Hluboce jsem politiky podcenil

Během revoluce před třiceti lety jste patřil ke studentským vůdcům. Co se vám vybaví, když se řekne listopad 1989?

Šimon Pánek, Autor: [object Object]

Něco jako pocit hrdosti tam není?

Sice se to stalo za pět minut dvanáct, ale je. Tehdy došlo k nějakému vzepětí, nejen bojovného, ale také vzepětí dobrých hodnot, které lidé mezi sebou sdíleli. Pocitu, že chceme být k sobě i vůči ostatním lepší, chceme víc pravdy, lásky, solidarity a slušnosti.

Je na Česku dodnes patrné, že značná část jeho obyvatel tohle prožila, nebo to dávno vyvanulo?

Myslím, že ten étos je znát. Podívejte se, kolik mladých lidí na různých místech říká, že jsou pro ně hodnoty listopadu 1989 a odkaz Václava Havla důležité. Proto myslím, že to tady pořád je. Chceme prostě být k sobě slušnější, pravdivější, laskavější, víc si pomáhat, než jsme to dělali těch čtyřicet let bývalého režimu. I když ne všichni.

Je to ale pouze subjektivní hodnocení, protože nemáme nějakou jinou Českou republiku, která tím neprošla, abychom to mohli objektivně porovnat. Ostatně Člověk v tísni se k hodnotám roku 1989 také vrací jako k důležitému stavebnímu kameni toho, proč existujeme a o co se snažíme.

Jak vysvětlujete svým dětem listopad 1989, aby pochopily, o co tehdy šlo?

Vždycky začínám v komunismu a snažím se předat nepředatelné, tedy vysvětlit, co znamenalo žít v režimu, kde všechno, co nebylo povolené, bylo zakázané. A je pár hezkých příkladů, třeba to, že byla zakázaná kniha Pán prstenů. Komunisti si mysleli, že Mordor je alegorií Kremlu, tak to radši zakázali. Mluvím také o cestování a podobných věcech. Vysvětlit, jak se rodiče báli říkat dětem pravdu, aby něco ve škole neprokecly, jak se mladí lidé nemohli svobodně rozhodnout, na jaké škole chtějí studovat, to je těžko předatelné. Jsem ale dobrý rétor, navíc jsem toho byl součástí, takže mám pocit, že se mi daří mladé lidi strhnout.

Ostatně Člověk v tísni má na historii program. Jmenuje se Novodobé české dějiny a jeho součástí jsou Příběhy bezpráví, kde jsou desítky filmů nebo jejich částí. A film je dobré médium, které otevírá cestu k emocím mladých dospívajících lidí. A oni jsou emocí plní.

Čína je ultranáročné sousto

Věděl jste v roce 1989, co chcete v životě dělat?

Studoval jsem přírodovědu a chtěl jsem být přírodovědcem. Šel jsem ten obor studovat opravdu z lásky k přírodě. Chodil jsem celé dětství do oddílu ochránců přírody, s rodiči jsme hodně jezdili ven. První biologickou olympiádu jsem dělal v šesté třídě základní školy.

Co znamená stát se přírodovědcem? Jde o široký pojem…

Studoval jsem biologii a ekologii, tak to mohlo znamenat místo vědce nebo třeba práce ve správě národního parku. Tak nějak jsem si to představoval do budoucnosti.

Takže listopad 1989 ve vašem případě všechno změnil?

Ano, otevřela se spousta možností. Najednou bylo možné založit organizaci, jezdit do světa, psát do novin… A ukázalo se, že mě to táhne víc než přírodověda, protože je to dynamičtější, je tam víc výzev, dobrodružství, prostoru tak trochu exhibovat a zároveň se snažit o nějaké věci veřejné, což ve mně asi vždycky bylo. Proto jsem chodil do těch oddílů, proto jsem v osmdesátých letech byl součástí prvních snah o třídění odpadů v rámci Hnutí Brontosaurus. Proto jsem taky v roce 1988 spoluzorganizoval první sbírku na pomoc obětí zemětřesení v Arménii. Byly to přirozené instinkty někoho, kdo má tendenci veřejně se angažovat. A najednou to bylo možné dělat bez kompromisů s režimem, a tím pádem mě ta cesta úplně automaticky vtáhla.

