Ta nejoslnivější ze všech revolucí

Od pádu železné opony a „nejlepšího roku v dějinách“, jak rok 1989 nazývá Timothy Garton Ash, uplynulo třicet let. Co jsme se za tu dobu dozvěděli o procesu obnovy demokracie? kromě zjevného faktu, že to je velmi dlouhý a obtížný podnik…

Ash: Nejprve je dobré připomenout, že ačkoli sametová revoluce nebyla první, nebyla nejdůležitější a neměla největší dopad, tak byla nejmagičtější, nejkrásnější a nejoslnivější ze všech tehdejších revolucí. Napsali jste krásnou, byť krátkou kapitolu v evropské historii, a to si nenechte od nikoho vzít. Nakonec termín sametová revoluce, který se původně používal pouze pro události v Československu, se dnes používá pro protesty podobného druhu všude po světě. Když letošní výročí porovnám s roky, kdy jsme si připomínali deset či dvacet let, tak se mi zdá, že tentokrát se bavíme jen o tom, co se pokazilo.

Otázka nicméně nesměřovala k tomu, co se pokazilo, ale co jsme se dozvěděli a naučili. Snad to bylo i něco pozitivního.

Ash: K tomu mám několik poznámek. Od počátku jsme věděli, že to bude zatraceně těžké, protože komunismus toho tolik zničil. Tehdejší vtip říkal, že víme, že z akvária vyrobíte rybí polévku, ale rybí polévku nelze proměnit zpět na akvárium. A mnoho problémů, které dnes máte, je zcela jasně následkem toho, že transformace byla a je velmi obtížná, především se to týká privatizace. Stávající český premiér Andrej Babiš je klasickým příkladem toho, jak nebezpečná může být příliš rychlá a příliš zkorumpovaná privatizace. On je klasický postkomunistický oligarcha, a navíc bývalý agent komunistické tajné policie. Ale i kdybyste prodělali bezchybnou transformaci, tak by to bylo obtížné.

My liberálové – v nejširším významu toho slova – jsme začali dělat stejné chyby jako komunisté, kterých jsme se zrovna zbavili. Sice jsme chápali, o jak výjimečnou událost šlo, během deseti let jsme ovšem dospěli k názoru, že to je nová normalita, že takto se bude historie odvíjet. A z liberalismu se postupně stal jakýsi uzavřený systém, ideologie, která se tvářila, že má všechny odpovědi. To ale liberalismus není, liberalismus je experimentální metoda, v níž soutěží nápady a myšlenky. A konečně jsme liberalismus zredukovali na čistě ekonomický rozměr.

Snyder: Před několika lety na jednom výročí revoluce řekl Martin M. Šimečka, že po roce 1989 věřil, že Východoevropané mají Západoevropany co učit, ale že se to ukázalo jako smutný omyl. Já s tím nesouhlasím. Řadu myšlenek, které sdílím na Západě, v Evropě i Americe, jsem převzal z východní Evropy, a cítím v tomto ohledu dluh. A pak – klíčovou složkou toho, o čem mluvil, je otázka odpovědnosti. Jeden z problémů tohoto jednorozměrného liberalismu je ten, že odnímá odpovědnost. Když věříte tomu, že kapitalismus automaticky přinese nebo uchová demokracii, tak pro tu demokracii nemusíte nic dělat. Pokud věříte tomu, že historie se sama vyvine určitým směrem, tak se nemusíte o nic starat. Politická idea odpovědnosti, která byla klíčová v debatách na východě Evropy v sedmdesátých a osmdesátých letech, byla důležitou lekcí od vás k nám, ale my jsme ji k vlastní škodě zahodili.

O čí odpovědnosti je řeč? Každého občana, nebo politických elit?

Snyder: Demokracie je vláda lidu, nikoli vláda osamělých pasivních individualit, které nic nedělají. Takže aby mohla existovat demokracie, musí existovat lid, a aby mohl existovat lid, tak skutečně každý občan musí přijmout trochu odpovědnosti. Čili opravdu myslím všechny. Včetně lidí, o nichž mluvil Tim Garton Ash, kteří svoji odpovědnost odevzdali vyšším silám s tím, že vše rozhodne ekonomika či historie.

