Čekání na katastrofu

Když míjela údolí na německé straně hranice, zvedl se vítr a odhalil to, co mělo být skryto pod plachtami z pytloviny. Dlouhé řady tanků, jejichž počet odhadla na necelý tisíc, a další vojenské techniky seřazené v údolí a připravené k „rychlému úderu“, který je nyní očekáván „téměř každou hodinou“, jak napsala do senzační zprávy publikované na titulní straně Telegraphu den poté. Kolem hranice viděla Claire Hollingworth další známky „mimořádně intenzivní vojenské aktivity“. Na silnicích potkávala pouze vojenská vozidla (než projela úsek mezi dvěma obcemi dlouhý tři kilometry, napočítala pětašedesát vojenských kurýrů na motorkách), míjela kulometná hnízda, protitankové zábrany a „míle“ ostnatého drátu pod napětím. Koho naopak neviděla vůbec, a to ani ve třech městečkách, která postupně navštívila, bylo civilní obyvatelstvo. V Gliwicích, tehdy zvaných německy Gleiwitz, našla „opuštěné ulice, kavárny a obchody“, a když si chtěla u místního drogisty koupit mýdlo, sdělil jí, že musel veškeré zásoby poslat do Berlína.

Právě v Gleiwitzu se čtyři dny poté, co jeho liduprázdnými ulicemi projížděla mladá anglická reportérka, odehraje nacisty (přestrojenými do uniforem polské armády) zinscenované napadení německé rozhlasové stanice, které se stane záminkou pro jejich útok na Polsko. Prvního září ráno už bude Claire Hollingworth telefonovat z Katovic na britskou ambasádu do Varšavy a bude muset vystrčit telefonní sluchátko z okna, aby si nedůvěřiví příjemci zprávy mohli na vlastní uši poslechnout ohlušující rachot tanků v katovických ulicích.

Přestože dohady o blížícím se válečném konfliktu plnily noviny už celé měsíce, když skutečně vypukl, málokdo byl ochoten tomu uvěřit. Tuhle válku si totiž s výjimkou nacistického vůdce Adolfa Hitlera a jeho nejbližších nepřál nikdo. Ani běžní Němci, ani Hitlerovi spojenci nebo část armádního velení. Když byl původně stanovený termín útoku na Polsko (26. srpna ve 4.30) na poslední chvíli odložen, poznamenal německý admirál a protihitlerovský spiklenec Wilhelm Canaris s úlevou, ale zcela mylně, že mír je „zachráněn na dalších dvacet let“. Jenže o válce bylo již dlouhé měsíce rozhodnuto. S odstupem osmdesáti let a s hojností informací, které dnes máme k dispozici, je obraz srpna 1939 truchlivou zprávou o čekání na válku, které jednoduše nešlo zabránit.

Nemohli tomu uvěřit

Viděno optikou šesti děsivých let, která následovala a která přinesla celkem zhruba sedmdesát milionů obětí, se to zdá překvapivé, ale život ve většině evropských zemí běžel velkou část srpna 1939 ve vcelku normálních kolejích. Léto bylo horké a slunečné, takže v některých zemích slavili hojnou úrodu a žně si odbyli dříve než obvykle. Na dovolenou se nerozjeli jen běžní občané, ale i politické špičky a hybatelé dění. Britský premiér Neville Chamberlain 2. srpna uspěl v tamním parlamentu s návrhem vyhlásit dvouměsíční prázdniny, což velmi ostře kritizoval Chamberlainův vnitrostranický oponent a brzký nástupce ve funkci Winston Churchill. I on ale nicméně odjel odpočívat nejprve do svého venkovského sídla v anglickém Kentu a následně na jih Francie, byť si z dovolené pilně odskočil na prohlídku francouzské obranné Maginotovy linie. Italský král chytal pstruhy na severu země, britský panovník se rekreoval na skotském zámku Balmoral. Nakonec i německý nacistický vůdce Adolf Hitler trávil velkou část srpna na svém horském sídle v bavorském Berchtesgadenu, nicméně u úchvatného výhledu na Alpy nerelaxoval (máme doklady o jednom záchvatu zuřivosti za druhým) ani neodpočíval. Naopak se horečně připravoval na válku. Právě odtud v druhé půlce srpna kupříkladu na dálku koordinoval finální dojednávání německo-sovětského paktu o neútočení, známého jako pakt Molotov-Ribbentrop.

