Medicína jako měřítko lidskosti

Terezín je známý uměleckou kreativitou (divadlem, koncerty, poezií i hudbou) a také péčí o děti. Méně se ví, že za tamním kulturním životem nezaostávala ani lékařská péče, dost možná dokonce kvalitnější než jinde v nacisty okupované Evropě. Mimo jiné i proto, že příslušníci SS, kteří měli ghetto na starosti, byli tak vystrašení „židovskou infekcí“, že zdravotnické službě, součásti místní židovské samosprávy, poskytovali zdravotnický materiál. Stejně důležitá jsou ale i další vysvětlení; nabízejí nástroje pro přemýšlení o vztazích mezi státem, medicínou a společností.

Stejně jako v jiných nacistických koncentračních táborech a ghettech, i v Terezíně bujely nemoci. Ubytovací kapacity byly absurdně přeplněné, topení a jídlo nedostatečné a hygiena nemožná. Masivnímu šíření infekce pozorovanému v jiných ghettech se však díky uvězněným lékařům a jejich znalostem podařilo zabránit. Klíčová role těchto lékařů je součástí příběhu, který stojí za to znovu vyprávět v kontextu současné pandemie.

Očkováním proti tyfu

Když nacisté v listopadu 1941 zřídili v Terezíně tranzitní ghetto pro všechny české a některé středoevropské a západoevropské Židy, přenechali řízení jeho každodenního chodu židovské správě. Po válce byly židovské rady odsuzovány za spolupráci s nacisty, ale tato reakce je příliš automatická, snadná a ignoruje morální složitost poměrů v ghettu. V poslední době historici začali zkoumat, jak židovští funkcionáři široce využívali plánování ke zlepšení situace lidí, za něž z rozhodnutí nacistů museli převzít zodpovědnost. Badatelé se zaměřili nikoli na vězně, kteří byli posláni s transporty na východ, ale na ty, kteří zůstali (ze 143 tisíc lidí uvězněných v terezínském ghettu bylo deportováno 87 tisíc osob, z nichž čtyři tisíce přežily). Organizovaná lékařská péče se stala klíčovou součástí snah židovské samosprávy a cestou k tomu, jak si zachovat alespoň nějaké zdání živoucího společenství.

Samospráva chápala situaci v ghettu především jako problém veřejného zdraví, jehož řešení vyžaduje důkladnou organizaci. Právě díky tomu postupovala efektivně. Během 3,5 roku své existence vybudovala v Terezíně oddělení zdravotnických služeb s rozsáhlou soustavou nemocnic a ambulancí. Pro srovnání: Terezín disponoval 14–16 nemocničními lůžky na tisíc obyvatel, zatímco dnešní Spojené státy mají 2,7 lůžka. Na deset tisíc lidí připadalo v Terezíně 18,1 lékaře, což bylo téměř třikrát více než tehdy v USA. (Dnes tyto počty nejsou o mnoho vyšší: v Británii je to 28,1 lékaře na deset tisíc obyvatel, v USA 24,5, v České republice 36 lékařů.) Čísla z Terezína jsou působivá, i když vezmeme v úvahu, že tamní populace čítala neúměrné množství starších lidí – zčásti proto, že mladí lidé měli lepší šance emigrovat, ale také proto, že nacisté v rámci své propagandistické kampaně do Terezína deportovali židovské seniory z Německa a Rakouska. Terezínské ghetto označili za tábor vyhrazený přednostně seniorům a výjimečným skupinám jako Židé s občanstvím neutrálních zemí nebo veteráni z první světové války. V únoru 1943 byla téměř třetina terezínských vězňů nemocná, přičemž polovinu z nich tvořili chronicky nemocní senioři.

Terezínské ghetto těsně po osvobození, květen 1945, Autor: [object Object]

