A v sedm hodin večer se dva miliony lidí vzaly za ruce., Autor: [object Object]
Šlo o největší protest v dějinách regionu, v němž byl během sedmdesátileté éry někdejšího Sovětského svazu jakýkoli nesouhlas s vládní politikou tvrdě stíhán. A to včetně trestů nejtvrdších: ztrátou občanských práv, sibiřským vyhnanstvím – a popravováním.
Když 23. srpna 1989 spojilo své ruce na dva miliony Estonců, Litevců a Lotyšů, aby v 675 kilometrů dlouhém lidském řetězu propojili města Tallin, Vilnius a Rigu, a demonstrovali tak požadavek na nezávislost pobaltských republik na Moskvě, bylo v tomto gestu i mnoho symboliky. Přesně před padesáti lety, 23. srpna 1939, byl v Moskvě mezi nacistickým Německem a stalinistickým SSSR podepsán pakt o neútočení Molotov–Ribbentrop. V tajném dodatku smlouvy si pak dvě tehdejší totalitní světové mocnosti rozdělily Evropu víceméně pravítkem na poloviny a Estonsko, Lotyšsko a Litva byly násilně připojeny k Sovětskému svazu.
Iniciátory tichého protestu v srpnu 1989 byla opoziční, lépe řečeno občanská hnutí z těchto tří pobaltských republik, která podporovala gorbačovskou perestrojku a později sehrála důležitou roli při vyhlašování suverenity vlastních zemí. Organizace Baltské cesty, nebo také Baltského řetězu, jak je protest nazýván, přitom nebyla v době, kdy byly protesty v SSSR tvrdě potlačovány a neexistovaly žádné sociální sítě (dokonce ani internet), vůbec jednoduchá. Nicméně pomocí rozhlasu a také například vyhlášením prázdnin v Estonsku se podařilo lidský řetěz, vinoucí se po dálnicích a hlavních silnicích, kde sympatizující policie zastavila dopravu, svolat. V 19 hodin večer místního času pak účastníci propojili na čtvrt hodiny své ruce v jednolitý řetěz.
Nikdo z organizátorů ani účastníků lidského hada si tehdy nemohl být jistý, jak bude Kreml v čele s Michailem Gorbačovem reagovat. Proti akci režim nakonec nezasáhl, nicméně slovní reakce byla velmi ostrá. Komuniké Ústředního výboru Komunistické strany SSSR z 26. srpna 1989 demonstraci označilo za „nacionalisticky hysterickou“, v případě dalších snah o suverenitu pobaltských republik bylo vyhrožováno víceméně genocidou a apelováno na občany, že následky vzdoru budou v takovém případě „katastrofální“.
Sovětský svaz se sice už tehdy otřásal v základech, nicméně jen tak se vzdát svých „území“ nehodlal. Srpnová demonstrace byla „potrestána“ jen slovně, ale při dalších snahách o nezávislost Moskva neváhala použít zbraně: například v lednu 1991 sovětští vojáci před vilniuskou televizí zmasakrovali čtrnáct lidí, tedy v době, kdy uběhlo už několik měsíců od chvíle, kdy jako první ze sovětských republik Litva vyhlásila svou nezávislost (konkrétně 11. března 1990). Sovětských okupantů, o kterých kdysi rozhodl Hitler se Stalinem, se nakonec zbavila, stejně jako Lotyšsko a Estonsko. Ty svoji nezávislost vyhlásily začátkem roku 1991. Oficiálně přestal Sovětský svaz existovat 31. prosince 1991.
