Tajný případ Heydrichova kata

Dva se baví, a Britové poslouchají. (Zleva viceadmirál Horthy s Adolfem Hitlerem), Autor: [object Object]

Ujszászy patřil mezi špičkové agenty. Díky němu měla vláda viceadmirála Miklóse Horthyho na konci třicátých let citlivé informace o obranných plánech stále okleštěnější středoevropské demokracie. Život tohoto diplomata a špiona měl řadu zvratů a ty nejtajnější by zůstaly navždy skryté, kdyby se nestal cílem jedné z nejúspěšnějších operací československých zpravodajců. Uplynulo od ní osmdesát let, její rekonstrukci lze sestavit z v minulosti odtajněných dokumentů americké Ústřední zpravodajské služby (CIA) a deníku legendárního lovce špionů Františka Moravce. Právě pod jeho vedením si čerstvě narozené Československo začalo zajišťovat svoji bezpečnost vůči vlivu cizích mocností a hájit si tak nabytou svobodu. Případ Ujszászy ukazuje, že bez aktivních zpravodajců by byla vážně ohrožená, což platí dodnes.

Nemám co dělat

Zkontrolovat, zda propadly dovnitř. (Ujszászy)

Velkolepý úspěch československé kontrašpionáže odstartovala jedna neškodně znějící věta pronesená na jaře 1936 nad ránem v jednom z pražských barů. Podobně jako vojenský atašé maďarské ambasády v Praze István Ujszászy, i jeho pobočník rotmistr Kovácz si zašel po práci rád na skleničku – většinou nezůstalo jen u jedné – a v okruhu svých přátel byl známý i tím, že vyhledával společnost lehkých žen. Byl to právě noční klub, kde si k němu při popíjení přisedl neznámý muž a dal se s ním do řeči.

Jak probíhal jejich první rozhovor, se přesně neví, v českých archivech se žádné dokumenty nezachovaly a listiny z knihovny CIA a vzpomínky Františka Moravce první kontakt na Kovácze nepopisují, ale barových setkání s novým známým začalo přibývat. Kovácz ztrácel ostražitost a na schůzkách se pomalu rozpovídával o svém soukromí. Vesměs šlo o banality z jeho rodinného života s manželkou a dvěma dětmi, časem ale začal dostávat od svého společníka více otázek ohledně svého zaměstnání. Práce Kovácze prý nudila.

„Nemám skoro co dělat, kromě toho, že každý druhý pátek koupím pro svého plukovníka pár známek. Nevím, na co je chce, když jsou československé. Asi někomu posílá milostné dopisy,“ řekl jednou během nočního popíjení svému českému kamarádovi, který vystupoval jako nevýznamný pražský úředník.

Ve skutečnosti šlo o důstojníka kontrarozvědky, kterého tajná služba na Kovácze preventivně nasadila s podezřením na maďarskou špionáž, a on v tento okamžik zpozorněl. Poprvé od začátku jejich schůzek totiž uslyšel něco, co ho opravdu výrazně zaujalo. Zmínka o známkách mohla být stopa, na kterou dlouho čekal.

Víno, ženy a zpěv

Ve třicátých letech bylo Československo obklopeno nepřátelskými státy. Německem, Sovětským svazem, Rakouskem a Maďarskem. Všechny tyto země tu měly řadu svých agentů, kteří se s horšící se bezpečnostní situací snažili vyzvědět, v jakém stavu se nachází československá armáda, jakými zbraněmi disponuje a jaká jsou její slabá místa.

Bránit se pronikání cizích mocností byl hlavní úkol pro druhé oddělení Hlavního štábu armády, velmi aktivní zpravodajské služby, jejíž pátrací sekci šéfoval od roku 1934 dnes legendární plukovník František Moravec. Bývalý legionář, důstojník Československá armády, volil moderní metody práce, mnoho svých kolegů vyslal do týlu nepřátelských zemí a snažil se rozkrývat jejich sítě i na československém území (viz rámeček O hranicích a svobodě se nediskutuje).

Jeho lidé měli za úkol vytipovávat si spolupracovníky německých nebo maďarských diplomatů včetně vojenských přidělenců, u nichž se dalo předpokládat, že by mohli být do špionáže proti Československu nějak zapojeni. Mnohdy se jednalo o slepé cíle, Moravcovi agenti si každopádně dělali co nejširší seznam, a tak se na něj časem dostal i rotmistr Kovácz.