Noviny plné děsivých zpráv, ale jinak celkem normální léto. (Plovárna v berlínském Tempelhofu), Autor: [object Object]

Pro jiné Evropany se ovšem normální život stával stále vzácnější komoditou. Němečtí Židé, kteří během předchozích několika let přišli o většinu svých základních práv, zjistili na začátku srpna, že už si nemohou koupit ani los v loterii. Během léta se dále zkracoval seznam zemí, kam před tuhnoucími pravidly mohli prchnout – v polovině srpna zakázala Itálie vstup německým, polským, rumunským a maďarským Židům. Zatímco Židé sledovali utahující se šrouby s rostoucí úzkostí a noviny den po dni plnily zprávy o zvyšujícím se napětí a ke konci srpna už byly známky blížící se války patrné na každém kroku, řada pozorovatelů tehdejšího dění si všimla, že lidé tyto zprávy přijímali s jakousi podivnou lhostejností a netečností. „I když pečlivě posloucháte v hospodách apod., není možné zaslechnout žádný spontánní komentář ani projev sebemenšího zájmu o situaci, přestože si prakticky všichni, když jsou dotázáni, myslí, že bude válka,“ píše spisovatel a novinář George Orwell v deníkovém zápisu z 24. srpna 1939. Také v Německu panovala podle amerického novináře Williama L. Shirera, který v té době působil v Berlíně jako korespondent listu Chicago Tribune, „ponurá apatie“, z níž se lidé neprobudili, ani když válka 1. září nakonec skutečně vypukla. „Lidé na ulicích, přes zásadní důležitost zprávy, jež je ráno vítala z rádií a mimořádných ranních vydání novin, působili netečným dojmem,“ píše Shirer v knize Vzestup a pád třetí říše a dokládá náladu scénou z jedné berlínské ulice, kde dělníci pracující na nové budově IG Farben ani nehnou brvou, když se kolem nich začnou rojit kameloti vykřikující zprávy o napadení Polska. „Napadlo mě, že je německé obyvatelstvo omámeno, když se toho prvního zářijového rána probudilo do války, o níž si byli jisti, že se jí führer nějakým způsobem vyhne. Když teď válka přišla, nemohli tomu uvěřit.“

Jak napsal v roce 2008 v textu pro německý magazín Der Spiegel britský historik Ian Kershaw, drtivou většinu Němců uspokojily kroky, které Hitler uskutečnil do té doby: obnova vojenské síly, národní hrdosti Německa a vnitrostátního pořádku, expanze Říše na území obývané etnickými Němci, tedy do Rakouska a československých Sudet, a postupné „odstřelování“ nenáviděné Versailleské smlouvy, která jim po první světové válce coby poražené zemi přinesla v jejich očích takové ponížení, když jim uložila platbu válečných reparací a ztrátu části evropského a celého mimoevropského území. „Většina lidí nemohla nebo nechtěla pochopit, že pro Hitlera a nacistické vedení byly tyto kroky pouze předehrou k válce, která bude ve znamení neomezených německých výbojů,“ píše Kershaw. „Většina lidí chtěla zachovat mír. Hitler toužil po válce.“

Němci si byli jisti, že se vůdce válce „nějakým způsobem vyhne“, protože je o tom předchozí měsíce a roky neustále ujišťoval. Kershaw zmiňuje Hitlerova slova, která pronesl v listopadu 1938 na tajném setkání se zástupci německého tisku: „Celé desítky let jsem byl okolnostmi nucen mluvit téměř výhradně o míru.“ Tyto okolnosti přirozeně stále platily v srpnu 1939: spekulace o německém plánu napadnout Polsko Hitler veřejně odmítal jako „výmysly mezinárodního tisku“ a o tom, že nechce žádný konflikt, neustále ujišťoval během nekonečného řetězce schůzek také velvyslance a politiky zainteresovaných zemí. Na konci dubna v projevu proneseném před vybranými poslanci Říšského sněmu a vysílaném ve stovkách zemí světa, tedy doslova před světovou veřejností, se Hitler zaručil americkému prezidentovi Franklinu Delanu Rooseveltovi, který mu zaslal seznam vybraných jednatřiceti evropských zemí (od pobaltských států přes Rusko po Francii a Británii), že na tyto státy Německo nezaútočí ani nezabere jejich území nebo majetek. A za hurónského smíchu přítomných přihodil ještě sarkastickým tónem pronesený slib neobsadit žádnou ze zemí amerického kontinentu.

