Zajímala mě otázka, proč jste do toho spadli tak snadno

Sledujete laickou debatu o únoru ’48? Zaujalo vás na ní něco?

Snažím se číst články a dívám se na dokumentární seriál v televizi. Je zajímavé vidět, jak se v posledních asi patnácti letech nazírání na únor ’48 změnilo.

Jak se změnilo?

V devadesátých letech, když jsem začala na tomto tématu pracovat, se veřejný obraz února vytvářel primárně podle zkušeností a pojetí těch, kteří po roce ’48 emigrovali. „Vítězný únor“ se nejčastěji vykládal jako spiknutí nebo puč. Tento výklad pomáhal vymezit se proti komunistům a jejich obrazu dějin. Vycházely memoáry emigrantů, které měly kromě doplnění obrazu dějin o jejich dříve potlačený rozměr i hlubší politický význam. A to se od té doby výrazně změnilo.

Je to dobře?

Ano. Připadá mi to jako důležitá změna, s níž je spojena určitá depolitizace. Únor už není událost, o které by se diskutovalo v rodinách, už není v živé paměti. Nejde o soudobé dějiny, a tedy ani o věc důležitou pro aktuální politiku. Zvětšil se odstup a zřejmě se změnil i poměr ke komunistům. Už není taková potřeba označovat komunisty za ústřední viníky všeho špatného, co se odehrálo.

Politický vývoj ve východní Evropě po válce diktoval do značné míry Sovětský svaz. V Československu se ale konaly volby. Do jaké míry tedy rozhodli Češi o svém osudu sami?

Osudu Československa v poválečném období se nedá rozumět bez geopolitických faktorů, zejména zvyšujícího se napětí mezi Východem a Západem. Ještě během války se exilová vláda Edvarda Beneše rozhodla, že po Mnichovu se nejdůležitější oporou československé nezávislosti stane vazba na Sovětský svaz, doplněná dohodami se Západem. Edvard Beneš ani Jan Masaryk ale nepočítali se studenou válkou. Otázky domácí politiky – systém politických stran, znárodnění nebo odsun Němců – se řešily v tomto kontextu.

Bylo české spoléhání se na Sovětský svaz naivní? Zpětně viděno povaha Stalinova režimu vylučovala nějaké rovnocenné partnerství. Oni to nevěděli?

Těžko říct. Tehdy se často citoval Stalinův výrok: Jak si to uspořádáte, tak to budete mít. V pohledu na Sovětský svaz vládl optimismus a i Beneš psal, jak se bude Sovětský svaz demokratizovat a že také Západ se bude měnit směrem k sociálnějšímu uspořádání a svět bude vypadat trochu jinak. Je těžké říci, zda se Edvard Beneš tajně i obával Sovětského svazu. Jeho hlavním zájmem bylo zajištění Československa a po zkušenostech s Mnichovem považoval Sovětský svaz za nejlepšího a nejsilnějšího partnera.

Ve své knize píšete o československých sympatiích vůči Sovětskému svazu. Hrály velkou roli?

Sympatie a obdiv vůči SSSR byly v Československu velké. Sovětský svaz byl popisován jako pokroková země, která navíc sehrála velmi důležitou roli v ukončení války. S výjimkou západních oblastí bylo Československo osvobozené Sovětským svazem. To byl jistě důležitý faktor. Zároveň se nemohlo otevřeně mluvit o chybách v Sovětském svazu.

Proč ne?

Neexistoval svobodný tisk. To je specifický rys prvních poválečných let. Na rozdíl od první republiky neexistovala oficiální cenzura, ale svobodný tisk také ne. Byl to takový zvláštní stav, v němž se o některých tématech vedly velmi živé a zajímavé diskuse, jiná důležitá témata – jako například stinné stránky sovětského komunismu – však zůstávala stranou. Možnost publikovat byla v té době omezená. Měly ji jen strany a masové organizace sdružené v Národní frontě. Ty měly právo vydávat noviny a časopisy, byly zastoupeny v rozhlase, který byl velmi důležitým médiem. Proto řada témat byla tabu. Bylo tedy velmi omezené, o čem se mohlo diskutovat.

Hrála tam roli autocenzura?

Nejen autocenzura. Kontrolu nad obsahem médií měly politické strany, ale i ministerstvo informací velmi pozorně sledovalo to, co se napsalo. To bylo pod komunistickým vedením a často kritizovalo redakce, které si dovolily napsat něco kritického, a řešilo to nejen s konkrétními novináři nebo redakcemi, ale také s vedením příslušných stran. Tak vedení lidovců řešilo, jak je možné, že se v Obzorech píše o tom a o tom. Kritizovat se tedy mohlo jen nepřímým způsobem.

