S blížícím se výročím listopadu se množí texty a vyjádření, jako bychom nebyli na oslavě, ale spíš tak trochu na pohřbu. Prý není moc co slavit a Češi vlastně nikdy nechtěli svobodu. Ani v roce 1989, tehdy jen snili o tom, že se jim bude materiálně lépe žít.
Tyto řeči se dají pochopit – vykreslování bezvýchodné situace zní zajímavě, provokativně –, ale neodpovídají skutečnosti. Listopad 1989 je naopak jedním z mála momentů, na kterém se drtivá většina shodne jako na pozitivním. Než někoho vyřazovat z „klubu“ je tedy lepší pracovat s odkazem tehdejších událostí.
Učení se nesvobodě
Historie se vždy bude interpretovat různě a nepochybně bude i nástrojem politických bojů. Není tedy divu, že se tak děje i u listopadových událostí roku 1989. Zdá se, že je tu z jedné strany snaha vykreslit tehdejší dění tak, že to prostě jen tak samo od sebe prasklo, aby se umenšil význam disidentů, intelektuálů či studentů. A z druhé strany sílí interpretace, že před třiceti lety chtěly svobodu jen elity, zatímco většinová společnost pouze doufala v materiální polepšení.
Nepochybně tak trochu platí obojí, ale připomeňme, že v roce 1989 režim stále zatýkal svobodomyslné občany a posílal je do vězení, brutálně mlátil demonstranty, veřejnost měla přístup jen k vylhaným oficiálním informacím a nikdo z tehdejších komunistických papalášů nehodlal dobrovolně uhnout z cesty. Takže kdokoli, kdo se odvážil ještě i v prvních dnech a týdnech po 17. listopadu stávkovat, demonstrovat, psát nezávislé tiskoviny a podobně, riskoval vyhazov ze školy, zaměstnání, či dokonce vězení. Ano, dnes víme, jak to dopadlo, ale to tehdy skutečně nikdo nemohl tušit. A přesto se ozvala obrovská část společnosti od studentů po dělníky.
Pokud někdo doufal, že tento zážitek vytvoří uvědomělý národ, který bude odolný vůči všem svodům populistů a radikálů, musí být zklamán. A není vůbec jasné, o co by tenhle dojem opíral. Životu ve svobodě se člověk musí učit stejně, jako se musí učit životu v nesvobodě. A tomu druhému jsme se za čtyřicet let komunismu naučili na jedničku.
Kdo sledoval chování voličů po roce 1989, musel brzy pochopit, že vyniknout naopak v předmětu svobody bude pro Čechy těžký proces. Nemalá část společnosti stále volila komunisty, někteří xenofoby a rasisty Miroslava Sládka. Miloš Zeman vyhrál volby se slibem, že bude vázat stranické knížky do kůže z členů ODS. Který příčetný člověk může volit stranu, jež tohle slibuje? A jak mohli přežít opoziční smlouvu sociální a občanští demokraté, když to byl naprosto bezprecedentní útok na zdejší demokratický systém? Hlasy pro tyto strany v minulosti budí stejný údiv jako dnešní hlasy pro hnutí ANO.
Na zjednodušování si tudíž musíme dát pozor. A i z toho důvodu je třeba polemizovat s předním českým intelektuálem Jiřím Pehem. Ten napsal pro Deník N text s provokativním titulkem: „Přestaňme si lhát. Většina v roce 1989 nechtěla demokracii, ale jen se mít lépe“. Ve svém textu mimo jiné píše, „že ‚sametová revoluce‘ byla především vzpourou elit, nikoli vzporou ‚mas‘, a že i když velká část tehdejších ‚mas‘ dala novému režimu šanci, nikdy se s liberální demokracií plně neidentifikovala“. Podle Peheho udělaly demokratické elity chybu v tom, na co se soustředily: „Zdá se tudíž, že nové elity je (tedy „masy“ – pozn. red.) po roce 1989 mohly získat spíše rychlým vylepšením jejich životních poměrů než abstraktními hesly o svobodě.“
Jsem sám
Češi chtěli a chtějí svobodu. Pokud dáme stranou své pocity, názory a podíváme se na data, tak většina dává přednost životu v pluralitní demokracii. Na jasnou otázku, jestli bychom se měli vrátit ke komunistickému způsobu vlády, odpovědělo ve výzkumu CVVM 84 procent, že nikoli. Což je mimochodem nejvíc od roku 2004, kdy se tato otázka klade. Zbavit se parlamentu a nastolit vládu silného vůdce si nepřeje 77 procent. Z politických stran po jedné z těchto variant volají silněji jen voliči SPD a KSČM. A dodejme ještě jedno číslo, negativně vnímá zlom v roce 1989 jen 12 procent české společnosti.
