Jak jsme se míjeli

Novinka Slovenské století se podle Pavla Kosatíka zrodila i z podnětu účastníka jedné čtenářské debaty, který se ho zeptal: „V čem byl smysl Československé republiky, když z jejích ideálů skoro nic nezůstalo po roce 1938, 1945, ale ani 1989?“ Podle autora tehdy zazněla v diskusi i nejzajímavější odpověď: „První republika dala vzniknout pozdějšímu i dnešnímu samostatnému a demokratickému Slovensku.“ Což je přinejmenším paradoxní zjištění, když si uvědomíme, jak Slováci po roce 1993 nakládali a dodnes nakládají s výročím 28. října.

Možná i proto Kosatík – věren své metodě „co by kdyby“ – rozvíjí hned ve druhém odstavci myšlenku, čeho by Slováci v rámci Uherska dosáhli v pokračujícím státě s Maďary. Předpovídá, že by nedostali prostor, který si vytvořili v první Československé republice. A fascinuje ho, jak Slováci dokázali 20. století využít a „jak obrovský kus cesty v něm urazili. Řekl bych, že to vyniká právě ve srovnání s námi, Čechy, kteří jsme jim byli celou dobu nejblíž.“

Češi měli skutečně poziční výhodu i bohatší minulost, stejně tak politicky, institucionálně, ekonomicky i kulturně strukturovanější současnost a vizi budoucnosti. Většina z toho tehdy Slovákům chyběla, přesto si onen obrovský kus práce možná sami dost neuvědomují – a především to už tak naléhavě nepociťují nejen z důvodu ztráty paměti. Zdá se jim to přirozené. I proto je dobré akceptovat autorův koncept, podle kterého „je zajímavé nahlížet novodobé slovenské dějiny zvlášť optikou česko-slovenských vztahů“.

Otázka otázek

Po vzoru Kosatíkovy biografie Jiný T. G. M. z roku 2018 by se tahle kniha mohla jmenovat Jiné slovenské století. Jiné pro Čechy, ale jiné taky pro Slováky a nejednou problematizující stereotypy na jedné i druhé straně. Je to česká slovenská otázka ve 20. století a zasloužila by si vyvolat širší intelektuální diskurz, možná i česko-slovenský, i když v této věci nejsem velký optimista.

Česko-slovenský vztah se celkem přirozeně nabízel pro knihu jako východisko, přestože má i jiné fazety, přinejmenším slovensko-maďarskou; ty však nebyly v autorově zorném poli. I proto Kosatík od první strany hledá klíč k otázce otázek: „Proč se slovensko-český či česko-slovenský vztah nikdy nepodařilo realizovat jako rovný s rovným?“ A proto se na konci trochu rezignovaně ptá: „Může být takové přání uskutečnitelné v zemi, kde jeden národ má deset a druhý jenom pět milionů obyvatel? A ještě jinak: může chtít jakkoli nepočetný národ něco podstatnějšího než rovnost s ostatními?“

V souvislosti s tím je třeba podtrhnout i autorova související slova: že o tomto přání Slováků „velká část nás Čechů celou dobu nechtěla nebo nebyla schopna slyšet“. Což je podle něj „jedna z největších záhad našeho společného vývoje“. Také proto ji Kosatík opakovaně připomíná a pokouší se ji rozluštit. Jenže záhady jsou záhadami, proto mají v sobě i cosi neuchopitelného, iracionálního.

V českém prostředí přitom bylo nemálo intelektuálů, kteří pro tento problém neztratili cit – přinejmenším od Šaldy přes Čapka a Patočku až po Pitharta. Rád se v této souvislosti odvolávám na slova Jana Patočky, který už v roce 1968 připomínal Čechům: „Potřebujeme Slováky proto, abychom o sobě věděli pravdu.“ A jak ukazuje Slovenské století, je to i naopak: aby o sobě Slováci znali pravdu, potřebují český pohled. Platí však i výrok v podstatě moravského Slováka Ludvíka Vaculíka z dob rozpadání státu z roku 1990: „Nepřijali jsme do svého vědomí slovenství“ tak, jako „největší postavy slovenské přijaly češství“. O téměř třicet let později Pavel Kosatík jakoby na okraj připomíná, že ani Václav Havel „slovensky necítil“ a nebyl na Slovensku doma.