Ještě před tím si zpravodajci rutinně proklepli jeho šéfa Ujszászyho, nějaký čas sledovali jeho vilu na Ořechovce, věděli, že udržuje poměr s půvabnou maďarskou milenkou a že se chová jako bonviván. Zaznamenali si, že na večírky jezdí luxusním autem s maďarským řidičem. Zpravodajci si u něj podle dostupných dokumentů v záznamech udělali poznámku: víno, ženy a zpěv. Kovácz byl jeho jediným podřízeným. Když se jim na Ujszászyho nepodařilo nic zjistit, zaměřili se více na Kovácze.

Týdny se nedělo nic, zmínka o známkách však u Moravcových agentů spustila varovný signál. Již nějakou dobu totiž z jiných sledování věděli, že každý druhý pátek přijíždí do Prahy mezinárodním rychlíkem z Budapešti diplomatický kurýr a oni netušili, co je účelem jeho pravidelných návštěv. Po Kováczově uřeknutí je ale napadlo, že může jít o spojku přivážející z Maďarska špionážní dopisy, které pak s českou známkou jednotlivým agentům rozesílá sám Ujszászy.

Kulhavý ďábel

Možný důkaz o špionáži se mohl skrývat v samotných dopisech, ale tady Moravcovi zpravodajci narazili na zeď. Listovní tajemství bylo v dobách míru samozřejmě chráněno zákonem a k tomu, aby mohli dopisy otevřít, museli mít souhlas od vedení poštovního úřadu. Věc navíc ztěžovalo, že se jednalo o diplomatickou korespondenci, jejíž narušení bylo politicky citlivé a při prozrazení hrozilo přerůst v nepříjemný mezistátní konflikt.

Proto se k řediteli Ústředního ředitelství pošt vypravil sám Moravec, aby od něj získal povolení k otevírání zásilek. Ředitel byl ostře proti, svolil až pod nátlakem, že svým „ne“ ohrožuje národní bezpečnost. Hned však zpravodajcům vydal řadu omezení: dopisy musely být zkontrolovány bezprostředně po svém odeslání a co nejrychleji vráceny do stejné schránky a do nezákonné akce nesměl být zapojen nikdo ze zaměstnanců pošty. Moravec dostal pro své lidi pošťáckou uniformu a univerzální klíč od všech poštovních schránek v Československu.

Rozkaz centrály: Najít v davu kurýra. (Wilsonovo nádraží v Praze), Autor: [object Object]

Následující pátek odpoledne nastoupil na slovensko-maďarských hranicích do rychlíku z Budapešti jeden z Moravcových špionů a vydával se za celního úředníka kontrolujícího pasy. Ověřil, že maďarský kurýr ve vlaku sedí, a spěšně to s jeho popisem a s číslem jeho místenky telefonoval z další zastávky do Prahy.

Tam už na kurýra čekala na Wilsonově nádraží sledovačka. V několika autech, střídajících se kvůli nebezpečí prozrazení, za ním členové kontrarozvědky jeli směrem k maďarskému velvyslanectví. Zároveň monitorovali každý krok Ujszászyho, jeho milenky, řidiče a Kovácze. Ten večer Ujszászy po setkání s kurýrem odešel z ambasády nejdřív domů a pak zamířil na večírek, dopisy ale neměl. Do bytu se vrátil pozdě v noci a šel spát.

Zatímco spal, sešla se v centrále československé zpravodajské služby skupina pod Moravcovým vedením. Byl tu velitel operace major Josef Bártík, známý pod přezdívkou „Kulhavý ďábel“ kvůli svému zranění z italské fronty během první světové války, několik dalších důstojníků, expert na tajné písmo a fotograf. V sobotu v deset ráno hlásila hlídka, že plukovník Ujszászy vyjel s řidičem ze své vily a zamířil na maďarské velvyslanectví. Když ho o hodinu později pěšky opouštěl, agenti sedící v autech na protější straně silnice uviděli, co předpokládali, že by mohli vidět.

Ujszászy skutečně držel v levé ruce svazek dopisů a pevným vojenským krokem kráčel k nejbližší poštovní schránce kousek od ambasády a do ní je všechny vhodil. Pro jistotu zabušil na její modrý plech, aby opravdu propadly dovnitř. Pak se odebral zpět do kanceláře.

