„Akce proběhla bez závady“

Odbory jednají o platech

„Českomoravskou kotlinu, východní území sousedící s Německem, osídlíme německými rolníky. Čechy a bémáky přesadíme na Sibiř nebo do volyňské oblasti, v nových spolkových státech jim vykážeme rezervace. Čechové musí ze střední Evropy pryč.“ Tato slova pronesl Adolf Hitler už v létě 1932, a proto když o sedm let později vstoupila jeho armáda na české území, daly se čekat katastrofální důsledky. Ty nastaly, ovšem v jiné podobě.

Pět transportů a pět tisíc lidí během dvou týdnů., Autor: [object Object]

V březnu 1939, kdy nacisté obsadili Čechy a Moravu, byl zmíněný plán odložen a nastoupila cesta mírnějšího poněmčení českého prostoru. Vznikl plán, jak pro ideu Německé říše získat české dělnictvo a rolnictvo, o nichž přední reprezentant okupační správy Karl Hermann Frank prohlásil, že „nemají nijak mimořádně vyvinuté národnostní cítění a půjdou za šikovným německým vedením, pokud ustane intelektuálské ponoukání“. Tohle „šikovné vedení“ mělo obyvatele nově zřízeného Protektorátu Čechy a Morava různě motivovat, aby se k němectví přihlásili sami.

Navíc přišla i represe. Ve školách měla němčina postupně vytlačit češtinu, až měly české školy zcela zmizet. „Význam češtiny se měl stlačit na úroveň dialektu,“ píše historik Detlef Brandes. „Motivační“ kurz nastolily nové zákony, kdy například možnost dědit rodinné statky měli mít pouze ti rolníci, kteří se přihlásili k německé národnosti. Pro dělníky se vytvářely sociální programy včetně možnosti rekreací, jež také měly být přístupné pouze lidem německé národnosti.

Němectví mělo být tlačeno propagandou a represemi včetně vyhánění ze země těch, kdo by kladli takové politice odpor. Poněmčené Čechy a Morava pak měly být přičleněny k Říši v rámci nového administrativního uspořádání německého prostoru. České intelektuální vrstvy považoval K. H. Frank za natolik protiněmecké, že nedával šanci získání jejich podpory. Měli být tedy „zbaveni moci, vyeliminováni a expedováni za hranice země“. To dostalo impulz třeba 17. listopadu 1939, kdy nacisté po tvrdě rozehnané demonstraci studentů uzavřeli české vysoké školy a 1200 jejich posluchačů bylo zatčeno a uvězněno. Naopak do prostoru protektorátu se mělo přistěhovat velké množství rasově způsobilých Němců z Říše.

K. H. Frank představil tento plán 17. září 1940 Hitlerovi a ten rozhodl, že „řešením českého problému“ bude tedy germanizace, kterou bude řídit říšský protektor. V jejím rámci přistoupili nacisté i ke krokům, jež by asi označili za vstřícné: rovněž v září 1940 navrhl říšský protektor Konstantin von Neurath, aby směli někteří čeští studenti, hlavně ti z techniky a medicíny, pokračovat ve studiu na vysokých školách v Německu. Hitler souhlasil, přihlásilo se 221 zájemců a ke studiu jich bylo v letním semestru 1941 přijato 33.

Zejména pro dělníky se otevřela možnost odjet na práci do Říše, díky čemuž se v protektorátu snížila nezaměstnanost. Zvyšovaly se mzdy a až do zimy 1939–1940 nenastaly navzdory začínající válce vážné problémy se zásobováním potravinami. Později začal chybět v obchodech tuk nebo uhlí a postupně se objevily stížnosti na nedostatek masa, brambor, vajec. Lidé si také stěžovali na malé příděly. Na území protektorátu se ale neválčilo a život si zachovával relativně snesitelnou podobu. Točily se filmy, chodilo se do kin a kvůli rostoucím cenám se odbory na vládě dožadovaly vyšších mezd. V létě 1940 chtěly zvýšení platů o 35 procent, německé úřady nabídly v září 1940 jen 20 procent.

Židy nezdravíme

Uprostřed téhle zdánlivé všednosti se ale odehrával ještě jeden příběh, který byl jakoby z jiné planety. Týkal se zhruba 120 tisíc spoluobčanů židovského původu.

