Úšklebky Jiřího Koláře

V životě teoretika a výtvarníka hrála „osudovost“ vždy zásadní roli a letopočet 1968 byl pro něj osudový víc než kterýkoli jiný. Důkaz nám o tom zanechal v podobě koláží, jež si tehdy pravidelně lepil jako svůj autentický komentář ke všednímu dění. Soubor pojmenoval Týdeník 1968 a dnes tvoří základ rozsáhlé výstavy v Paláci Kinských Národní galerie s názvem Úšklebek století. Autorky expozice Marie Klimešová s Milenou Kalinovskou zde opět připomínají, jak výjimečnou osobností Jiří Kolář byl. Že vedle snadno rozpoznatelné originální formy svých děl zdejší umění obohatil i ojediněle adresným obsahem, kterým glosoval situaci v naší společnosti.

Až se změní poměry

Generální ředitel Národní galerie Jiří Fajt v úvodním slovu v doprovodném katalogu zdůrazňuje, že je důležité připomínat osobnosti, „které byly ochotny za demokracii, svobodu a lidská práva stanout tváří v tvář bezskrupulózním praktikám mocenských manipulátorů“. V případě Jiřího Koláře (1914–2002) nejde o přehnanou řeč.

Nalezené předměty. (Výřez z jednoho listu Týdeníku 1968)

V únoru 1953 byl zatčen poté, co StB při domovní prohlídce bytu literárního historika Václava Černého našla rukopis Kolářovy nevydané básnické sbírky Prométheova játra. Básníka už tři roky předtím bolševický ideolog Ladislav Štoll v neslavně známém referátu Třicet let bojů za českou socialistickou poesii označil za autora, na kterého si režim musí dát pozor. Policejní nález měl přispět k tomu, aby se komunisti s Kolářem definitivně vypořádali.

V katalogu výstavy jsou nyní přetištěné dobové materiály; včetně referátu podporučíka Olšaníka, který měl Koláře dostat za mříže. Olšaník pečlivě rozebral jemu zcela nepochopitelnou experimentální poezii, v níž se snažil nalézt jakoukoli ideologickou závadu. Nakonec došel k tomu, že jde o básně, které „nemají ani hlavy ani paty, některé jsou na polo pornografické, jiné jsou zahroceny politicky na naše lid. dem. zřízení“. A přestože básně považoval za „nesmyslné, člověku nic nedávající“, navrhl Jiřího Koláře obžalovat za „hrubé urážky a zlehčování presidenta republiky Klementa Gottwalda, vlády Republiky československé, představitelů spojeneckých spřátelených států“ atd.

Připomeňme, že na jaře 1953 bylo jen pár týdnů od popravy někdejšího prvního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského a totalitní mašinerie běžela na plné obrátky. Z dochovaných materiálů vyplývá, že i Jiřímu Kolářovi coby představiteli „reakcionářské“ kultury hrozil velmi tvrdý postih. Ve vazbě se navíc choval nečekaně vzdorovitě. Při výsleších důsledně trval na tom, že jeho názor na komunistický režim je „neměnný“ a že chtěl při psaní svých básní „vyjádřit po pravdě to, co si o dnešních poměrech, státním zřízení a Sovětském svazu myslím a co považuji za pravdu“. Vyšetřovatelům zároveň sdělil, že považoval „za nutné, abych svoje názory nezakrýval“ a že s vydáním Prométheových jater počítal pro dobu, „až se u nás změní poměry natolik, že bude naprostá tisková svoboda a svoboda umělecká“.

Koláře při tomhle přímočarém přístupu zachránila smrt Klementa Gottwalda a následná amnestie nastupujícího prezidenta Antonína Zápotockého. Ve vazbě strávil devět měsíců. Když ho v ní před propuštěním bachaři donutili napsat životopis, v jeho závěru uvedl: „Rád odpovím na všechny eventuelní dotazy, nyní však víc schopen nejsem, mám hlavu, jako by mi do ní někdo nasypal žhavé uhlí.“ Následující doba ukázala, jak mimořádně silnou imaginací a senzitivitou tohle Kolářovo palivo oplývalo.

I do slova střílejí

Výtvarný autodidakt a spoluzakladatel Skupiny 42 byl na konci šedesátých let již uznávanou uměleckou osobností. Díky oteplení poměrů se po jeho propuštění veřejnost mohla postupně seznámit jak s jeho básnickými sbírkami Mistr Sun o básnickém umění či Vršovický Ezop, tak s jeho inovativními kolážemi z nalezených fotek, které mu vystavili například v pražském Mánesu. „Cítil, že původní smysl uměleckého díla je ztracený, svými manipulativními postupy ale konstruoval jeho nový smysl, v němž se ikonická umělecká díla dávné i nedávné minulosti stávají součástí aktuálního kontextu,“ píše o jeho – dnes již globálně proslulé – metodě používání reprodukcí děl slavných předchůdců pro roláže, proláže, ventiláže či muchláže v katalogu aktuální výstavy kurátorka Marie Klimešová.

