Křik bezejmenných

Plzeňský případ ukazuje, že totální konflikt „Velké války“ zasáhl nejen jeho přímé účastníky na frontách, nýbrž i všechny lidi žijící ve válečném zázemí. Především v Německu a Rakousku-Uhersku vrcholila v posledních válečných letech zásobovací krize, jejíž rozsah je dnes sotva představitelný. Jídelníček většiny městských obyvatel se smrskl jen na luštěniny a nejrůznější náhražky. Okolí velkých měst byla o víkendech zaplavena zuboženými postavami, které u statků prosily alespoň o trochu brambor, a v roce 1917 udávala oficiální lékařská statistika, že jedna čtvrtina všech rakousko-uherských žen v plodném věku má v důsledku podvýživy poškozenou funkci vaječníků a tím i svou reprodukční schopnost.

Zejména v posledních letech války se tak začala plnit česká náměstí a ulice nespokojenými lidmi. V Hradci Králové protestovaly davy čítající přes deset tisíc lidí, v květnu 1918 se statkáři na Kladensku museli vypořádat se stovkami mladistvých a dětí, kteří přelézali ploty jejich pozemků, kde kradli a někdy i ničili vše, na co přišli. Dějištěm násilných nepokojů se často stávala i Praha. Nepřáteli byli v prvé řadě všichni představitelé státu domněle či skutečně zodpovědní za utrpení hladovějících.

Cílem útoku se však mohli stát i ti, kdo na první pohled neměli s válečným strádáním nic společného. V srpnu 1916 například v Liberci ztloukli demonstranti jednoho z hostů místní kavárny – před jejími dveřmi pojídal kus dortu. V Jindřichově Hradci zase rozzuřený dav v červnu 1918 zaútočil na lékaře Bedřicha Koukala, kterého si všiml díky jeho viditelné tělesné tloušťce. Obtloustlý lékař musel být nakonec eskortován patrolou pěšáků na nádraží a urychleně opustit město. „Nezasloužený“ život v zahálce či přepychu na úkor „obyčejných“, chudých lidí si veřejnost rovněž často spojovala se Židy. V Klatovech po židovských uprchlících z Haliče házeli místní občané kamení. V Náchodě se v květnu 1918 hladová demonstrace zvrhla ve vytloukání oken v Židovské ulici doprovázené výkřiky „Zmlaťte Židy“.

Křik všech těchto lidí však již dávno není slyšet. Pokud se v současné době hovoří o první světové válce, připomíná se český národní příběh aktivity Masaryka, Beneše a Štefánika nebo jejich spojenců z řad domácího odboje. Ve skutečnosti byl však vliv odbojářů v českých zemích spíše malý. To ostatně platí i pro veškeré další aktivity a možnosti politiky, jak ji znala monarchie před rokem 1914. Zavedení přísné cenzury, rozpuštění parlamentu i řady spolků a podvázání činnosti politických stran nechaly veřejný prostor, ve kterém by bylo možné jakkoli agitovat, prázdný. Namísto něj vznikla nová, lidová politika, jež se od té předválečné odlišovala nejen absencí organizovaných politických stran či voleb, ale zejména svou připraveností téměř kdykoli sáhnout po fyzickém násilí. Političtí funkcionáři mnohdy vyděšeně hleděli na davy lidí valící se ulicemi a nereagující na jejich výzvy ke klidu. Meziválečná republika, vzniklá na troskách rozpadlé monarchie, tak mnohem více než z politických a diplomatických salonů první světové války vzešla z kolébky pouliční nespokojenosti a násilí.

S legionáři v zádech

Násilné protesty nicméně neutvořily silnější hnutí, které by přesahovalo hranice jednoho města. Monarchie sevřená válečnou katastrofou se tak nezačala rozpadat podle etnických štěpících linií, jak si představovaly národní politické reprezentace. Míra i formy násilí se během války příliš nelišily ve městech, kde se mluvilo česky, od měst mluvících německy. V mnoha konfliktech proti sobě nestáli Češi a Němci, nýbrž například čeští dělníci, horníci a řada dalších skupin proti českým úředníkům a četníkům.

