Z Gulagu do Prahy

Odsouzení v sovětském Gulagu v roce 1932., Autor: [object Object]

Za těmito strohými poznámkami se skrývají stovky a tisíce osudů občanů předválečného Československa, které v letech 1939–1941 pohltila sovětská Hlavní správa nápravně-pracovních táborů, zkráceně Gulag. Jedinou nadějí se pro ně mohla stát amnestie, vyhlášená Státním výborem obrany SSSR 3. ledna 1942, která jim otevřela cestu na frontu. U příležitosti jejího 80. výročí výzkumný tým Ústavu pro studium totalitních režimů – Anna Chlebina, Jakub Daníček, Jaroslav Formánek, Jan Dvořák a Adam Hradilek –, zabývající se projektem Čechoslováci v Gulagu, zveřejnil vyšetřovací spisy prvního tisíce z přibližně 5500 vězněných Čechoslováků, pocházející ze Státního archivu Zakarpatské oblasti (DAZO) v Užhorodě. Autoři tak připomněli strhující osudy lidí, kteří se provinili jen tím, že chtěli bojovat proti nacismu nebo uniknout jeho represivní politice.

Raději všechny zavřít

První československá jednotka zahraniční armády Československý legion se zformovala již v dubnu 1939 v Polsku, krátce po vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Tam ji také v září zastihl německý útok na Polsko a vypuknutí druhé světové války. Krátce se ještě střetli s Němci, ale brzy museli ustoupit na východ, kde je zajali a internovali Sověti, kteří s Hitlerem uzavřeli pakt o neútočení a Polsko napadli z druhé strany. I když část zajatců ještě mohla odejít na Balkán a do Francie, zbytek včetně Svobody zůstal a v nejistém postavení čekal na další vývoj – Sovětského svazu se totiž „imperialistická válka“ mezi „německými fašisty a britsko-francouzskými kapitalisty“ zatím netýkala.

Ovšem ti, kteří z protektorátu utekli až po jejím vypuknutí, z pohledu Moskvy již nebyli zajatí internovaní vojáci, ale potenciální špioni či narušitelé státních hranic. Stalin Hitlerovi nevěřil a pohraniční oblasti, do nichž Čechoslováci utíkali, pokládal za potenciální nástupní válečné pásmo. Každého cizince, který se v něm ocitl, považovaly sovětské úřady automaticky za špiona. V paranoidní logice stalinského policejního státu bylo bezpečnější zavřít každého včetně nejvěrnějšího komunisty než riskovat volný pohyb byť jen jednoho vyzvědače nebo diverzanta. Doplatil na to třeba Vladimír Levora, který po prozrazení své odbojové činnosti uprchl do Polska, odkud chtěl odplout do Anglie. Po německém útoku změnil plány a zamířil přes Rumunsko na Západ, Sověti jej ale zadrželi. Za nelegální překročení hranice jej odsoudili na pět let nucených prací v pracovním táboře Vorkutlag.

Specifickou skupinu „Čechoslováků v Gulagu“ tvořili lidé z Podkarpatské Rusi, kterou Němci při svém porcování Československa přisoudili Maďarsku. Vasil Kolbasňuk v dubnu 1941 uprchl i se svými sourozenci do SSSR, kde vyfasoval trest za údajnou špionáž – pět let v kárném táboře. On i další často uváděli jako důvod svého útěku „maďarskou perzekuci“ nebo to, že nechtěli nastoupit povinnou vojenskou službu v maďarské armádě. Zvláště se báli lidé židovského původu, kteří měli být zařazeni do takzvaných speciálních pracovních jednotek. V nich byli maďarští Židé využíváni na otrockou manuální práci nebo je během válečných operací proti SSSR nasazovali na extrémně nebezpečné vyčišťování minových polí.

Češi a Slováci židovského původu utíkali v obavě z rasově motivované perzekuce také z protektorátu a Slovenského státu. Například Ernest Breiner se pokusil v červenci 1940 dostat do SSSR, kde byl zadržen, odsouzen za špionáž na tři roky a odeslán do Gulagu. Paradoxní je, že Stalinův režim nešetřil ani komunisty, jež před Gulagem neuchránila dokonce ani ilegální činnost. Takto se po přechodu hranic ocitl s pětiletým „flastrem“ na Kolymě, kde i zahynul, komunista Ondřej Grossmann či později nechvalně proslulý vojenský prokurátor a spolupracovník sovětských tajných služeb Karel Vaš. Ten se dokonce na příkaz stranického ústředí na svou rodnou Podkarpatskou Rus v únoru 1939 vrátil z Prahy, aby zde organizoval ilegální odboj. Když po odhalení musel o rok později překročit hranice do SSSR, byl zadržen a odsouzen na tři roky.

