Osudná noc

Na pořadu jednání je velmi sporný návrh usnesení. Předložilo jej konzervativní křídlo KSČ nespokojené s probíhajícím politickým uvolňováním. Usnesení obsahuje silnou kritiku politické situace obecně známé jako „pražské jaro“, jde na ruku sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi a je vlastně snahou zpochybnit nebo spíš odstranit garanta změn Alexandera Dubčeka z vedení. Poměr hlasů mezi stoupenci a odpůrci je těsný, debata je proto vzrušená a protahuje se do nočních hodin.

Asi půl hodiny před půlnocí je náhle odvolán k telefonu předseda vlády Oldřich Černík. Když se po chvíli vrací, žádá o slovo. Vzápětí přítomným oznamuje, že československou státní hranici překročily jednotky států Varšavské smlouvy a začínají obsazovat zemi. Černík zkoprnělým soudruhům vysvětluje, že mu zprávu sdělil ministr obrany Martin Dzúr. Také řekl, že Dzúr byl v podstatě zatčen a je bez možnosti přístupu k telefonu hlídán dvěma sovětskými důstojníky. Zavolat mohl pouze Černíkovi a velitelům armády, kterým zakázal podnikat jakékoli vojenské akce na obranu státu.

V místnosti nastává rozruch. Mezi změtí hlasů vyniká Dubčekovo bědování: „Tak přece to udělali, a to udělali mně!“ Někdo navrhuje ihned pozvat na jednání prezidenta Ludvíka Svobodu. Vasil Bil’ak, jenž bude už zanedlouho uznaný za jednoho z funkcionářů, kteří s okupanty úzce spolupracují, chodí po místnosti sem a tam a vykřikuje: „Tak mě lynčujte, proč mě nezabijete?“ Nikdo však na jeho slova nereaguje.

„Každý byl nakrátko soustředěn do sebe,“ bude později ve své knize Mráz přichází z Kremlu vzpomínat Zdeněk Mlynář. „Mně se v hlavě promítal jakýsi absurdní film, v němž se obrazy konce války, barikády, tanky, ranění a mrtví v ulicích mísili s tvářemi mých nejbližších, s obraznou vzpomínkou na krajinu jižních Čech, ale i na obludnou stavbu moskevské univerzity – a to vše za jasného pocitu, že to je definitivní debakl mého života jako komunisty.“

A to udělali mně! (Oběť Dubček), Autor: [object Object]

Ostatním Mlynář oznamuje, že odstupuje z funkcí. Stejně mluví i Dubček. Brzy přijíždí prezident Svoboda, podle vzpomínek Mlynáře bledý, navenek klidný, ale vnitřně rozčilený. O invazi ví přímo od Sovětů, kteří ho navštívili na Pražském hradě. Počáteční chaos se trochu uklidňuje a prostorem padají věty, že teď nikdo nesmí rezignovat, aby se moci neujala skupina funkcionářů podporující intervenci. Dubček navrhuje, aby dali dohromady společné prohlášení, jež by mohla média tlumočit lidem. Psaním návrhu jsou pověřeni zručný stylista Mlynář a Čestmír Císař.

Mezitím se přítomní shodují, že vojenská obrana státu nepřichází v úvahu, protože by tím okupační armády dostaly záminku ke krvavému zásahu a důkaz opodstatněnosti celé intervence. Důvodem je i skálopevné přesvědčení, že Československá lidová armáda vlastně ani samostatnou armádou není a nedokáže se za těchto okolností bránit. Klíčové pozice v ní zastávají ti, kdo teď útočí - sovětští důstojníci, držící kontrolu nad vším včetně šifrování vojenských zpráv.

