Vlak místo v Aši zastavil až v Selbu. Zpráva, která by z dnešního pohledu zněla jako banální nádražácký omyl, v roce 1951 proletěla světovými médii. Znamenala totiž až nepochopitelné selhání komunistické moci, která si ostře hlídala své hranice. Do konce roku 1950 uprchlo před komunistickým režimem z Československa víc než 23 tisíc lidí. V červenci 1951 proto vstoupil v platnost zákon na ochranu hranic, který zemi postupně proměnil v klec nabitou vysokým napětím a střeženou samopalníky se psy. V září téhož roku se z ní přesto podařilo několika desítkám lidí emigrovat. Způsobem, kterému se už 70 let říká Vlak svobody.
Plán vymyslel strojvůdce Jaroslav Konvalinka s přednostou chebské stanice Karlem Truxou a zapojili do ní své nejužší rodiny plus pár přátel. Všichni uprchlíci se sešli právě v Chebu, kde osobní vlak číslo 3717 zastavil, aby nabral další cestující na trase Cheb – Františkovy Lázně – Hazlov – Aš. Většinu ze 110 lidí sedících ve vlaku tak tvořili žáci chebského gymnázia a pacienti z Františkových Lázní, kteří se vydávali na výlet.
Před cílovou ašskou stanicí Truxa namířil pistoli na topiče Josefa Kalabzu a strojvůdce Konvalinka s vlakem vysokou rychlostí projel bez zastavení: prorazil dřevěnou hraniční závoru postavenou přes koleje a dostal se s kouřící parní lokomotivou s rudou hvězdou táhnoucí tři vagony až do západního Německa. Pro pohraničníky byl obraz vlaku jedoucího sedmdesátikilometrovou rychlostí skrz ostře střeženou hranici tak překvapivý, že nikdo z nich ani nestačil vystřelit.
Vlak zastavil v Selbu vzdáleném od Aše pouhých devět kilometrů. Spolu se strůjci útěku v emigraci zůstalo celkem 34 lidí (paradoxně včetně jednoho člena pohraniční stráže), ostatních 79 se rozhodlo vrátit do Československa. Konvalinka a Truxa se svými rodinami následně odjeli do Spojených států, kde už zůstali. „Děkujeme Bohu, že jsme na svobodě,“ prohlásil Konvalinka, když před davem amerických novinářů vystoupil z letadla. Spolu s Truxou získal v New Jersey práci v továrně Lionel vyrábějící symbolicky vláčky pro děti.
Celá akce měla nicméně hořkou dohru. V následujícím politickém procesu byli komunistickým režimem exemplárně potrestáni ti, kdo s akcí sice neměli nic společného, ale byli příbuznými emigrantů. Devět hlavních obviněných u soudu vyfasovalo dohromady 162 let vězení. Vlak svobody zároveň zásadně změnil pohraniční krajinu (na řadě míst jsou pozůstatky dodnes patrné). Některé koleje vedoucí do Německa komunisti rovnou vytrhali, ty, které potřebovali, opatřili masivními betonovými mobilními zátarasy, aby se žádný Vlak svobody už nemohl opakovat.