Ona možnost založit svoji organizaci vyústila v existenci evropsky významné instituce zvané Člověk v tísni. Jak je možné, že se vám to povedlo?

Určitě tam byla energie devadesátých let, energie konce komunismu. Ta byla strašně silná. Taky ti lidé, kteří to založili – a část tady ještě je –, byli vždycky dost státotvorní. Na rozdíl od řady nevládních organizací na Západě v nás byl ostych ke konfrontaci se státem. Jsme přitom v celé řadě témat jeho partnerem, kritikem i oponentem.

Takže energie konce komunismu, skvělá euforie devadesátých let, že všechno je možné, a poměrně silný pocit stvrzený slovy Václava Havla, že se svobodou musí přijít taky nějaká odpovědnost. Že když jsme získali svobodu, tak bychom se neměli dívat jenom dovnitř, na sebe, na to, že potřebujeme technologie, znalost jazyků, moderní management, ale že je taky třeba věnovat pozornost místům, která jsou na tom hůř než my, a že naší povinností je aspoň trochu těmto lidem pomoci. Havel často opakoval, že přes všechny potíže jsme mezi několika desítkami nejlepších zemí světa.

Jak jste si na začátku vybírali místa, v nichž chcete pomáhat?

Je třeba si uvědomit, že komunismus byl jako papiňák. Ukryl v sobě spoustu neřešených etnicko-náboženských problémů, které se jinde ve světě řeší průběžně. Taky to není žádná selanka, viz Katalánsko nebo Belgie, ale nějak se to řeší. V komunismu bylo řešení problémů zakázané, protože se nehodily do budování socialistického štěstí.

Potom se najednou poklice papiňáku otevřela a se svobodou tyhle věci vyvřely na povrch a vedly k různým konfliktům. Cítili jsme, že postkomunistické státy nám jsou blízké jazykem, historií a že víme, jak tamní společnosti fungují. Šlo o severní a jižní Kavkaz, Střední Asii, státy bývalé Jugoslávie. Naproti tomu Afrika byla pro nás tehdy strašně daleko. Letenka do Afriky stála pět měsíčních platů a nikdo z nás tam nikdy nebyl.

Co bylo pro úspěch takto založené organizace nejdůležitější?

Asi přesvědčení lidí, kteří se dali dohromady a chtěli prostě pomáhat, nikoli jen požádat o projekt a ten potom implementovat. Lidí, kteří byli prostě pobouřeni tím, co se děje na Balkáně nebo na Kavkaze, a solidarizovali se s tamním obyvatelstvem. První rok a půl jsme pracovali jako aktivisté, dobrovolníci, chaoticky a zadarmo. Ale ta energie tam byla od začátku a podle mě je nejdůležitější. Založit to celé s tím, že člověk nejdřív myslí na financování, procesy, systémy, reporting, tak se z toho sice stane organizace, která něco vykonává, ale chybí jí silná přirozená energie, kterou my máme. Postupně přišly desítky a stovky lidí, mnozí lepší než my na začátku, ale se stejným étosem. Díky němu pak Člověk v tísni může jít do bezpečnostně nejtěžších míst, jako jsou Sýrie, Irák či východ Ukrajiny. Nebo do lidskoprávně ultranáročných zemí, jako jsou Ázerbájdžán, Střední Asie, Rusko, Venezuela či Nikaragua. Díky zmíněné vnitřní energii máme kuráž konfrontovat se s takovými situacemi. A ten motor je skutečně vnitřní, vychází z lidí, kteří se dali dohromady, aby něco dělali. Není vnější – jako: „Požádáme o projekt, a když ho dostaneme, tak to uděláme.“ Také je ale třeba říct, že zásadní dík patří české veřejnosti, její schopnosti solidarity a ochotě pomáhat. Bez ní bychom naši organizaci nevybudovali takovou, jaká je.

Jaké máte v pronikání do zahraničí limity? Co třeba světem zapomenuté Ujgursko, kde Čína uplatňuje tvrdé represe a kde se zřejmě nežije snadno?

Teoreticky lze uvažovat o každé lokalitě, ale zároveň naše kapacity jsou omezené, jak po finanční, tak po personální stránce. Navíc cokoli v Číně je ultranáročné sousto. Rozvojová pomoc se musí dělat ve spolupráci s dotyčným státem nebo s místními autoritami, a to bychom určitě nedělali. Humanitární pomoc je možná, teoreticky.