Čeho se například při kritice Sovětského svazu báli? Pokud byla vazba na SSSR silná, pak měla kritiku unést.

Vládla silná víra, že musí na všem existovat shoda. Byl tady takový konsenzuální řád. Například že zásady Košického vládního programu se nemají kritizovat, ale ani se o nich nemá diskutovat. Že je třeba být v jednotě. Vládl pocit, že národ musí být v zásadních tématech absolutně jednotný. A za zásadní témata byly považovány spojenectví se Sovětským svazem, socialismus, spravedlnost, lidová demokracie… Co tyhle pojmy znamenaly, je jiná věc. Zásadní byl pocit, že nesoulad republiku oslabuje a dostává ji opět do stavu ohrožení.

Našly se výjimky? Známý novinář Michal Mareš přece psal kontroverzní reportáže ze Sudet.

Výjimky existovaly a především potvrzují, jak úzké byly limity toho, co se dalo říct. Když Mareš psal, že v malých městech panuje chaos, nebo dokonce malé lokální diktatury, dostával se pod silný tlak a ostře se na něj útočilo. Dobrým příkladem je i zmíněný Sovětský svaz. Když přišly v roce ’46 zprávy o tom, jak tam jsou pronásledováni umělci, začalo se tady o tom psát a vznikla velmi zajímavá diskuse, co to znamená. Padaly námitky, že se to Čechů a Slováků vůbec netýká. Že je to v Sovětském svazu a ať si tam dělají, co uznají za vhodné.

Nebo se připouštěly jen opatrné, nepřímé diskuse. Když se v Praze v roce ’47 otevřela velká výstava sovětských umělců, český tisk reagoval bezradně, neboť zde nebylo představeno žádné vzrušující nové umění, ale tradiční předměty namalované v konvenčním stylu. A ani ten nebyl moc dobrý. Objevily se tehdy otázky, jakou zemí Sovětský svaz vlastně je; jakou funkci tam hraje umění a co z toho vyplývá pro Československo. I nejsmělejší odpovědi byly velmi opatrné. Psalo se, že Sovětský svaz je nám politicky blízký, kulturně ale máme jiné tradice.

Měli tehdy Češi informace, jak se žije v Rusku?

Velice oblíbeným žánrem poválečného období byl cestopis. Tedy i cesty do Sovětského svazu. Vycházely především obdivné texty, jak se tam buduje nový svět a že práce je mottem Sovětského svazu. Bylo to přehnané, někdy až trapné. Jen místy se dalo narazit na opatrnou kritiku ve stylu – je to tam velmi zajímavé, nám blízké, ale přece jen patříme spíš na Západ. To však bylo citlivé téma – například i Kritický měsíčník, který vydával Václav Černý, nezřídka ironizoval články o tom, že patříme na Západ.

Kdy tedy podle vašeho mínění začala česká cesta k únoru ’48?

Přesné datum samozřejmě nemůžu říct. Ale vytvoření poválečné republiky znamenalo důležitý předpoklad, že k únoru došlo. Šlo o omezenou demokracii, která nebyla tím parlamentním systémem, jaký mělo Československo za první republiky. Neexistovala opozice, nebyl svobodný tisk, zásadním principem byla iluze, že diskuse zemi oslabují, a nad vším má proto panovat shoda. Jenže jak víme, demokracie znamená různé názory a zájmy. A předpokládá instituce, které umějí s touto růzností zacházet. Podstatou demokracie je i ohled na menšiny. Systém po roce ’45 ale takový nebyl.

Mluvíte o potřebě konsenzu. Ale to, jak se komunisté vyjadřovali o svých politických konkurentech, nevypadá jako konsenzus. Už jen z jejich označení „reakce“ je cítit veliká agresivita.

Konsenzus fungoval jen na začátku, pokud vůbec. Jakmile se shoda začínala ztrácet, vypukaly velmi ostré spory. A je zajímavé, jak s tím různé strany zacházely. Když především národní socialisté a lidovci přicházeli s vlastním pohledem na další vývoj, tak to komunisti velmi úspěšně interpretovali tak, že se tyto strany chtějí vracet do minulosti. Jsou tedy onou reakcí. Sebe komunisté prezentovali jako sílu, která hledí do budoucnosti, je věrná dohodám z Košic. Pokusy nějak revidovat politiku vyplývající z Košického vládního programu označovali jako pokus o kontrarevoluci.