Ale kdo byl? Kundera, Hrabal? Možná je to i dnes pár zapálených historiků, kteří udržují aspoň profesionální kontext tématu. I to patří ke zmiňovaným záhadám – stejně jako to, jak česká uraženost po volbách v roce 1992 vyústila v památnou „úlevu vzdělanců“, tedy v ono „ať si jdou“. O kritické sebereflexi nebylo tehdy v českém intelektuálním prostředí ani slechu. Většinou nepadlo ani slovo o tom, co psal Petr Pithart možná jako jediný už od roku 1990 – tedy abychom se zamysleli nad tím, jak jsme se míjeli „nejenom v jednotlivých pojmech, ale i v prožitku společného státu, dějin vůbec“. A o tomto míjení je kniha především.

Možná inspirace

Její předností je, že Kosatík dokázal na ploše 20. století vše podat v syntetické a zároveň výsostně osobní kritické podobě. „Na syntézu si to musíte nažít,“ říkával klasik slovenské kritiky Alexander Matuška. Po autorově Slovenském století (ale i T. G. M. a Českém snění) nutno dodat, že také načíst, nastudovat, mít pověstný „Sitzfleisch“. A názor! Výhodou takového osobního nasazení je, že si pak dějepisec-vypravěč může dovolit v interpretaci a hodnocení víc vlastního, v dobrém smyslu subjektivního přístupu.

Tuto licenci už využíval Pavel Kosatík v dosavadní tvorbě, takže ji beru jako součást jeho výbavy, jen ji možná ostřeji vnímám jak v českém, tak slovenském kontextu. Jak říká na jednom místě o klasikovi moderní slovenské historiografie Ľubomíru Liptákovi: „Mistr se pozná podle toho, že při psaní na okraj nic neubírá z plné intenzity svého autorského nasazení.“

Kosatík přichází s nekompromisním názorem na slovenské, české i československé dějiny a jejich určující představitele přibližně od vzniku společného státu až po jeho rozpad. Přesněji po porážku mečiarismu, což je zhruba ono tradiční „Slovensko ve 20. století“ – jak se nepříliš přesně zafixovalo v periodizaci slovenských dějin či spíše v povědomí o nich. To jsou také ony dějiny současnosti, většinou společné, ve kterých ještě silně funguje paměť. Samozřejmě česká i slovenská, o menšinové nemluvě. A co si budeme namlouvat, většinová vítězí. Autor se na ni však nechce spoléhat.

Co říci by o paměti měli i Maďaři, kteří zůstali po Trianonu a po druhé světové válce v Československu a po roce 1993 ve Slovenské republice. A koneckonců i sudetští Němci. Jak by ovlivňovali (nebo ovlivňují) třeba suverenitu státu (českého při volbách Zeman vs. Schwarzenberg, slovenského například v případě volby Gašparovič vs. Radičová). To, že problém německé menšiny byl v českém prostředí definitivně vyřešen, neznamená skutečnou definitivu. V rámci oné hry „co by kdyby“ působí jako sci-fi už jen představa, co by dělali Češi, kdyby ve státě zůstala třímilionová německá menšina.

Ve slovenském kontextu platí pro maďarskou menšinu požadavek „rovný s rovným“ – tedy aby se cítili jako doma, ne jako imigranti. V obou případech však navzdory odlišnosti zůstává tento problém jako rybí kost v krku. A zároveň se většina tváří, že neexistuje. Dokonce navzdory tomu, že v případě Slovenska – kde maďarská menšina zůstala – se stal nejpodstatnějším vnitropolitickým problémem, ale i geopolitickým tématem. A v samostatné slovenské státnosti dvojnásob. Asi se bude muset najít Maďar ze Slovenska, který napíše svoje Československé i Slovenské století, tedy knihu Szlovák évszázad. Ale i Slovák, který napíše Českéstoročie. Kniha Pavla Kosatíka by je mohla inspirovat.

Ne že bychom měli nouzi o domácí (nejednou i kontroverzní) výklady a hodnocení, ale srovnání či nadhled zvenku není nikdy na škodu. Ani Čechům by paradoxně neuškodil při reflexi národní uzavřenosti, sebestřednosti, která přece nebyla smyslem české otázky, přinejmenším od Masaryka. Kosatík přitom nešetří ani Slováky, ani Čechy, například Beneše vůbec. Vyčítá jim třeba, že chtěli po převratu exportovat na Slovensko svůj hodnotový svět „bez toho, aby se zajímali, do jakého prostředí jako hosté vstupují“. A možná někde tam byly kořeny budoucích rozchodů a rozpadů.

Právě z tohoto hlediska je Kosatík podnětný, i když pro některé možná provokativní. Nejednou hladí proti srsti slovenské vžité představy, stejně jako ty české; je to přímo jeho program. I proto se možná dozvídáme víc o takových fenoménech, jakými byl či je čechoslovakismus, slovenský antisemitismus a konfesionalismus, o slovenských a českých specifikách, o rozdílech v české a slovenské interpretaci dějin a osobností, o odlišnostech v prožívání dějin. O onom míjení.