Nejdůležitější jsou v Ujgursku asi informace a lidskoprávní věci. Ale v Číně jsme nikdy nepracovali. Neznamená to, že tam nikdy pracovat nebudeme, ale v lidskoprávní oblasti působíme v Tádžikistánu a Uzbekistánu, kde jiné organizace nejsou. A když už se jednou pohybujeme v postsovětském prostoru, je logické se rozšiřovat spíš do Střední Asie než Střední Asii přeskočit a jít až do Číny.

Cíle máme velké

Prostředí, v němž vaše organizace pracuje, se mění nejen venku, ale i doma. Váš projekt mediální výchovy ve školách, který dříve vypadal jako bezproblémový, v poslední době naráží na odpor, kdy vaši kritici z extrémních politických proudů mluví o vymývání mozků. S odporem se setkává v Česku i pomoc uprchlíkům před válkou v Sýrii. Jak tyto nové poměry Člověka v tísni mění?

Výzvy, které jsme měli před dvaceti lety, máme i dnes. Konflikty a katastrofy ve světě neustávají, jen se mění. Pokračujeme tedy v pomoci. Stále také existují země, kde není svoboda a kde jsou obránci lidských práv pronásledováni. Tam se snažíme překlenout to, v čem jim jejich režimy brání. Například se snažíme zajistit, aby si koupili knihy, které je zajímají, mohli komunikovat volně do světa, naučili se dělat webové stránky nebo vybírat peníze v crowdfundingu. To zůstalo velmi podobné.

To, co se mění, je, že si přibíráme úkoly doma. S tím také souvisí jedna z největších chyb, kterou jsme jako Člověk v tísni v minulosti udělali. Až někdy skoro do poloviny minulé dekády jsme si mysleli, že v Česku je všechno v pořádku a nemusíme tady nic moc dělat. S věcmi, jako je výchova k aktivnímu občanství, kritické myšlení, mediální výchova, jsme měli začít daleko dřív. Stát totiž dělal málo nebo vůbec nic a uteklo dost času, který nám teď jako společnosti chybí. Pokud bychom začali ve školách učit tyto věci o pět deset let dřív, tak by dnes víc mladých lidí mělo větší odolnost a nenechalo sebou manipulovat přes média. Uvažovali by kritičtěji, měli by větší schopnost utvářet si vlastní názor, byli by občansky aktivnější. Německo pochopilo už v padesátých letech minulého století, že to je strategická záležitost národní stability a bezpečnosti. V rámci ministerstva vnitra založili zvláštní odbor, který investuje do vzdělání k aktivnímu občanství. A nás, Česko, to třicet let od konce komunismu nenapadlo.

Takže pod politickým tlakem nechcete od mediální výchovy a podobných snah ve školách ustupovat?

Ne, naopak. Děláme toho výrazně víc, než jsme dělali, a snažíme se to dál rozšiřovat, protože vidíme, že potřeba je strašně velká.

Jak snadné je obhájit podobné aktivity před vašimi donory? Předpokládám, že pomáhání obětem války nebo přírodních katastrof se obhajuje snáz než mediální výchova ve školách. Nebo ne?

Nevím, já to neměřím. A lidí, kteří se ozvou a řeknou: „Ať si v Sýrii pomřou, to není naše věc“, je taky dost. Daleko víc, než jich bylo před dvaceti lety. To, že domácí témata některé lidi nebo politické skupiny víc iritují – a jsou to zejména populistické skupiny, které s voliči manipulují –, je logické, protože my se snažíme zvýšit schopnost lidí mít na věci vlastní názor. Tedy přesně opak toho, co populisti chtějí. Tedy mě nepřekvapuje, že je iritujeme. Neříkáme ale školám, co si mají žáci myslet. Snažíme se školám, které projeví zájem o naše materiály, umožnit moderními způsoby dětem a mladým lidem pochopit, že když si otevřou noviny, zapnou televizi nebo internet, tak to, co na ně vyskočí, nemusí být pravda. Je to jenom to, co tam někdo dal, a oni se mají zajímat, co to je a kdo to tam dal. Nebo jestli ten, kdo to tam dal, má nějaké majitele, kdo jsou ti majitelé, kdo to platí, jestli to má nějakou redakční radu. A že informace není pravdivá jen proto, že se dá někde najít, ale že je potřeba k ní přistupovat kriticky.

