Nadále nežádoucí

Žadatelé o zařazení do transportu UNRRA. (Národní archiv, fond policejního ředitelství v Praze)

Žadatelé o zařazení do transportu UNRRA. (Národní archiv, fond policejního ředitelství v Praze)

Nově nalezené dokumenty z archivu OSN v New Yorku,jako je tento dopis, připomínají souvislosti, které často opomíjíme. Jednotlivé příběhy dokazují, že i po druhé světové válce zůstalo v českých zemích nemálo těch, kteří byli připraveni nadále rozvíjet vzácné dědictví z dob, kdy tu spolu žili Češi, Němci a Židé. Narazili však na nenávistné prostředí československé administrativy a českých sousedů. Ty většinou nezajímalo, jak kdo prožil válku, jaké oběti jemu či jeho blízkým způsobila, ale jen to, jakým jazykem kdo mluví a zda zapadá do jejich vágního konceptu češství.

Naprostá většina Židů se po válce těžce vyrovnávala se ztrátou příbuzných a přátel. Často přežili s podlomeným zdravím, zpravidla se neměli kam vrátit a jen obtížně se dostávali k majetku schovanému u sousedů. Jedna skupina se však ocitla ve zvlášť těžké situaci: Židé, kteří mluvili německy – tedy zhruba tři tisíce z celkových asi dvaceti tří tisíc Židů v poválečných českých zemích. Jejich příběh je i příběhem české společnosti.

Nesmíte do restaurace…

Německy mluvící Židé ztratili po válce – společně se všemi ostatními osobami německé národnosti – československé občanství a museli o ně znovu požádat. V mezičase si mohli u národních výborů, které nahradily místní samosprávu, zažádat o průkaz antifašisty. Na rozdíl od členů komunistické strany či sociální demokracie Židé tyto průkazy mnohdy neobdrželi.

Žadatelé o zařazení do transportu UNRRA. (Národní archiv, fond policejního ředitelství v Praze)

Žadatelé o zařazení do transportu UNRRA. (Národní archiv, fond policejního ředitelství v Praze)

Vyřízení žádostí o občanství trvalo zpravidla rok až dva, přičemž pro žadatele bez antifašistického průkazu platila po celou dobu protiněmecká nařízení. Velká část z nich byla přitom inspirována protižidovskými nařízeními z období nacismu. Pokud tedy paní Brümmlerová psala, že má německé potravinové lístky, a nikoli lístky české, znamená to, že dostávala stejné jako za války. Některá místní nařízení to i otevřeně přiznávala: Němci mají dostat „židovské“ lístky. Museli také chodit označeni podobně jako Židé za války – byť žlutou hvězdu nahradila páska na rukávu.

Ještě horší byla sociální izolace. V petici německy mluvících Židů z Chomutova a Žatce z března 1946 stojí: „Jestliže jsme po šest let nesměli chodit ani do divadla, ani na koncerty, do kina atd., musíme si to odříkat i nyní, protože část neovládá česky vůbec, ostatní jen nedostatečně. Veřejné podniky [hospody či restaurace] nemůžeme navštěvovat ani nadále, ledaže bychom se rozhodli činit tak jako němí.“ Mluvčí německy mluvících Židů v Praze píše: „Třebaže mají po většině dostatečné znalosti češtiny, jest přece podle výslovnosti poznati, že nejsou rozenými Čechy. Z těchto důvodů vznikly a vznikají těmto osobám různé obtíže, zvláště i při zaměstnání (…), nemají možnost volně mluvit se svými rodinnými příslušníky mimo uzavřené místnosti.“ S příbuznými mohli německy svobodně hovořit jen doma za zavřenými dveřmi, když si byli jisti, že je nikdo neuslyší.

