Pro slávu, ale také pro udržení existence. V počátcích hrála Česká filharmonie nejen v koncertních, ale i třeba v hospodských sálech. (Na fotografii orchestr na zájezdu v ruském Pavlovsku v roce 1904, kde v uzpůsobené nádražní hale odehrál 144 koncertů, vpravo program památného koncertu v Rudolfinu)
Novoroční koncert České filharmonie z pražského Rudolfina pod taktovkou hlavního hostujícího dirigenta Tomáše Netopila se tentokrát potlesku nedočkal. Vystoupení zakončené Dvořákovým Slovanským tancem č. 8 g moll přenášela z prázdného sálu jen Česká televize a facebookový profil tělesa – takže emoce si hudebníci po úkloně k neexistujícímu publiku museli v koronavirové realitě obstarat sami.
Emoce a potlesk přitom koncerty České filharmonie – provázané se jmény jako Václav Talich, Rafael Kubelík, Karel Ančerl, Václav Neumann či Jiří Bělohlávek – provázejí už přes sto let. Ten úplně první se odehrál ve stejném sále jako zmíněný novoroční koncert, a to 4. ledna 1896. Dobový tisk onoho sobotního dne před 125 lety psal: „V radostné náladě vstupovati budeme dnes do skvělých místností Rudolfina a přejeme, aby veškeré naděje, které chovají zakladatelé koncertů filharmonických, došly nejskvělejšího vyplnění a byly zároveň v úplném souladu s tužbami všech, jimž rozkvět domácího umění jest věcí posvátnou.“
Na pódiu tehdy v roli dirigenta stanul Antonín Dvořák, po němž byl později sál pojmenován, a Česká filharmonie hrála jeho skladby: 3. slovanskou rapsodii As dur, ve světové premiéře Biblické písně č. 1–5, předehru Othello a už tehdy světově známou 9. symfonii Z Nového světa. Přítomnost Dvořáka nesla i symbolické poselství – České filharmonii tím „dával do vínku upřímný, povzbudivý a spolu mocně doporučující důkaz své přízně“. Cesta k onomu „nejskvělejšímu vyplnění nadějí“ však započala mnohem dříve a byla občas klikatá.
Potřeba stálého symfonického orchestru a abonentních koncertů podobně jako ve Vídni vznikla už v šedesátých letech 19. století za národního obrození, kdy Praha byla provinčním městem. Myšlenku prosazoval Bedřich Smetana, který v roce 1871 ustanovil Spolek pro podporování hudebních umělců v Praze. Vzniku samostatného tělesa předcházela stávka nespokojených členů operního orchestru Národního divadla, kteří 7. června 1894 založili vlastní hudební spolek, ale pořád šlo o divadelní orchestr. Nesl název Česká filharmonie, spolek ku povznesení hudebního umění v Praze, jakož i spolek penzijních členů orchestru Národního divadla v Praze, jejich vdov a sirotků.
Za dirigentským pultíkem se střídali kapelníci Národního divadla jako Adolf Čech, Mořic Stanislav Anger, Oskar Nedbal nebo Karel Kovařovic. Posledně jmenovaný pak byl jádrem dalšího sporu o směrování tělesa – koncertní mistr Alois Paleček požadoval více koncertovat a méně zkoušet, dirigent Kovařovic razil opak. Vítězem sporu se nakonec v roce 1901 stal houslista Paleček, což znamenalo konečné odštěpení České filharmonie od Národního divadla.