Již delší čas sledujeme nářky některých politiků, že nevládní organizace dostávají od státu příliš mnoho peněz. V téhle souvislosti jste před časem v Českém rozhlase řekl, že ani premiér Andrej Babiš patrně neví, jak funguje financování Člověka v tísni, a že byste mu to rád vysvětlil. Měl jste již možnost?

Ano. Hlavní vlna téhle kritiky proběhla v létě 2018 a my jsme se potom sešli s premiérem a s ministryní financí. Debatovali jsme o těch věcech a premiér loni na podzim možná částečně na základě toho svolal Radu vlády pro nestátní neziskové organizace a vlastně nechali běžet rámce financování tak, jak běžely do té doby.

Politický tlak tedy ustal, nebo ho pořád nějak cítíte?

Myslím, že se různě mění. Jsou tady stále politické skupiny, kterým vadí kupříkladu environmentální nebo genderová témata či lidská práva v zahraniční politice, ale tyhle skupiny se vytvářejí podle ideologie napříč politickým spektrem. Vláda, aspoň pokud já vím, zatím žádnou změnu v přístupu k nevládnímu sektoru nechystá. Je otázka, co se stane v parlamentu. Pokud se ale někdo čas od času ptá po legitimitě nestátních neziskových organizací a žádá kontrolu jejich finančních prostředků, s tím žádný problém nemám. Takové dotazy jsou v pořádku.

Když o tom mluvíme: vymýváte lidem mozky?

Co je vymývání mozků na tom, že mladým lidem prostřednictvím jejich učitelů nabízíme možnost být ostražitější při konzumování informací, zejména on-line, a nebrat je rovnou jako pravdu, když se jim objeví v prohlížeči? To není žádné vymývání mozků, naopak posilování schopnosti mít vlastní názor.

Takže to pro mě není kritika, jen útok, nálepka, pokus o delegitimizaci nebo dehonestaci nás a toho, co děláme. A na to se v podstatě nedá reagovat nebo jen podobným útokem. Když jste populista, tak vám samozřejmě kriticky přemýšlející voliči vadí. Nejraději byste měl stádo, které přijme to, co jim nacpete přes svůj Facebook.

Mají v téhle konfliktní atmosféře školy zájem o programy, které jim nabízíte?

Mají obrovský zájem. Když jsme s tím začínali před dvěma lety, tak jsme si dělali průzkumy. Až osmdesát procent učitelů na středních školách označilo mediální výchovu za potřebnou a za něco, na co nemají dostatečné podklady a znalosti, aby to mohli učit. Takže to byl jeden z důvodů, proč jsme s tím začali. V současnosti využívá naše materiály mediálního vzdělávání přibližně tisíc škol a jejich počet neustále roste. Máme strategický cíl, že bychom chtěli do tří čtyř let být na osmdesáti procentech českých středních škol a třeba aspoň na dvou třetinách základních škol. Takže cíle máme rozhodně velké.

Étos, který máme

Člověk v tísni existuje dvacet pět let. Jaké vlastně má takováto organizace plány do budoucna?

Plány nejsou ve všem konkrétní, protože hodně našich aktivit přichází jako odpověď na nějaký palčivý problém buď doma, nebo venku. Příkladem je válka na východní Ukrajině, kam se nám před pěti lety opravdu moc nechtělo. Ale seděli jsme v téhle místnosti někdy v létě 2014 a říkali jsme si: „Blíží se první zima, to bude pěkné maso v těch pětadvacetistupňových mrazech. Není plyn, chybí zásobování lidí odříznutých na obou stranách bojové linie, nikdo z humanitárců tam ještě není. No tak kdo tam má jít, když ne my, ze země blízko tomu regionu, se zkušeností ze Sovětského svazu, z Čečny, z Karabachu a ze Střední Asie?“ Tak jsme se sebrali a začali tam pracovat. A takhle to vlastně chodí.

Co po takovém rozhodnutí následuje? Co se děje nejdřív, co později?