Žadatelé o zařazení do transportu UNRRA. (Národní archiv, fond policejního ředitelství v Praze)

Žadatelé o zařazení do transportu UNRRA. (Národní archiv, fond policejního ředitelství v Praze)

Bez československého občanství neměli tito lidé nárok na bezplatnou zdravotní péči ani na penzi. Velká část z nich přitom přežila válku s podlomeným zdravím. V dopise z června 1946 adresovaném ministerstvu financí vyjmenovává Rada židovských náboženských obcí kupříkladu významné vědce, kteří proslavili Československo v meziválečném období. Po válce živořili, neboť ztratili občanství a zůstali bez nároku na finanční podporu. V seznamu je profesor Alfred Kohn, histolog, ve třicátých letech třikrát nominovaný na Nobelovu cenu, profesor Egon Weiss, který byl paradoxně spoluautorem osnovy československého občanského zákona z dvacátých let, Emil Utitz, známý profesor filozofie a estetiky a knihovník z terezínského ghetta, nebo docent Josef Körner, významný germanista a blízký přítel Otokara Fischera či Pavla Eisnera. Dopis zmiňuje i četné státní zaměstnance z židovských rodin (především pracovníky pošt či železnice), kteří nedostávali po válce svoji penzi, jakkoli si ji před válkou odpracovali. Po příchodu z koncentračních táborů byli ponecháni bez prostředků.¨

Mnohé žádosti o československé občanství byly zamítnuty. Nerozhodovala totiž pouze perzekuce za nacismu. Úřad měl také posoudit, zda žadatel nepodporoval germanizaci či maďarizaci. Výklad tohoto pofiderního konceptu se lišil a jeho definitivní interpretace nakonec spadala do kompetence místních úředníků. V některých případech se germanizací rozumělo studium na německých gymnáziích či Německé univerzitě v Praze nebo abonmá v německojazyčném divadle.

K takovým právním kličkám se stát uchyloval hlavně u těch žadatelů, kteří by mohli po získání československého občanství požadovat navrácení svých domů či jiného majetku. Zamítnutí jejich žádosti o občanství je z restitucí vyloučilo. Ani účast na bojích v zahraniční armádě nemusela být dostatečným argumentem. Kupříkladu Emanuelu Goldbergerovi, poručíku britských ozbrojených sil, odmítlo ministerstvo obrany vydat potvrzení nutné pro žádost o občanství s odůvodněním, že dotyčný sice v roce 1942 dobrovolně nastoupil do československé jednotky v Anglii, ale „jen proto, aby netrpěl jako Žid“.

Žadatelé o zařazení do transportu UNRRA. (Národní archiv, fond policejního ředitelství v Praze)

Žadatelé o zařazení do transportu UNRRA. (Národní archiv, fond policejního ředitelství v Praze)

Z četných příběhů vyplývá, že do nejohroženější skupiny patřili lidé s nežidovskými partnery nebo z takzvaného smíšeného manželství. V meziválečné době se takové sňatky uzavíraly často, což svědčí o velmi dobrých vztazích lidí různých jazyků a víry.  Ti ze smíšeného manželství se však se zamítavou reakcí setkávali nejčastěji. Mnohé navíc po válce nechali čeští úředníci zatknout a poslat na nucené práce. Emil Gläsner z Lovosic byl jako „židovský míšenec“ vězněn od roku 1943, na konci války se dostal na svobodu, ale už 6. června 1945 musel do vězení znovu – tentokrát protože byl „napůl“ Němec. Jeho křesťanská manželka a syn putovali do vězení s ním. Propuštěni byli až v říjnu 1946.

Bezvýchodnost situace německých Židů z různých regionů v pohraničí a v Praze umocnil fakt, že většina z nich pracovala ve školství, v divadle nebo jako lékaři, advokáti a podobně. Mezi žadateli o ztracené občanství najdeme majitele loutkových divadel, knihovníky, spisovatele, módní návrhářky. V novém režimu, který vylučoval možnost německých institucí, nemohli najít uplatnění. Jste-li divadelník a nesmíte-li hrát v němčině či pokud jako lékař nemůžete svým jazykem komunikovat s pacienty, práci nenajdete. Němečtí Židé ze Šluknovska proto v říjnu 1946 napsali: „Chceme vycestovat, protože MUSÍME.“

… ani do odsunu

Tím se dostáváme k další kapitole poválečného příběhu německy mluvících Židů. Spolu s Němci byli mnozí zařazováni do odsunu. Předtím je čeští úředníci vystěhovali z bytů a poslali do sběrných středisek, která kopírovala z velké části místa, kam se Židé museli dostavit před deportací do Terezína či jiných táborů.