Jakou roli hrál na cestě k únoru ’48 odsun Němců? Někdy se říká, že pokud bychom nevyhnali Němce, únor ’48 by nenastal. Myslíte si to také?

Tu kauzalitu bych tam neviděla, nicméně jde o velmi důležité téma tohoto období. Téma, které spojovalo všechny tehdejší politické síly. Odsun jako takový vůbec nešlo kritizovat, snad jen způsob, jak proběhl. Celkově šlo ale o silné ideologické pojítko. Strany soupeřily, která je národnější a víc proti Němcům. Téma odsunu navíc působilo i na další klíčová témata, například znárodnění nebo jak organizovat práci v pohraničí, kde velmi chyběly pracovní síly.

Takže šlo o věc, která minimálně urychlila cestu k únoru.

Kladla bych tu otázku jinak… Když jsem pracovala na své knize, tak mě spíš zajímalo, jak téma odsunu působilo nejen v diskurzu, jak zacházíme s Němci, ale také o jak dominantní téma ve veřejném životě šlo a co z toho vyplývalo. Například pro průmysl, osidlování pohraničí, o vztahu k jiným menšinám. Byla tady obecná snaha vyčistit národ tak, aby byl silný. Odsun zemi výrazně změnil – nuceně odešly asi tři miliony lidí, což mělo velký dopad na demografickou strukturu země. Ale změnu je třeba vnímat v celém kontextu deseti let 1938–1948. Šlo o obrovský, těžko představitelný transformační proces. Mírová ekonomika se okupací transformovala do válečné a pak zpět, navíc přišlo znárodnění. Prvorepubliková tradice nejrůznějších spolků také skončila. Byly zavřené a zůstaly pouze masové organizace pod dohledem Národní fronty.

Ve své knize zmiňujete, že od podzimu ’47 byla atmosféra na politické scéně hodně konfrontační. Myslíte, že by situaci mohly vyřešit volby, které se měly konat v roce 1948? Ptám se, protože existuje představa, že pokud by komunisti dovolili ještě jedny volby, získali by v nich méně hlasů a mocensky by ztratili.

Opět je to otázka „kdyby“, něco na té úvaze ale je. Velkými úkoly pro rok ’48 byly volby a ústava. Komunisti sice hlásali, že získají víc než padesát procent hlasů, ale ta situace byla velice napjatá, asi by tedy tolik hlasů nedostali. Je ovšem těžké dovozovat zpětně nějaké hypotetické důsledky.

Pojďme tedy mluvit o tom, co se stalo. Proč demokratické strany tolik podcenily KSČ? Je šokující číst si i ve vaší knize o tom, jak byly na možný vývoj špatně připraveny, a naopak KSČ byla připravena velmi dobře.

Než vypukla v únoru krize, tak KSČ hodně provokovala. V tom můžeme vidět snahu o to, aby se zmíněné volby nemusely konat. KSČ však měla výhodu, že ona tu politickou krizi v únoru přímo nevyvolala. Způsob, jak vypukla, jim ale hrála do noty. Jen malá část ministrů rezignovala, takže vláda sice byla v krizi, ale nerozpadla se. Komunistům se tak podařilo inscenovat se do role jakýchsi krizových manažerů, kteří o sobě mohli říkat, že krizi nezavinili, ale řeší. Takové jednání bylo z pohledu tzv. demokratických stran velmi nešikovné.

Neměl jsem na mysli pouze události v únoru ’48, ale i v měsících před ním. Komunisté byli schopni aktivizovat závodní rady, lidové milice, zakročit proti médiím, u nichž čekali odpor. Celé to vypadá jako dobře promyšlená, připravená akce. Bylo tomu možné nějak čelit?

To, co zmiňujete, jsou spíš ilegální prvky, které komunistická strana předvedla během únorových dní. Důležitým tahem bylo především vyzbrojení Lidových milicí, neboť tím si KSČ vytvořila něco jako stranickou armádu. Stejně tak když se snažila násilně zavřít redakce časopisů a novin.

Šlo tedy přece jen o puč?

