Válka je tu. Konečně!

Všechno běží podle plánu. (Prezident Beneš se svojí ženou míří z Londýna do USA, únor 1939), Autor: [object Object]

V následujících hodinách Evropa i svět napjatě čekaly, jak zareagují Francouzi, ale především Britové. Dostojí tentokrát garancím a „půjdou do toho“, tak jak to měli podle většiny Čechů udělat již v září 1938? Když se 3. září ukázalo, že ano, pocítil bývalý osobní tajemník prezidenta Edvarda Beneše a nyní člen odbojové organizace Politické ústředí Prokop Drtina podle svých slov „nepopsatelnou, neopakovatelnou úlevu“. Spisovatelka, překladatelka a členka odbojové skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme Heda Kaufmannová seděla ten den u rozhlasového přijímače. Když náhodně naladila Varšavu a slyšela polskou hymnu, zakřepčila si podle svých slov se svým bratrem něco jako „válečný tanec okolo rádia“.

Češi ve „válce“ s Německem již vlastně byli. Po Mnichovu, okupaci a vyhlášení protektorátu se jim velká válka za účasti velmocí zdála být jedinou cestou, jak obnovit svobodné Československo. Jasně to viděl v tisíce kilometrů vzdáleném Chicagu i Edvard Beneš, jenž si mohl říct, že vše běží „podle plánu“. Prvním „optimistickým“ impulzem byl pro něj právě vznik protektorátu – Německo tím porušilo mnichovskou dohodu a ukázalo se jako agresor, což byl pro Beneše důležitý argument při jednání se západními spojenci. K úkolům exilového odboje nyní patřilo vytvořit síť loajálních diplomatů, politiků i vojáků a v očích zemí protihitlerovské koalice dosáhnout uznání těchto lidí za jediné zástupce exilového Československa. Důležité také bylo, aby Velká Británie a Francie odvolaly svůj podpis pod mnichovskou dohodou.

Beneš pobýval jako soukromá osoba od února 1939 v USA, na Univerzitě v Chicagu přednášel jako svědek zápasu mezi totalitou a demokracií, která sice prohrála první kolo, ale ještě ne celou válku. Společně s Janem Masarykem zde rozjel kampaň s cílem získat Američany pro věc obnovy Československa. Jenže ti do zatím „evropské“ války nechtěli být zataženi, což vyplynulo již z přelomové schůzky mezi Benešem a americkým prezidentem Franklinem Delanem Rooseveltem v květnu 1939. Po útoku na Polsko se však tento americký izolacionismus trochu oslabil.

Země plná vojáků

Běžní lidé v protektorátu si již v srpnu nemohli nevšimnout zvýšeného počtu ozbrojenců v německých uniformách, kteří v rámci preventivních opatření strážili zbrojní podniky a ústředny před případnými sabotážemi. Jednotky SS převzaly kontrolu nad železničními tratěmi o celkové délce téměř 700 kilometrů. Německá branná a okupační moc o impozantní síle 65 tisíc mužů ihned po zahájení polského tažení výrazně zpřísnila režim v zemi ve snaze zamezit jakýmkoli projevům odporu. Zajistit hladký chod průmyslu bylo pro ni absolutní prioritou.

Také německý bezpečnostní aparát nenechal nic náhodě. Prvního září 1939 zahájil akci Albrecht I., masivní vlnu zatýkání s cílem ochromit odboj. Nacisté tehdy zatkli a vzali si jako rukojmí odhadem až 2000 představitelů veřejného a kulturního života včetně politika Petra Zenkla, malířů Emila Filly či Josefa Čapka, novináře Ferdinanda Peroutky či diplomata Lva Sychravy. Někteří byli po několika týdnech propuštěni, jiní byli až do konce války vězněni v koncentračních táborech.

Československo je mrtvé. (Československá kancelář cestovního ruchu v Paříži, březen 1939), Autor: [object Object]

Protektorátní tisk, již pevně v rukou německé propagandy, reagoval na rostoucí nervozitu veřejnosti a snažil se své čtenáře přesvědčit, že v protektorátu se nic mimořádného neděje. Venkov 5. září 1939 konstatoval, že „na ulicích měst i ve venkovských dědinách neuzříte nikde stopu paniky“, a upomínal český lid, aby si byl vědom svých „povinností, jež má k sobě samotnému i k Říši, v níž jest zapojen“. Němci měli eminentní zájem, aby s takovým prohlášením vystoupili také přední a stále ještě se důvěře lidu těšící čeští politici jako státní prezident Emil Hácha a premiér Alois Eliáš. Ti se pak 8. září 1939 skutečně snažili Čechy přesvědčit, že jen „řádným vykonáváním svého zaměstnání a povolání“ mohou nejlépe „prospěti budoucnosti národa“.