Židovští lékaři vsadili na prevenci. Vezměme jejich přístup k tuberkulóze: Před objevením antibiotik a vakcíny byla tato nemoc poměrně často smrtelná. Lilly Pokornou, vedoucí radiologické jednotky ghetta, udivovalo, jak často diagnostikovala právě tuberkulózu. Zvažovala, zda na rentgenových snímcích ve skutečnosti nevidí stopy po sulfonamidových lécích, předchůdcích současných antibiotik. Šlo ale opravdu o tuberkulózu, která zasáhla obyvatele ghetta v neobvyklé míře – nakažených bylo 7,8 procenta lidí. Zdravotnické oddělení proto poslalo na rentgen všechny obyvatele ghetta. Nemocní byli poté umístěni do samostatné nemocnice a léčeni metodami dostupnými před antibiotiky: pomocí pneumotoraxu, odpočinku a lepší výživy. Zároveň transportní komise židovské samosprávy, kterou SS pověřila sestavováním seznamů vězňů pro transporty do táborů a vyhlazovacích zařízení na východě, dokázala vážně nemocné před deportací chránit. A někteří z těch, kdo se transportu nevyhnuli, byli již natolik zdraví, že přežili selekci v Osvětimi a vydrželi pak i měsíce nucených prací. Mnozí samozřejmě měli poškozené zdraví a na následky nemoci předčasně zemřeli, pozoruhodné však je, že řada uzdravených obyvatel ghetta vedla po osvobození dlouhé a plnohodnotné životy. Vděčili za to zdravotním opatřením terezínských lékařů.

Děti v Terezíně žily odděleně od rodičů v dětských domovech, které nabízely lepší ubytování, stravu, hygienu, a dokonce i tajné vzdělávání. V lednu 1943 v nich ovšem vypukla další epidemie – břišní tyfus. Funkcionáři starající se o mládež rychle zareagovali, takže onemocnělo méně než 500 lidí a jen 13 jich zemřelo. Lékaři pak proti tyfu systematicky imunizovali všechny nově příchozí. „Vždy jsme měli k dispozici očkování na tyfus – ne stoprocentně účinné, ne tak účinné jako to dnešní, které užíváte ústně. Tehdy jsme jej aplikovali injekcí, což bolelo, ale neměli jsme slitování: tábor jsme proočkovali do posledního člověka, nebylo jiné cesty,“ vzpomínal Franz Hahn.

Tento standard lékařské péče zpočátku neexistoval, vyvinul se v průběhu času. V prosinci 1941, jen několik dní poté, co nacisté poslali první vězně do Terezína, dostal jeden z příchozích zánět slepého střeva. Ošetřující lékař neměl k dispozici žádné chirurgické nástroje, mohl jen bezmocně přihlížet. Židovská samospráva však neztrácela čas a požádala SS, aby v transportech směřujících do Terezína dostali přednost lékaři i zdravotnický materiál.

V Terezíně proběhly v nevyhovujících podmínkách stovky moderních operací. (Kresba Jo Spier)

Do roku 1943 se zdravotnické služby staly nejefektivnějším a druhým největším oddělením v ghettu. Jejich členové chytře využili strach Němců z toho, že infekce šířící se mezi Židy zasáhnou i místní nežidovské populace – Litoměřice, regionální středisko v anektovaných Sudetech, byly vzdálené jen čtyři kilometry a rekonvalescenti wehrmachtu se léčili v nemocnici těsně za hranicemi ghetta. Němci se také pod vnějším tlakem snažili zachovat určitý kladný obraz Terezína pro účely propagandy, a SS proto umožňovala i financovala dodávky léků, například proti bolesti, úplavici, tyfu, léků na srdce a sulfonamidů. Oproti ghettům třeba ve Varšavě, Minsku nebo Lodži měl v tomto Terezín velkou výhodu. Jak vyplývá z deníku vedoucího zdejší chirurgie Ericha Springera, v Terezíně se také prováděly složité a moderní operace. V prosinci 1942 byla zbytečná úmrtí na zánět slepého střeva každopádně minulostí.

Faktem však je, že ne každému se v Terezíně dostalo stejného zacházení: Starší vězni měli v ghettu úplně jiné podmínky než mladí. Z téměř 34 tisíc lidí, kteří tu zemřeli, bylo 92 procent starších než 60 let. Částečně to souvisí s výživou. Práceschopní vězni dostávali více jídla, ti ostatní se museli spokojit s nejmenšími a nejméně výživnými dávkami. Ženy byly pokládány za práceschopné maximálně do 60 let, muži do 65 let. Oslabení senioři se tak v neúměrné míře stávali oběťmi enteritidy, infekčního zánětu střev. Nakaženi byli téměř všichni vězni v Terezíně, ale pro starší lidi se zánět stal osudným právě kvůli jejich podvýživě a věku. Zatímco lékaři prováděli pneumotorax u pacientů s TBC a dávali mladým pacientům se zápalem plic drahé sulfonamidy, desítky tisíc starších vězňů zemřely na banální nemoc, které se dalo předejít. Zdravotnické služby využívaly tisíce svých nemocničních lůžek pro nemoci považované za „důležité“, zatímco zánět střev u seniorů léčen nebyl. Stal se součástí nepsaného systému triáže (třídění podle závažnosti stavu pacienta), který se starými lidmi zacházel jako s méně hodnotnými.

