Vlasatci, máničky a hippies

Při čtení těchto řádků člověk může propadnout dojmu, že atmosféra v Praze na konci šedesátých let měla překvapivě blízko k dění ve Spojených státech, kde květinové děti pořádaly divoké hudební festivaly, demonstrovaly proti válce ve Vietnamu a experimentovaly s psychedelickými drogami. Část mladých lidí v Československu se skutečně snažila americké vzory napodobovat, ale zdejší realita byla jiná a ze všeho nejvíc ukazuje, jak vypadalo vyjednávání s mocí – a jak její skutečná ignorace.

Dbát zákonů

Popsaná sešlost, kterou zachytil reportér Světa v obrazech, byla jedním ze setkání spolku pojmenovaného Czechoslovakia Hippies Club Soul. Vznikl na jaře roku 1968, měl asi dva tisíce členů a po celé republice pořádal sjezdy podobné tomu na Staroměstském náměstí. S americkými hippies měl československý klub společný název, způsob oblékání a také to, že pořádal demonstrace proti válce ve Vietnamu před americkou ambasádou, ale jinak se velmi lišil. Zatímco američtí hippies demonstrovali proti politice své vlády a požadovali konec války, stejná práva pro všechny nebo legalizaci LSD, českoslovenští hippies s režimem výrazně nebojovali. Příslušníci spolku se třeba zúčastnili oficiálního prvomájového průvodu, což byl jeden z hlavních rituálů vládnoucí komunistické strany. Členové klubu také vydali programové prohlášení, ve kterém odmítali „věci a špatné zvyky jako například užívání drog“. A naopak se zavazovali, že chtějí dbát zákonů naší země, tedy „pracovat a nedopouštět se trestných činů“.

„Bylo to trochu komické. Patřilo to ke všeobecnému karnevalu pražského jara v roce 1968, ale s ideály hnutí hippies z USA to nemělo příliš společného,“ říká o klubu organizovaných hippies historik Petr Blažek, který spolu s antropologem Filipem Pospíšilem napsal knihu Vraťte nám vlasy! První máničky, vlasatci a hippies v komunistickém Československu. Podle Blažka měli ke společenskému vzdoru amerických květinových dětí mnohem blíž úplně první české „máničky“, které se v Praze a dalších městech objevily o několik let dříve než organizovaní hippies.

Řeč je o mladých lidech, kterých v polovině šedesátých let přibývalo v Československu i jinde. Jejich ideové zázemí lze spojit spíš s nástupem poválečné generace a kulturní i společenskou proměnou, která zasáhla celý západní svět; byť hranice a inspirace jednotlivých proudů nebyly samozřejmě striktně oddělené. Dávali najevo, že jsou jim cizí hodnoty, cíle i kulturní normy jejich rodičů, a tento vzdor se projevoval stylem oblékání, způsobem trávení volného času a poslechem nového druhu hudby od skupin jako Beatles nebo Rolling Stones, pro který se v Československu vžil název beat. Klíčovým vnějším projevem příslušnosti byly právě dlouhé vlasy. K dlouhým vlasům vedle poslechu beatové hudby patřilo také odmítání nažehleného oblečení, vojenské služby a celkového zapojení se do systému, které se od mladých lidí očekávalo.

Jedním z mladíků, kteří novému proudu propadli, byl i student střední výtvarné školy v Praze Jaroslav Hutka. „Předtím tu byly jazz a rokenrol, ale u toho jsme měli pocit, že se nás to netýká. Až když jsme slyšeli rockovou hudbu, tak se nás to najednou týkalo,“ popisuje vzplanutí, ke kterému došlo kolem roku 1965. Beatovou hudbu Hutka a jemu podobní poslouchali na vlnách Radia Luxembourg, jež vysílalo ze západní Evropy. Beat začal brzy dunět i z domácích pódií, kde ho hrály české skupiny jako Matadors nebo Olympic, které západní vzory napodobovaly. Poslech beatové hudby však podle Hutky nebyl hlavním cílem – tím byl především rozchod s předchozí generací.