Děje se spousta věcí najednou. Otvírání misí v krizových oblastech je vždycky hodně hektické, rychlé, je to takový multitasking. Na rozdíl od toho, kdy začnete postupně řešit třeba zadlužení a exekuce. Jako první krok uvolníme první peníze z humanitárního fondu Klubu přátel Člověka v tísni. To jsou lidé, kteří posílají pravidelný měsíční dar, a díky tomu máme peníze, které můžeme vlastně ze dne na den vzít a začít něco dělat. Pak vyhlašujeme sbírku. V případě Ukrajiny byla reakce české veřejnosti docela solidární, takže se začaly scházet další peníze. Na místo vyjíždí první tým, který se zároveň schází třeba s organizacemi OSN, které tam jsou, navazuje kontakty s úřady na územích mimo kontrolu ukrajinské vlády. Najímají se první zaměstnanci a dělá se průzkum v terénu. Pokud tam jsou nějaké jiné organizace, komunikujeme s nimi. Tuhle koordinační roli většinou zastává Úřad pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA). Je to struktura OSN a dělá svou práci dobře.

Zároveň kontaktujeme velké donory – českou vládu, bruselskou humanitární kancelář ECHO a další s tím, že jdeme do terénu a začínáme dělat za své nebo za české peníze tohle a tady. Aby věděli, že pokud chtějí pomoc zvětšit, mohou nám přidat. Takže domlouváme se s úřady, mapujeme situaci v terénu, vytváříme si zázemí, což je kancelář, byt, účet, auta, místní zaměstnanci. Zároveň pracujeme s velkými institucionálními donory, kteří mají řádově úplně jiné zdroje, než se nám podaří zmobilizovat tady. Ale miliony korun na první rozjezd pomoci dávají smysl. V případě Ukrajiny to bylo tak, že jsme začínali s deseti patnácti miliony z Česka, dílem privátními, dílem od ministerstva zahraničí. A už rok dva nato měla naše mise rozpočet čtyři sta milionů korun, což byly peníze od OSN, Evropské unie či USA. Celá akce tak dostala masivní pomoc, kterou jsme na místě realizovali.

Jak vypadá pomoc na místě?

Asi nejvýraznější jsou velké distribuce. Podle situace v daném okrese se průzkumem, který se často provádí s místními starosty, sociálními odbory a podobně, vytvářejí seznamy lidí, kterým hrozí, že bez humanitární pomoci buď nepřežijí, nebo přežijí s velkými zdravotními následky. Typicky na Ukrajině to byli staří lidé, kteří se nedokázali včas rozhoupat a odejít z oblasti několikakilometrového pásma po obou stranách fronty.

První tři roky jsme tam takhle pracovali jak na straně pod kontrolou vlády, tak ve dvou povstaleckých enklávách. Teď už jsme jenom v Luhanské oblasti. Naši lidé se pohybovali na obou stranách fronty stovky metrů od sebe a zásobovali jak separatistická území, tak území pod kontrolou Ukrajiny, což byl unikát. Občas to přitom není jednoduché vysvětlit na jedné nebo druhé straně, protože otázka „Jak můžete pomáhat těm druhým?“ se samozřejmě objevuje.

Co znamená velká distribuce?

Na místo najede konvoj kamionů a z nich se podle jmenných seznamů sestavují dávky potravin. Z vesnic a domů se tam sjíždějí lidé s kárkami, na motocyklu, někdo si to nese na zádech, jiní na kole. Dostávají velké pytle, které obsahují třeba padesát šedesát procent odhadované potřeby rodiny na tři měsíce. Novým trendem jsou potravinové lístky, leckde ve světě i hotovost jako pomoc rodinným rozpočtům.

To jsou ty nejviditelnější věci. Hodně vidět jsou i svépomocné základní opravy domků, které byly rozstřílené při dělostřelecké palbě. A opět – naši pracovníci monitorující situaci jdou spolu s místními autoritami po tamní populaci a sestavují seznamy potřebných rodin. Když naše operace dosáhla největšího objemu, tak jsme měli na východní Ukrajině dvě stě šedesát zaměstnanců. Jedná se tedy o velké počty lidí, kteří monitorují domácnost po domácnosti a vybírají ty, kteří potom dostanou nějaký objem peněz, jenž stačí třeba na cihly, cement, okno a pár trubek tak, aby svůj byt nebo dům zprovoznili a dalo se v něm žít.

