Prokletí vojáci

Norský politik a kolaborant Vidkun Quisling se pro Západ stal synonymem zrady a z jeho jména se zrodil termín pro kolaboraci s nacisty, quislingovství. V ruském diskurzu je však synonymem zrady a kolaborace „vlasovščina“, pojmenovaná podle generálporučíka Andreje Vlasova, jehož jméno nedávno opět rozvířilo napjaté česko-ruské vztahy. Pro Rusy je to téma citlivé. Pochopení pro Vlasova znesvěcuje podle nich památku padlých. Za kolaborujícím generálem se ovšem symbolicky „skrývají“ i statisíce občanů Sovětského svazu, kteří během války bojovali na Hitlerově straně. Což narušuje heroický narativ jednotného národa, hrdinně čelícího nacistické invazi.

Obránce Moskvy

Andrej Vlasov (1901–1946) pocházel z velmi chudých poměrů a cestu vzhůru mu nabídly až ruské revoluce, respektive služba v Rudé armádě. V ní díky svým schopnostem rychle postupoval. V roce 1930 vstoupil do komunistické strany, absolvoval elitní Frunzeho vojenskou akademii a mířil do nejvyšších velitelských pater. Přežil stalinské čistky v letech 1937–1938, dokonce předsedal vojenskému výboru, jenž měl prověřovat ostatní důstojníky. Jako projev důvěry z nejvyšších míst byl v druhé polovině třicátých let vyslán jako vojenský poradce do Číny a po návratu byl povýšen na generálmajora.

V roce 1941, po německém vpádu do země, unikl se svojí armádou z obklíčení Kyjeva a byl převelen ke klíčové obraně hlavního města. Jeho protiútok a opětovné získání důležitého bodu Solněčnogorsku mu vyneslo čestný titul jednoho z „obránců Moskvy“ a fotografii na titulní straně novin. V lednu 1942 byl vyznamenán a povolán na sever, aby se zde pokusil prolomit obklíčení Leningradu. Selhala ale součinnost s ostatními uskupeními, jež ho měla podpořit. Okolo Vlasovových jednotek se pomalu utahovala smyčka a teprve v květnu 1942 dostaly svolení se stáhnout. Jejich oslabený a zničený zbytek byl však v červnu obklíčen. Vlasov odmítl, aby byl coby cenný generál evakuován speciálním letadlem. Několik dní se skrýval na již Němci okupovaném území, ale 12. července 1942 ho starosta jedné obce, kde požádal o jídlo, nejprve zavřel do sklepa a pak předal Němcům.

Jak v třídílné edici dokumentů Generál Vlasov: historie zrady podotýkají ruští historici A. N. Artizov a S. V. Kudrjašov, nebyl to jediný generál, který padl do zajetí. Byly jich desítky; někteří Stalinův režim nijak nemilovali, ale jen málo z nich se rozhodlo s Němci spolupracovat. Elitní velitel s titulem hrdinného obránce Moskvy proto znamenal pro Němce cennou kořist.

Co Vlasova vedlo ke „změně stran“? Dokonal se v něm nějaký dlouho připravovaný přerod z elitního Stalinova generála na antistalinistu, antibolševika a ruského nacionalistu? Odpověď není tak jednoduchá. Možná rozhodly zoufalé dny, které strávil se svými vojáky v beznadějné situaci německého obklíčení. Ze zbytečné smrti tisíců vojáků vinil Stalina a jeho špatný způsob vedení boje. Tak to viděl i Vlasovův o sedmnáct let mladší současník a rovněž důstojník Rudé armády Alexandr Solženicyn, jenž v geniální obžalobě stalinského režimu Souostroví Gulag poznamenal: „Samozřejmě že to byla vlastizrada! Samozřejmě že to byla krutá, bezohledná zrada! Byla to však zrada Stalinova!“

