, Autor: [object Object]
Sdělení některých pouličních protestů může nejlépe vystihnout jediná rekvizita. Přesně to se stalo minulý týden v centru Prahy, kdy početný dav demonstrantů přinesl před hlavní sídlo komunistické strany rakev. Na ní bylo napsáno pět jmen, která do té doby málokdo znal. Pět obětí padesát let starých událostí, které se vždy krčily ve stínu invaze komunistických armád, k níž došlo o rok dřív. Přitom oběti ze srpna 1969 popisují české dějiny neméně dramaticky a na komunistickou stranu vrhají stín těžké viny a nevyřízených účtů. Všichni lidé napsaní na rakvi byli totiž zastřeleni komunistickými polovojenskými oddíly zvanými Lidové milice během demonstrací na první výročí srpnového vpádu, v nichž chtěli občané vyjádřit nesouhlas s opětovným tuhnutím poměrů a pokračující okupací Československa.
Komunisté si drželi Lidové milice jako svoji soukromou armádu určenou k nasazení proti všem, kdo sebrali odvahu dát najevo nespokojenost s jejich mocí. Odpovědnost za smrt nevinných lidí tak padá i na hlavu dnešní komunistické strany, která se hlásí k tradici své předchůdkyně a velebí strůjce tehdejších vražd. Už jen z úcty k mrtvým je dobré si to čas od času připomenout. Jde totiž o jednu z nejtragičtějších událostí moderních českých dějin, které se stále ještě nedostalo potřebné pozornosti.
Promyšlený zločin
Patrně ani ti nejskeptičtější demonstranti, kteří na konci osmdesátých let protestovali proti stejnému režimu a v listopadu 1989 dosáhli jeho konce, si neuměli představit, že by proti nim policie nebo Lidové milice střílely ostrými náboji. V srpnu 1969 se to opakovaně stalo a na ulici zůstali mrtví. Čtrnáctiletý Bohumil Siřínek byl střelen milicionáři na Tylově náměstí v Praze, když stál v davu dalších demonstrantů. O několik dní později zemřel v nemocnici. Osmnáctiletý František Kohout a o rok starší Vladimír Kruba padli v noci 20. srpna po střelbě ze samopalu kousek od pražského náměstí Republiky. Byli na místě mrtví.
Osmnáctiletá Danuše Muzikářová zahynula u Moravského náměstí v Brně, když jí kulka zasáhla zezadu do hlavy. Osmadvacetiletý Stanislav Valehrach byl zastřelen v Brně v Orlí ulici po střelbě milicionářů. Historici zařazují k obětem srpna 1969 ještě sedmadvacetiletou Bohuslavu Maznou, kterou 24. srpna zabil neosvětlený bojový transportér, v němž také jeli ozbrojenci zasahující proti protestům.
Písemný rozkaz střílet podle historiků neexistuje. To je ale pro tehdejší dobu typické. Podobně se nedali určit viníci vraždění na západní hranici, přes kterou po komunistickém puči utíkali Češi na svobodu. Případy zabití a zranění ze srpna 1969 se však vyšetřovaly a v archivech existují svědectví o tom, že účastníci protestů viděli, jak milicionáři střílejí ze samopalů. Tehdy čerstvý generální tajemník KSČ Gustáv Husák navíc předem oznámil, že případné protesty budou tvrdě potlačeny. Podle historiků byli navíc v rámci Lidových milicí vybráni a posláni do ulic spolehliví členové, u nichž Husákovo vedení předpokládalo, že při jakémkoli rozkazu nebudou váhat.
Dnes je jasné, že brutální zásah byl promyšlenou akcí, která měla frustrovanou veřejnost zastrašit a vehnat do pasivity či odevzdanosti, a přimět ji tak akceptovat čistky a změny zákonů, které se tehdy teprve chystaly.
Dluh
I když se tehdy střelba do lidí vyšetřovala, nebyla vyvinuta upřímná snaha zjistit viníky. S počínající normalizací se pak nad vraždami zavřela voda a chyběla nejmenší vůle jakkoli se jimi zabývat. K vyšetření nedošlo ani po pádu komunismu, což historici přičítají pravděpodobnému zničení možných důkazů.
Skutečnost, že paramilitární bojůvky tehdejší vládnoucí strany zavraždily pět lidí demonstrujících za svobodu, je ale tak tragická, tak znepokojující, že by ji český stát neměl nechat být ani po padesáti letech. Je možné se vší vážností ještě jednou spustit vyšetřování a oficiálně označit alespoň morální viníky z řad politiků, vedoucích postav Lidových milicí, policie. Také je možné rodiny dodatečně odškodnit a obětem postavit důstojný památník.
A jakkoli to zní v rozdělené společnosti naivně, pod skutečný tlak by se měla dostat komunistická strana, která nese za mrtvé odpovědnost. Společnost by neměla tolerovat nebo tiše snášet, aby se činovníci KSČM tvářili, že s mrtvými ze srpna 1969 nemají nic společného. Naopak, měla by po komunistech vyžadovat přiznání k morální vině za vraždy a cosi jako omluvu za ni, stejně jako komunisté hlasitě požadují omluvu například od dnešní německé vlády za zločiny nacismu.
To platí, přestože dnešní doba podobným požadavkům vůči komunistům nepřeje. Prezident by měl být prvním z těch, kdo vyrovnání se s podobnými zločiny zvedne jako téma. Zeman však místo toho na výročí okupace i brutálního zásahu 21. srpna pozval zástupce KSČM do Lán a jednal s nimi o jejich požadavcích na schvalovaný rozpočet. Zeman jednoho dne odejde, ale dluh vůči obětem z 21. srpna 1969 tady zůstane.