Totální mobilizace

Sovětské hranice se po společné německo-sovětské likvidaci Polska posunuly na západ a SSSR se postupně rozrostl o území východního Polska, pobaltské státy i rumunskou Besarábii. Obsazená území začala Moskva ihned sovětizovat a likvidovat na nich veškerý odpor. Od roku 1939 až do poloviny roku 1941 odtud do pracovních táborů proudily tisíce dalších vězňů, takzvaných zapadniků – polských, litevských nebo lotyšských vlastenců, z pohledu Moskvy ovšem zvláště nebezpečných kontrarevolucionářů, nacionalistů a zarytých nepřátel sovětského režimu. „Soustroví Gulag“ tak praskalo ve švech, navíc se díky „zapadnikům“ naplnilo lidmi, kteří měli zkušenosti s násilným odporem.

Po útoku Německa na Sovětský svaz 22. června 1941 celá země a s ní i Gulag totálně mobilizovaly všechny zdroje. Hranice mezi vojenskou a civilní sférou přestala existovat. Bylo třeba zvýšit pracovní výkon, zesílit politickou indoktrinaci až na hranici sebeobětování a také bojovat proti skutečným či domnělým nepřátelům na frontě i v zázemí. Válka ale také u řady vězňů vzbudila naději, že budou propuštěni a splní svou vlasteneckou povinnost. Ani Stalin, zvláště po katastrofálních porážkách a ztrátách v prvním roce bojů, neviděl důvod, proč by někteří z nich neměli dostat šanci smýt trest svou krví na frontě.

Jak podotýká historik Wilson T. Bell v knize Stalin’s Gulag at War. Forced Labour, Mass Death, and Soviet Victory in the Second World War (Stalinův Gulag ve válce: nucená práce, hromadná úmrtí a sovětské vítězství ve druhé světové válce, 2018), již v srpnu 1941 navrhlo vedení Gulagu k propuštění asi 18 tisíc bývalých vojáků a důstojníků Rudé armády, většinou specialistů, pilotů a tankistů. Československá amnestie se tak časově kryla s jednou z největších vln propouštění vězňů z Gulagu, kdy Stalin potřeboval doslova každého muže. V průběhu celé války byl pak do Rudé armády mobilizován téměř milion bývalých vězňů, kteří často sloužili na nejnebezpečnějších úsecích fronty a nemálo z nich si vysloužilo vyznamenání.

Netýkalo se to ale všech. Odsouzení za protisovětskou či kontrarevoluční činnost si měli trest odpykat celý. To byl případ i některých československých komunistů, například zakládajícího člena KSČ Karla Goliatha. V září 1939 byl v SSSR jako příslušník Československého legionu internován, jenže v rámci prověrek NKVD jej krátce nato zatkli, vyslýchali v moskevské věznici Lubjanka a odsoudili za údajně protisovětské názory. Po amnestii v lednu 1942 jej sice propustili, ale na konci téhož roku znovu zatkli a za trockismus a protisovětskou činnost odsoudili na pět let (na jeho poslání zpět do Gulagu se podle studií historiků z ÚSTR spolupodílel Ludvík Svoboda). Propuštění se ovšem nakonec dočkal až v roce 1955.

Umřít na svobodě

Nejdůležitější roli v propuštění Čechoslováků vězněných v Gulagu sehrál plukovník Heliodor Píka se svými spolupracovníky Jakubem Koutným a Andrejem Patrusem. Píka po okupaci Československa odešel do exilu. Nejprve v Bukurešti a pak v Istanbulu poskytoval pomoc československým uprchlíkům a především vojákům ochotným znovu bojovat. V této roli sloužil jako styčný důstojník mezi prezidentem Edvardem Benešem a Svobodou při formování československých jednotek v SSSR, jež se měly stát vedle již bojujících vojáků na Západě a ve Středomoří součástí Benešovy strategie na obnovu Československa. Tedy součástí úsilí propojit domácí odboj s exilem a vytvořit – podobně jako během první světové války – jediného politického reprezentanta země, který by disponoval silným vojenským kontingentem, postavil se na stranu protihitlerovské koalice a přiměl velmoci „oduznat“ Mnichov.