Podle Artizova s Kudrjašovem si Vlasov v německých rukou sice stěžoval, že si v zajateckém táboře pro vyšší důstojníky musí sám prát prádlo, ale ve srovnání s děsivými podmínkami, které prožívali běžní sovětští zajatci, se měl ještě dobře. Spíše na něj působilo cílené německé přesvědčování, že se už nikdy do vlasti nemůže vrátit – čekal by ho soud, trest smrti či vězení – a také vábení k účasti na moci v zatím nejasné „ruské vládě“. Němci zařídili, aby se v zajateckém táboře setkal s kapitánem a baltským Němcem Wilfriedem Strik-Strikfeldtem, jenž se v rámci německé branné moci snažil vytvořit tzv. ruské osvobozenecké hnutí proti stalinskému bolševismu. Vlasov váhal, ale nakonec kývl. V září 1942 již pod jeho jménem vyšel první apel na důstojníky Rudé armády a sovětskou inteligenci vyzývající je k boji proti sovětské moci. Později podepsal například protibolševickou „Smolenskou výzvu“, jejíž text byl shazován v milionových kopiích nad sovětské linie.

Poslušnou nacistickou loutkou se ale generál nestal. Jako ruský patriot nechtěl nosit německé distinkce. Také jeho vztah k antisemitismu byl rezervovaný. Němečtí důstojníci si všímali, že se Vlasov nijak nesnaží přijmout nacionálněsocialistický světový názor, někteří protihitlerovsky naladění s ním dokonce i sympatizovali. Zato pravověrní nacisté a především sám Hitler jej pokládali za typického představitele ruských „podlidí“, i když, jak si interně poznamenal Goebbels, energického a mimořádně inteligentního.

Při setkáních s obyvateli v Němci okupovaném Pskově nebo Smolensku v únoru 1943 se k německé nelibosti značně odchyloval od propagandistického scénáře. Prohlašoval například, že nacionální socialismus nemůže být plně aplikován na ruský národ. Jindy se odvážil veřejně tvrdit, že úspěchy ruského národa a jeho bolševického vedení jsou značné a Němcům se zde v nejbližší budoucnosti nepodaří zvítězit jen silou zbraní. Německým důstojníkům zase vysvětloval, že ve vztahu k Rusku se dopustili řady chyb a s Ruskem nemohou zacházet jako s kolonií. Po těchto vyjádřeních Němci poněkud neovladatelného generála „uklidili“ na okraj Berlína a zakázali mu samostatná veřejná vystoupení. Možná mu tím načas zachránili život – Sověti se na něj prostřednictvím svých partyzánských skupin neúspěšně pokusili spáchat atentát.

Bez vlivu a v izolaci

Myšlenku Ruské osvobozenecké armády (ROA) chtěli Němci využít k rozložení morálky a podnícení dezerce na straně Rudé armády. Hitler byl ale zásadně proti vzniku samostatných ruských jednotek pod ruským velením. Mimo jiné se obával, a jak se později ukázalo oprávněně, že Rusové s Rusy nijak zaníceně bojovat nebudou. Podobně odmítal – s odkazem na historii československých legií – vznik nějaké samostatné české kolaborantské jednotky.

Ruští či přesněji slovanští dobrovolníci ve službách wehrmachtu tak sice nosili nášivku ROA, sloužili ale pod německým velením. Byli mezi nimi zajatí vojáci Rudé armády, kteří dali přednost uniformě nepřítele před likvidačními podmínkami v zajateckých táborech. Spolu s nimi tu však sloužili i bělogvardějci, kozáci a další Rusové, kteří uprchli po prohrané ruské občanské válce do zahraničí. Německý útok v nich obnovil naděje na pád nenáviděného bolševického režimu. Někteří přijali nástup Hitlera k moci s neskrývaným nadšením již v roce 1933 a netajili se obdivem k jeho rasovému antisemitismu, zavírajíce oči nad tím, že na rasovém žebříčku stáli v Hitlerových očích jen o málo výše než Židé.

Právě pestré složení těchto sil je tabuizovaným místem ruské historie. Podle historiků Davida L. Burnetta a Rolfa-Dietera Müllera pomáhalo Němcům na východní frontě v roce 1943 na 600 tisíc bývalých občanů SSSR v nejrůznějších civilních funkcích a 200 tisíc jich sloužilo v dobrovolnických jednotkách. Bez ohledu na rozdíly se všem vojákům později začalo říkat vlasovci.

