Jak se KSČ zasloužila o stát

Komunistická strana Československa se skutečně v mnoha ohledech od tradičních stran odlišovala a často podivné chování jejích činovníků bylo těžko pochopitelné i současníkům. I když v období první republiky nikdy nevstoupila do žádné z vládních koalic a nikdy o tom její vedení ani vážně neuvažovalo, zapsala se do našich dějin nesmazatelně již tehdy.

Šmeralův pád a vzkříšení

Bohumír Šmeral – spíše radikální socialista než ortodoxní bolševik., Autor: [object Object]

Bohumír Šmeral (1880–1941) nebyl v roce 1921 v politice žádným nováčkem – již před první světovou válkou patřil k vůdcům sociální demokracie, uznávaným mimo jiné i pro svou erudici v teoretických otázkách marxismu, jíž se mohl tehdy pyšnit vskutku málokterý rakouský socialista. Za války vedl sociální demokracii ke konstruktivní prorakouské politice. Velký celek habsburské monarchie považoval za spolehlivější základnu uskutečnění socialistické společnosti než tříšť hašteřivých národních států. Ke konci války ovšem v sociální demokracii převážilo nacionalistické protirakouské křídlo, které Šmerala smetlo a posléze se ve spojení s Masarykem spolupodílelo na stvoření československého státu.

To však nebyl Šmeralův konec, jakkoli bezprostředně po vzniku republiky byl vykreslován bezmála jako zrádce české věci a habsburský válečný štváč. Brzy přišel jeho velký comeback. Sociálnědemokratická strana se stala nejsilnější stranou v nové republice a s přehledem zvítězila v prvních parlamentních volbách v roce 1920. Vnitřně ale byla rozštěpena mezi loajálně státotvornou pravici a tzv. marxistickou levici inklinující k ruským bolševikům. A v jejím čele se znovu vynořil Šmeral.

V létě 1920, kdy vnitrostranická krize vrcholila, se obě křídla přela o to, které reprezentuje většinu členské základny. Konflikt byl natolik hluboký, že padla vláda, protože sociálnědemokratický premiér – první v naší historii – Vlastimil Tusar se nemohl spolehnout na to, že v parlamentu má stabilní oporu většiny poslanců. Stranická levice periodicky revoltovala proti koaličním kompromisům s agrárnickou pravicí, stejně jako proti zdrženlivým postojům stranického vedení k bolševickému Rusku. Bylo jen otázkou času, kdy obě křídla čeká rozhodující konflikt. Ten nastal v prosinci 1920, kdy se levice pokusila rozpoutat generální stávku a prohrála. Izolovaná ohniska stávky ozbrojené složky úřednické vlády Jana Černého bez větších obtíží potlačily. Odtud již nevedla cesta zpátky a kompromis byl stěží možný.

Rozkol proběhl během jara 1921 a na jeho konci stála samostatná komunistická strana, která nakonec pod diktátem Kominterny, že taková strana musí v zemi existovat vždy jen jediná, pohltila na podzim téhož roku obdobná uskupení ostatních národností. Díky této koncentraci mohla KSČ působit jako vítěz střetu, protože sociální demokraté zůstávali oddělenými stranami – československou a německou. Společně ovšem měli vždy víc hlasů než komunisté, a to i v roce 1925, kdy se KSČ stala nejsilnější stranou v českých zemích a druhou nejsilnější v Československu.

Zaprodanci Moskvy

Rozkolem přesto Šmeral vytvořil největší komunistickou stranu na světě, vztaženo k relativně malé početnosti obyvatelstva republiky. I tak to ale považoval za svůj neúspěch. Jeho cílem totiž bylo převedení celé sociální demokracie pod křídla Kominterny. To byla tehdy důležitá novinka – demokratická politika se v té době odehrávala striktně v národním kontextu, nikoli pod dohledem nějakých silných mezinárodních organizací. Oproti tomu Kominterna (tzv. třetí či komunistická internacionála), založená v roce 1919, byla od počátku formována jako globální komunistická strana s cílem provést světovou sociální revoluci.