Slabí muži z Mnichova

Ve skutečnosti Hitler nedělal od jara toho roku prakticky nic jiného, než se připravoval na válku. Již v dubnu stanovil datum útoku na Polsko na 1. září a počátkem léta byly německé přípravy plánu „Weiss“ v plném proudu. Od jara rovněž běžela pečlivá příprava provokací na německo-polské hranici, jimiž nacisté plánovali – a nakonec to také udělali – zdůvodnit napadení země: výcvik vojáků, kteří je měli provádět, zajištění uniforem polské armády, příprava propagandy, výběr vězňů koncentračních táborů, kteří měli figurovat jako Poláky zavraždění němečtí vojáci (nacisté jim s cynismem pro ně typickým přezdívali „konzervy“, což byl nakonec také krycí název pro operaci v Gliwicích). „Němečtí vojáci prošli ideologickým školením, které je upozorňovalo, že Polsko není právoplatnou zemí a jeho armáda není regulérní armádou,“ píše americký historik Timothy Snyder v knize Krvavé země. „Vojáci wehrmachtu byli vyškoleni považovat polské civilní obyvatelstvo za vychytralé podlidi (…) a na Židy pohlížet jako na barbary z Východu.“ Sestavovaly se seznamy oponentů režimu, kteří měli být 1. září zatčeni v Německu (jen v Berlíně na tři tisíce lidí). O bezprostředně hrozícím konfliktu pak svědčila řada dalších indicií, které utajené nebyly: byl třeba zrušen tradiční partajní sněm NSDAP v Norimberku, který se měl pod názvem „stranický sjezd míru“ konat počátkem září.

První rozkaz armádě, aby byla připravena „neočekávaně obsadit svobodný stát Gdaňsk“, pak Hitler dokonce vydal ještě dříve, už v listopadu 1938, byť podle jeho tehdejšího směru uvažování ještě neměla následovat válka proti Polsku. Právě spor o starobylé přístavní město u Baltského moře, které bylo stovky let polské a na konci 18. století přešlo do německých rukou, byl navenek ústředním geopolitickým problémem léta 1939. Gdaňsk byl totiž vysoko na Hitlerově dlouhém seznamu křivd způsobených Versailleskou smlouvou, protože byl z německého území vyčleněn a stal se svobodným městem pod správou Společnosti národů. A nacisté samozřejmě celé léto přitápěli pod kotlem napětí, pašovali do města zbraně a vojáky, vyvolávali konflikty. „Předmětem sporu ovšem není Gdaňsk,“ řekl Hitler už koncem května 1939 skupině velitelů německé armády na supertajné schůzce, na níž jim podle historiků poprvé odhalil své skutečné plány. „Je jím otázka rozšíření našeho životního prostoru na Východě.“

Ulice v Gdaňsku vyzdobená hákovými kříži při příležitosti uvítání německé vojenské lodi. (Srpen 1939), Autor: [object Object]

Hitler se připravoval na válku, přestože ho v tom nepodpořili ani jeho nejbližší spojenci, fašistický vůdce Itálie Mussolini ani maďarská vláda. Italové váhali s připojením k útoku na Polsko z hospodářských a vojenských důvodů, a také proto, že byli hluboce přesvědčeni o tom, že Británie a Francie půjdou Polsku na pomoc. Mezi trochu bizarní historické detaily patří sázka, kterou na toto téma uzavřel italský ministr zahraničí Galeazzo Ciano v polovině srpna 1939 se svým německým protějškem. Joachim von Ribbentrop vsadil na britskou a francouzskou neutralitu sbírku starožitného rytířského brnění – a jak suše poznamenává Ciano ve svém deníku několik dní předtím, než ho koncem roku 1943 ve Veroně popravili, nikdy mu prohranou sázku nesplatil. Hitler byl pevně přesvědčen o tom, že Francie a Británie do války nevstoupí, protože počítal s tím, že v obou zemích stále panují opatrné nálady, jaké zažil na konci září 1938 na konferenci v Mnichově. „Muži, které jsem poznal v Mnichově, nejsou muži, kteří by začali světovou válku,“ prohlásil v polovině srpna.