Postupně byli nasazováni i do bojových operací, především proti sovětským partyzánům či v týlu nepřítele. S nechvalně proslulým vražděním během potlačování Varšavského povstání v roce 1944 však neměl Vlasov nic společného. Spáchala ji jiná jednotka, Ruská osvobozenecká národní armáda, RONA. Velel jí bývalý občan Sovětského svazu polsko-německého původu Bronislav V. Kaminski, jenž se po roce 1941 vypracoval až na generálmajora SS. RONA byla v roce 1944 začleněna do struktury zbraní SS, Kaminski se ale vděku nedočkal – kvůli svévoli a rabování jej popravili sami nacisté. Zbylé Kaminského vojáky pak včlenili do divize, která pomáhala pražským povstalcům.

V roce 1943 zažily německé síly první porážky a jejich ruské jednotky se začaly rozpadat, vojáci dezertovali a odmítali bojovat. Němci odpovídali buď polními soudy, nebo přesunem jednotek mimo kontakt s ruským prostředím, které němečtí velitelé správně považovali za hlavní demoralizační prvek. Ruština tak na německé straně zněla v Itálii či Francii. Ale ani na západní frontě, například při bojích v Normandii, morálka Rusů nebyla nijak vysoká.

S tím, jak Německo krvácelo na všech frontách, šly politické i rasové ohledy stranou a německé velení se začalo stavět benevolentněji k vytváření samostatných vojenských jednotek. V polovině roku 1944 našel Vlasov, jenž podle Artizova s Kudrjašovem v izolaci upadl do špatného psychického stavu a stěžoval si, že je ignorován, mocného sponzora v podobě šéfa nacistického bezpečnostního aparátu Heinricha Himmlera. S jeho požehnáním pokročil v budování Ruské osvobozenecké armády a na podzim 1944 stanul v čele Výboru pro osvobození národů Ruska (KONR), jehož cílem bylo svrhnout stalinský režim.

V lednu 1945 se všechny ruské jednotky oficiálně dostaly pod velení KONR, a tedy Vlasova, jenž jako „vrchní velitel ruských ozbrojených sil“ podepsal s německou stranou dohodu o poskytnutí úvěru. Splacen měl být po vítězství a ustavení nové ruské vlády. K únoru 1945 byla ale ze všech vojsk podřízených výboru plně bojeschopná jen První divize generála Buňačenka o síle 17 tisíc mužů. V polovině dubna ji Němci nasadili proti Rudé armádě na řece Odře, po prvních střetech však Buňačenko odmítl bojovat, ignoroval německé rozkazy a odpoutal svoji divizi z fronty. Mohl v tom hrát roli i fakt, že rudoarmějci často v zápalu boje Rusy v německých uniformách nebrali za zajatce a na místě je stříleli.

Divize se ve všeobecném chaosu končící války vydala do protektorátu, kde chtěl Vlasov své jednotky koncentrovat na jednom místě a vzdát se Spojencům s tím, že tímto způsobem získá lepší vyjednávací podmínky a odvrátí hrozbu repatriace do SSSR. Podle Müllera s Burnettem pravděpodobně očekával brzký rozpad protihitlerovské koalice a chtěl Američanům a Britům nabídnout akceschopnou armádu proti Stalinovi. Jenže válečná koalice byla zatím pevná. Již v roce 1943 se Spojenci dohodli, že občané z jejich zemí, kteří bojují za Německo, budou v případě zajetí předáni do jurisdikce států, z nichž pocházejí. V zájmu zachování dobrých vztahů se Stalinem byli zajatí příslušníci ROA vydáváni Moskvě.

Na pomoc Praze

Šestého května 1945 Buňačenko požádal Vlasova, zda by mohl pomoci Pražskému povstání. Vlasov nejprve nesouhlasil, pak ale změnil názor, snad ve snaze vylepšit svou pověst před neodvratnou porážkou německých sil. Během 5. května 1945 pražští povstalci obsadili rozhlas a další budovy v hlavním městě. Následující den však přišel německý protiútok. Přestože se na něj povstalci připravili a postavili stovky barikád, chyběla jim dostatečná výzbroj i bojové zkušenosti, aby mohli zkušeným německým jednotkám čelit. A právě v tu chvíli přišla na pomoc První divize ROA generála Buňačenka, která směřovala přes Teplice a Prahu do amerického zajetí. Vlasovci techniku i zbraně měli a pomohli povstalcům odrážet německé útoky především v prostoru Zbraslavi, Lahovic, Košíř, Motola, Ruzyně, Radotína, Chuchle, Zlíchova, Smíchova a Střešovic.