Nasazení Lidových milicí a zákroky proti redakcím byly jistě ilegálním prvkem. Ale když vezmeme celou krizi, tak se ji komunistům podařilo převážně řešit ústavním způsobem. Nakonec nová vláda, která byla sestavena podle komunistických představ, byla jmenována prezidentem Benešem. Komunistům hlavně pomohlo, že dokázali mobilizovat ulici a závodní rady. To byl jejich styl politiky, s nímž začali už dříve. Starým způsobem byl parlament, kde sedí strany a diskutují. A nový způsob byla účast mas, což bylo něco, co demokraté nepochopili.

Takže se na to nesnažili ani nějak připravit?

Ne. Čekali na to, jak prezident rozhodne. Novému pojetí politiky se zapojením mas ale moc nerozuměli, bych řekla.

Při nasazení Lidových milicí jsme byli svědky demonstrace síly. Myslíte, že ji byli komunisti připraveni i použít, pokud by došlo k nějakému odporu? Ale mohlo dojít vůbec k odporu?

Nevím, jaké měli komunisti plány. Příslušné archivní materiály jsem neviděla. Toho se můj výzkum netýkal. Je ale očividné, že komunisti použitím násilí vyhrožovali. Převrat sice nebyl násilný, jazyk ale násilný byl. Varovali před tím, že pokud přijde buržoazní nebo – jak říkali – reakční puč, jsou připraveni na to rázně reagovat.

Komunistický puč se opakovat nebude

Celou dobu nás pronásleduje otázka, jestli se dalo únoru ’48 předejít. Co si o tom myslíte?

Opět jde o otázku „kdyby“. Mě jako historičku spíš zajímá, jak je možné, že to celé šlo tak lehce.

Proč to šlo tak lehce?

Protože celý politický a společenský systém byl slabý, chyběly mu instituce, které by byly schopné únoru ’48 bránit. Už jsme o tom mluvili – například svobodná média nebo opozice. Navíc, komunistům se podařilo přesvědčit jistou část obyvatelstva, že jsou tím pravým garantem národní nezávislosti a nově pojaté spravedlnosti. Takže jejich postup v únorových dnech nebudil natolik výraznou společenskou nevoli, aby je dokázala zastavit.

Co vám jako německé badatelce připadalo na událostech spojených s únorem ’48 nejpozoruhodnější? Jaký detail nebo souvislost?

Můj zájem o únor začal tím, že jsem pracovala jako historička na tématu první republiky. Při tom jsem narazila na novinové texty z poválečného období. A připadalo mi fascinující, jak byl ten jazyk plochý, unifikovaný. Všichni akcentovali to samé – socialismus, spravedlnost, prospěch národa, a já jsem nechápala, čím to bylo. Zkrátka všichni tvrdili stejnou věc, což je v demokratické zemi velmi neobvyklé. Proto jsem se začala diskurzem, jazykem zabývat. A druhá věc, která mě zaujala, byl právě takzvaný Vítězný únor, který probíhal na rozdíl od Polska nebo Maďarska překvapivě hladce. Snažila jsem se zjistit, čím to bylo.

Našla jste v odpovědi nějaké národní rysy? Věc, která by byla předurčená dlouhodobým národním vývojem?

Určitým faktorem bylo určitě to, že Československo nemělo na rozdíl od Polska špatné zkušenosti se Sovětským svazem. Dále můj bývalý kolega Peter Heumos napsal skvělé texty o tom, jak existují podobné rysy u první a třetí republiky. Například že se věci v politice rozhodují v zákulisí, protože panuje touha po stabilitě či jednotě a nedůvěra v otevřenou diskusi. Samozřejmě je ale důležité říct, že pochopení třetí republiky není bez válečného kontextu, okupačního zážitku a Mnichova možné.

Narazila jste při svém výzkumu na bílá místa, která by vám znemožnila pochopit nějakou část událostí?

Je to už deset let, co jsem svou knihu napsala. Od té doby vznikly důležité výzkumy, například publikace Jana Láníčka o tom, jak se ještě během války připravovala politika vůči československým Židům, kteří přežili holokaust. Tam se vysvětluje, proč měli Židé nelehký život v poválečné republice. Vznikl také výzkum o poválečném osidlování pohraničí. Nebo skvělý výzkum o počínání komunistů na venkově po válce. Takže od té doby se hodně dobrého napsalo, s čím můžeme pracovat. Česká debata to reflektuje a přestalo se říkat, že republika v letech 1945–1948 byla hezký demokratický stát, který byl nečekaně znásilněn komunisty. Nicméně stále ještě jsou otázky či bílá místa. Dodnes chybějí velké dějiny KSČ nebo kvalitní biografie Klementa Gottwalda a dalších důležitých postav tohoto období.