Píka se stal náčelníkem československé vojenské mise v SSSR, a přestože jej po podpisu československo-sovětské vojenské dohody z července 1941 podle historika Zdeňka Vališe šéf sovětského bezpečnostního aparátu Lavrentij Berija ujišťoval o tom, že sovětská vláda připravuje nábor vězněných Čechoslováků do vojenské jednotky, k výraznému posunu došlo až na začátku prosince. Píka se tehdy se sovětským velením dohodl na zformování československého praporu a posléze brigády, jež měla přijímat dobrovolníky z řad Čechoslováků internovaných či vězněných na území SSSR a pak také z občanů SSSR československé národnosti. Až 3. ledna ale padlo konečné nařízení o amnestii a náboru.

Jak uvádějí autoři projektu Čechoslováci v Gulagu, přibližně pro 15 procent vězňů už amnestie přišla pozdě a v otřesných podmínkách zemřeli. Pracovní normy byly navrženy tak přísně, že vězně v podstatě odsuzovaly k trestu smrti upracováním. Válečnou amnestii tak velitelé lágrů nezřídka využili k tomu, aby k vojenské službě propustili již na smrt nemocné nebo vyčerpané lidi a tím si zlepšili statistiky jinak mimořádně vysoké úmrtnosti – vězni nezemřeli v lágru, ale již na svobodě.

Ani po propuštění neměli Čechoslováci vyhráno. Cesta do výcvikového střediska v uralském Buzuluku mohla z odlehlých lágrů během válečné zimy trvat i několik týdnů. Někteří byli v tak špatném zdravotním stavu, že zemřeli už během cesty či krátce po včlenění do jednotky.

Přes tyto obtíže byl již v polovině roku 1942 zformován a posléze i vyzbrojen 1. československý samostatný polní prapor. Tato tisícová jednotka (979 mužů a 38 žen) odjela v lednu 1943 k Charkovu, kde bránila patnáctikilometrový úsek fronty proti německému útoku, později téhož roku se vyznamenala v bitvě u Sokolova. Od března 1944 do ní mohli být nabíráni i volyňští Češi, jichž se přihlásilo přes 12 tisíc. Prapor se tak rozrostl na 1. československý armádní sbor, jejž čekal krvavý vstup na území Československa v bitvě na Dukle.

Kulka pro Karla Vaše

Po skončení války se osudy „Čechoslováků z Gulagu“ rozešly. Někteří zůstali v armádě, jiní se vrátili k civilnímu povolání, další udělali v novém režimu kariéru. Mnoho bývalých vězňů se naopak „vrátilo“ do komunistického lágru, tentokrát československého.

Výjimečný bojovník Pravomil Raichl, vězeň Gulagu v letech 1940-1942.

Příběhem dvou z nich se nechali inspirovat i tvůrci snímku Staříci. Pravomil Raichl chtěl bojovat s nacisty a německo-sovětskou hranici překročil v létě 1940, skončil však v Gulagu. Po propuštění došel se Svobodou do Prahy, ovšem ani trojnásobné vyznamenání za statečnost ho po válce neuchránilo před tím, aby nebyl v květnu 1948, po komunisty zinscenované provokaci, odsouzen k trestu smrti. Prezident Beneš však odmítl rozsudek podepsat, a tak Raichl „vyvázl“ jen s doživotím. V roce 1952 se mu podařilo uprchnout za hranice, vstoupil do americké armády, později se usídlil v USA. V devadesátých letech se vrátil do Česka a 25. února 2002 zemřel na následky infarktu z rozrušení – v den výročí komunistického puče chtěl zřejmě zastřelit ještě žijícího Karla Vaše. Ten byl po propuštění z Gulagu přidělen ke štábu zpravodajského oddělení československé brigády a po únoru 1948 jako vojenský prokurátor řádil v řadách armády a likvidoval své bývalé spolubojovníky. V roce 1949 navrhl rozsudek smrti pro muže, jenž se zasadil o jeho propuštění z Gulagu – generála Píku.

Raichlův osud je fascinující, výjimečný – a tím zároveň netypický, zastiňující umrtvující hrůzu Gulagu. I pro historika je děsivé, jak se příběhy vězňů opakují – překročení hranice, zatčení, odsouzení, nucené práce. Podobně jako když čtenář otočí poslední stránku Solženicynova Souostroví Gulag, tisíce unikátních osudů se mu slijí do nekonečného moře utrpení. Spíše než výjimečný bojovník Raichl je tak pro onu dobu typický prostý „Vasil“, který nechce do maďarské armády, a proto naivně uteče – načež ho „systém“ zlikviduje.

Autor je historik.