Když vedení dnešní partaje zasáhne proti své krajské organizaci pro nedodržování stranických direktiv, považujeme to za samozřejmé úplně stejně jako naši předkové mezi válkami. Pokud však totéž místo Prahy učinila Moskva, tedy Kominterna vůči své sekci, to bylo něco jiného. A uměla si počínat velmi nevybíravě: vícekrát československá sekce musela doslova ze dne na den proměnit kompletně svou rétoriku i taktiku, a tak byli členové KSČ hlavně ve třicátých letech nejednou terčem posměchu, že nejprve si ráno musí přečíst Rudé právo, aby věděli, co ten den mají říkat. I díky této loajalitě však českoslovenští komunisté nedospěli tak daleko jako jejich polští soudruzi, jejichž strana byla v roce 1937 Kominternou raději úplně zrušena pro údajnou infiltraci fašisty a trockisty.

Budoucí opora strany. Čeští vojáci Rudé armády. (Moskva, 1920), Autor: [object Object]

Kominterna se postupně stávala čím dál více nástrojem vůle sovětských komunistů a potřeb Stalinovy zahraniční politiky. Není na tom však nic nepochopitelného. Navzdory rozličným pokusům z let 1918–1923 o nastolení republik rad (sovětů) v různých koutech Evropy, jediní úspěšní byli ruští bolševici. Z toho následně vyplývala jejich autorita v otázkách revoluce. Kominterna sídlila v Moskvě a její akceschopnost zcela závisela na přísunu sovětských financí. A obrana Sovětského svazu znamenala obranu revoluce. Jestliže ani dnes s chladným odstupem času není pro historiky snadné rozlišovat, kde končil proletářský internacionalismus a začínal tradiční ruský imperialismus, tím méně to mohlo být zřejmé těm, kdo se nacházeli ve víru dobových událostí.

Šmeral postupem času splňoval nároky Kominterny stále méně. Snažil se, aby KSČ co nejméně závisela na moskevských finančních injekcích, a důsledně trval na masovém charakteru strany. Zůstával spíše radikálním socialistou než ortodoxním bolševikem, ačkoli autoritu Kominterny nikdy otevřeně nezpochybnil. Zároveň si v Československu zachovával silný vliv, a proto nebylo snadné se ho zbavit. Moskva to nakonec vyřešila šalamounsky. Kominterna Šmeralovy aktivity začala čím dál více směrovat mimo území republiky, takže po roce 1926, ač si formálně zachovával vysoké funkce v KSČ, se v republice téměř nezdržoval. Skutečně bolševickou stranu musel stvořit někdo jiný. Mužem, na kterého Kominterna nakonec vsadila, byl Klement Gottwald.

Profesionální revolucionáři

Na V. kongresu Kominterny v roce 1924 došlo k dílčí úpravě taktiky světového komunistického hnutí. Podle Stalina mělo dojít k „likvidování sociálnědemokratických pozůstatků […] a izolování oportunistických živlů“. Otevíral se tak prostor pro mladé odhodlané aparátníky, bezvýhradně oddané Moskvě, kteří byli ochotni tento program naplňovat. Okamžitě to vyvolalo rozkol uvnitř KSČ, kdy se část bývalých sociálních demokratů pod vedením Josefa Bubníka odštěpila. Staří dělničtí harcovníci nemínili respektovat direktivy od mladých radikálů, které nikdo neznal. Právě na ně však Moskva sázela. Do dějin pak vstoupili pod označením „karlínští kluci“. Většina z nich se narodila teprve kolem roku 1900 a v té době trávili veškerý svůj čas v karlínském sekretariátu strany.

Klement Gottwald (1896–1953) v té době s nimi neměl nic společného a plnil stranické úkoly na Slovensku. Proč Kominterna pro realizaci svých cílů vsadila právě na něj, není bez znalosti ruských archivů zcela jisté. Stalo se tak ale nepochybně až v létě 1928. Během následujícího půl roku za vydatné podpory Moskvy si jeho stoupenci v rámci jednotlivých krajských organizací začali – někdy nevybíravými metodami – připravovat půdu pro převzetí strany, k němuž došlo na V. sjezdu v únoru 1929. Na rozdíl od mnoha jiných zasloužilých komunistů, kteří byli na sjezdu ze strany vyloučeni, Šmeral v KSČ zůstal – byl v té době v zahraničí a Kominterna nad ním držela ochrannou ruku.