Po roce 1918 se hlavním úkolem nového Československa stalo tuto dezintegrovanou společnost znovu sjednotit a statisícům trpících nabídnout společnou vizi lepší, mírové budoucnosti. Zvyky, které si lidé osvojili během války, však nebylo snadné vymýtit. Brát si silou vše, čeho se nedostává, a spontánně trestat domnělé či skutečné nepřátele zůstávalo i po roce 1918 hluboce zakořeněno v myslích novopečených občanů republiky. Cíle republikánského násilí se přitom zpočátku často neodlišovaly od těch z dob monarchie, místy k nim ale přibyly i cíle nové – tentokrát už národnostní. Euforie z válečného vítězství a národního státu podnítila řadu protiněmeckých násilností. Jako váleční profitéři, nově však i jako nepřátelé republiky, byli opět napadáni Židé.

Násilný dav po roce 1918 našel také oporu ve svých ozbrojených hrdinech. Mnoho příslušníků československých legií, kteří se vraceli v prvních poválečných letech do vlasti, nacházelo svou novou domovinu v jiném stavu, než si vysnili v zahraničí. V Praze i v dalších městech byla stále slyšet němčina a sílící radikální bolševická levice dala mnoha z nich vzpomenout na jejich úporné střety s Rudou armádou. Spousta násilností na domnělých či skutečných nepřátelích nové republiky tak byla páchána buď za přispění legionářů, nebo alespoň za jejich tichého souhlasu. Při hromadném rabování německého a židovského majetku dohlíželi často právě legionáři na to, aby každý rabující dostal svůj díl, a bránili majitelům obchodů jakkoli zasáhnout proti plenícímu davu. Židovští uprchlíci, kteří se během útěku před frontovými operacemi nahromadili v Praze, byli vystěhováváni na ulici – obvykle za vydatné asistence legionářských uniforem.

Naděje na nový, spravedlivější řád však zároveň pomáhala násilí omezovat. Ústřední roli při tom hrály symbolické akty lidové spravedlnosti. Účastníci demonstrací proti drahotě v květnu 1919 nesli dřevěné šibeničky, do jejichž oprátek museli obchodníci a sedláci vkládat hlavy. Ve středočeské Knovízi „lid“ donutil obviněnou ženu pokleknout a vypít mléko naředěné vodou, jako zadostiučinění za to, že sama lidem během války takové mléko prodávala. K odpuštění výměnou za slib polepšení, k němuž se obchodníci a sedláci na tribunách zavazovali, docházelo pouze díky existenci důvěry, že je možné skutečně vybudovat společnou, lepší budoucnost v novém státě.

Násilný dav po roce 1918 našel oporu i ve svých ozbrojených hrdinech. (Návrat legionářů, Praha 1918), Autor: [object Object]

V prvních poválečných letech byla tato důvěra a naděje více než potřeba. Přídělový systém na potraviny trval až do července 1921 a válečný rozvrat se dařilo odstraňovat mnohem pomaleji, než si většina obyvatel dokázala na podzim 1918 představit. Nejvíce znepokojivé a nejhmatatelnější dědictví války představovala zejména raketově rostoucí násilná kriminalita. Řada vojenských navrátilců, ale i těch, kteří strávili poslední léta v tísnivé bídě na domácí frontě, se buď snažila všemožně si opatřit základní životní potřeby, nebo prostě jen toužila využít poválečného chaosu a co nejrychleji zbohatnout. Soudní síně i stránky novin tak zaplavovaly stále nové šokující případy loupežných vražd a přepadení, kterých se po celé republice dopouštěli jedinci i celé organizované bandy. Na území hlavního města zločinnost těsně po válce ve srovnání s předválečnou dobou vzrostla o více než tři sta procent a obdobný nárůst zaznamenávala oficiální místa po celé zemi. Československá vězení tak v prvních letech existence nového státu praskala ve švech a personálně slabá justice ani nestíhala všechny násilníky a zloděje soudit.