Ti v Čechách a na Moravě žili v relativně tolerantním prostředí, už za druhé republiky, tedy zhruba rok před nacistickou okupací, se to ale změnilo a aktéry diskriminace se stali Češi. V listopadu 1938 ustavená Strana národní jednoty, z níž pocházel i tehdejší ministerský předseda Rudolf Beran, odmítla přijímat Židy za členy. Rovněž druhá povolená politická strana, nově vzniklá Národní strana práce, vyloučila předáky židovského původu, kteří tam přišli v rámci sociální demokracie.

K vylučování svých židovských členů přistoupily ve stejné době i lékařská a advokátní komora, hlavně proto, že se nežidovští členové chtěli zbavit židovské konkurence. Své židovské členy vylučovaly i české studentské spolky. Během ledna až března 1939 docházelo také k vylučování Židů ze státní služby a jejich nahrazování lidmi nežidovského původu.

Počátek nacistické okupace tyhle antisemitské tendence mohutně posílil a dostal na mnohem vyšší úroveň. Advokátní komora schválila už 15. března zákaz židovským advokátům zastupovat klienty u soudu. Hned po začátku okupace se česká protektorátní vláda také rozhodla odstranit Židy z vedoucích pozic v průmyslu a souhlasila s označováním židovských obchodů.

Protektorátní úřady začaly vydávat vyhlášky, které měly po nacistickém vzoru za cíl zamezit styku židovského a nežidovského obyvatelstva. Například zakazovaly Židům vstup do kaváren a restaurací. Majitelé museli na své podniky vyvěsit nápisy „Židům nepřístupno“. Hotely měly vyhradit židovským zákazníkům speciální místnosti, aby se s nimi ostatní nemuseli setkat. Židovští majitelé museli své obchody označit nápisem „Židovský obchod“. Své židovské a nežidovské pacienty musely oddělit nemocnice. Od 1. září 1940 nesměli Židé bez policejního povolení opouštět svoji obec nebo nosit řády a čestné odznaky. „Opatřením k udržení čistoty krve“, jak to pojmenoval nacistický úřední jazyk, došlo k zákazu sňatků mezi Židy a ostatními obyvateli státu.

Devátého října 1940 uveřejnily noviny oznámení tiskové služby Národního souručenství (NS), tehdy už jediné povolené politické strany, že svým členům zakazuje všechny společenské styky s Židy. O měsíc později ve svém věstníku NS oficiálně definovalo, co společenský styk s Židy znamená: „… když člen NS vyhledává ze své vůle společnost Žida nebo Židovky a úmyslně se s nimi stýká na procházkách, při návštěvách v jejich domácnostech apod. Návštěva místností a míst úředně vyhrazených Židům považuje se za udržování styků s Židy. Rovněž pozdrav náleží ke společenskému styku, a proto členové NS Židy nezdraví.“ V polovině listopadu 1940 byl vydán rozkaz, že Židé nesmějí pracovat v zemědělství a potravinářském průmyslu.

K označení obchodů došlo hned na začátku okupace; ilustrační foto, Autor: [object Object]

Prezident republiky Emil Hácha přitom disponoval pravomocí některé židovské osoby z diskriminačních nařízení vyjmout, jeho rozhodnutí však musel ještě schválit úřad říšského protektora. Do konce srpna 1940 bylo shromážděno 717 žádostí, mezi nimi 53 advokátů, 196 lékařů, 54 úředníků, 328 průmyslníků a obchodníků. Po dlouhém jednání schválila protektorátní vláda 41 osob, které měly být protižidovské diskriminaci ušetřeny. Úřad říšského protektora ale nikoho z nich nepotvrdil. „Váš výklad mne nemohl přesvědčit, že existuje obecný zájem na tom, aby Vámi blíže označené osoby byly vyňaty z právní působnosti nařízení o právním postavení židů ve veřejném životě,“ napsal předsedovi vlády Aloisi Eliášovi jeden z vysokých úředníků nacistické správy Kurt von Burgsdorff.

Nic nesmí uniknout

Především však bezprostředně po obsazení českých zemí nacisty začala arizace židovského majetku. V první fázi se zaměřila na rodiny a jednotlivce odcházející do emigrace. Gestapo odjíždějící lidi kontrolovalo a dohlíželo na to, jestli s sebou nevezou nějaký majetek a zda odevzdali peníze nebo cenné papíry do správy bank pod kontrolou německých úřadů. Možnosti odjezdu ze země se ale zhoršovaly. Od července 1939 bylo možné emigrovat jen se souhlasem Ústředny pro židovské vystěhovalectví, nacistické vládní organizace založené Adolfem Eichmannem. Právě ústředna v této době především převzala starost o to, zda Židé před odjezdem odevzdávají veškerý majetek, a ten pak přebírala do své správy.