Dubček čte přítomným poslední dopis od Brežněva, který dostal před třemi dny. V něm se opakují už mnohokrát vyřčené stížnosti na nedodržování slibů zabránit „kontrarevoluci“, jak Sověti říkají demokratizaci Československa, o hrozbě intervence se však ani v téhle korespondenci nic nepíše. Funkcionáři si také odcházejí zavolat rodinám. Manželka Josefa Smrkovského nechce zprávě o cizích armádách uvěřit. Smrkovský bude později vzpomínat, jak do telefonu stroze poznamenal, aby rodina počítala se vším, a dodal, že zůstává v sídle KSČ. Císař sděluje manželce a dceři, aby za ním přijely na nábřeží, chtěl se s nimi rozloučit, kdyby je už neviděl. „Nikdo nevíme, co mají vojska v úmyslu, počítáme buď s příchodem emisarů, nebo s tím nejhorším – zatčením a soudem,“ oznamuje jim pak před budovou, objímá je a vrací se nahoru.

Někdo navrhuje, ať Dubček zavolá do Moskvy přímo Brežněvovi. Dubček to odmítá s poznámkou: „Však oni se sami ozvou.“

Když přináší Mlynář návrh prohlášení, začínají bouřlivé dohady. Nejdřív se škrtá věta vysvětlující, proč se země nemůže bránit. Soudruhům připadá nebezpečné o ozbrojeném odporu byť jen mluvit. Mlynář mezitím volá zpravodajské směně do rozhlasu a oznamuje, že jim brzy doručí mimořádné důležité oznámení.

Boj začíná

Rozhlas sice míval od druhé v noci do půl páté ráno přestávku ve vysílání a budova se k půlnoci téměř vyprázdnila, tentokrát se ale Mlynář nemusel bát, že by jeho zprávy neměl kdo převzít. Rozhlasová služba zachytila z dálnopisů, kam proudily zprávy z agentur, zprávu o počínající invazi ještě dřív, než ji dostalo vedení komunistické strany. Brzy poté se začali redaktoři svolávat telefony.

Dobytá kóta kontrarevoluce. (Televizní vysílač Krašov), Autor: [object Object]

Vedoucímu vnitropolitické redakce Karlu Lánskému zazvonil telefon krátce po jedenácté, když se chystal jít spát. Na druhém konci linky byl jeho nadřízený, šéfredaktor zpravodajství Jiří Kmoch a sdělil mu, že „hranice překročila vojska Varšavské smlouvy“. Zatímco Lánského manželka začala obvolávat přátele a říkat jim, co se děje, Lánský odjel do rozhlasu. Na místo dorazil před půlnocí a v redakci už našel desítky kolegů.

Do éteru však stále nic nehlásili. Důvodem je vyčkávání na výsledky schůze komunistického vedení, ale také další nečekané drama, jež musí řešit. Po půlnoci totiž přichází také bývalý, v létě odvolaný ředitel rozhlasu Miloš Marko. To Lánského a další redaktory zarazilo, zvlášť když Marka provází skupinka příslušníků StB. Lánský a ostatní lidé z vedení redakce Marka při jeho pohybu po budově sledují a opatrně se snaží zjistit, o co mu jde. Odvolaný šéf svou přítomnost vysvětluje tím, že má pověření z ÚV KSČ, za chvíli zase, že přišel s pověřením nového ředitele Hejzlara, v té době pobývajícího v Bratislavě. Postupně ovšem vychází najevo, že přišli s cílem zabránit odvysílání stanoviska Dubčekova vedení, pokud bude k intervenci odmítavé, a naopak prosadit stanovisko, které by vojenský zásah vítalo. Začal tedy tichý boj o to, kdo ovládne studia, z nichž šel hlas k posluchačům do éteru. Marko při něm zjišťoval, že v labyrintu studií a rozhlasových linek, nad nimiž vládnou redaktoři a technici, si nelze vynutit přístup do éteru ani s pomocí ozbrojených estébáků.