Tak jako se Kolář nebál vzdorovat vyšetřovatelům, postupoval nebojácně i při nakládání s (tehdy jinak nedotknutelnými) díly české národní klasiky. Mánesovy, Purkyňovy nebo Myslbekovy práce rozstříhával a znovu sestavoval do situací, v nichž prokazoval smysl pro černý humor. Jako když snímek busty Františka Palackého upravil do podoby kmenového náčelníka s železným kruhem v nose. Touto metodou šibalského „úšklebku“ z názvu výstavy Kolář postupoval i v Týdeníku 1968.

Původně mělo jít o padesát dva listů odpovídajících týdnům v roce. Bouřlivé srpnové události ale výtvarníka přivedly k větší aktivitě. Kolář v cyklu zaznamenával události, jež se ho nějak osobně dotýkaly. Od zmíněného úmrtí přítele a rozvodu přes pozvání na Liberecké výstavní trhy, úzkost z vlekoucí se války ve Vietnamu (celou zemi na mapě zalepil náplastí) až po pozvánku na vlastní výstavu v Galerii Václava Špály.

Vernisáž se na Národní třídě odbyla 1. srpna a už tři týdny nato pod jejími okny projížděly sovětské tanky. První den invaze Kolář zachytil na koláži s titulní stranou Rudého práva, kde je přetištěné provolání předsednictva komunistické strany odsuzující násilnou intervenci. V dalších dnech – jak se situace obracela – listy pokrýval novinami, letáky a nalezenými předměty, například československou vlajkou přelepenou černou smuteční páskou.

Letáček s varováním před pamfletem o internacionální povinnosti bránit silou socialismus šířeným okupanty doplnil o rozstříhanou reprodukci ukřižovaného Krista. Výzvu k propuštění Alexandera Dubčeka z ruského zajetí přelepil strojem napsanou básní „Není slov / Není slov pro ně / protože i do slova střílejí / Už pátý den“. Článek oznamující podepsání „smlouvy o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk“, čili legitimizaci okupace,
ozvláštnil fotkou svatého Václava na koni přelepenou izolepou. Když v říjnu 1968 nalepil pod československou vlajku v černém rámečku snímek z prvního úspěšného návratu kosmické lodi Apollo, bylo už zřejmé, kde Kolářova země definitivně přistála. Na Kremlem ovládaném území strachu, které básník na posledním listě Týdeníku přivítá koláží s děsivě zdeformovaným obličejem a nápisem „Tvář pro rok 1969. Bohužel jsem špatný prorok – a utopie? Staří provázeli svět do ráje a naši páni ho dávno utopili v blátě.“

Na černé listině

Dva měsíce po invazi Jiří Kolář vystavoval v norimberském Institutu für moderne Kunst. „Teprve tato výstava a právě zde mě přiblížila očím světa,“ napsal v popisku koláže s pozvánkou na zahraniční akci v podobě dvou motýlů vystříhaných z reprodukce renesanční madony. Do tehdejšího západního Německa ho v roce 1968 pozvali i na prestižní přehlídku Documenta. Ještě v roce 1970 odjel jako oficiální československý reprezentant do japonské Ósaky, aby tam pracoval na podobě našeho pavilonu na Expu. Pak ovšem přišel utrum.

S postupující normalizací se Kolář dostal na černou listinu, kde si jeho jméno kulturtrégři navíc podškrtli poté, co podepsal Chartu 77. Když mu o tři roky později povolili vyjet do Paříže na pozvání Centre Georges Pompidou, tušili jak oni, tak on, že už se do země nevrátí. V roce 1982 mu odmítli prodloužit vízum, a když přesto dál zůstal ve Francii, okamžitě ho na dálku odsoudili k ročnímu vězení a propadnutí majetku. Z Paříže odvážně odjela do Prahy zachránit, co se dalo, jeho žena Běla (v roce 1968 se nakonec nerozvedli). Ta za železnou oponou následně dokázala čtyři roky čekat, než jí úřady povolily znovu vyjet za mužem do svobodného světa.

První velké výstavy se Jiří Kolář v rodné zemi dočkal až v roce 1993 (ve stejném roce mimochodem vyšel v Torstu i jeho Týdeník 1968 v podobě monografie). Proběhla na stejném místě jako ta stávající, čili v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Po pětadvaceti letech se tak nabízí příležitost nahlédnout jeho dílo z trochu jiného pohledu. Zásadní prostor totiž nyní dostávají jeho méně známá díla v čele s ranými kolážemi z přelomu čtyřicátých a padesátých let. Už na nich je vidět, jak daleko byl Kolář napřed, když v obrazových komentářích předznamenal postupy konceptuálního umění, jež se ve světě prosadilo až v šesté dekádě.

Cyklus Týdeník 1968 ho už zastihl ve vrcholné formě. Zůstane věčnou otázkou, kam by se asi ubírala, kdyby v létě tanky nepřijely a Kolářův talent se tak mohl dál svobodně rozvíjet. Výstava Úšklebek století je ideální šancí si ji nad jeho mimořádnými kolážemi znovu položit.