Vlasatci alias máničky na rampě Národního muzea z pohledu Státní bezpečnosti.

Hrdiny mladých lidí podle něj nebyli jen vlasatí muzikanti v džínech, ale také američtí beatničtí básníci jako Lawrence Ferlinghetti, Gregory Corso nebo Allen Ginsberg, který na jaře roku 1965 během návštěvy Prahy okouzlil zdejší studenty. Beatnici mládež fascinovali tím, že se toulali, neusilovali o kariéru ani o konzumní styl života. „Básně kolovaly samizdatem, z jejich četby a poslechu beatové hudby pak vznikal životní program. Jeho zásadní součástí byly dlouhé vlasy, kterými se člověk k té vlně přihlásil a stal se její součástí. Cítili jsme, že to je cesta, která vede k větší svobodě,“ říká Hutka.

Vlasatci alias máničky na rampě Národního muzea z pohledu Státní bezpečnosti.

Nosit v polovině šedesátých let v nakrátko ostříhaném Československu dlouhé vlasy a otrhané džíny znamenalo provokaci, kterou si lze z dnešního pohledu těžko představit. „Považovali nás za špínu, za směšné, za hlupáky. Na ulici na mě lidi křičeli ,Máňo, kde máš kozy!‘ Bylo běžné, že nám v hospodě nenalili. Já jsem tehdy neznal lidi, kteří měli dlouhé vlasy jen tak. Tehdy to bylo znamení vzdoru, ne proti komunistům, ale proti všemu, co nebyla mladá generace,“ vzpomíná Hutka.

Vlasatci alias máničky na rampě Národního muzea z pohledu Státní bezpečnosti.

Spolu s partou podobně naladěných mladíků a dívek se od roku 1966 začal scházet v pražských hospodách a vysedávat na rampě Národního muzea na horním konci Václavského náměstí, která se stala jejich základnou.

Pryč s holiči

Komunistický režim v Československu se ve druhé polovině šedesátých let pokoušel o reformu, uvolňovala se i atmosféra ve společnosti, vznikala mimořádná díla v oblasti filmu a literatury – ale na vlasatou mládež se všeobecné tání nevztahovalo. V srpnu roku 1966 zahájila Veřejná bezpečnost spolu s vedením komunistické strany mohutnou celostátní represivní akci Vlasatci, jejímž cílem bylo hnutí zničit. Během několika týdnů byly postiženy čtyři tisíce lidí, a jak uvádějí archivní policejní dokumenty v knize Vraťte nám vlasy!, jen v prvních dnech akce bylo v Praze policií nějakou formou potrestáno 458 osob, včetně nuceného ostříhání. Prostřednictvím národních výborů se šířil zákaz vpouštět vlasatce do restaurací, kin, divadel či dopravních prostředků.

Vlasatci alias máničky na rampě Národního muzea z pohledu Státní bezpečnosti.

Na kampani se podílely i oficiální sdělovací prostředky jako Rudé právo a Večerní Praha, které šířily články líčící vlasatce jako kriminální živly vyhýbající se práci a užívající drogy. Do kampaně se zapojily také střední školy, jež své studenty pod hrozbou vyloučení nutily k ostříhání. Část vlasatců se snažila protestovat a 20. září 1966 se jich sto třicet vydalo na pochod ze Staroměstského na Václavské náměstí a zpět. Skandovali při tom: „Vraťte nám vlasy!“, „Pryč s holiči!“ „Komunisti jsou volové!“ a další hesla. Policie protest rozehnala, padesát devět osob zadržela a obvinila z výtržnictví. Také Hutka byl v Olomouci předvolán k výslechu, ale vyvázl bez trestu.

I během následujících dvou let byly máničky předmětem společenského posměchu, ale zároveň režim „vlasatou“ kulturu částečně podporoval, aby si získal přízeň mladé generace. V roce 1967 tak v pražské Lucerně proběhl 1. československý beatový festival, kde vystoupilo třicet skupin, a o rok později vyšla první deska rockové kapely Olympic. V uvolněné atmosféře pražského jara byla zrušena cenzura, v novinách a časopisech vycházely články o americké psychedelické hudbě skupin Grateful Dead, Jefferson Airplane nebo Doors – a také o hnutí hippies.