Proč je nemáme?

To je otázka… Projekt dějin KSČ už existuje, jsem na něj opravdu zvědavá. Napsat dobrou biografii Klementa Gottwalda je velký úkol, který vyžaduje i výzkum v ruských archivech, což dnes není úplně jednoduché.

Vaše kniha vyšla napřed německy. Jaký mají němečtí čtenáři důvod zajímat se o něco tak specificky českého, jako byla třetí republika a únor ’48?

Moje kniha byla vnímána jako malý kus historie studené války. Proto snad byla důležitým příspěvkem do diskuse o poválečném období. Zájem se soustředil i na ty části knihy, které se zabývají odsunem a událostmi v pohraničních regionech.

Možná úplně nejdůležitější otázka v souvislosti s únorem ’48 zní: Může se něco takového opakovat?

Jako komunistický puč se to opakovat nebude. Ale otázka, jaké plyne z února ’48 poučení, je samozřejmě velmi důležitá. Když se soustředíme jen na komunisty, tak jde o historickou událost, která je v negativním smyslu fascinující. Komunisti si poměrně šikovně vzali moc bez krveprolití. Pokud se ale na únor ’48 podíváme v plné šíři, vidíme jasné lekce. Například jak důležitá jsou svobodná média. Nebo obraz silného státu, kvůli jehož fungování se omezují politická pravidla. Omezení demokracie po válce, například zákaz některých politických stran, se dělo s tvrzením, že budujeme silný stát a silnou demokracii. Stále aktuální je také zacházení s menšinami. V poválečném Československu šlo nejen o Němce, ale také Židy nebo lidi z takzvaných smíšených rodin.

Ve své knize píšete, jak se demokraté před únorem ’48 utěšovali, že radikální řešení nemají v české politické kultuře místo. Platí něco takového dnes?

Mohu mluvit jen o tom, že to byla argumentační figura po druhé světové válce. Ale národní psychologie není moje parketa. Je mi líto…

Děláte pořád nějaký výzkum, který se týká Čech?

Několik let jsem pracovala na tématu mládež v socialistickém Československu, publikovala jsem o tom i knihu. Nyní se zabývám genderovou historií a historií sexuality za socialismu. Teď jsem tu byla na konferenci, která se věnovala tématu prostituce za socialismu.

Mimochodem, jak zasáhl únor ’48 do života žen, které se živily prostitucí?

Především se začalo říkat, že žádné prostitutky neexistují.

Jak snadné to bylo

Několikaletá příprava československých komunistů na převzetí moci vyvrcholila v únoru ’48. Série vládních sporů, které se táhly už od předchozího roku, vyústila v konflikt kolem výměny vedení Sboru národní bezpečnosti. Komunistický ministr vnitra Václav Nosek totiž odvolal nekomunistické policejní šéfy v Praze a nahradil je komunisty. Nekomunističtí ministři s tím nesouhlasili a 13. února prosadili ve vládě usnesení, které mělo změnám v policii zabránit. Komunisté se postavili na odpor a tím vypukla další vládní krize. (Vláda měla tehdy dvacet šest členů: devět komunistů, tři sociální demokraty, dvanáct ministrů z nekomunistických středopravicových stran, dva nestraníky.)

13. únor, pátek

Ministr spravedlnosti Prokop Drtina (národní socialisté) a ministr výživy Václav Majer (sociál-
ní demokracie) žádali ve vládě vysvětlení, proč došlo k výměně osmi obvodních policejních šéfů v Praze. Prosadili usnesení, které mělo změnám zamezit.

15. únor, neděle

Komunisté vycítili, že se schyluje k důležitému střetu o vládu. Z Moskvy přiletěly do Prahy desítky speciálních agentů Stalinovy tajné policie, kteří měli pomoci komunistické straně organizovat odpor proti demokratům a jejich pokusu zastavit pronikání komunistů do armády, policie, důležitých úřadů.

17. únor, úterý

Premiér Gottwald odmítl požadavek nekomunistických ministrů, aby se projednávala zpráva ministra spravedlnosti o snaze komunistů ovládnout policii. Ministři z řad národních socialistů, lidovců a slovenských demokratů se rozhodli reagovat demisí. Čekali, že se přidají sociální demokraté a pomůže jim prezident. Ten mohl jmenovat zcela novou, úřednickou vládu, nebo vyhlásit předčasné volby. Edvard Beneš ale po návštěvě Klementa Gottwalda prohlásil, že nejlepším řešením je doplnění vlády o nové ministry. Komunisté také začali aktivizovat své lidi v továrnách a uvedli do pohotovosti Státní bezpečnost.