Co by tedy měl každý z nás dělat ve svém každodenním životě, pokud chce svůj díl odpovědnosti přijmout?

Snyder: Ptáte se na to Američana v roce 2019, přitom nejlepší esej na toto téma napsal Václav Havel v roce 1977. Nejpozoruhodnější politická rada, kterou Havel dává, souvisí právě s každodenním chováním, s malými věcmi, které děláte, jak mluvíte, jaká slova u toho používáte a jakým se naopak vyhýbáte. Celý ten esej ve skutečnosti vypráví o malých skutcích a slovech a o tom, že mají dvojí důležitost. Jednak právě tyto malé skutky z vás tvoří někoho, kdo bude později schopen velkých věcí, a také dávají příklad ostatním. A právě na tom závisí občanská společnost. A malým skutkem může být i předplatné kvalitních novin, které jsou sice malé, ale mohou změnit historii.

Martine Šimečko, myslíte, že lekce, které jsme si z transformace odnesli v Česku a na Slovensku, se nějak liší od toho, co zde zatím zaznělo od Brita a Američana?

Šimečka: Existují určité rozdíly. Jak Timothy Snyder zmínil, skutečně jsem byl hluboce přesvědčen, že nemáme co nabídnout, když Západ očekával, že revoluce z Východu mohou vnést do západních demokracií nového ducha. A velmi jsem tím zklamal svoje přátele na Západě, zejména ty na levici. Dnes jsme nicméně všichni v podobné situaci, a to kvůli brexitu a Trumpovi. Dnes vedeme debaty, jestli lidé v roce 1989 vůbec chtěli svobodu a zda netoužili spíš po konzumním způsobu života. To ale není pravda a my si to pamatujeme – lidé chtěli svobodu. Jenže před třiceti lety jsme si mysleli, že jim stačí svobodu dát a oni ji využijí. Jak ale mohou svobodu využít lidé uvěznění chudobou někde na vesnici, lidé, kteří zůstali stranou, nebo třeba Romové? Takže svoboda má stejný, a přesto nový význam. Dneska víme, že nestačí lidem svobodu dát, ale je nutné se postarat o to, aby lidé svobodu mohli skutečně využít. Že svoboda, důstojnost a rovnost jsou stejně důležité, jedno bez druhého nefunguje. Tomu jsme tehdy nerozuměli a dnes začínáme rozumět.

Jaké lekce si z posledních třicet let odnesla Natalie Nougayrède?

Nougayrède: Když padla berlínská zeď, tak jsem to jako třiadvacetiletá studentka sledovala v televizi v Paříži. A záhy nato jsem odjela do Berlína a odtud pak do Prahy. Dorazila jsem nočním vlakem, což říkám proto, že jsem stejným vlakem dorazila na tuto debatu.

A kvalita vlaku se nezměnila?

Nougayrède: Právě že změnila velmi. V roce 1991 jsem tu pak dva roky žila, učila jsem se novinařině a mám tady stále hodně přátel. Z uplynulých třiceti let jsem si odnesla tři krátké lekce. Jednak my Evropané – zejména ti mladší – musíme věnovat větší pozornost historii, číst o ní a učit se z ní. Ne proto, abychom se děsili, ale spíše abychom viděli, že historie přináší i pozitivní události, a abychom rozeznali dobrou dynamiku událostí od té negativní. Když jsem v roce 1989 dorazila do Prahy, moc jsem toho o této části Evropy nevěděla. A to jsem studovala politologii a žurnalistiku. Mezitím jsem se toho o historii Evropy dost naučila a dnes vidím, že jsme v tom všichni spolu. Všichni máme velmi bohaté vzpomínky a zážitky, které jsou často v rozporu a napětí, ale které jsou všechny nějak navázány na evropskou historii.