Když do rozhlasu zavolal Zdeněk Mlynář a oznámil brzké zaslání stanoviska Dubčekova vedení, poslali redaktoři tutéž zprávu dál. Kolem jedné hodiny tedy zaznívá z rádií upozornění, aby posluchači, běžně zvyklí rádio po půlnoci vypínat, tentokrát vydrželi. „Zůstaňte u svých přijímačů, probuďte všechny své známé, probuďte své spoluobčany ve svých domech, za malý okamžik bude vysílat Československý rozhlas mimořádně důležitou zprávu,“ čte hlasatel Vladimír Fišer. Poté se rozeznívá tklivá instrumentální hudba a nastává čekání, během něhož se výzva „zůstaňte u přijímačů“ několikrát opakuje.

Armáda se ukázala jako zbytečná, rozhlas však své pozice drží., Autor: [object Object]

Nad návrhem textu v zasedačce ÚV mezitím nastává hádka. Některým z přítomných funkcionářů se nelíbí formulace, která mluví o intervenci jako o „aktu odporujícím nejen všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva“. Proti větě se staví skupina konzervativců – Biľak, Kolder, Švestka, Rigo,  Indra a Kapek, v té době ještě nepřiznaně spolupracujících s okupanty. Jejich plánem je schůzi ovládnout a přijmout zcela jiné usnesení, souhlasné, hovořící o intervenci jako o bratrské pomoci. Teď ale Biľak a spol. vidí, že jsou v menšině, a začínají hrát o čas. Tuší, že už by měl probíhat výsadek Rusů na ruzyňském letišti. Žádají tedy o přestávku na prostudování celého usnesení.

Vasil Biľak k tomu později ve svých pamětech píše: „Přiznám se, že jsem byl přesvědčen o tom, že mezitím, co budeme studovat a diskutovat o obsahu prohlášení, jednotka, která přistála v Ruzyni, obsadí rozhlas, televizi a část jednotky se objeví před budovou ÚV KSČ. Podvědomě jsem věřil, že do zasedačky předsednictva náhle vkročí major nebo plukovník Sovětské armády, zasalutuje a vzrušeným hlasem prohlásí, že na základě závazku z Bratislavy přišli splnit svou internacionální povinnost.“ Tedy přeloženo, že Dubčekovo vedení přinutí hlasovat pro okupaci. Podle scénáře intervence pak vedení převezmou Biľak, Indra a další kolaboranti a okupaci označí za „bratrskou internacionální pomoc“.

I Dubčekovi spojenci však vědí, že přesně o tohle – nazvání okupace okupací – se hraje. Hlavně Smrkovský a František Kriegel vzrušeně pohánějí ostatní, aby se už hlasovalo. „Kdo se ztotožní s intervencí, zrazuje národ,“ vykřikují. Prezident Svoboda se debaty neúčastní. Dubček ještě váhá nad formulací ohledně porušení mezinárodního práva, Smrkovský už ale chce hlasovat. Dochází k vyvolání jmen členů vedení a každý má říct, jak hlasuje. „Ale co – vždyť je to pravda!“ uzavírá Dubček nahlas své dilema ohledně porušení mezinárodního práva a hlasuje pro. Stejně tak dalších šest lidí – Černík, Kriegel, Špaček, Smrkovský, Barbírek, Piller. Čtyři jsou proti – Biľak, Kolder, Rigo a Švestka (další spojenec okupantů Indra nehlasoval, nebyl členem předsednictva ÚV). Nesmírně důležité usnesení, které rozhoduje o počáteční interpretaci okupace, je sepsané, zbývá seznámit s ním občany.

Splněný sen Vasila Biľaka: sovětské jednotky před ÚV KSČ v Praze., Autor: [object Object]

Po půl druhé Dubček ukončuje schůzi. Všichni, kdo hlasovali proti usnesení, odcházejí. Mlynář si zhruba půlstránkový text bere a čte jej do telefonu, na jehož druhém konci sedí rozhlasová stenografka, která Mlynářův telefonický diktát přepisuje. Pět minut před druhou hodinou pak hlasatel Fišer posílá provolání nazvané Všemu lidu ČSSR do éteru.

