Zítra už nechoďte

Období druhé republiky bylo dlouho snad i záměrně opomíjeno jen jako jakési intermezzo mezi první republikou a protektorátem. Historik Robert Kvaček dokonce hovoří o 13. komnatě české historiografie. Jenže právě situace, v níž se Češi dostali pod tlak a museli se vyrovnat s hlubokou národní a společenskou krizí, nabízí cennou ukázku, do jaké míry jsme ochotni bojovat za ideály, jejichž dodržování nás v klidných dobách mnoho nestojí.

Židovský dirigent? Neslýchané…

Po mnichovské krizi se německá otázka zdála být „vyřešena“, ale odstoupením Sudet, z nichž země přijala 140 tisíc vyhnaných uprchlíků české národnosti, necelých 19 tisíc Židů a deset a půl tisíce Němců, rozklad asarykovské republiky nekončil. Již na konci září 1938 část Těšínska obsadilo Polsko, v listopadu získalo Maďarsko část jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Nově se také definoval vztah mezi Čechy a Slováky. V listopadu 1938 přijal parlament ústavní zákony o autonomii, země dostala nový název, Česko-Slovensko, a de facto i dva premiéry: Rudolfa Berana v čele centrální vlády a Jozefa Tisa v čele autonomní slovenské vlády. Prezidenta Edvarda Beneše, který po Mnichovu emigroval do Anglie, nahradil 30. listopadu velkou většinou zvolený právník Emil Hácha.

Široké spektrum politických stran bylo direktivně zredukováno na dvě uskupení, volně reprezentující vládnoucí pravici a opoziční levici. Stranu národní jednoty tvořili bývalí agrárníci a vedl ji Rudolf Beran, Národní stranu práce zase bývalí členové sociální demokracie v čele s Antonínem Hamplem. Staronové elity rychle přijaly autoritativní model s obrovským vlivem exekutivní moci, kde vláda mohla na základě zmocňovacího zákona rozhodovat prakticky neomezeně a bez parlamentu. Mezi intelektuály i politiky se šířil pocit nejistoty, křivdy a vnějšího ohrožení. Hledali se viníci a obětní beránci mnichovského ponížení.

Náhlá erupce antisemitismu některé současníky překvapila i z toho důvodu, že se prvorepublikovým elitám v čele s Masarykem dařilo tento nebezpečný proud alespoň zdánlivě udržet na periferii. Vnější obraz pomnichovského antisemitismu si můžeme složit z článků v denících názorově spřízněných s bývalými politickými stranami první republiky jako Venkov (agrárníci), Lidové listy (lidovci) či Národní politika (národní demokracie).

Jaký je? Chce národ stmelovat a očišťovat, českého člověka, „ohroženého židovskou psychologií“, touží prostřednictvím „národní výchovy“ přetvořit v „ryzího Čecha“. Neárijskou menšinu vykresluje v temných barvách jako škůdce a nepřátele. V hospodářství velí nahradit meritokracii proporcionalitou a stanovit poměr zaměstnanců podle jejich etnického původu a poměrného zastoupení v národě. Lidskou hodnotu Žida odvozuje od jeho možné ekonomické výtěžnosti pro stát – může u nás investovat, jakmile se ale rozhodneme jinak, majetek mu vyvlastníme. Zbavit „jinonárodních živlů“ chce peněžnictví, pojišťovnictví a další obory.

A pochopitelně také kulturu. Hugo Haas, hvězda prvorepublikové filmové komedie, byl nejprve denuncován za to, že si sám dovolil napsat scénář k filmu Co se šeptá (1938), zrežírovat jej a zahrát si v něm hlavní roli – podobná tvůrčí činnost měla být vyhrazena jen pro „opravdové Čechy a Slováky“. Apolitického bohéma taková drastická intervence zaskočila a v dopise novináři Karlu Horkému smutně ventiloval své překvapení, že je mu náhle upíráno jeho „samozřejmé češství“ a možnost působit v české kultuře. Jak si všiml historik Petr Bednařík, právě v kulturní sféře docházelo po Mnichovu k otevřeným manifestacím antisemitismu s až překvapivou rychlostí. Když se 13. října 1938 konalo v Národním divadle představení Prodané nevěsty, část orchestru požadovala, aby z plakátů bylo staženo jméno režiséra Hanuše Theina, a dosáhla svého. Diváci v Brně odmítli 28. října Milana Sachse jako dirigenta představení Libuše.

