Nejlepší bulvár
Divadelní scéna Semafor, kde se definovala česká popkultura, slaví šedesát let
Když hudební publicista Jiří Černý v první půlce šedesátých let psal předmluvu ke své knize Zpěváci bez konzervatoře, kde soustředil portréty nové generace popových zpěváků, zakončil úvodní slovo větou: „Kdokoli kdy bude psát o tom, jak se u nás zpívá, bude se k Semaforu stále vracet.“ Bylo to dáno tím, že až na tři výjimky všichni z popisovaných umělců měli s tímto divadlem něco společného.
Na první pohled silné tvrzení, že české populární hudbě nelze porozumět bez pochopení kouzla Semaforu, má přitom svoji platnost i v roce 2019, šedesát let poté, co tato scéna uvedla 30. října 1959 v premiéře hru plnou písní Člověk z půdy. Během ní se na pódiu tísnili herci, muzikanti a zpěváci, aby dali vzniknout nové formě zdejší populární kultury.
Jak ukázaly další roky, v Semaforu byla písnička vždy to hlavní. Sloužila jako záminka pro divadlo a naopak i v samotné písni se skoro vždy nějaké divadlo odehrávalo: dramatické i komické. Autorská dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr zde během prvních let spolupráce stvořila předobraz tuzemské populární hudby a také nastavila nároky publika na to, jak má vypadat dobrý český text, s nimiž se písničkáři poměřují do dnešních dnů. Prohlásit, že Semafor naučil Česko vnímat a poslouchat pop, není nadsázkou.
Všude hledat Suchého
„Chtěl jsem být bulvární divadlo. Říkal jsem si ale, že když půjdu do kategorie bulvár a budu v ní nejlepší, tak je mi to daleko milejší než být na chvostu avantgardy,“ vzpomíná Jiří Suchý na počátky divadla v televizním dokumentu Semafor atd. z roku 1999. Právě dokonalý cit pro to, co je vysoké a co nízké, a chuť dělat to nízké na špičkové úrovni, učinila ze Semaforu fenomén české kultury. V době, kdy se rozhlas a později i televize jen těžko rozkoukávaly a spíše byly mladou hudbou pobouřeny, Semafor produkoval hvězdy – Waldemara Matušku, Evu Pilarovou, Karla Gotta – a šířil se z něj hit za hitem, které si na počátku šedesátých let broukala celá Praha.
I když patřili ke generaci swingu a jazzu, Suchý se Šlitrem záhy objevili kouzlo svobodomyslného rokenrolu, jemuž druhá půle padesátých let v Československu rozhodně nepřála, a hledali pro něj český výraz. Ten spočíval mimo jiné v Suchého revolučním rytmickém zpěvu. Neohromoval barvou, rozsahem, ale perfektním frázováním, které svádělo a svádí k pohupování v bocích. Sám sobě autorem, Suchý si už od počátku psal texty přímo pro svůj hlas. Nebyla to nezajímavá slova plná patosu vhodná pro velké melodie a pěvce. I proto nakonec Semafor opustil Karel Gott, jelikož se v anekdotických písních jako Zdvořilý Woody necítil dobře. Suchý se Šlitrem upřednostňovali dobře vymyšlené příběhy či obyčejné každodenní výjevy vhodné pro civilní projev a Suchý si pak dával záležet, aby bylo rozumět každé slabice.
Mírně limitované pěvecké schopnosti kompenzovali Suchý se Šlitrem texty vysoké inteligence, jaké ve své době nebyly běžné ani u nás a vlastně ani na Západě. Písně ze Semaforu leckdy popisují všední zážitky (Včera neděle byla), mají milostný náboj, ale také sebeironii, vtip. Někdy pojednávají o písničkách samotných, třeba o tom, jaká je otrava zpívat blues. Jsou plné sebereflexe a nic neponechávají bez pointy, což vlastně platí o celé Suchého tvorbě. Hity ze Semaforu definovaly českou populární hudbu v tom smyslu, že spojily chytlavost, rytmus s literárními nápady a slovní zručností. Předvedly, že je možné být velmi chytrý ve zdánlivě pokleslé bulvární disciplíně, což vůbec nebylo samozřejmé. Tím ale na všechny své následovníky uvalily i jistou zátěž, které není každý schopen dostát. A sice, že posluchači do dnešních dnů u českých zpěváků hledají nejen krásný hlas, drama a emoce, ale také intelekt.