Druhá lekce zní, že je třeba věnovat pozornost právu, právnímu státu. Kdybych teď mohla znovu studovat, šla bych na práva. Jestli nás dnes v Evropě něco chrání před temnými tendencemi nejrůznějšího typu, tak je to právní stát a lidé, kteří ho hájí. Mě až tak moc nezajímá termín „populismus“, formuluji to jinak: respektuje ta či ona strana demokratické principy a právní stát, nebo ne?

A poslední věc – rok 1989 pro mě byl okamžikem hrdinů, známých i neznámých. Měli bychom je oslavovat společně s hrdiny dnešního dne. Tedy s lidmi, kteří demonstrují za základní hodnoty, s novináři nebo právníky hájícími principy právního státu.

Obvyklí podezřelí

Když si připomeneme slova Timothyho Gartona Ashe, že boj o svobodu je dlouhý a nikdy nekončí, nemyslíte, že je Západ ve vztahu k Východu poněkud netrpělivý a neférový? Množí se výroky francouzských i jiných západních diplomatů a politiků o tom, že rozšíření Evropské unie „není nevratné“, že EU pozvání postkomunistických zemí oslabilo; před několika týdny navíc pomohl francouzský prezident Emmanuel Macron zablokovat rozhovory o vstupu Albánie a Severní Makedonie do Unie.

Nougayrède: Myslím, že Francie se momentálně pokouší nově definovat svoji roli na nově narýsované mapě Evropy stejně, jako se o to snaží ostatní země. Belgičan Paul-Henri Spaak, jeden z otců evropského projektu, řekl, že jsou dvě kategorie evropských zemí. Ty, které jsou malé, a ty, které to ještě nevědí. To znamená, že jsme kontinentem mnoha zemí a v situaci, v jaké jsme dnes, bychom měli hledat cesty, jak se co nejvíce sjednotit. Měli bychom tím být přímo posedlí, protože jsou tu velcí vnější hráči, kteří jen čekají na příležitost, a někteří už ani nečekají. Prezident Macron by měl být velmi opatrný, aby dále neprohluboval existující evropské rozpory. Všichni máme problémy, a když na sebe začneme lehkovážně ukazovat prstem, již existující příkopy se ještě prohloubí.

Ash: Rád bych navázal na to, o čem mluvila Natalie. Pro můj život byl naprosto formativní čas, který jsem koncem sedmdesátých let a v letech osmdesátých strávil za železnou oponou. A to setkáváním s disidenty po celé střední Evropě, přičemž jsem měl tu čest nazývat Václava Havla svým přítelem. Existují generace lidí, které středoevropští disidenti  inspirovali: v Barmě Su Ťij četla Havlovy knihy, moje knihy pro inspiraci. Můj mladší syn pokrývá jako reportér protesty v Hongkongu a jeden ze sloganů, které se tam objevují na zdech, zní „Není svobody bez solidarity“, což je jasná inspirace polským „Nie ma wolności bez solidarności“! Je to dar, který střední Evropa darovala světu.

V druhém bodě bych rád reagoval na Tima Snydera a na jeho slova o odpovědnosti. Dělá mi starosti, když vidím, jak hnutí, jakým je Milion chvilek pro demokracii, organizují demonstrace, kde používají jazyk občanského aktivismu, jako by byl rok 1989, místo toho, aby šli do politiky. Je skvělé, že udržujete tradici občanského protestu naživu (a v Polsku se to děje nakonec taky), ale žijete v demokracii. A klíčová věc, kterou musíte v demokracii udělat, je vyhrát příští volby. Je nutné říci tedy i to, že jednou z chyb havlovské tradice bylo opovržení nebo jistá nechuť ke klasické politické soutěži o moc.

Není nicméně kultura protestu integrální součástí každé demokracie?