18. únor, středa

Na jednání šéfů Národní fronty, tedy jakéhosi vedení vládní koalice, požadovali nekomunisté proměnu tohoto tělesa, které sdružovalo všechny politické strany a masové společenské organizace. Gottwald i tohle odmítl. Došlo také k dalšímu prohloubení sporu kolem vládního usnesení o změnách v pražské policii. Demokraté jednali s prezidentem, ale bez jasného výsledku.

19. únor, čtvrtek

Pokračovala dílčí jednání o sporném vládním usnesení mezi vládními stranami. Nekomunističtí ministři se tak dál utvrdili v přesvědčení, že je třeba podat na protest demisi. Gottwald dostal od Beneše další slib, že úřednickou vládu nejmenuje, a pokud bude nutné sestavit nový kabinet, opět jej povede Gottwald. Později vyšlo najevo, že Gottwald všechny své kroky konzultoval s vedením sovětské ambasády v Praze.

20. únor, pátek

Na schůzi vlády přišli jen ministři KSČ a sociální demokracie. Gottwald se sešel s Benešem a přemlouval ho, aby demisi ministrů přijal. Komunisté začali plánovat protestní akci do centra Prahy.

21. únor, sobota

Proběhla velká komunistická demonstrace. Její vyslanci navštívili Beneše a vyzvali jej, že se musí podrobit „vůli lidu“. Komunisté začali vyzbrojovat Lidové milice. Bývalý předseda sociální demokracie Bohumil Laušman později tvrdil, že Klement Gottwald hrozil prezidentu Benešovi, že v případě nepřijetí demise vtrhnou do Československa sovětské vojenské jednotky, které pobývaly ve východním Německu, Polsku, Maďarsku a Rakousku. Podle historiků ale ruské vedení podobnou akci odmítalo.

22. únor, neděle

V Praze se konal narychlo svolaný sjezd závodních rad, které v předchozích měsících zcela ovládli komunisté. Závěrem podpořily Gottwalda a dohodly se na hodinové generální stávce na 24. února. Beneš oznámil, že je připraven demisi nekomunistických ministrů přijmout. Pod záminkou přípravy puče začala tajná policie zatýkat některé politické odpůrce KSČ. Také pokračovalo vyzbrojování komunistických milicionářů.

23. února, pondělí

Situace se dál vyostřovala. Začalo formování ozbrojených jednotek Lidových milicí. Průvod více než deseti tisíc studentů se vydal k Pražskému hradu, aby vyzvali prezidenta, ať komunistům neustupuje.

24. únor, úterý

Polední hodinové stávky se zúčastnilo dva a půl milionu lidí. Policie násilně zavřela redakci Svobodného slova, deníku národních socialistů. Lidovci ze strachu o svůj deník Lidovou demokracii začali v jeho redakci hlídkovat. Lidové milice obsadily Lidový dům, sídlo sociální demokracie. Její vedení se pod tímto dojmem rozhodlo podpořit Gottwaldovu vládu.

25. únor, středa

Prezident Beneš dostal seznam jmen, jimiž má nahradit nekomunistické ministry tak, aby vláda pod vedením Gottwalda mohla pokračovat. Od rána KSČ chystala velkou demonstraci na Václavském náměstí, která se měla přesunout na Hradčany, pokud by Beneš demisi ministrů nepodepsal. V půl páté odpoledne Beneš ustoupil a demisi podepsal. Gottwald pak odjel oznámit výsledek davu demonstrantů do centra Prahy. Na Pražský hrad se opět vypravily tisíce studentů a jejich učitelů podpořit prezidenta, cestou je ale zbili policisté a řadu z nich pozatýkali.

Co bylo dál

Desátého března došlo k úmrtí Jana Masaryka a o den později sestavil Gottwald novou komunistickou vládu, která dostala jednomyslnou podporu parlamentu. Někteří nekomunističtí poslanci se už předtím na protest vzdali mandátu, jiní byli zatčeni, další kvapně odcházeli do emigrace. Začátkem května schválil parlament novou komunistickou ústavu, 30. května proběhly parlamentní volby, v nichž už se volili pouze komunisté. Cesta k diktatuře byla volná. O tři dny později prezident Beneš odstoupil. Jeho místo zaujal Gottwald a novým premiérem se stal Antonín Zápotocký.

Christiane Brenner, Autor: [object Object]