Zvláště pro Eliáše napojeného na odboj to musely být hořké chvíle. Až do svého zatčení v září 1941 balancoval na hraně mezi předstíranou loajalitou k Říši, která ovšem nesměla překročit určité hranice, aby neohrozila legitimitu a akceschopnost londýnského exilu. Zároveň s Londýnem tajně spolupracoval, usiloval o marginalizaci českých fašistů a kolaborantů, pomáhal budovat odbojovou strukturu a snažil se před nacisty chránit, co a hlavně koho se dalo. V situaci, kde neexistoval parlament a v důležitých věcech rozhodoval místo vlády říšský protektor, se pokoušel hájit minimální zbývající prostor, který se po začátku války dále zužoval.

Odboj v protektorátu naopak s jejím propuknutím získal – stejně jako veřejnost – novou naději. Jak podotkl historik Ondřej Koutek, mátly jej ale rozporuplné informace ze zahraničí: Ještě 1. září Beneš nabádal jen k pasivnímu odporu, 8. září však již jeho podřízený, podplukovník František Moravec, instruoval odboj, aby se spíše připravoval na ozbrojené povstání, což ale v daných podmínkách nebylo reálné. Moravcova instrukce souvisela s tím, že britští zpravodajci uvažovali o válečné akci na západní frontě proti Německu, jež měla začít 17. září a podpořit ji měla nespecifikovaná povstání v Rakousku a také protektorátu. Nic z toho se však neuskutečnilo, válka mezi Německem a západními spojenci se naplno rozhořela až na jaře 1940, kdy Hitler zahájil ofenzivu na Západě a během několika měsíců dobyl jak země Beneluxu, tak především Francii.

Ti, kdo chtěli bojovat se zbraní v ruce, mohli odejít do zahraničního vojska. Důležitým nástrojem mobilizace byl zahraniční rozhlas. Již 5. června 1939 se rozběhlo české vysílání polského rozhlasu z Katovic. Získalo si velkou popularitu a nemálo mladých mužů, většinou bývalých vojáků Československé armády, se rozhodlo ilegálně přejít do sousední země a vstoupit do první jednotky československé zahraniční armády, jež vznikla na konci dubna 1939 v Krakově.

Většina z nich přes Polsko pokračovala dál do Francie, kam poslední transport odjel krátce před 1. zářím. Ty, kteří neodešli, zastihl začátek války pod velením budoucího ministra obrany a prezidenta republiky, podplukovníka Ludvíka Svobody, ve výcvikovém táboře nedaleko polského Lešna. Prošli válečným křtem ohněm při obraně Tarnopolu proti Němcům a v noci z 18. na 19. září 1939 byli zajati Rudou armádou, internováni a posléze převezeni do tábora NKVD u dnešního Nižního Novgorodu, odkud putovali do zajateckého tábora v Suzdalu. Odtud se díky československému zahraničnímu odboji mohli v roce 1940 po malých skupinkách dostat do Francie či na Blízký východ. Jak připomíná historik Jiří Plachý, podmínky v sovětském táboře byly velmi tvrdé, ale věznění alespoň unikli osudu tisíců svých polských spolubojovníků, povražděných sovětskými orgány během katyňského masakru v roce 1940.

Zbytek legionu v Polsku se dostal v září 1939 do Rumunska a odtud do Francie.  Polský legion se tak stal jádrem československých zahraničních jednotek bojujících na všech frontách – ve Francii, Velké Británii, na Blízkém východě i v SSSR.

Klid na práci a příděly

Mnozí však zvolili opačnou cestu. Bezprostředně před vypuknutím války absolvoval plukovník Emanuel Moravec „studijní“ pobyt v Německu, během něhož se nacisté snažili bývalého obhájce ozbrojeného odporu proti Německu přesvědčit o správnosti svého režimu. Mnoho práce jim to nedalo. „Moravcovo srdce, inklinující k režimům silné ruky, nemohlo zůstat lhostejným k tomu, co v nacistické třetí říši viděl,“ píše historik Jiří Pernes. Od 26. srpna pak Moravec pravidelně v rozhlasu promlouval k českým posluchačům a propagoval bezvýhradnou spolupráci s nacisty.

