Rozvraceči vezou literaturu. (Zátah na hraničním přechodu Dolní Dvořiště v propagandistickém dokumentu EM4 přichází)
Každá doba vztyčuje nad městem své dominanty, prohlásil jeden z komunistických řečníků počátkem dubna 1981 při slavnostním otevírání Paláce kultury (viz Respekt 15/2021). Ve chvílích, kdy zaznívala tato slova, se ovšem schylovalo ve „jménu kultury“ k největšímu zátahu proti zdejším odpůrcům a kritikům tehdejšího režimu, jehož cílem bylo zastavit a exemplárně potrestat tajný dovoz exilových knih a časopisů do Československa. Dalo by se tedy parafrázovat, že kromě vztyčování svých dominant nad městy se totalitní režimy v každé době snaží deptat a zastrašovat společnost svými monstrprocesy.
Tak tomu bylo i v akci Delta, kdy se režim topil ve strachu z masového hnutí Solidarita v sousedním Polsku a Státní bezpečnost se rozhodla tvrdě udeřit na zdejší disent a přerušit jeho spojení se Západem. Součástí operace bylo umístění odposlechů v jednom z hlavních center exilové spolupráce, pařížské redakci časopisu Svědectví vydávaného Pavlem Tigridem, a zisk dobře informovaného agenta v opozičních řadách.
Ostrý start celé akce započal 27. dubna 1981. V nočních hodinách toho dne byl na hraničním přechodu do západního Německa v Dolním Dvořišti zadržen karavan s francouzskou poznávací značkou, ve kterém cestovali mladý právník Eric Gilles Thonon a studentka Françoise Anis. Díky odposlechům a avízu zmíněného agenta šli celníci a estébáci najisto: ve skrýších obytného vozu objevili hrůzostrašný podvratný kontraband: časopisy Svědectví a Listy, knihy z kanadského exilového nakladatelství manželů Škvoreckých ’68 Publishers, tiskoviny týkající se Solidarity, cyklostyl a řadu adres, na které měl náklad doputovat. Francouzská dvojice byla po zadržení zřejmě chybou StB umístěna do cely bez osobní prohlídky, díky čemuž oba mladí aktivisté nejdůležitější dokumenty a vzkazy, které měli nalepené na těle, zlikvidovali – rozžvýkali je a spolkli.
Ve středu 6. května 1981 v šest hodin ráno začala razie: tajná policie vtrhla do bytů více než třiceti disidentských rodin, řada lidí skončila ve vazbě a proti sedmi – Evě Kantůrkové, Jiřímu a Janu Rumlovi, Karlu Kynclovi, Jaromíru Hořcovi, Jánu Mlynárikovi a Jiřině Šiklové – zahájily komunistické úřady trestní stíhání za podvracení republiky. Všem hrozilo až deset let za mřížemi.
Kvůli mezinárodnímu ohlasu a tlaku západních vlád se však nakonec soud nekonal a šestice byla po více než roce propuštěna na svobodu. Režimu se nepovedlo dokonce ani narušit komunikační kanály disentu. Díky malému okruhu lidí, který to koordinoval, a dobrému systému tajného kódování tady transport exilové literatury a zásilek fungoval až do zadržení francouzského karavanu celé roky a Jiřina Šiklová a další jej po svém propuštění obnovili. Navíc stejnou cestou, jakou sem přicházely knihy a časopisy, šly opačným směrem zpoza železné opony rukopisy zakázaných československých autorů, různá stanoviska a dokumenty Charty 77 atd. Poslední karavan byl do Československa vypraven na začátku listopadu 1989.