Přeji panu prezidentovi republiky, aby ještě dlouho vládl. (Poslední slova brutálního vraha Josefa Kolínského před popravou)

Patrně nejskandálnějším případem násilné kriminality v raně poválečném Československu bylo vyvraždění rodiny hodináře Josefa Ledeckého v pražském Braníku, kterého se v březnu 1922 dopustili bratři Jan a Josef Kolínští. Případ na sebe poutal ohromnou pozornost zejména kvůli brutalitě celého činu a hrdelní trest udělený staršímu Josefovi byl vůbec první poválečnou popravou vykonanou v hlavním městě Československa. Samotný průběh popravy nám přitom může říct o situaci v mladé republice více než bezpočet statistik a úředních zpráv. Když předseda pražského trestního osudu vyzval odsouzence, aby před shromážděným davem plným novinářů vyřkl svá poslední slova, pronesl Josef Kolínský věty, které se rychle roznesly po celé republice: „Děkuji panu prezidentu republiky, že dal mému bratru milost. (…) Moje poslední slovo, že mu přeji, aby ještě dlouho vládl.“

Věrohodná perspektiva

Odsouzenec velebící hlavu státu, který ho posílá na smrt, ukazuje, jak silný byl mezi českojazyčným obyvatelstvem entuziasmus z budování republiky pod vedením jejího hlavního symbolu – prezidenta Masaryka. V tom byl nepochybně přínos politických a kulturních elit stojících u zrodu nového státu. Masaryk a další dokázali válkou deprimovanému obyvatelstvu nabídnout sdílený pocit zaslouženého vítězství, který dával smysluplnou odpověď na otázku, k čemu vlastně bylo hrozivé válečné utrpení. Potřeba sklízet a zároveň i hájit plody vítězství tak stála nejen v pozadí řady násilností provázejících vznik Československa, ale rozhodující měrou přispěla také k jejich kontrole.

I v patrně nejkritičtějším momentu ustavování nové republiky v prosinci 1920, kdy bolševická levice vyhlásila generální stávku, odpojila část Brna od elektřiny a armáda byla nucena slovy komunistického dějepisectví „střílet do dělníků“, zůstala většina ozbrojených složek i obyvatel loajálních nové republice. V tom se Československo podstatně lišilo od svého německého, rakouského nebo maďarského souseda, kteří podobnou společnou vizi lepší budoucnosti nenašli, krátce po konci války se propadli do ozbrojených konfliktů paramilitárních milic jednotlivých politických táborů a na řadě míst se přiblížili občanské válce.

Díky bezpočtu případů násilného jednání těsně před založením Československa i po něm, tedy vlastně toho jediného svědectví, které nám o svém světě zanechaly tisíce bezejmenných, můžeme porozumět širším souvislostem vzniku samostatného státu. Monarchii nerozbili Masaryk, Beneš, Štefánik či Kramář, ale masy dnes již zapomenutých lidí, kteří z různých důvodů neváhali vyrazit do ulic a na náměstí. Republika tak byla založena nikoli 28. října 1918, ale spíše až v následujících letech, kdy převážně české politické a kulturní elity dokázaly těmto zoufalým lidem nabídnout věrohodnou perspektivu, zvládnout hrozící chaos i zkrotit všechny radikální vlastence, pro něž byl nový stát vždy málo národní.

Sen o nezvratně lepší budoucnosti v rámci národního a demokratického státu, který umožnil celé společnosti v podstatě úspěšně přejít z války do míru, se zhroutil na podzim 1938. Druhá republika, jež byla sice „malá“, ale z hlediska národního konečně „naše“, pak svým příklonem k autoritářství ukázala, že ani v českém případě není sepětí mezi vysněným národním suverénním státem a demokracií zdaleka automatické. Ani to by nemělo v tomto jubilejním roce zapadnout.

Autoři jsou historici, působí na Fakultě sociálních věd UK a v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR. V nakladatelství Academia jim vychází kniha Cesta z apokalypsy. Fyzické násilí v pádu a obnově střední Evropy 1914–1922.