Bolševizace, k níž sjezd otevřel cestu, vyžadovala železnou disciplínu a oddanost myšlence revoluce. Kromě výtek, že otročí Moskvě, museli straníci čelit také obviněním z fanatismu. I v tom byly komunistické strany jiné a porovnávat je měřítky obvyklých politických stran nám stěží přinese porozumění. Příznačně když se Gottwaldovi poté, co převzal vedení, pod rukama doslova rozpadla stranická organizace, nebudilo to valnou pozornost ani mezi jeho souputníky, ani v moskevském ústředí. Přitom srovnáme-li členskou základnu KSČ z let po svém vzniku se situací v roce 1929, zredukovala se zhruba na pouhou desetinu původního počtu. Z hlediska konvenčního chápání politiky hotová katastrofa.

Jenže početnost členské základny byla pro pravověrné bolševiky věcí zcela podružnou. Příliš velká strana snadněji sklouzávala k oportunismu. Právě v tom viděla Moskva rizika původní Šmeralovy snahy o masovost. Otevřeně to vyjádřil Lenin, už když v roce 1902 psal bibli pozdějších principů komunistické organizace, spis Co dělat. Leninská strana měla být úzkým souručenstvím soudruhů oddaných revoluci, obětujících celý svůj život její přípravě. Proto také jen zřídka docházelo ke sňatkům mezi uvědomělými komunisty a nestraníky, protože dodržování přísné vojenské disciplíny a poslušnosti straně stěží ten druhý z partnerů dokázal dlouhodobě snášet. Teprve po druhé světové válce, za třetí republiky, komunisté tuto taktiku změnili.

Je pozoruhodné, že navzdory rozkladu původní stranické struktury KSČ dokázala i ve třicátých letech sklízet solidní volební výsledky. Zatímco hlavní politické strany disponovaly členskou základnou čítající několik stovek tisíc lidí, KSČ až do roku 1938 mohla své členy počítat už jen v řádu desítek tisíc. Přesto z voleb 1929 i 1935 dokázala vyjít jako čtvrtá nejsilnější politická strana.

Ostrov stability

Od vzniku KSČ v roce 1921 se obě bývalé frakce sociální demokracie vytrvale obviňovaly ze zrady věci socialismu. Komunisté zazlívali umírněným sociálním demokratům zradu revoluce, protože dali přednost koaliční spolupráci s buržoazními stranami, což je nevyhnutelně dovedlo na cestu kompromisů. V nich během existence první republiky tahali častěji za kratší konec provazu proti síle pravicových stran, zaštítěných agrárníky, kteří si od rozkolu mezi socialisty už stabilně hájili pozici nejsilnější strany. Sociální demokraté měli komunistům naopak za zlé, že rozštěpením strany oslabili vliv levice v republice.

Z dnešního pohledu je to však složitější. Kdyby byl Šmeral skutečně úspěšný, ovládl sociální demokracii a převedl ji v letech 1920–1921 celou pod křídla Kominterny, meziválečná republika by se patrně nestala oním ostrovem demokracie budovaným na konsenzuální politice širokých vládních koalic. Kdyby existovala radikální Šmeralova sociální demokracie, jiné strany by s ní odmítaly spolupracovat a ani ona sama by pod vlivem Kominterny nemohla vstupovat do vládních koalic. Politické těžiště první republiky by se tak nevyhnutelně vychýlilo doprava.

Osudy sousedních demokratických republik Německa a Rakouska nám napovídají, co by se pak nejspíš stalo. I tam existovaly silné sociálnědemokratické strany, jejichž koaliční potenciál v průběhu dvacátých let postupně klesal k nule. To v obou zemích vedlo k růstu významu pravice, která nakonec demokracii smetla: v Rakousku křesťanští sociálové utvořili diktaturu a Německo v letech 1930–1933, než se dostal k moci Hitler, spravoval svými dekrety konzervativní prezident von Hindenburg.

Politologové právem říkají, že silné extrémy na pravici i levici oslabují liberální demokracii, protože zbývá menší prostor k tomu, aby umírněné systémové strany vytvořily funkční koalici. Vznik KSČ však tuto spolupráci v jistém smyslu umožnil. Komunisté měli nulový koaliční potenciál, zbytek sociální demokracie však nikoli. Šmeralův neúspěch tak zachoval stále relativně silnou sociální demokracii, jež mohla s pravicovými stranami spolupracovat a zajistit tak většinovou demokratickou vládu. Jinak by se jistě i zde našel ten správný autoritářský vůdce, který by lid „zachránil“ z pasti nefunkční demokracie. Z tohoto úhlu pohledu se tedy poněkud paradoxně KSČ o stát skutečně zasloužila, byť to vůbec neměla v úmyslu a její záměry byly veskrze opačné.

Autor je historik.