Upřeli mu místo v české kultuře. (Hugo Haas, film Žárlivost, 1945), Autor: [object Object]

Český antisemitismus nutí české Židy prokazovat svou loajalitu a českost mnohem intenzivněji než „pravé“ Čechy. Stále je podezírá a nevěří jim. S dostatečně vlastenecky založenými českými Židy je nejprve ochoten se smířit, brzy ale jakékoli nuance zredukuje na jedinou kolonku – zda někdo je, nebo není Žid. Má podobu sebeobelhávajícího alibismu – Židé, odejděte, a všechny problémy se vyřeší. Nechce veřejné pogromy a lynče, ale jaksi očekává, že nás někdo, třeba Němci, Židů rychle a bezbolestně zbaví.

Židy také ztotožňuje s bolševismem a zednářstvím. Jejich zastoupení na obou barikádách třídního boje, mezi velkokapitalisty i revolucionáři, vidí jako logickou součást židovské snahy vyvolat chaos a následně ovládnout svět. Připisuje Židům nejrůznější vlastnosti ze slovníku antisemitských fantazií jako „nejbujnější orientální smyslnost“ či sklon k zákeřnému násilí.

Pocit, že je to dnes už úplně jinak, může být mylný; například podle výsledků čerstvého průzkumu CNN každý dvacátý Evropan (ve Francii dokonce každý pátý ve věku 18–34 let) nikdy neslyšel o holokaustu a více než čtvrtina se domnívá, že Židé mají příliš mnoho vlivu ve finančnictví a obchodu.

Neviditelný všemocný nepřítel

Nejagresivněji psaly za druhé republiky pronacistické tiskoviny jako Arijský boj, výrazně jim ovšem v protižidovské, ale i protibenešovské rétorice přizvukovaly (a volaly třeba po aplikaci norimberských zákonů) například Polední list a další noviny vlastněné Jiřím Stříbrným, původně předním politikem Československé strany socialistické a od konce dvacátých let výrazným kritikem Edvarda Beneše. K nim se přidával také katolický tisk. Proti těmto hlasům protestoval málokdo – a o to silnější vděk taková statečnost budila: „Jste jediný, jenž se mne zastal, a na to nikdy nezapomenu,“ děkoval Hugo Haas svému příteli Horkému ve zmíněném dopise.

Otevřeně se proti „protižidovské vlně“ postavili také například historik Jan Slavík či spisovatel Karel Čapek, opatrněji, z pragmatických pozic, mírnil vášně legionářský deník Národní osvobození nebo tisk Národní strany práce: varovaly před dopady domácího antisemitismu na zahraniční obchod, například s USA či Velkou Británií. Literární historik Jiří Holý pak jmenuje čtyři Čechy a Češky, kteří čelili antisemitismu nikoli z pragmatických, ale čistě lidských a humanitárních hledisek: byla to redaktorka Přítomnosti Milena Jesenská, redaktor Křesťanské revue Jaroslav Šimsa, zachránce židovských a po válce i německých dětí Přemysl Pitter a novinář a publicista Jan Krejčí.

Dojem, že antisemitismus byl vyhrazen jakési „lůze“, která se souhrou národních katastrof dostala k moci a byla jen hodně slyšet; normální, slušný Čech si prý s tímto antisemitismem nechtěl zadat, ale mohl se jím v nějaké slabé chvilce „ušpinit“, je zkrátka mylný. Skutečná podstata druhorepublikového – a jakéhokoli jiného – národního antisemitismu ve stínu hákového kříže je hrozivější, neboť má spíše podobu uctivého pana doktora Šedivého než impulzivního básníka Jakuba Demla, jenž se zdiskreditoval svými vulgárními antisemitskými výpady: „Řekne-li vám někdo, že je Žid také člověk, hned mu vyrazte čtyři zuby.“