Jídlo jako měna

Zatímco tisíce starých lidí umíraly, mnoho mladých českých Židů tvořících společenskou elitu ghetta zaujalo žádoucí pozice kuchařů, řezníků a pekařů. Získali tak přístup k jídlu, z něhož mohli financovat svůj společenský život. Velké pozornosti se v Terezíně dostávalo například fotbalovým zápasům, a kuchaři vybírali jídlo z dávek pro nepracující, které věnovali na podporu svých přátel mezi hráči fotbalu. Starší lidé si byli vědomi těchto přestupků i oficiální nespravedlnosti v distribuci potravin a hořce protestovali. Dvaasedmdesátiletý Berlíňan Ernst Michaelis komentoval praktiky při rozdělování jídla nevybíravými slovy: „Lidé kradou, aby mohli obchodovat s cigaretami, a potom hromadí zlaté hodinky a šperky a mají nejhezčí přítelkyně. Ti z pekárny dostávají dva nebo tři bochníky denně, a dokonce se tím chlubí.“ Židovská samospráva však věnovala stížnostem malou pozornost.

Právem nám to může připadat nespravedlivé, ale terezínští lékaři se museli vyrovnat s lidskou povahou takovou, jaká byla – v ghettu i jinde –, a triáž se zdála jako jediná možnost. Podle zmíněného vedoucího chirurga Ericha Springera byla „spolupráce oddělení příkladná, určitě mnohem lepší než v civilních nemocnicích, snad proto, že jsme žili ve vzájemné blízkosti a sdíleli stejný osud; důležité pro nás byly jen morální povinnosti a úspěchy v léčbě, v žádném případě finanční zisk“. Lékaři měli na všechno názor a občas se mohli zdát tyranští, ale pokud rozhodovali oni, jejich přístup z velké části fungoval, alespoň v mezích toho, čeho mohli dosáhnout. Vedoucí lékaři v ghettu se místo „pouhých doktorů“ považovali za morální i praktické vůdce, spolupracovali s židovskými funkcionáři a snažili se jak z lékařského, tak politického hlediska zajistit rozvážné rozdělování omezených zdrojů.

Klíčové je, že zdravotnické služby se od začátku plánovaly dlouhodobě, nikoli impulzivně a s ohledem na krátkodobé cíle. Zdravotnický personál dostával o něco lepší dávky jídla, měl přístup ke sprchám, a dokonce i určitou ochranu před transporty na východ; stejně důležité však bylo, že vězni lékaře a zdravotnický personál obdivovali a plnili jejich rozkazy. Zdravotnické služby se netěšily jen důvěře, ale dostávalo se jim i takového druhu podpory, která jim umožňovala se časem zlepšovat.

Přístup k lékařské péči byl v ghettu zdarma, stejně jako ubytování a jídlo, jakkoli nedostatečné. S (velkou a podstatnou) výjimkou seniorů nemocných enteritidou směřovali všichni pacienti bez ohledu na jejich postavení na stejná nemocniční lůžka, operovali je stejní lékaři a dostávali stejné dávky potravin. Pokud zdravotnické služby nařídily hromadný rentgen, všichni se podřídili, protože to bylo jedinou nadějí na izolaci nemocných a léčbu tuberkulózy. Vězni se obecně chovali stejně zodpovědně jako židovská správa; obávali se smrti po deportaci „na východ“, ale také bezprostřednější hrozby smrtelných nemocí, jimiž se mohli kdykoli nakazit.

Zdravotní politika v nacistických ghettech a koncentračních táborech nám pomáhá chápat širší společenský význam medicíny, která přináší více než „jen“ léčení. Naše lékařské instituce – to, jak pracují a o koho se starají – jsou měřítkem naší lidskosti. Dokud tyto instituce fungují, můžeme se považovat za fungující společnost; když selžou, je to jasné znamení, že naše společnost také selhala.