald stanul v jejich čele patrně proto, že byl o několik let starší než ostatní karlínští kluci, politicky zkušenější, byl Čechem, který působil na Slovensku, a prokázal, že je ochoten a schopen použít jakýchkoli metod, aby naplnil přání Moskvy. O jeho taktických schopnostech ostatně dobře vypovídá to, jak dovedně se dokázal distancovat od vedení, jehož byl letitou součástí, a pasovat se do úlohy obroditele a zachránce strany, aby zároveň odpovědnost za všechny chyby hodil na své konkurenty. Můžeme také dedukovat, že nebylo praktické spolehnout se na nějakého outsidera, který by se musel vlamovat do nejvyšších mocenských pozic zvenčí. Stávající vedení KSČ pak moc možností na výběr nedávalo.

Boj o stranu

Otevřený boj mezi frakcemi se rozhořel od září 1928. A tady už byl Gottwald klíčovým hráčem. Šlo o ovládnutí jednotlivých krajských organizací, aby z nich vzešli ti správní delegáti pro chystaný V. sjezd. Nejsme z pramenů dostatečně obeznámeni s tím, jak tento boj probíhal v jednotlivých místech. Výmluvně hovoří vzpomínky Bohumila Klíchy, jednoho z delegátů sjezdu, který v šedesátých letech v knize Bojovali, zvítězili bezelstně vzpomínal na to, jak na budějovickou krajskou konferenci, kde se volili delegáti, jednoduše nepustili zástupce okresů ovládaných jílkovci. Následné pololegální konání V. sjezdu, kdy se každý den zasedalo jinde, navíc umožňovalo vyloučit nepohodlné delegáty – jednoduše se jim neřeklo, kam se zasedání přesouvá.

Jak důležitou roli ale tyto manipulace skutečně hrály, není z pramenů jasné. Zdá se, že menší, než se obecně soudí. Pokud by se děly opravdu masivně, jistě by na ně Gottwaldovi odpůrci daleko více poukazovali. O nevůli v řadách členstva můžeme usuzovat spíše z nepřímých zdrojů, z toho, jaký nastal odliv členů během roku 1929. Sjezd každopádně způsobil ve vedení strany dokonalou turbulenci – z původního nejužšího vedení zvoleného na předchozím sjezdu zůstali jen Gottwald a Antonín Zápotocký. Ten však patrně pouze na výslovné přání Kominterny, protože mladí radikálové ho měli za starého tradicionalistického odborářského bosse.

Na první pohled pak může překvapit narůstající Jílkova pasivita. Namísto otevřeného boje se před sjezdem postupně stahoval do ústraní. V lednu 1929 v duchu bolševických tradic publikoval jen pokořující sebekritiku, a na samotném sjezdu dokonce odmítl vystoupit. Díky svým letitým zkušenostem aparátníka zřejmě pochopil, že boj nemůže vyhrát a že se s ním už nepočítá.

Rozvrat? Nikoli, úspěch.

Po V. sjezdu se strana v podstatě rozpadla, v mnoha oblastech zmizely její základní organizace a podobný osud postihl také tisk a řadu přidružených spolků. Nejhůře dopadly komunistické odbory. Jejich šéf Josef Hais nejenže s sebou odvedl část členstva, ale i odborářskou pokladnu. Nové rudé odbory tak začínaly od nuly. Propad strany ilustrují čísla – v prvních letech po založení, v časech největšího rozkvětu členské základny KSČ, se počet držitelů stranické knížky pohyboval nad 300 tisíci, po sjezdu mluví nejpesimističtější odhady o pouhých deseti tisících členech. Náklad Rudého práva klesl na čtvrtinu.

A přesto lze mluvit o úspěchu. Navzdory rozvratu Gottwald dokázal udržet otěže a strana v nadcházejících volbách 1929 neoslabila tak výrazně, jak by se na základě uvedených čísel dalo čekat. V počtu poslaneckých mandátů se propadla ze druhého na čtvrté místo. Kominterna byla spokojena. Pro bolševiky početná strana nikdy nebyla prioritou, více vyhovovala partaj malá, ale složená z profesionálních revolucionářů chystajících se uskutečnit revoluci ve vhodný okamžik, jako to učinil Lenin na podzim roku 1917.

Lenin v Kremlu na schůzi Kominterny. (Březen 1919. Po jeho levici švýcarský komunista Fritz Platten, organizátor Leninova přesunu ze Švýcarska do Ruska po únorové revoluci v roce 1917.), Autor: [object Object]

Obdobné procesy probíhaly i v dalších evropských zemích, v nichž komunistické strany měly masový charakter, třeba ve Francii či v Německu. Bolševizaci provázely sektářské postoje, které komunisty izolovaly od ostatních levicových stran, jež v té době Kominterna nazývala sociálfašistickými. Ve Francii tato taktika dovedla stranu k politické marginalizaci, z níž se dostala teprve v polovině třicátých let, kdy s novou taktikou lidové fronty (spočívala ve spolupráci s ostatními politickými proudy na obranu demokracie proti fašismu, Kominterna ji vyhlásila v roce 1935) mohla zaujmout pragmatičtější a otevřenější postoje. Německu komunistická strana naopak lehce posilovala. Ovšem v porovnání se spektakulárními volebními úspěchy nacistů v letech 1930–1932 byly její zisky prachbídné. Gottwaldovi i jeho zahraničním kolegům nicméně velmi pomohla velká hospodářská krize, kdy se komunisté mohli postavit do čela lidových nepokojů v ulicích a továrnách. Tím si také utvrzovali svůj profil antisystémové strany, jejímž kolbištěm není parlamentní půda.

Když 21. prosince 1929 učinil nově zvolený poslanec Gottwald svůj první velký parlamentní projev, z něhož jsme citovali v úvodu, mluvil také o tom, že nejvyšším revolučním štábem strany je skutečně Moskva. Svými výroky o zakroucení krkem nechtěl nahnat strach domácím odpůrcům světové revoluce. Jeho slova měla zarezonovat především v Moskvě a potvrdit, že KSČ má konečně v čele pravého bolševického vůdce..

Autor je historik. Letos mu má knižně vyjít první díl Dějin Komunistické strany Československa (pokrývající roky 1918–1939), který napsal s Pavlem Markem.