Potíž je, že při interpretaci nálad, chování a hodnotové orientace české společnosti si nevystačíme s jednoduchými nálepkami či tvrzeními. Není tu jasný řez, kdy jedna část společnosti touží po svobodě a druhá ne. Neplatí, že na jedné straně je elita, která na listopadu vydělala, a na druhé jsou ti, kdo prohráli. A ta druhá volí Andreje Babiše. Málokteré uskupení je tak elitářské jako ANO – jsou tu úspěšní podnikatelé, lékaři, dokonce někdejší chartisté. Nepomůžeme si ani s názorem, že přibude demokratů, pokud budou mít lidé lepší ekonomickou situaci. Češi jsou totiž poměrně optimističtí v hodnocení vlastního zázemí.
Naše problémy se dají asi nejsnáze popsat termínem „krize důvěry“. Sociologický výzkum, který nedávno vznikl pro Český rozhlas, ukazuje, že někteří lidé mají silný dojem, že v případě těžkostí jim nikdo nepomůže. Sousedy počínaje a státem konče. Ačkoli jsou naše problémy zabalené do postkomunistických barev, jsou ve skutečnosti veskrze moderní. Dopadá na nás globalizace, strach z nově příchozích, tíha exekucí atd. A proto si nevystačíme s tím, že jako Češi prostě nechceme svobodu.
Závazek
Andrej Babiš je popřením ideálů 17. listopadu. Někdejší komunista, spolupracovník StB zbohatlý na nejasných privatizacích, agresivní podnikatel likvidující konkurenci, muž, který pro své politické zisky vytáhl k moci SPD a KSČM, propojil svůj firemní a mediální zájem s politickým… Ale to, že to jeho voličům nevadí, není popřením roku 1989, nýbrž zpětným zrcadlem, že nikdo neukázal, že tu jde vládnout i jinak. A jsme znovu u oné „důvěry“. Nemalá část veřejnosti evidentně nevěří, že když Babiš zmizí, bude to lepší. Již zmíněný výzkum ostatně ukázal, že Češi se shodnou jen na jediném – na naprosté nedůvěře v politiky. Lidem pak stačí málo. Vlastně nejlépe to vystihl europoslanec ODS Alexandr Vondra, který vítězství Práva a spravedlnosti v Polsku okomentoval na Twitteru takto: „Kaczyński zkrátka dělá politiku velmi dobře. Demokracie je o schopnosti získat většinu.“ Když jde o „naše“, odpouští se vše. A to podle této logiky to dělá Andrej Babiš dobře. Kdo má většinu, má i pravdu. A o Vondrovi rozhodně nelze tvrdit, že je tím, kdo si změnu v roce 1989 nepřál. Nebo že se řadí mezi poražené.
Co tedy s tím vším? Vnucovat lidem, že nechtěli v roce 1989 svobodu, je chyba, protože je tím zbavujeme i možnosti, aby se k tehdejším idejím zkusili znovu přihlásit. Cesta ke zlepšení nespočívá v nostalgickém vzývání toho, co tu bylo před Babišem, naší ambicí nemůže být návrat v čase, ale naopak práce na lepším systému. Na tom, o kterém jsme snili v roce 1989. Boj o obhajobu lidské důstojnosti je stále živý a nikdy nekončí. A to je obrovská výsada i závazek, které jsme před třiceti lety získali.