Ash: Naprosto, o tom není pochyb. Co jsem měl na mysli, byl fakt, že řečníci během demonstrace na Letné velmi opatrně říkali, že se do politiky nechystají. Ale do té politiky prostě někdo jít musí a někdo musí volby vyhrát. Nicméně chtěl jsem zmínit ještě jednu věc k Evropě. Když jsem v osmdesátých letech překračoval železnou oponu, tak jsem Evropany dělil na ty, kteří Evropu mají, tedy Západoevropany, a na ty, kdo v ni věří, tedy Východoevropany. Na této straně opony byla cítit skutečně vášnivá víra v Evropu. Avšak problém je v tom, že teď, když Evropu máme všichni, tak kdo v ni věří? Takže neberte Evropu jako samozřejmost. Zejména nyní, když hrozí, že se postupně rozpadne, když vidíme, jak se euroskepse šíří kontinentem.

Snyder: Jedna z nejsilnějších tradic mezi východoevropskými disidenty a obecně v intelektuálním prostředí Evropy během celého 20. století je zájem o jazyk, o slova. Ať už je to Victor Klemperer a jeho kniha Jazyk třetí říše nebo zmiňovaný Havel. Záleží na tom, jak mluvíme, jaká slova používáme. Nakonec i některé fráze, které zmiňujeme tady, se během posledních třiceti let pokřivují. Třeba slovní spojení „rozšíření EU“ už nechci nikdy slyšet, protože prostě nepopisuje, co se stalo. Nebyla žádná Evropská unie, která se rozhodla, že se rozšíří. Ve skutečnosti se Východoevropané bezmála dvacet let snažili získat šanci se k tomu spolku přidat.

, Autor: [object Object]

Jak byste tomu procesu tedy říkal?

Snyder: Ani proces bych tomu neříkal. Východoevropané měli ideu návratu do Evropy, která byla následně konfrontována s Evropským společenstvím, jež nemělo žádný zájem na tom se rozšiřovat. Tehdejšímu Československu, Maďarsku a Polsku trvalo čtyři roky, než vůbec donutily Evropské společenství k souhlasu s vysoce ochranářskými, diskriminačními asociačními dohodami, v nichž nebyl ani obsažen slib připojení. A to byl teprve první krok, po němž následovaly další. Když tedy mluvíme o rozšíření, tak svým způsobem zapomínáme na všechny ty Evropany, kteří v návrat do Evropy věřili, a na všechnu politickou práci, která v tom byla vykonána. A je dobré mít na paměti, že stejně jako svojí akcí do Unie vstoupili, tak mohou všechny zmiňované země zase zařídit rozpad EU, nebo její přeměnu na dvourychlostní Evropu.

Nougayrède: Nemám úplně náhradu za slovo „rozšíření“, ale já ten proces chápu jako sjednocování Evropy. A mám tím na mysli postupné opravování a napravování škod a propastí, které existovaly v minulosti. A ten proces není zdaleka u konce.

Timothy Snyder před časem řekl, že Evropa nebude schopná čelit nebezpečí, které číhá za jejími hranicemi, pokud nepřestane sama o sobě vyprávět „falešný příběh“. Kterým falešným příběhům a mýtům jako Evropané podle vás věříme?

Snyder: Mýtus o Evropě zní zhruba takto: udála se druhá světová válka, byla hrozná, Evropané pochopili, že byla hrozná, a tak se rozhodli, že lepší bude mír. A proto začali obchodovat s uhlím a ocelí. A z toho vzešla myšlenka, že více obchodu je lepší a obchodování s větším množstvím zboží bude ještě lepší. A následek toho všeho bude více míru. To je hlavní evropský mýtus a jde o velmi nebezpečný příběh. Možná bylo pochopitelné mu věřit během studené války, když zde byli Američané, nebo těsně po válce, ale je nebezpečné tomu věřit dnes.

