Ještě stále pod jednou střechou. Už to ale dlouho trvat nebude. (Václav Havel s tiskovým mluvčím Michaelem Žantovským při Dni otevřených dveří na Pražském hradě, 1992), Autor: [object Object]
Je úterý, 23. leden 1990 a před poslance Federálního shromáždění předstupuje prezident Václav Havel. V čele státu je teprve krátce; byl zvolen před necelým měsícem, 29. prosince 1989. Na programu je návrh ústavního zákona o rekonstrukci zastupitelských sborů, jenž má usnadnit odstranění komunistických poslanců a jejich nahrazení lidmi z Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí. Hlava státu využívá zákonodárného práva kdykoli, pokud pocítí tuto potřebu, promluvit k poslancům, a přichází, k překvapení všech, ne s projevem k projednávanému návrhu, ale s vlastní politickou iniciativou. Nicméně tím obchází jednací řád sněmovny a požadavek, který chce přednést, s nikým z předsednictva, výborů či klubů nepředjednal. Nejspíš to vnímá jako byrokratickou zbytečnost ve zcela jasné a v podstatě formální záležitosti, na které by v těsně porevoluční společnosti měla panovat shoda: přichází totiž s návrhem vypustit slovo „socialistická“ z názvu Československá socialistická republika. To doplňuje požadavkem na změnu heraldického znaku republiky a změnu názvu Československé lidové armády vypuštěním slova „lidová“.
Návrh k Havlovu překvapení ale nebyl přijat, oficiálně z procedurálních důvodů. Jádrem problému ovšem ve skutečnosti nebylo vypuštění odkazu na socialismus; nespokojeni byli slovenští poslanci, pro které v názvu Československá republika dostatečně nezazníval důraz na slovenskou autonomii.
Začal se tak hledat ten „správný“ název státu, který by vyhovoval všem. Vyjadřovali se k němu politici, aktivně se zapojovali občané, především na slovenské straně, debata se rozhořela v médiích, své k tomu měli co říct lingvisté. To vše doprovázeno silnou vlnou emocí spolu s čím dál hlasitěji zaznívajícími požadavky na slovenskou samostatnost. Začala se také uvolňovat energie slovenského nacionalismu, nutno říct, že namířená nejen proti Čechům, ale také třeba proti Maďarům. Z papiňáku národnostních vztahů ve zdánlivě poklidné federaci, kde dlouhá léta pod pevně utěsněnou poklicí bobtnaly různé bolesti a problémy, začala po Havlově projevu nekontrolovaně ucházet pára. Spor o název státu, který svým vystoupením prezident nechtě rozpoutal, později vešel do historie s názvem připomínajícím skeče Monty Python: pomlčková válka (přesně řečeno se jednalo o spojovník).
Padalo mnoho návrhů: 18. února 1990 navrhla vláda Slovenské republiky nově název Federace Česko-Slovensko. To Václav Havel odmítl a 16. března podal další návrh, Republika česko-slovenská; 27. března pak poslanci rozhodovali mezi Havlovým a poslaneckým návrhem – Československá federativní republika, kdy slovenská verze zněla Česko-slovenská federatívna republika. Ani to nakonec neprošlo – na Slovensku nevole k takovému označení přerostla v demonstrace. Po dalších vypjatých vyjednáváních během jarních měsíců 1990, kdy se název řešil na úkor debat o budoucnosti například ekonomického směřování, nakonec 20. dubna 1990 zvítězila varianta Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR).
Tříměsíční „pomlčková“ tahanice v parlamentu obnažila na české straně hloubku nepochopení pro slovenské snahy o rovnoprávnost ve společném státě, na slovenské pak aroganci a sebestřednost, jež pomohly získat politické body takovým postavám, jako byl Vladimír Mečiar (čtěte také str. 62–64). Pomlčková válka, odstartovaná v lednu 1990, tak předznamenala další vývoj. Stát se složitě vyjednaným názvem Česká a Slovenská Federativní Republika (gramaticky nesprávně s velkými písmeny) zmizel z mapy 31. prosince 1992, kdy se projekt společného soužití Čechů a Slováků pod jednou střechou rozpadl a oficiálně přestal existovat.