Bývalý šéf organizovaných hippies. (Martin Beneš s přítelkyní na počátku sedmdesátých let)

V období všeobecného osvobozování pak nebyl vznik legálního spolku hippies na jaře roku 1968 ničím výjimečným. Vůdčí postavou spolku byl osmnáctiletý pražský gymnazista Martin Beneš. Jaroslav Hutka se mezitím pod vlivem poslechu hudebníků Boba Dylana a Donovana stal nezávislým písničkářem – a jak sám říká, věřil, že bude po jejich vzoru „psát písničky, které změní svět“. Hutka vzpomíná, že ho šéf hippie klubu Beneš v roce 1968 požádal, jestli by klub mohl použít píseň Slunečnice jako svoji hymnu. „Dovolil jsem mu to. Tihle organizovaní hippies mi ale přišli takoví svazáčtí a pionýrští,“ dodává dnes. Podobnou nedůvěru podle něho k legálním hippies chovaly i ostatní máničky z rampy od Národního muzea, které měly zkušenost s perzekucí.

Tragický konec

Se srpnovým vstupem vojsk Varšavské smlouvy éra uvolnění skončila a do Československa pomalu přicházela normalizace. Členové hippies klubu stejně jako většina obyvatel proti invazi zprvu protestovali. Klub se zároveň pokoušel udržet legalitu a začlenit se do Unie středoškoláků a učňů, ale žádost byla zamítnuta. Poslední sjezd klubu v Lednici v roce 1969 pak Veřejná bezpečnost rozehnala. V létě roku 1969, kdy na slavném Woodstocku zažívali američtí hippies svůj vrchol, si Československo připomínalo první výročí invaze. Proti sovětské okupaci se konaly v srpnu 1969 masové protesty, při jejichž tvrdém potlačení zahynulo několik lidí a mnoho dalších bylo zraněno. Jak si všímá Rudé právo, protestů se aktivně účastnili také „vlasatci s květinami“ – což byli Benešovi hippies.

Sám Beneš byl během následujících let sledován a vyslýchán agenty Státní bezpečnosti, která ho vyšetřovala za organizování protestů proti invazi v roce 1969. „Sledovali jej a vyslýchali, nebo ho třeba odvezli na měsíc do blázince, kde ho léčili. Myslím, že i díky tomu se u něho rozvinuly psychické problémy,“ vzpomíná publicista a hudebník Mirek Vodrážka, který se s ním od sedmdesátých let přátelil. Během normalizace byl Beneš odsouzen za nepřátelství k socialistickému a státnímu zřízení a dvakrát za výtržnictví; v jednom případě spočívalo v tom, že se miloval v parku se svojí ženou, za což si odseděl téměř dva roky. Pod vlivem stupňujících se psychických problémů se Beneš neúspěšně pokusil o sebevraždu. Život vůdce československých hippies měl možná až symbolicky tragický konec – v září 1985 ho v jeho pražském bytě zavraždili recidivisté.

Předtím, během normalizace, se sice Beneš uchýlil do vznikajícího undergroundového hnutí, jehož ústřední postavou byl Ivan Martin Jirous. Rodící se undergroundová komunita nicméně navazovala spíše na prostředí mániček a vlasatců než na odkaz amerických hippies. „Underground byl silně antikomunistický, řada představitelů hippies byla naopak velmi levicových, takže vůči nim panovala nedůvěra,“ říká historik Petr Blažek. Podle Mirka Vodrážky se underground inspiroval spíše u celkového kontrakulturního hnutí šedesátých let, ze kterého si vzal nedůvěru k systému a myšlenku vytvoření alternativní kultury: „Americká kontrakultura dala undergroundu návod, že jde postavit si vlastní kulturu, nezávislou na té oficiální.“