A nebezpečný je proto, že zakrývá, co skutečně evropský integrační proces reálně zařídil – to, že vás zachránil, a tím mám na mysli jak státy, tak národy. Myslím tím i Velkou Británii, která bez EU – nedejbože – přestane existovat. Velkou otázkou evropských dějin totiž je, co se stane poté, co zaniknou impéria. A úžasně úspěšná odpověď na tuto otázku je Evropská unie – je impériím podobná velikostí svojí ekonomiky, ale nemá imperiální politický systém. Evropané přitom byli specialisté na impéria: v době druhé světové války byla Británie impérium stejně jako Holandsko, Francie či Belgie. Itálie a Německo se pokoušely impérii stát. V padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech se tato impéria postupně rozpadala a evropská integrace byla vybudována jako náhrada. Evropané se totiž nepoučili z války, vždyť po druhé světové válce v koloniích dál bojovali, dokud je neprohráli: Holanďané v Indočíně, Belgičané v Kongu, Francouzi v Alžírsku a jihovýchodní Asii, Britové všude možně. Myšlenka, že Evropané přestali po druhé světové válce válčit, je europocentrická a zkrátka nepravdivá. Historie Evropské unie musí být tedy odvyprávěna společně s dějinami dekolonizace, protože k nim došlo ve stejnou dobu. Reálná historie Evropy je tak mnohem slavnější a úžasnější než mýtus o ní. Pro všechny ostatní národní mýty obvykle platí opak.

Ash: Pokud byste se obrátil na mě nebo na Natalii, tak to zcela sedí, protože naše země byly nejstrašnějšími imperialisty po celém světě, jak jste řekl. Nicméně pokouším se vzpomenout si na dobu, kdy měli nějaký velký imperiální moment Češi.

, Autor: [object Object]

Odpověď na tuto otázku je jednoduchá – nikdy.

Ash: Takže možná bychom je měli z toho příběhu vynechat. Chci ale říci něco jiného. Není náhoda, že dvě největší proevropské mobilizace za posledních deset se udály na Ukrajině, která ještě Evropu nemá, a v Británii, která je na cestě o ni přijít. Je samozřejmě velmi problematické, že podmínkou skutečně proevropské mobilizace jsou dvě krize tohoto typu. Čili my máme velký problém s emocionální vazbou na Evropu.

A k otázce rozšíření bych dodal, že ačkoli zmíněné země do EU velmi chtěly, zároveň ale na ně měla Unie obrovský transformativní vliv. Někteří si možná pamatujete, kolik změn a reforem jste museli udělat. Ale jakmile jste v EU, tak si de facto můžete dělat, co chcete. Maďarský premiér Viktor Orbán je toho klasickým příkladem, který systematicky demontuje liberální demokracii ve své zemi, a to za použití evropských fondů, tedy peněz evropských daňových poplatníků. V tomto směru Evropská unie selhává – místo toho, aby demokracii v jednotlivých státech posilovala, tak se v několika státech de facto podílí na jejím oslabování. Takže úkolem do budoucna je donutit EU, aby se stala skutečně garantem evropských hodnot, svobody a demokracie, lidských práv a právního státu. Protože dnes Orbán EU využívá, aby docílil opaku. A Andrej Babiš a Miloš Zeman nejsou pozadu.

Na pódiu debatují: zleva Timothy Garton Ash, Martin M. Šimečka, Silvie Lauder, Kateřina Šafaříková, Natalie Nougayrède a Timothy Snyder., Autor: [object Object]

Když se vrátíme k rizikům, česko-americký historik Igor Lukeš říká, že největší nebezpečí v současnosti nepředstavují vnější mocnosti, ale strach a pochyby v myslích a srdcích lidí. Souhlasíte?

Snyder: Myslím, že platí obojí. EU má východního souseda, cílem jehož zahraniční politiky je zničení Unie. Zároveň na to Ruská federace nejde cestou staromódního vojenského střetu, ale právě zejména skrze mysl lidí, jak říká profesor Lukeš. Rusko má tradiční zdroje moci velmi slabé (třeba ekonomiku mají malou, menší než většina evropských zemí), ale podařilo se jim přijít s novým typem moci. V určitém smyslu se jim podařilo přeměnit vlastní slabost v sílu. Když neuspěli v hodnotách a cílech, o nichž jsme se tu bavili, tak začali tyto hodnoty zpochybňovat u jiných. A protože náš systém a společnosti samozřejmě nejsou dokonalé, má to reálný dopad. Nejen v našich duších, ale má to vliv i na další aspekty společnosti, třeba na naše oligarchy, kteří spolupracují s ruskými oligarchy, na naši extrémní pravici, která je navázaná na ruský stát a učí se od něj. Má to vliv na naše politiky, kteří přímo nebo nepřímo přijímají z Ruska pomoc. V kampani před brexitem i před prezidentskými volbami, v nichž zvítězil Donald Trump, bylo naprosto zřejmé zapojení ruské zahraniční politiky. A jakmile úspěšně dostanete člověka, nebo i jen nějakou otázku do systému, tak se chaos a nejistota ještě zvýší. Za Trumpova prezidentství Američané samozřejmě mnohem více přemýšlejí nad stavem své demokracie, nad právním státem, nad stavem médií…