Dvacátého druhého června 1939 začaly na českém území platit nacistické tzv. norimberské zákony – které především zbavily všechny Židy státního občanství a udělaly z nich pouhé státní příslušníky bez jakýchkoli občanských práv a ochrany – a s nimi přišla i tzv. arizace majetků židovských rodin, jež zůstaly v republice.

Během této etapy byly Židům zabaveny veškeré podniky bez ohledu na velikost, nemovitosti a umělecké předměty. V létě 1941 se emigrace stala prakticky nemožnou (do té doby stihlo legálně opustit protektorát téměř 26 tisíc lidí a asi čtyři tisíce utekly ilegálně) a zmíněná Ústředna pro židovské vystěhovalectví se změnila v úřad naplňující plán „konečného řešení židovské otázky“, jak se hromadné vyvražďování mnoha milionů Židů v nacistickém podání nazývalo.

Od 19. září 1941 museli Židé starší šesti let nosit hvězdu., Autor: [object Object]

Od 19. září 1941 začalo platit nařízení, že Židé starší šesti let musí být viditelně označeni židovskou hvězdou, což ztížilo obcházet jakékoli nařízení a vystavilo Židy pouliční šikaně. V říjnu 1941 pak začala třetí fáze arizace, která již úzce souvisela s přípravou na deportace do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Dvanáctého října vyšlo nařízení říšského protektora, jež zmocnilo ústřednu k převzetí zbylého majetku deportovaných lidí, především jejich bytů. Úředně si celá věc opět držela zdání jisté právní korektnosti. Lidé poslaní do transportu se v úředním žargonu nazývali „vystěhovalci“ a v nařízení se psalo, že ústředna může převzít likvidaci jejich majetku, je-li to „navrženo sepsáním osobou oprávněnou k dispozici“. V praxi to ovšem znamenalo, že krajně vyděšený, dezorientovaný člověk dostal při čekání na nástup do vagonů ve sběrném táboře podepsat papír, kde souhlasil (jinou možnost neměl), že mu po povinném odevzdání klíčů úřady zaberou jeho zbylý majetek, prodají ho a výnos si ponechají.

„A nějak odrazit fakt, jak dobře se organizuje říšskoněmecká práce.“ (Lodžské ghetto), Autor: [object Object]

Nařízení vyšlo přímo v návaznosti na první transporty z Prahy do ghetta v polské Lodži, které se chystaly na druhou polovinu října 1941. Jednalo se o pět vlaků, v každém mělo cestovat tisíc lidí. Mělo jít o bohatší rodiny, jejichž velké byty potřebovaly německé úřady pro své nové lidi z Říše, kteří se stěhovali do Prahy. Ve stejné době vydaly úřady i zákaz pro židovské rodiny cokoli ze své domácnosti prodávat. „Nic už, ani zařízení domácnosti, ani předměty nejosobnější potřeby, nesmělo arizačnímu procesu uniknout,“ píše Miroslav Kárný v knize „Konečné řešení“. Genocida českých Židů v německé protektorátní politice.

Výjimku tvořily věci, které měli lidé v čase deportace na sobě nebo v maximálně padesátikilovém zavazadle. O to pak přišli v ghettu až při posledním odebírání majetku přímo u plynových komor.

Samozřejmě nejděsivější částí zrůdného plánu byl osud jednotlivých lidí. I zabírání zanechaného majetku ale bylo stěží představitelnou operací. Na začátku války bylo jen v Praze téměř 15 tisíc bytů registrováno na židovské rodiny. K jejich vyklízení byl ustaven zvláštní nacistický úřad, který svážel nábytek a další předměty do mnoha skladů po celém městě. Jen pro dokreslení: v průběžných záznamech o vyklízení uvolněných bytů z prosince 1942 se puntičkářsky uvádí, že úřady zabavily 3200 šicích strojů, 34 500 kožichů či kožešin, 143 tisíc obrazů, 1,2 milionu tun uhlí a dříví a tak dále.

Bez závad

První transport z Prahy do ghetta v Lodži byl naplánován na ráno 15. října z nádraží Bubny, jež bylo dostatečně velké a leželo mimo pražské centrum, takže byla šance, že procházející zástup židovských rodin neuvidí příliš mnoho nežidovských obyvatel města.