Albert přijde v květnu

Když za Ujszászym zaklaply dveře ambasády, falešný pošťák z kontrarozvědky za použití univerzálního klíče dopisy – bylo jich dvanáct – vyjmul a odvezl do centrály. Tam byly s velkou opatrností otevřeny a vloženy jeden po druhém pod speciální lampu. Čtyři z nich neobsahovaly nic problematického, ostatních osm ale ano. Všechny byly krátké, napsané na stroji, navenek se tvářily jako psaní mezi přáteli.

Pod lampou však mezi řádky začalo vystupovat neviditelným inkoustem napsané písmo. Moravec trefil do černého: šlo o příkazy maďarské zpravodajské centrály špionážní síti svých agentů uvnitř Československa. Příjemci žili na různých místech země, většinou daleko od sebe. V dopisech dostávali informace o úkolech, pochvaly za jejich splnění nebo zprávy o prostřednících mezi nimi a jejich řídícími agenty.

Moravec nechal vše ofotit, obálky zalepit a vrátit do schránky k doručení skutečným listonošem. Spolu s tím vydal rozkaz sledovat všechny, kdo byli v listech zmíněni. Nechtěl spěchat a rychle někoho zatýkat, hodlal rozkrýt celou síť. To vyžadovalo trpělivost, některá uvedená jména byla krycí, bylo nutné dál pátrat v terénu.

O všem pak podal hlášení nejvyššímu vojenskému veliteli, armádnímu generálovi Ludvíku Krejčímu. Když mu řekl, že akce dopadla dobře a dopisy potvrdily původní podezření, zářil Krejčí spokojeností. „Tak, teď můžeme všechny pozatýkat,“ řekl podle záznamu v Moravcově deníku plukovníkovi, který se mu naopak snažil vysvětlit svůj plán na nic nespěchat. Krejčí přikyvoval a do ruky přitom bral jeden dopis po druhém.

U toho, který byl adresován jistému Josefu Skládalovi, strnul. Mezi banálním textem „tetička se ještě po své cestě necítí dobře a byla by povděčna, kdyby jí rozměnili zbylé cizí valuty“ bylo tajným inkoustem připsáno: „Albert k Vám přijde 12. května.“ Krátká věta byla ve skutečnosti instrukcí, kdy se měl ke Skládalovi dostavit maďarský agent s úkoly. Krejčí neskrýval šok. Štábní kapitán Skládal byl jeden z jeho blízkých spolupracovníků a měl v armádě zásadní roli: pracoval na mobilizačních plánech pro případ války. Jejich vyzrazení Maďarům zásadně ohrožovalo bezpečnost Československa. Nikdo to nevěděl líp než generál Krejčí, kterého popadl obrovský vztek. „Zatknout, okamžitě zatknout!“ křičel na Moravce.

Chci udělat doznání

Teprve po dlouhé a vzrušené debatě generál k Moravcově velké úlevě přistoupil na to, že Skládal nebude zadržen hned, ale až o dva dny později v pondělí ráno. Moravec tím získal čas navíc a mohl vše detailně naplánovat. Nechtěl svoji operaci ohrozit tím, že by Skládalovi vyložil karty na stůl, napadlo ho, že prohlídku u něj doma by měl vykonat policejní komisař ve chvíli, kdy Skládal bude otevírat tajný dopis.

Tím by byl přistižen při činu a nemusel by pojmout podezření, že se jedná o rozsáhlejší operaci československých zpravodajců. Poté, co kolem osmé ráno odešel z jeho domu listonoš, komisař s několika tajnými agenty zazvonil na jeho dveře. Skládala zastihli v uniformě, zrovna si dočesával vlasy a chtěl se již vydat do práce. „Kapitáne Skládale, mám rozkaz vykonat prohlídku vašeho bytu,“ řekl mu policista.

Voják těžce usedl do svého křesla, opakoval, že nechápe proč. V dalších minutách našli agenti v bytě velký obnos peněz a vývojku na tajný inkoust. Skládal zblednul. „Chci udělat doznání,“ řekl jim. Z náprsní kapsy vyndal rozlepený dopis s ještě viditelným inkoustem „Albert přijde…“. Ještě téhož dne vypověděl, že Maďarům předal spoustu dokumentů včetně mobilizačního plánu. Jako motiv uvedl peníze, které od nich dostával, s argumentem, že jeho žena chtěla žít na vysoké noze. On ji natolik miloval, že jí prý nedokázal odepřít, na co zrovna nemají. Před soud se Skládal nikdy nedostal: krátce po zatčení se oběsil ve své cele.