Na všechny asi nevyjde…

Nevyjde.

Nevytváří to tam zlou krev?

Takový problém vzniká u každé humanitární pomoci, u povodní a všude jinde. Jediné, co funguje – navíc jen částečně, protože jistý pocit řevnivosti vzniká vždycky –, tak je maximálně transparentně vysvětlit dané komunitě pravidla, podle jakých se pomoc rozdává. Například se řekne, že se kvalifikují domácnosti, jejichž příjem je pod čtyřicet dolarů na měsíc, mají více členů, je tam jenom jeden rodič, jsou tam handicapovaní, malé děti a další kritéria. To se ideálně nechá vyhlásit rozhlasem, vylepit na autobusové zastávce, dát do místních novin.

Určitě dochází k chybám, kdy pomoc mine dva mladé lidi, kteří taky hladoví, a naopak se dostane k dvojici penzistů, kteří při monitoringu zapřou, že pěstují kuřata, králíky a zeleninu a těžké časy zvládnou sami bez pomoci. Ale to jsou opravdu malé excesy. Podobný systém se používá všude ve světě a my jej nasazujeme třeba i po povodních v České republice, když posuzujeme domácnost od domácnosti a musíme rozhodnout, kdo podporu třeba ze sta milionů, které nám svěří veřejnost, dostane a kdo ne. Rozdrobit to mezi všechny, kteří byli trochu zatopení, to umí stát, dát všem nárokově. My ale vycházíme z přesvědčení, že co největší pomoc má směřovat k těm, kteří ji nejvíc potřebují.

Na pomoc lidem v Sýrii jste dostali miliardu korun od britské vlády. Jak lze tak obrovský obnos peněz získat?

Nejde ve světovém měřítku o nic neobvyklého. Máme nějakých osm procent financí ze soukromých zdrojů a přibližně podobné číslo z českého státního rozpočtu. Zhruba osmdesát procent našich financí je ze zahraničí, buď z vládních, nebo mezivládních zdrojů. K těm druhým patří Evropská unie, OSN, Světová banka, Organizace pro výživu a zemědělství. A ty lze získat v rámci otevřených soutěží.

V případě válečných konfliktů fungují procedury spíše formou uzavřeného výběrového řízení. Donor ví, že v dané oblasti operuje třeba pět deset organizací, a vybere si buď všechny, nebo některé z nich a ty požádá o podání konceptu třeba na udržení chodu vzdělávání ve válečné severní Sýrii. Jinak totiž hrozí, že tam bude celá generace dětí – válka už běží osm let – bez školního vzdělání. To by po skončení války znamenalo obrovskou zátěž do budoucna.

V této soutěži běžně konkurujeme francouzským, britským, americkým či německým organizacím. A jak jsme si to zasloužili v Sýrii? Myslím, že jsme podali dobrý projekt a asi máme dobré jméno jako organizace, která je schopná operovat uvnitř Sýrie, dělá to za relativně malé peníze, poctivě a efektivně. Proto dala britská vláda přednost nám.

Váš roční rozpočet jsou dvě miliardy. Jak dlouho fungujete na vysoké mezinárodní úrovni s velkými objemy peněz?

Už někdy v letech 2000–2005 jsme byli v Čečně po Dánech největší organizace, která implementovala pomoc od čtyř agentur OSN v objemu sto padesát milionů korun na jednu misi. Po velké povodni v roce 2002 jsme jenom ve sbírce od lidí dostali skoro tři sta milionů korun. Naše organizace v zásadě setrvale roste.

Jaký je tedy rozdíl mezi Člověkem v tísni model 2019 a třeba model 1999?

Změnilo se skoro všechno a přitom to základní zůstalo zachováno. Z několika desítek lidí jsou nás skoro dva tisíce, včetně lokálních zaměstnanců. Děláme řadu velmi složitých mnohaletých rozvojových projektů v Africe nebo v Asii. To jsme tehdy vůbec nedělali. Výrazně také stouply objemy sociální práce u nás. Původně jsme začínali ve třech lidech v Matiční ulici v Ústí, když se tam stavěla zeď (ta měla oddělit romské obyvatele od většinové populace – pozn. red.), dnes dělá sociální práci tři sta lidí na devíti pobočkách v sedmi krajích Česka.