Uzlové body

Autor převyprávěl slovenské století ve dvaadvaceti hutných kapitolách skrze příběhy, procesy a klíčové události od vzniku společného státu – a zejména skrze aktivity politických osobností Šrobára, Štefánika, Hlinky, Hodži, Tisa, Sidora, Karvaše, Čatloše, Širokého, Husáka a Dubčeka – až po sametovou revoluci a porážku mečiarismu. Nabízí množství informací, interpretací, hodnocení, které by stály za zvláštní zmínku a rozvinutí nejen pro svoje asociativní inspirace a lapidární charakteristiky. Nemluvě o mikroportrétech zdánlivě okrajových či pozapomenutých, ve své době však vlivných aktérů dějin.

Když si uvědomíme, kolik jich před námi jen v této knize defiluje, odpouštíme i mnohým současným politickým figurám. Dnes už neznámý Karol Bacílek byl například v letech 1953–1963 prvním mužem slovenské politiky (po něm nastoupil Dubček). Na jevišti dějin však v režii historiografie a v režii Kosatíkově přece jen zůstávají postavy a osobnosti, po kterých zůstala stopa, ať už negativní či pozitivní. A na tomto široce rozvrstveném půdorysu autor mapuje cestu, odkud se Slováci vydali do praktické politiky a kam za necelých sto let došli.

U mnoha aktérů se přitom autor odvázal a popustil uzdu svého narativního umění a esejistického subjektivismu: v případě Štefánika, Beneše, Tisa („odpornější kněz… nežil“), Mečiara („politický gangster“) i dalších. Mimochodem vícero rodákům neuškodí připomenout, že Štefánik nevstupoval do dějin z pozice Slováka či Čecha – „ale z pozice světoobčana, který situaci obou národů nahlížel z hlediska evropských, a občas i světových kontextů“. Takových jsme na obou stranách Moravy měli méně než málo, na Slovensku ještě tak Hodžu. A někteří by si mohli uvědomit i to, že jsme neměli svého Masaryka a svoji hilsneriádu, která by je donutila „alespoň k přemýšlení o tom, jak jsou jejich antisemitské představy o Židech iracionální a odporné“.

Podobná srovnání a konfrontace dodávají Kosatíkovu vyprávění šťávu, která čtenáře udržuje u sledování slovenského příběhu především v „uzlových“ bodech – a že jich bylo za těch necelých sto let nepočítaně. Po druhé světové válce výrazně, když jsme byli nadstandardně kompatibilní v antagonistickém, neřkuli likvidačním vztahu k menšinám. V roce 1968, kdy jsme se výrazně míjeli, i před ním a po něm. A také tehdy, když píše o normalizačním českém pocitu degenerace a paralelním slovenském pocitu vnitřního rozvoje, materiálního i duchovního.

Nebo o konfesionálním, nacionálně uzavřeném slovenském katolickém disentu a chartistickém ignorování problematiky federace a slovenské i menšinové otázky vůbec. Ale rovněž když autor píše o odlišných východiscích a důsledcích listopadu 1989, o odlišném utváření moci na Slovensku a v Česku. Události mečiarismu tehdy Češi vnímali podle Kosatíka tak, „jako kdyby se děly na opačné straně zeměkoule“. Ale kdo by si to pamatoval, vždyť to bylo už před čtvrtstoletím!

Oblíbené a poutavé „co by kdyby“ uplatňuje Kosatík i tehdy, když se ptá svých rodáků, co by bylo, kdyby usilovali o to, aby se Slováci ve společném státě cítili všude doma tak, jako se v něm cítili Češi. Nebo „co by se stalo, kdyby Češi dejme tomu ve dvacátých letech pochopili, že Slováci se doopravdy cítí samostatným národem. Dokázali by se k nim chovat obratněji, citlivěji?“ Tyto otázky přesahují kompetence historika, ale o to jsou intelektuálně naléhavější. A právě přesahem z historiografie na území kritického intelektuála se Kosatíkova kniha stává aktuálním poselstvím k zamyšlení, odkud jsme vyšli a kam jsme se dostali. Nejen pro Čechy, ale i pro Slováky. A zmiňované další menšiny.

Jen nevím, zda by z nás měli Masaryk nebo Štefánik radost!

Autor (1939) je emeritním pedagogem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Pavel Kosatík: Slovenské století
Torst, 408 stran