České pořekadlo „Všechno špatné je pro něco dobré“ se minulý týden nepochybně naplnilo. Mnohdy dojemné vzpomínání na statečnost Čechoslováků během přepadení země vojsky Varšavské smlouvy tu a tam přerušil hlučný i tichý protest. Při pietní akci u Českého rozhlasu lidé hlasitě vypískali premiéra, prezident se rozhodl ostentativně mlčet a komunisté i po padesáti letech bojovali s termínem okupace. To všechno nám připomnělo, že vzpomínat na minulost můžeme srdcem, ale vedle toho je třeba myslet na budoucnost s chladnou hlavou.
Nevyhráli
Akce na připomínání událostí srpna 1968 se Čechům podařily. Patos nepřekrýval faktické informace o tom, co se tu odehrávalo, veřejnoprávní média připravila špičkové pořady, které vyvolaly velký ohlas, ale ani většina soukromých médií nezůstala pozadu. Svým způsobem bylo těžké tématu uniknout, což je dobře, protože další a další výzkumy nám potvrzují, že své moderní dějiny moc neznáme.
Autor těchto řádek potkal v tramvaji čtyři malé kluky, kteří si povídali o tom, co by tehdy dělali oni. Z toho nelze dělat zevšeobecňující závěry, ale zkrátka téma se stalo celospolečenským v míře, jaká se nám většinou úplně nedaří.
Největšího ocenění se při vzpomínání dočkali ti, kteří riskovali, bojovali, nevzdávali se. Ať už to byli zaměstnanci Československého rozhlasu, někteří politici, vojáci či demonstrující lidé. Je nutné ve společnosti pěstovat poznání, že se odvaha oceňuje, že se na ni nezapomíná, protože to v dalších generacích vzbuzuje jistotu, že takové jednání je správné. To se nám nyní podařilo.
A to je dobře, protože reakce na vstup vojsk patří k vrcholným momentům našich dějin. Tehdy totiž Čechoslováci překvapili nejen okupanty, celý svět, ale hlavně sami sebe. Jak si poznamenal režisér Pavel Juráček do svého deníku: „Už jsou tu druhý den, je jich 200 000, dvanáct divizí, střílejí a zabíjejí, ale nevyhráli. NEVYHRÁLI! To je to, co vyvolává můj největší úžas. NEVYHRÁLI! Nevědí si s touto zemí rady. Nosorožec proti motýlu.“
V duchu normalizace
Tuto statečnost a rozhodnost je třeba si připomínat co nejčastěji i proto, abychom se mohli nadechnout a vrhnout do mnohem smutnějšího vzpomínání. Na dobu, která se postupně překulila do normalizace, kdy jsme svou naději a svobodu likvidovali sami.
A i v tomto kontextu je nutné vnímat hlučnou reakci demonstrujících proti Andreji Babišovi, když přednášel svůj projev před Českým rozhlasem. Premiér kdysi začal svou kariéru na zádech těch, které srpen 1968 smetl ze scény. Ať už zásahem režimu nebo dobrovolným odchodem do vnitřní či skutečné emigrace, protože se nechtěli na tomto systému podílet. U ostatních to možná lze přehlížet, ale u vrcholných politiků je to důležité téma.
Hříchy minulosti je možné odčinit, problém je, že Babiš k politice přistupuje tak, jak to dělali normalizátoři. Kritika je pro něj útok, hlavní jsou peníze, ne hodnoty, všechno lze zrelativizovat, slova nemají žádnou váhu, opozice jsou nepřátelé atd. Tím v žádném případě nemá být řečeno, že tu máme tehdejší režim. Naštěstí si užíváme svobody, ale k tomu užívání patří i obava, že o ni přijdeme. A nervozita, že se tak stát může, je namístě.
Nelze zapomínat ani na fakt, že Babiš nereformované komunisty, kteří po roce 1968 vyházeli ze svých řad odvážné a čestné členy, přivedl jako první od listopadu 1989 k moci. Za to prostě ponese následky, a to nepochybně do konce své politické kariéry.
Pískot během projevu tudíž nebyl narušením piety, ale naopak jejím uctěním. Ti demonstranti jednali v duchu lidí, kteří protestovali před padesáti lety.
Luxusní úkol
Rok 1968 si někteří idealizují myšlenkou, že tehdy prý na rozdíl ode dneška nešlo jen o konzum, ale také o hodnoty, o kterých se všude mluvilo a psalo. To je pravda, ale tehdy se o nich mluvilo a psalo, protože šlo o nedostižný sen. Teď už je máme, takže je bereme (bohužel) jako samozřejmost.
Než tedy věnovat čas snění, co mohlo být, kdyby…, je třeba přemýšlet, jak naložit s tím, co máme. Naštěstí dnes nemusíme projevovat „velkou“ odvahu, a tou „malou“ můžeme přispět k obhajobě pravidel a institucí v době, kdy je to vlastně celkem luxusní úkol.