Jenže nezaznamenal, že tihle „slabí muži z Mnichova“, zejména britský premiér Chamberlain, prošli během předchozích měsíců zásadní proměnou postojů. Březnovou okupací zbytků českého území a „asistencí“ při vyhlašování fašistické Slovenské republiky nacisté nade vší pochybnost demonstrovali, že jejich léta trvající sliby, že jim jde výhradně o území obývané Němci, nebyly pravdivé a že jejich skutečným cílem je něco jiného. „Chamberlain, který konečně prohlédl, považoval za největší hrozbu britské říši německou nadvládu nad Evropou,“ píše William L. Shirer.

Britský premiér Neville Chamberlain oznamuje ve studiu BBC vyhlášení války Německu. (3. září 1939), Autor: [object Object]

Hitlerovo přesvědčení, že Britové a Francouzi nakonec do války nevstoupí, výrazně posílilo poté, co se mu podařilo dotáhnout během posledního srpnového týdne již zmíněnou smlouvu o neútočení se svým dosavadním úhlavním ideologickým i geopolitickým nepřítelem, Sovětským svazem. A šokoval tím nejen západní veřejnost a politiky. O jak prudký obrat na obou stranách šlo, dokumentuje příhoda, podle níž vítaly na moskevském letišti německého vyjednavače paktu Ribbentropa vlajky se svastikou, jež byly zabaveny v rekvizitárně antifašistického propagandistického filmu. Dohoda byla uzavřena rychle, přestože sovětský vůdce Stalin využil Hitlerovu časovou tíseň a vymohl si tajný dodatek, v němž východní Polsko, Pobaltí (kromě Litvy) a Finsko měly připadnout do sovětské „sféry vlivu“. Jinými slovy – že Moskva si bude moci na určeném území dělat, co se jí zlíbí, což nakonec dodržela (ovšem pouze do té doby, než Hitler za dva roky pakt porušil a na Sovětský svaz zaútočil).

Právě východní „pojistkou“ pak nacistický vůdce odmítal varování před ekonomicko-vojenskou převahou západních mocností. Kromě toho, že mu smlouva se Stalinem zajistila „klid“ na Východě, přinesla mu také výrazné hospodářské zisky. Jak píše ve studii zveřejněné v roce 2010 v revue Paměť a dějiny historik Václav Veber, jen během prvního roku dodal Sovětský svaz Německu ohromující objemy surovin: milion tun krmného obilí, 900 tisíc tun ropy, 500 tisíc tun fosfátů, 500 tisíc tun železné rudy, 300 tisíc tun surového železa a šrotu. „Navíc nakupoval pro Německo žádané zboží a zajišťoval jeho dopravu většinou přes Sibiř,“ popisuje dobový kontext Veber.

Jestli se ještě počátkem srpna dalo mluvit o vcelku běžném letním provozu, poslední srpnový týden už zdání normality zcela ustoupilo všeobecným – a jak řada lidí stále doufala zbytečným – přípravám na konflikt.

Mona Lisa zachráněna. (Da Vinciho malba byla odvezena z Louvru 28. srpna 1939.), Autor: [object Object]

Mona Lisa v sanitce

Z dovolených se předčasně a kvapně vraceli jak politici, tak běžní občané, které k tomu vyzvaly jejich vlády (domů se na výzvu americké vlády měli vrátit i v Evropě usazení Američané). Lidé po celém kontinentu nacvičovali zatemňování oken, řada z nich si dělala zásoby potravin a dalších produktů, někteří odjížděli z velkých měst na venkov. V Polsku odsunuli na neurčito začátek školního roku, v Británii evakuovali z Londýna statisíce dětí. Důležité budovy obklopily pytle s pískem, z významných galerií a muzeí se odnášelo vzácné umění. Z bran pařížského Louvru 28. srpna brzy ráno vyjely více než dvě stovky dodávek, osobních aut či sanitek a do všech koutů Francie rozvezly celkem 1862 dřevěných krabic obsahujících vzácné sbírky. Díky duchapřítomnosti zástupce ředitele muzea Jacquese Jaujarda, který celou akci během tří dní zorganizoval, a jeho celou válku trvající tajné koordinační činnosti (díla z bezpečnostních důvodů putovala z místa na místo) celá sbírka přežila bez ztráty či poškození jediného kusu.

Na konci srpna už nedoufali ani největší optimisté. Admirál Canaris, který se ještě pár dní předtím radoval, že je mír zachráněn, si 31. srpna večer situaci vyložil realističtěji, když jednomu armádnímu kolegovi „zalykaje se emocemi“ řekl: „Tohle je konec Německa.“