Okupační propaganda se zaměřila na české dělníky s důrazem na materiální zajištění a „klid na práci“. Dne 20. září Venkov otiskl „Provolání českých dělníků. Z Říše ke kamarádům v Čechách“, v němž dělníci podepsaní jako Černý, Fuksa a Turnovský, pracující v té době v německém Lipsku, blahořečili „osudové spojitosti českého národa s Velkoněmeckou říší“, kritizovali předchozí československé vlády za „nezaměstnanost a nejednotnost v národě“ a lákali na práci v Německu. Svůj kolaborantský projev podtrhli tím, že věnovali svému závodu obraz vůdce, který zhotovil český zámečník Černý.

Apel na jednotu a materiální zabezpečení nebyl náhodný. S válkou totiž brzy dorazil přídělový systém v podobě lístků na obilí, mouku, rýži, cukr, brambory či maso. Kvůli permanentnímu nedostatku těchto základních potravin bujel černý trh.

Jak dál?

Polsko utrpělo ještě v září rychlou porážku, kterou usnadnila i okupace východu země Sovětským svazem. Lidé vystřízlivěli a uvědomili si, že válka bude dlouhá. Ještě větší šok pak zažijí čeští vlastenci po bleskové porážce Francie v červnu 1940.

Už v polovině září 1939 bylo nicméně jasné, že domácí odboj musí na otevřené povstání zapomenout a orientovat se na subtilnější formy odporu, včetně špionáže, kontrapropagandy i sabotáží. Jak se ukázalo, zdaleka nejdůležitější bitva se v následujících měsících a letech neměla odehrávat v přímém střetu s Němci, ale mezi Čechy o českou duši – o to, aby nerezignovali a trpělivě se připravovali na konečný střet.

Okupační moci bylo proto nutné dát najevo, že tu proti ní stojí „tichá většina“. Blížilo se první výročí Mnichova a odbojové hnutí se rozhodlo na konec září 1939 uspořádat bojkot pražské tramvajové dopravy. Byl to úspěch – tramvaje skutečně jako mávnutím proutku jezdily téměř prázdné a Drtina mohl referovat zahraničnímu centru, že „jsme si ověřili, do jaké míry a jak rychle možno masy pohnout k akci“. V kalendáři se totiž blížilo další významné datum, 28. říjen 1939, kdy Češi rovněž dali na demonstracích veřejně najevo, že se s okupací nehodlají jen tak smířit.

Později, po atentátu na Reinharda Heydricha a následných represích, se zdálo, že německý plán s českým „prostorem“ – část Čechů germanizovat, část zlikvidovat, část vysídlit a nahradit je německými přesídlenci – začíná nabývat hrozivě reálné podoby. Jedním z nástrojů bylo cíleně rozšiřování německých jazykových „ostrovů“, například kolem Jihlavy a Brna (do roku 1944 se sem ale podařilo přesídlit místo očekávaných 150 000 jen 6000 Němců, částečně z Besarábie). Nacisté také vysidlovali Čechy z míst určených pro rozsáhlé vojenské prostory. S Heydrichovým nástupem v roce 1941 pak zintenzivnili další postupy – zkoumání rasové čistoty, indoktrinaci mládeže a také zvýšenou represi proti stále ještě „špatně smýšlejícím“ Čechům.

Úspěch všech těchto opatření závisel na „konečném vítězství německých zbraní“. Přeměnu Čech a Moravy na čistě germánský prostor chtěly špičky nacistického režimu rozložit do několika generací, porážka Sovětského svazu však mohla plány výrazně urychlit. Nebylo k ní ovšem tak blízko, jak se mnozí domnívali.

V nejtemnější hodině, na přelomu let 1942 a 1943, přišly zprávy o prvních zásadních porážkách německého válečného stroje na Blízkém východě a na východní frontě. Čechům, chytajícím informace ze zakázaného rozhlasového vysílání nebo čekajícím ve frontách na příděly či na rozhodnutí úředníka, kam půjdou na práci v rámci tzv. totálního nasazení, svitla nová naděje.

Autor je historik.