Moravec netušil, jak si aktuální dění vyhodnotí maďarská špionáž, zda vše nezastaví a nezmění způsob komunikace se svými agenty, dva týdny do příjezdu maďarského kurýra proto prožil v napětí. Kurýr se však objevil znovu, navštívil Ujszászyho, ofrankované dopisy skončily ve stejné schránce, zpravodajci je vyzvedli a pak každých čtrnáct dní znovu a znovu. Z jednotlivých kamínků dávali dohromady obraz celé sítě. V dalších dvou letech rozkryli rozmístění šesti tajných maďarských vysílaček na předávání ukořistěných tajemství, měli kódy k fungování centrální vysílačky v Maďarsku.

Moravec touhle cestou Maďarům podsouval strategické dezinformace. Vedle toho odhalil tři další vysílačky, které měly začít fungovat na začátku války. Byly sledovány a zneškodněny den před vyhlášením mobilizace v září 1938. Výsledkem operace bylo postupné zatčení 253 maďarských špionů. Několik z nich bylo jako Skládal vysokými příslušníky zdejší armády. Dva z nich pak také spáchali sebevraždu.

Dárek od plukovníka

V létě 1938 se u Moravce nečekaně objednal plukovník Ujszászy, nepřišel však kvůli rozkrytí své sítě. Několik hodin před tím byla v jeho domě zastřelena jeho přítelkyně a on žádal o „radu a pomoc“. Policejní vyšetřování podezřívalo vedle jeho řidiče i jeho, nikdy však nebyl z ničeho obviněn. Po zásahu československé tajné služby se mohl vrátit do Maďarska, jeho nástupce začal budovat novou síť a svým sledovačům práci hodně komplikoval. Dopisy posílal na rozdíl od pohodlného Ujszászyho ze schránek v různých koutech země a bylo obtížné všechny zachytit.

Po okupaci Sudet se Maďarsko vystupující na straně Německa stalo otevřeným nepřítelem. Moravec potřeboval co nejpřesnější informace o jeho počínání, a tak se pokusil o riskantní krok. Svého kolegu Bártíka poslal za Ujszászym do Budapešti. Vezl sebou fascikl s ofocenými dopisy, zabavenými dokumenty, důkazy o předávání peněz, často opatřenými Ujszászyho podpisy.

Když mu ho v roce 1939 v jeho kanceláři u Dunaje předával, okomentoval to Bártík větou: „Plukovník Moravec vám posílá dárek.“ Viditelně otřesený Ujszászy se chvíli nevěřícně díval na materiály usvědčující ho z kolosálního zpravodajského selhání, po chvíli mlčení řekl: „Mám na vybranou mezi životem zrádce a smrtí jako zrádce. Dávám přednost životu.“ Následně přistoupil na nabídku spolupracovat s československou tajnou službou, výměnou za její naprostou diskrétnost.

Pro Moravce byl Ujszászy skutečný zpravodajský úlovek. V Maďarsku totiž povýšil na šéfa tamních špionů, měl tedy přístup k nejtajnějším informacím. Poté co Československo pohltil Adolf Hitler, předal Moravec Ujszászyho britské zpravodajské službě. V roce 1944 byl Ujszászy se svou tehdejší přítelkyní, známou maďarskou herečkou Katalin Karády zatčen. Ona kvůli pomoci maďarským Židům, on pro podezření ze špionážní práce pro Londýn. Jak na něj gestapo přišlo, se neví. Později byli oba propuštěni, Ujszászy však na svobodě nezůstal dlouho.

Na jaře 1945 byl István Ujszászy opět zatčen, tentokrát důstojníky sovětské NKVD, která postupovala s Rudou armádou. Byl umístěn do známého moskevského vězení Butyrka a později převezen do vězení v Krasnogorsku. O jeho dalším osudu neexistují žádné dostupné dokumenty. Podle jedné verze byl zavražděn v cele v Norimberku, kde měl údajně svědčit proti nacistickým pohlavárům, podle jiné spáchal pod tlakem nastupující komunistické moci sebevraždu. Kde je pohřben, se dodnes neví.