Historik Miroslav Kárný uvádí, že organizace transportu byla do poslední chvíle tajena. Vedení židovské obce se o jeho vypravení dozvědělo z Vídně, odkud vyjížděl transport do Lodže o den dříve. Kárný píše: „Vedoucí pražské židovské obce dr. František Weidmann a jeho zástupce Jakob Edelstein si vyžádali slyšení na Ústředně pro židovské vystěhovalectví, kde je ubezpečili, že o ničem nevědí. Ještě téhož dne, několik hodin poté, byli oba zavoláni do střešovické budovy této ústředny, kde jim uložili připravit pět transportů do Lodže.“

Úřad říšského protektora přitom řešil, jak se má zpráva o odvezení pěti tisíc lidí zveřejnit. „Až bude všech pět tisíc pryč, má o tom přijít do tisku krátká zpráva, ale vhodným způsobem se v tom musí odrazit fakt, jak rychle se organizuje říšskoněmecká práce,“ prohlásil zastupující říšský protektor Heydrich,  který do Prahy dorazil krátce předtím na konci září, na poradě 17. října. Zpráva do novin obsahovala i varování, aby se Češi Židů nezastávali, jinak rovněž skončí v transportu. A k žádnému zastávání se také nedošlo. Davy lidí odvážených na smrt prošly městem bez větší pozornosti sousedů.

Transporty do Lodže pak pokračovaly: 21. října odjel druhý, 26. října třetí, 31. října čtvrtý a 3. listopadu pátý. V každém cestovalo zmíněných tisíc lidí. Hlad a epidemie řádící v lodžském ghettu, transporty do plynových komor a pochody smrti na konci války přežilo z těchto prvních pěti transportů podle údajů Kárného 261 lidí.

V polovině listopadu pak odjel transport s tisícem brněnských Židů do Minsku, kde byli téměř všichni po příjezdu postříleni. Přežilo jen 12 osob. V této době byly už také v plném proudu přípravy na zřízení ghetta v Terezíně, který se měl už brzy stát pro české Židy přestupní stanicí na cestě do plynových komor.

Richard Seemann ve své knize Cesta do Wannsee uvádí, že vybraných tisíc lidí se muselo na shromaždiště na Novém výstavišti, tzv. Radiotrhu (v místě dnešního holešovického Parkhotelu) dostavit několik dní před odjezdem. Byli úředně zbaveni zbylého majetku, museli odevzdat klíče od bytu. Podle nacistického práva ztráceli v čekárně na smrt i svoji dosud ponechanou státní příslušnost. „Stávali se pouhými obyvateli nacistických koncentračních táborů, říše hladu, zimy, utrpení a plynových komor,“ píše Seemann.

Jak uvádí historička Jaroslava Milotová, okupační správa požadovala pro přesun lidí ze shromaždiště na nádraží asistenci české policie, konkrétně ze stanice na Veletržní třídě. Přesuny se přitom odehrály v ranních a dopoledních hodinách.

Největší bezpečnostní opatření přitom provázelo vypravení prvního transportu 16. října. Čekaly se projevy nesouhlasu a možná i protestů českého obyvatelstva, takže kromě účasti zmíněného oddělení bylo v pohotovosti i 30 policistů z holešovického oddělení a 40 policistů z přilehlé Bubenče. Ti zajišťovali „pořádkovou službu“ od půl šesté ráno do 11 hodin. K žádnému rozruchu ale nedošlo. „Akce proběhla bez závady,“ cituje Seemann dobovou policejní zprávu.

Pro dnešní obyvatele Česka není bez zajímavosti informace, že vytvoření muzea, které by tuto tragickou událost českých dějin (transporty z Bubnů pak pokračovaly celou válku a v nacistické vyvražďovací mašinerii zahynulo minimálně 80 tisíc českých a moravských Židů) důstojně zachytilo a vzdalo obětem hold, potrvá déle než příprava na deportace a jejich uskutečnění. Ani po deseti letech příprav se totiž zatím s přestavbou nádražní budovy, v níž má muzeum nazvané Památník ticha být, nezačalo. Předseda stejnojmenného spolku Pavel Štingl uvádí, že aktuálně probíhá nutná přeměna jeho všeobecně prospěšné organizace na státní organizaci. Teprve pak by se mělo začít s výběrem dodavatele stavby. „Věřím, že bude vybrán a že začneme stavět příští rok,“ říká Štingl.