Taky se změnil svět. Když jsme začínali, tak přišel dopis poštou, já jsem si ho přečetl a druhý den jsem na něj odpověděl. Dnes musím odpovědět nejméně na dvě tři desítky e-mailů denně. Posunuli jsme se z pozice těch, kdo pomoc denně fyzicky dělají. Tahal jsem pytle s moukou, řídil náklaďák, vybíral peníze a chodil do televize, zatímco dnes dělám typického výkonného manažera velké organizace. Starám se o vztahy, finance, mezinárodní sítě, strategické plány, krizové řízení, když se něco komplikuje.

To, co zůstalo zachované, je pokora k lidem, pro které a se kterými pracujeme. Mluvíme s nimi tak, aby pomoc nebyla vymyšlená v kancelářích v Unii, Praze, OSN, ale aby vznikala spolu s těmi, jimž je určena. Jsme známí tím, že jezdíme hodně do terénu, bydlíme s těmi lidmi, nevadí nám nepohodlí. To nám zůstalo z našich počátků. Samozřejmě pokud chceme obstát v konkurenci ve světě a třeba být ještě větší, musíme nabízet profesionalitu, na které se tady posledních deset let intenzivně pracuje. Zároveň bych byl ale nerad, kdybychom ztratili étos, který máme.

Měli jsme být víc vidět

Evropa má za sebou migrační krizi. Změnila váš pohled na práci, kterou děláte?

Mám z ní dvě poučení. Jednak bylo správné, když jsme k migrační vlně nepřistupovali jako aktivističtí bojovníci za to, že každý cizinec má právo být přijat v Evropě. Od začátku jsme říkali, že máme poskytnout dočasnou ochranu nebo azyl těm, kteří utíkají před válkou. Ale zároveň že Evropa má právo manažovat tok přicházejících. A že jsou v pořádku návraty lidí, kteří se nekvalifikují jako uprchlíci.

Jaké je to druhé poučení?

Došlo mi, jak jsem podcenil schopnosti nebo možnosti politiků vzít uprchlickou krizi jako politické téma a začít s ním strašit voliče. A vůbec jsem nepředpokládal, že tím vystraší většinu národa. Já se tomu strachu rozhodně nesměji, myslím, že je autentický, že jej hodně lidí opravdu cítí. A necítili by ho, kdyby se politici chovali slušněji a nezneužívali to téma pro mobilizaci hlasů.

Podcenil jsem, jak strašně silný vliv mělo to, že prezident, ministr vnitra a někteří další politici téma využívali, místo aby ho racionalizovali, uklidňovali veřejnost. Mohli říct: „Pojďme najít nějaké rámce. Můžeme přijmout a integrovat dva, tři, pět tisíc lidí ročně podle toho, kolik máme míst, jaký máme integrační potenciál.“ Oni místo toho řekli: „Uprchlíci jsou nebezpečí a musíme se proti nim bránit.“ Jeden se vyfotil s puškou, druhý vykřikoval něco o tom, že nedopustíme právo šaría v České republice, no úplné šílenosti.

A další se fotil u protiuprchlického plotu v Maďarsku.  Překvapilo vás, jak snadno to šlo?

Překvapilo mě, jak snadno se z většiny společnosti stane vystrašený, hysterický a nepřátelský národ vůči něčemu, co nepředstavuje pro Česko žádné reálné ohrožení. Přitom je ekonomicky v pohodě, uprostřed Evropy, není cílovým státem, nemá špatné zkušenosti s uprchlíky z minulosti.

A jak tohle poznání ovlivní činnost Člověka v tísni?

No, rozhodně jsem si uvědomil, že asi podceňujeme veřejnou komunikaci, vysvětlování věcí. Že musíme být víc přítomni ve veřejném komunikačním prostoru, víc diskutovat, tak jako můj kolega Daniel Hůle bojuje o téma exekucí, bojovali jsme o inkluzi i o téma lidských práv v zahraniční politice. Také u migrace jsme měli být víc vidět, víc slyšet, být asertivnější a čelit populistům s daleko větší silou, než jsme to dělali.