Pokud se díváte, přemýšlejte
Zveřejněný film o procesu se Slánským je krutým výletem do české historie
Rudolf Slánský, Autor: [object Object]
Historici a šéfové Národního archivu se z toho nálezu pochopitelně velmi radovali. S nadsázkou lze ale také zapochybovat, zda by nebylo lepší, kdyby se oněch dvacet beden nenašlo. Filmové kotouče s dokumentárními záběry z procesu s Rudolfem Slánským a dalšími třinácti čelnými komunisty, nečekaně objevené letos na jaře ve zkrachovalé továrně kousek od Prahy, zprostředkovávají až krutý výlet do české historie. Krutý nikoli ke Slánskému, ale ke všem jeho krajanům, kteří se budou na film, zveřejněný minulý týden na webu Národního archivu, dívat.
Soudruhu psovi psí smrt
Zatímco již dříve zpřístupněné dokumentární záběry z procesu s Miladou Horákovou přinášejí šokující pohled na mocenskou zvůli a nespravedlnost, jejíž rozměr si dnes člověk těžko dokáže představit, film o Slánském působí jinak. Víc než o zdrcující zážitek z úřadování totalitního zla jde o tragikomickou podívanou, kde se střídají pocity hnusu, neuvěřitelnosti, zadostiučinění a směšnosti. Může za to samozřejmě charakter procesu.
Po odtržení titovské Jugoslávie od sovětského bloku se Stalin snažil předejít tomu, aby se z jeho vazalství odpoutaly další východoevropské státy. Nechal v nich proto uspořádat vykonstruované procesy se „zrádci“ uvnitř komunistických stran, které měly nahnat strach všem, kdo třeba jen pomýšleli na dělání vlastní politiky.
Výběr osob zahrnutých do procesů byl zčásti nahodilý a měl zahrnout i vysoce postavené soudruhy. Navíc se vezl na vlně antisemitismu. V Československu se tedy hlavou zrádců podle scénáře sepsaného v Moskvě stala dvojka KSČ Rudolf Slánský. Ten byl přitom do té doby jedním z organizátorů rudého teroru, který po roce 1948 dopadl na spoustu zcela nevinných lidí.
Na záběrech ze soudní síně tedy vidíme jakousi zvrácenou formu spravedlnosti, kdy cynický vrah prochází stejným peklem, jaké jen několik měsíců předtím pomáhal připravit svým názorovým oponentům.
Vzhledem k faktu, že na smrt nejdou oběti, ale snaživí stavaři zdejšího stalinismu, lze jako divák zůstat poměrně
v klidu a všímat si i těžko popsatelné ubohosti, místy až směšnosti monstrprocesu, pro fungování tehdejšího režimu tak důležitého.
Po měsících výslechů a mučení se psychicky zlomení funkcionáři museli naučit své výpovědi nazpaměť, aby je mohli u soudu odříkat a vydláždit si tak cestu na šibenici. Výpovědi jsou pronášené strojovými hlasy, jako by popisovaly nejbanálnější zážitky.Pozoruhodný je i popis „zločinů“. Slánský prováděl „sabotáž“ hospodářství tak, že v centrálně řízené ekonomice nenechal v jistém odvětví zavést druhou pracovní směnu. Nebo že souhlasil s rozvojem tradičního textilního průmyslu, místo aby se víc soustředil na provoz oceláren, čímž „zpomaloval zprůmyslovění socialistických zemí“.
Četba rozsudku, připraveného předem v komunistické centrále, je pak vrcholem slovní bezobsažnosti, lži, přetvářky, a naopak naprostým dnem právní kultury. „Soud zjistil, že američtí monopolisté stojící v čele světového imperialismu, nynější uskutečňovatelé fašistických plánů k porobení celého světa, připravují novou barbarskou válku proti Sovětskému svazu a ostatním zemím tábora míru a demokracie. Vědí, že Sovětský svaz v čele obrovského mírového tábora svou důslednou politikou míru a budování, politikou respektování nezávislosti národů a jejich mírového soužití stojí v čele boje proti uskutečnění jejich zotročovacích plánů,“ četl soudce. Bývá uváděno, že následných jedenáct rozsudků smrti podpořilo 8500 petic československých občanů (bůhví kdo to počítal), a stalinský básník Ivan Skála se proslavil sloganem „Psovi psí smrt“.
Kdesi za Phnompenhem
Směšně může vypadat i tohle připomínání známých věcí, tedy že český komunismus měl zrůdné rysy a zřejmě i podstatu. Okolnosti filmu o procesu se Slánským a jeho soudruhy ovšem stojí za připomenutí proto, že pomáhají ozřejmit, jak mohly události v naší kulturní, vysoce civilizované a evropsky spořádané zemi dojít tak daleko. Jak je možné, že se tu ikonizoval a slepě následoval stát, který byl ve skutečnosti neskonale nesvobodnou, zaostalou „říší zla“, jak později trefně pravil klasik.
Možná nejpozoruhodnější moment filmu přichází v jeho závěru. Na šibenici odsouzení muži přicházejí jeden po druhém k řečništi, spořádaně pronesou, že přijímají trest a nebudou se odvolávat. Soudce každému z nich zdvořile poděkuje. Krajně odpudivá zvůle a pošlapání spravedlnosti je tu ozdobeno bílými límečky, rituálem slušného chování a dodržením formálních zásad právního úkonu, kdy soudce vypadá jako soudce, nikoli jako velitel popravčí čety Rudých Khmerů kdesi na okraji rýžového pole za Phnompenhem, jímž fakticky je. Vytvářejí se tak kulisy oné spořádanosti, kulturnosti, civilizovanosti. Jenže té jsme se na hony vzdálili. Otázka je, proč tak snadno. X
