O hranicích a svobodě se nediskutuje

O třicet sedm let později, krátce před svou smrtí v americkém exilu, napsal v předmluvě ke svým pamětem slova, která dodnes vystihují podstatu práce moderních tajných služeb a hodnot jejich šéfů: „Soupeření tajných služeb je vedeno neúprosně, bezohledně, skrytě a anonymně. Zpravodajské výsledky, byť sebepronikavější, by nebyly k ničemu, kdyby jich nebylo včas a náležitě využito. Musí sloužit jako základní prvek rozhodování politických i vojenských, bez nich jsou samoúčelné.“

František Moravec byl v roce 1934 jmenován šéfem pátrací skupiny druhého oddělení Hlavního štábu – což je předchůdce současného Vojenského zpravodajství. Pátrací skupina byla něčím, co by se dnes nazvalo operativou. „Generál Moravec se stal jedním z nejdůležitějších zakladatelů moderního zpravodajství ve střední Evropě. Byl prvním šéfem, který dokázal prosadit operativní metody, jež se používají ve světě zpravodajství dodnes. Efektivní využití informátorů, sledování, dokázal být velmi výkonný v rozvědné činnosti v zahraničí a prosazoval úzkou spolupráci vojenského velení, politiků a zpravodajců,“ říká současný šéf Vojenského zpravodajství Jan Beroun.

Praha, Londýn, Washington

Student filozofické fakulty v Praze byl v roce 1915, ve svých dvaceti letech, odveden do rakousko-uherské armády na ruskou frontu. František Moravec jako protihabsburský český vlastenec zběhl na ruskou stranu, ruské velení jej ale odmítalo zařadit do legií, a tak vstoupil do srbské divize, v níž bojoval až do konce první světové války. Pak sloužil v Plzni u zmíněného pěšího pluku a na konci dvacátých let se z něj stal zpravodajec.

Generál Moravec je považován za personu, která jako první, už v půli třicátých let, přesně analyzovala naprosto zásadní nebezpečí možné německé okupace. Jeho pátrací skupina se proto soustředila hlavně na verbování agentů v Německu a Sudetech. V letech 1935–1937 měla jeho skupina kolem sedmi stovek informátorů, kteří dodávali zprávy o dění v Německu i Sudetech. Jedna z nejúspěšnějších cest, kterou získávali vojáci agenty, probíhala skrze bankovní pobočky, zřízené druhým oddělením v Sudetech. Zpravodajci se tak dostávali k informacím o dlužnících německé národnosti a data využívali k jejich naverbování. Pro vojáky bylo klíčové zmocnit se německých mobilizačních a strategických plánů, aby zjistili úmysly nacistického Německa, a to ani jeden z jejich sedmi set agentů do roku 1937 nedokázal.

V březnu 1937 došel běžnou poštou tehdy ještě plukovníku Moravcovi dopis. Popisoval na třech stránkách stručně a bez zásadních údajů mobilizační přípravy německé armády, včetně těch zpravodajských. Byl podepsán jménem Karl a pisatel požadoval za dodání dalších informací sto tisíc marek. Tak začala spolupráce plukovníka Moravce s jedním z nejslavnějších agentů, kterého kdy české tajné služby získaly. Po několikaměsíční analýze a opatrných schůzkách došel František Moravec k přesvědčení, že nejde o nastrčenou figuru německé tajné služby Abwehru. Agent dostal krycí jméno A-54, jeho pravé jméno znělo Paul Thümmel a sloužil jako vysoce postavený důstojník Abwehru a do obsazení Československa dodal zdejším zpravodajcům desítky velmi citlivých materiálů o německé armádě. Byl to pravděpodobně on, kdo už v únoru 1939 upozornil plukovníka Moravce na připravené obsazení Československa. Moravec se s touto informací obrátil na vedení armády i vládu, ale nikdo mu nevěřil – právě na tuto skutečnost naráží název Moravcových pamětí.

František Moravec konzultoval situaci s britskou tajnou službou a připravoval se na emigraci. 14. března spolu s další jedenáctkou zpravodajských důstojníků a nejcitlivějšími dokumenty archivu tajné služby uprchl do Londýna. Stal se jednou ze dvou hlavních postav zpravodajského odboje (druhou byl jeho nadřízený generál Sergěj Ingr, s nímž neměl dobré vztahy a někdy ignoroval jeho rozkazy, což mu v Londýně vyneslo dost nepřátel). František Moravec byl znám svým přesvědčením, že Češi si musí svobodu od nacistů zasloužit větší bojovou účastí po boku Spojenců, a je považován za iniciátora výsadku českých parašutistů, kteří provedli atentát na říšského protektora v Praze Reinhardta Heydricha.

Po konci druhé světové války byl Moravec ze zpravodajské služby na nátlak Moskvy odstaven. Byl opakovaně vyšetřován a obviňován, že nechal padnout podstatnou část archivu jeho služby v roce 1939 do rukou německé armády. V roce 1947 byl obvinění definitivně zbaven. Tři dny po komunistickém puči opět emigroval, už potřetí ve svém životě.

S pomocí tajných služeb USA postupně řídil v padesátých letech z Londýna několik zpravodajských skupin, které mapovaly situaci v Československu, ta poslední s názvem OKAPI však byla infiltrována agenty StB a její plány – třeba unést politika Rudolfa Slánského do zahraničí – byly prozrazeny, dostaly se na stůl i Stalinovi. V roce 1954 začal generál Moravec pracovat pro americkou vojenskou tajnou službu – jeho funkce a kompetence ale byly spíše čestné. Zemřel ve Washingtonu v roce 1966. O deset let později vyšla v Kanadě v nakladatelství Josefa Škvoreckého jeho kniha Špion, jemuž nevěřili, kterou definitivně uspořádala jeho dcera Hana. František Moravec k ní napsal krátce před svou smrtí předmluvu. „Jsem velmi unaven marným snažením, neúspěchy a bezvýsledností neznámé budoucnosti. Můj národ se stal mnohokrát obětí lidí, kteří neměli dost rozhodnosti se vzepřít rázně zlu malému, a připravili tak zlo mnohem horší. Z tohoto důvodu může snad být vylíčení mého života a poměrů zajímavé a pro budoucnost poučné,“ vzkazuje v ní František Moravec, muž, jenž se celý svůj vojenský život řídil heslem: „O hranicích a svobodě se nediskutuje. Ty se musí bránit vždy a všemi prostředky.“