Ash: Připomněl bych zde ještě Čínu. Největším nezamýšleným a nepředvídaným následkem událostí roku 1989 je dnešní podoba čínského státu. Lídři čínské komunistické strany soustavně a důkladně studovali kolaps komunistických systémů v Sovětském svazu a východní Evropě a rozhodli se, že nebudou opakovat stejné chyby jako soudruzi v těchto zemích. Vytvořili tedy něco nového, něco, čemu říkám leninský kapitalismus a co jsme si v roce 1989 nedovedli představit. Ten systém má sice řadu vážných vnitřních problémů, ale zároveň z Číny udělal nesmírně dynamickou zemi. A to má dva efekty.

Francis Fukuyama měl sice v devadesátých letech pravdu ve své základní tezi, že liberální demokracie neměla globálního, mezinárodního, mezikulturního a ideologického konkurenta. Každý hospodský filozof vám dnes řekne, že se Fukuyama mýlil, ale v té době měl pravdu. Avšak dnes liberální demokracie už toho konkurenta má. Pokud se na Západ a Čínu podíváte očima Latinské Ameriky nebo Afriky, tak Západ působí dost neuspořádaným dojmem, zatímco Čína se jim může jevit poměrně atraktivně. To zaprvé. A zadruhé – kromě Ruska se pokouší podkopat a rozdělovat Evropu také Čína, a to se zvyšující se intenzitou, přičemž Česko je společně s Maďarskem v první linii čínských pokusů proniknout do Evropské unie. Máte prezidenta, který chce ze země udělat „nepotopitelnou letadlovou loď“ pro čínské zájmy, nedávno jste měli skandál s čínským financováním Karlovy univerzity… A logika fungování EU je taková, že stačí získat jednoho, a máte místo u společného stolu. Na čínský vliv si musíte dávat pozor stejně jako na ruský.

, Autor: [object Object]

Čekají nás těžké časy

Zmínili jste důležitost médií. Respekt slaví třicet let existence. Co byste časopisu a jeho týmu popřáli?

Ash: Respekt velmi respektuji. Když mi můj velmi dobrý přítel Jáchym Topol před třiceti lety řekl, že spoluzakládá časopis jménem Respekt, řekl jsem mu, že to není dobrý název, protože novináři by neměli být zdvořilí a uctiví, ale kritičtí, nezávislí a bojovní. Avšak úspěch časopisu a fakt, že odvádí fantastickou práci, ukazuje, že když je nějaké médium kvalitní, je jedno, jak se jmenuje. A přeji vám dalších třicet let. Myslím totiž, že směřujeme do velmi temných a obtížných časů. Nejen v Česku, ale v celé Evropě i ve světě. Pokud se bude Respektu dařit i za třicet let, nebude to znamenat jen to, že stále odvádíte skvělou práci, ale také to, že svět je ve slušném stavu, když v něm může ještě vycházet takto skvělý časopis.

Nougayrède: Mně se název Respekt líbí. Jasně, že novináři musí být občas vlezlí a nepříjemní, ale my respekt potřebujeme, a to jak napříč Evropou, tak v našich jednotlivých společnostech. Já jsem pracovala mnoho let ve francouzských médiích, nyní působím v Londýně. A vidím, že i ve velmi kvalitních novinách se nevěnujeme dostatečně rozmanitosti společnosti a neposloucháme lidi dost pozorně. Takže by se mi líbil nějaký kolektivní evropský Respekt. A popřála bych vám, abyste pokračovali dál ve skvělé práci, kterou odvádíte, ale také aby vám vydržel týmový duch, který u vás vidím. V každém newsroomu samozřejmě existují spory a konkurenční boj, ale zejména pro těžké časy je důležitá schopnost udržet týmového ducha a čelit tomu bok po boku.