Své kolegy připravovali o existenci distingovaní profesoři, právníci a lékaři – stejně jako to činili o deset let později. Protižidovské útoky a opatření iniciovaly především vážené stavovské organizace jako Ústřední jednota česko-slovenských lékařů nebo Jednota česko-slovenských advokátů. Leccos nám ostatně napoví již citovaný advokát Šedivý. V poslední části dopisu, který se dnes nachází v Národním archivu – v rámci projektu HistoryLab.cz jej zveřejnil historik Michal Frankl –, píše: „Nezmění-li se poměry, budu bez existence já, má matka, o založení rodiny nemluvě, a budu přihlížeti, jak židovští advokáti, židovské nebo německé národnosti v české Plzni jsou dobře živi z peněz plzeňských českých lidí.“

Každý, kdo se nezastal svého známého, kdo dal v duchu přednost stovce navíc na výplatní pásce před spravedlností, přispěl k tomu, že represe mohla fungovat a po 15. březnu 1939 mohla vést až k holokaustu. „Obyčejný“ antisemitismus má tak podobu kolegy, jenž vám s lítostí oznamuje, že zítra už do práce nemusíte chodit; biletářky, která vás s omluvným pokrčením ramen nepustí do kina; policisty, jenž vás slušně vyzve, že na této lavičce a v tomto parku nesmíte sedět.

Za tiché asistence tisíců „slušných lidí“ postupně vznikal stále propracovanější systém byrokratické spleti nařízení, z nichž každé samo o sobě nemělo fatální dopad, ale jejich kumulace stavěla oběti do neřešitelné situace. V listopadu vláda zřídila Úřad pro péči o uprchlíky, jenž měl na starosti 285 ubytoven a sběrných táborů. Zatímco etnické Čechy se snažila co nejrychleji integrovat do společnosti, Židům a Němcům nabízela jedinou perspektivu – emigraci. Z advokátní a lékařské komory byli vylučováni židovští členové a v lednu 1939, pod přímým nátlakem Německa, museli Židé opustit i státní službu. Ještě dramatičtěji vypadala situace na Slovensku, kde v listopadu 1938 nařídil Tiso, aby na území, které mělo připadnout Maďarsku, byli urychleně deportováni nemajetní Židé a Romové. Celkově z českých zemí do roku 1943 odešlo 30 tisíc Židů, bývalých občanů Československa – poté už emigrace nepřipadala v úvahu. Celkový počet židovských obětí protektorátu přesáhl 78 tisíc, represe přežilo jen 14 tisíc Židů.

Řešení sociálních problémů hledala vláda druhé republiky nikoli v redistribuci bohatství, ale v etnické nacionalizaci. Ještě v říjnu 1938 jistý Miloš Krejza hořekoval v Lidových listech, že „bohaté židovstvo vtrhlo do Prahy“, aby vysokými činžemi vyhánělo české lidi ze středu města na periferii. Brzy se mu dostalo zadostiučinění: soustavný tlak vedl již začátkem března 1939 vládu k prohlášení, že kvůli emigraci je v Praze i jinde dostatek, a někde dokonce nadbytek volných bytů.

Byl to konflikt podepřený také protielitářským populismem – my pracujeme na polích, v továrnách, na úřadech; je, horních deset tisíc, najdete v obchodech, bankách, u filmu, v lékařských ordinacích nebo v přepychových lázních. My vytváříme hodnoty, ti druzí na nás parazitují. Stejný mechanismus pak použijí Němci proti Čechům, Češi proti Němcům a nakonec Češi proti Čechům.

Druhá republika tak odhaluje mnoho znepokojujícího o chování lidí v rámci moderního národa. Antisemitismus lze chápat jako na konkrétních historických okolnostech nezávislou, mentální funkci; zakonspirovaný nepřítel je v jeho pohledu tím silnější, čím méně je vidět. Ve své ideální formě již nemá podobu židovského lékaře, obchodníka či kamaráda z fotbalu, ale imaginárního, neviditelného „Velkého Žida“. Je neviditelný, proto potenciálně všudypřítomný, a tedy všemocný.

Zároveň byl antisemitismus, podobně jako třídní boj, mechanismem politické a ekonomické změny. A nic nám nedává záruku, zvláště po zkušenostech s migrační krizí a jejím „českým uchopením“, že se nějaké takové nenávistné vzepětí nebude opakovat i v budoucnu. Stačí výrazný zahraničněpolitický otřes nebo delší ekonomická krize. Otázkou jen zůstává, kdo se stane oním „Židem“.

Autor je historik.