Praha, květen 1945. V bojích proti Němcům zahynulo 300 vlasovců., Autor: [object Object]

Jenže politické vedení povstání, Česká národní rada a jmenovitě komunisté, nechtělo s vlasovci nadále spolupracovat, a tak se 7. května Buňačenko z Prahy opět stáhl. Právě tehdy se střed města dostal pod nový tlak Němců, bojovalo se i kolem Staroměstského náměstí. Ve stejný den velitel německých vojsk Jodl bezpodmínečně kapituloval, což se vztahovalo na bojující jednotky v Praze. Osmého května představitelé ČNR podepsali s vojenským velitelem Prahy dohodu o kapitulaci Němců a jejich odchodu z města.

Němci pak podobně jako Buňačenko zamířili do západních Čech k Američanům. Ráno 9. května Rudá armáda, která vstoupila do Prahy, likvidovala poslední centra odporu ze strany jednotek SS, které dohodu o kapitulaci nerespektovaly. Během povstání zahynuly necelé tři tisíce Čechů, tisíc Němců, 300 vlasovců a 30 sovětských vojáků.

Jižně od Plzně byli ustupující Buňačenkovi vojáci zajati sovětskou tankovou brigádou, která je pronásledovala s rozkazem dostat Vlasova živého. Našli jej schovaného pod přikrývkami v autě. Jak podotýkají Artizov s Kudrjašovem, ve svém prohlášení „Proč jsem se vydal na cestu boje s bolševismem“ Vlasov sliboval, že se raději zastřelí, než aby padl do zajetí bolševiků. Nyní se vzdal a 12. května podepsal rozkaz, aby vojáci ROA okamžitě přešli na stranu Rudé armády. Zaručil jim přitom „život a návrat domů bez represí“.

Sám byl transportován do Moskvy, spolu s dalšími 11 důstojníky včetně Buňačenka odsouzen k smrti a 1. srpna 1946 oběšen. Vojáky jeho jednotek po návratu vyšetřovala NKVD a vojenská kontrarozvědka, v lepším případě skončili v tzv. filtračních táborech a po nějaké době byli propuštěni na svobodu, v horším případě je pohltilo „souostroví gulag“.

Přímluva za ďábla

V ruském diskurzu byste marně hledali cokoli pozitivního o Vlasovovi. Přesto v roce 2001 požádala organizace Za víru a otčinu vojenskou prokuraturu o revizi případu s tím, že generál byl patriot a snažil se bojovat proti stalinskému režimu. Prokurátor odmítl případ znovu otevřít, z obvinění Vlasova byl nicméně vypuštěn paragraf obviňující jej z antisovětské propagandy a agitace směřující ke svržení sovětské moci.

Zmíněným ruským historikům Artizovovi a Kudrjašovovi vadí při hodnocení Vlasova dvojí metr: Zatímco u francouzského maršála Petaina či dalšího představitele vichistického režimu Pierra Lavala se nálepka zrádce nezpochybňuje, u Vlasova se od ní někdy upouští ve jménu jeho boje proti komunismu a za osvobození Ruska. Ostatně jak bychom reagovali, kdyby někdo například plně rehabilitoval aktivní inspirátory a funkcionáře kolaborantské, v lednu 1944 nacisty založené České ligy proti bolševismu včetně Emanuela Moravce?

Na druhou stranu se oba historici nedostatečně vyrovnávají s tím, že po krutostech násilné kolektivizace, hladomoru a velkého teroru mohl být sovětský režim pro řadu „Sovětů“ skutečně nesnesitelný a nepřijatelný. V duchu Churchillova bonmotu „Pokud by Hitler napadl peklo, za ďábla bych v Dolní sněmovně přinejmenším ztratil slovo“ se tak rozhodli spojit s hitlerovským satanem proti stalinskému čertu.

Autor je historik.