Snyder: Reportéři jsou skutečně hrdinové naší doby a naprosto se bez nich neobejdeme. V našem internetovém světě je plagiátorství i vymýšlení zadarmo, ale přinést zprávu něco stojí. A nemám na mysli jen finance, ale i čas a energii. Jsme obklopeni imitacemi a kopiemi, fikcí, ale fakta jsou vzácná. Pořád se bavíme o zprávách, ale ono těch skutečných zpráv až tolik nevzniká. Proto je nutné znova a znova reportéry oceňovat. A přál bych vám, aby Češi pochopili, jak jste důležití.

Šimečka: Strávil jsem v Respektu deset let svého života. Pro řadu lidí je Respekt jakousi záhadou, ptají se, jak je možné, že tihle novináři jsou tak úspěšní a jestli to náhodou není tím, že je za nimi Soros. Což samozřejmě říkají lidé, kteří novinařině nerozumějí. A nerozumějí tomu, že to znamená být poctivý – k sobě, k faktům, ke čtenářům. A souhlasím s Timem Snyderem, že novináři, a to nejen investigativní, jsou hrdinové naší éry. V době, kdy jsem byl aktivní v disentu, jsem sám sebe nechápal jako hrdinu. Ale mám za to, že novinařina dnes občas vyžaduje větší odvahu než od nás tehdy. Buďte dál hrdiny, protože vás potřebujeme.

, Autor: [object Object]

TIMOTHY GARTON ASH (64)

Britský politolog, historik a publicista. Zabývá se moderními a soudobými dějinami střední a východní Evropy, v posledním desetiletí zejména transformací Evropy a Evropské unie. V českém překladu vyšly jeho knihy Rok zázraků,Svazek,Dějiny přítomnosti a Svobodný svět: Amerika, Evropa a budoucnost Západu.

TIMOTHY SNYDER (50)

Americký historik, spisovatel a literární kritik, který působil v Paříži, Vídni, Varšavě a na Harvardu. V současné době je  profesorem na Yaleově univerzivě. Věnuje se dějinám střední a východní Evropy, zaměřuje se na holokaust a klíčové zvraty moderních dějin. V Česku mu vyšlo několik knih – Krvavé země,Černá zem,Intelektuál ve dvacátém století,Tyranie,Obnova národů či nejnověji Cesta k nesvobodě.

Martin M. Šimečka (62)

Vyrůstal v rodině filozofa a disidenta Milana Šimečky, z toho důvodu nesměl studovat. Vyučil se v bratislavském Slovnaftu, do roku 1989 prošel řadou dělnických zaměstnání. Do listopadu 1989 publikoval převážně v samizdatu. V roce 1990 založil nakladatelství Archa, ve kterém působil do roku 1996 jako šéfredaktor a kde mu vyšel například soubor novel Džin. V letech 1997–1999 vedl politicko-kulturní týdeník Domino fórum, poté byl až do roku 2006 šéfredaktorem slovenského deníku SME. Od listopadu 2006 do ledna 2009 byl šéfredaktorem týdeníku Respekt, kde zůstal až do roku 2016 jako editor. Od vzniku Denníku N byl šéfem jeho redakční rady a je členem jeho redakce.

NATALIE NOUGAYRÈDE (53)

Novinářka specializující se na mezinárodní otázky, zejména ve východní Evropě. Pracovala pro francouzský deník Le Monde, dříve byla korespondentkou deníku Libération v Československu a korespondentkou stejného deníku a stanice Radio France Internationale na Kavkaze. V roce 2005 získala cenu Alberta Londrese, nejvyšší francouzské žurnalistické ocenění, za své články o Čečensku a o rukojmích ve škole v Beslanu. Od roku 2014 působí v The Guardian jako redaktorka a komentátorka.