Ze zprávy Kurta Wehleho, tajemníka Rady židovských náboženských obcí, z roku 1947 víme, že takových případů nebylo málo. Pokud se dotyční na radu obrátili, pomohla jim, aby nemuseli odjet. Elfan Rees, vedoucí pracovník repatriačního oddělení československé UNRRA, píše ovšem ve zprávě ze září 1946 jasně, že někteří německy mluvící Židé byli spolu s německým obyvatelstvem odsunuti v „obyčejných transportech“.

Na základě nově objevených dokumentů v archivu OSN však víme, že odsun nebyl zdaleka tím nejhorším, čeho se mnozí obávali. Pro stovky těchto lidí byla mnohem horší představa, že by museli v Československu zůstat.

Situace se vyostřila a zkomplikovala především v létě 1946. Z mnoha pohraničních oblastí již byli vyhnáni všichni Němci a místní národní výbory začaly do odsunu masově posílat všechno zbývající německy mluvící obyvatelstvo včetně takzvaných antifašistů a německých Židů. Zmíněný Elfan Rees se proto rozhodl zorganizovat vlaky výhradně pro oběti rasové perzekuce, v nichž by si dotyční mohli odvézt vedle zavazadel i část nábytku. Národním výborům Rees psal, aby osoby zaregistrované do transportu UNRRA do odsunu nezařazovaly.

Jeho diplomatické úsilí však v ČSR i v americké okupační zóně na území Německa zmařilo jediné rozhlasové interview. Příslušník americké armády v Bavorsku C. J. Taylor v něm zmínil, že se brzy očekávají vlaky se sudetskými Židy, které Československo vyhání ze svého území. Taylorovo tiskem převzaté prohlášení vyvolalo paniku. Jan Masaryk ihned svolal tiskovou konferenci, na které novináře ujistil, že z Československa žádný německý Žid vyhnán nebyl, a zdůraznil, že Československo naopak velkoryse pomáhá polským židovským uprchlíkům, kteří utíkají před polským antisemitismem a snaží se přes Československo dostat do táborů pro přemístěné osoby (tzv. DP camps) v Bavorsku. Ministerstvo vnitra pak v září 1946 vydalo nařízení, že „židy a osoby židovského původu“ není dovoleno zařazovat do odsunu.

Těm z nich, kteří přece jen chtěli v Československu zůstat, se ulevilo, přes tisíc dalších však přijalo tuto zprávu se zděšením. Vycestování – ať už za jakýchkoli podmínek – se tím pro ně výrazně zkomplikovalo. Desítky dopisů od jednotlivců i skupin z konce září a z října 1946 adresovaných repatriačnímu oddělení československé UNRRA dokládají jejich zoufalství. Vycestovat individuálně si mohli dovolit jen finančně zajištění, ostatní v Československu uvízli. S vidinou cesty do Německa navíc již doslova seděli na kufrech, často neměli zajištěné bydlení, zůstali bez práce, bez finanční podpory a ve strachu, jak přežijí zimu. Mnozí neměli ani dost peněz na to, aby si mohli koupit jídlo na „židovské“ lístky. Byly hlášeny případy sebevražd.

Jednání o transportech pro německé Židy se nepodařilo obnovit ani v následujících měsících. Oběti této perzekuce se mezitím sjednotily do jedné skupiny, čítající asi sedm set lidí. V březnu 1947 adresovaly repatriačnímu oddělení UNRRA rozčilený dopis plný trpkých výčitek. Kdyby této organizaci neuvěřili, že jim umožní vycestovat za lepších podmínek, mohli být už dávno v Německu v rámci „normálního odsunu“. Takto musí zůstat v Československu a živořit tu často ve velké chudobě a bídě. Jak sami svůj dopis uzavírají, pro ně „válka a bída ještě neskončily“.

Vystěhování do Německa jim pak Československo umožnilo až na začátku šedesátých let. Řada žadatelů o vycestování z roku 1946 této možnosti, pokud se toho dožila, bez váhání využila.

Autorka je historička, dokumenty citované v textu objevila v archivu OSN v New Yorku. Více o situaci německy mluvících Židů nejen v poválečném Československu, ale i v Polsku a v Německu se lze dočíst v nové knize Židé, nebo Němci?, jejíž je spoluautorkou.