Posluchači, naladěni na tehdy nejčastěji používané střední vlny, ale slyší pouze první větu, pak rádio umlká. Ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann spolupracující s okupanty totiž nechává vysílače vypnout. Celé prohlášení tak slyší pouze posluchači rozhlasu po drátě, zařízení nastálo napojeného na elektrické vedení, hrajícího pouze jednu stanici a původně sloužícího ke sdělením civilní obrany. Ostatní si na klíčovou deklaraci musí počkat dvě a půl hodiny, během nichž se začíná vést boj o rozhlas coby nejdůležitější médium, jehož prostřednictvím se má k lidem dostat zpráva, co si o přepadení myslí vedení státu.

Nebránit, pomáhat

Část předsednictva ÚV, která nedokázala prosadit svoji verzi o bratrské pomoci, má v tu chvíli strach. Všichni míří z budovy pryč. Dole na ulici na ně čekají ozbrojení důstojníci StB, kteří si po jednom přisedají do auta k funkcionářům a odjíždějí s nimi. „Byli jsme požádáni zorganizovat ochranu pro soudruhy, kteří se cítili ohroženi od útoků reakce,“ vzpomíná později major StB Antonín Zajíček, který měl chránit jednoho z autorů zvacího dopisu Aloise Indru (slova zachycuje kniha Odvrácená tvář pražského jara od Pavla Žáčka).

Nasazení Zajíčka a dalších k okupantům loajálních estébáků se děje v rámci opatření, na němž se už 19. srpna domluvila na tajné schůzce část vedení Státní bezpečnosti. V jejich čele nestojí nikdo menší než Viliam Šalgovič, náměstek ministra vnitra pro otázky StB.

Příprava akce vedené Šalgovičem začala už zhruba měsíc před zmíněnou finální schůzkou. Sovětská tajná služba KGB, bez ohledu na pražské jaro v Československu volně operující, během léta posílila svoji rezidenturu a začala v řadách StB vyhledávat „spolehlivé soudruhy“, kteří by mohli spolupracovat na chystané intervenci. Z těch nejdůležitějších padla volba na plukovníka Jaroslava Klímu, krátce předtím v rámci reorganizace vyhozeného z pozice náčelníka Hlavní správy StB, a důstojníky Josefa Ripla a Bohumíra Molnára. Ti dali na konspirativních schůzkách dohromady týmy lidí, o nichž tušili, že se na ně mohou během intervence spolehnout.

Už minimálně od osmi hodin večer před začátkem okupace se tak začínají v budovách tajné policie scházet skupinky ozbrojených estébáků povolaných k mimořádnému úkolu. Velká většina z nich ještě neví jakému. Od odpoledne však mají od Šalgoviče vyhlášenou pohotovost vysvětlenou tím, že zasedá předsednictvo ÚV a čeká se přijetí důležitých rozhodnutí. Shromáždění muži nejsou zvyklí se ptát, pouze čekají na rozkazy.

Až během večera se dozvídají, že mají obsadit ministerstvo vnitra na Letné a nepustit dovnitř nikoho, kdo nepracuje pro Šalgoviče. Jiní jsou určeni pro obsazení sídla StB v Bartolomějské ulici nebo Krajské správy SNB Praha. Tam budou během noci přijíždět policisté, jak jim zásady spojené s každou mimořádnou událostí velí. Některé bude třeba odzbrojit a zatknout. Molnár také dává dohromady skupiny, jež mají obsadit centrálu rozhlasu, jeho vysílače a televizní vysílač na Petříně.

Důvod mnozí až do posledních chvil neznají. Například jeden z velitelů, plukovník Bokr, se až v půl jedenácté večer ptá, o co vlastně jde. „Bylo mi řečeno, že zasedá předsednictvo ÚV, posuzuje vážné otázky a že ve 24.00 začne obsazování našeho území vojsky Varšavské smlouvy. Vůbec jsem netušil, že jde o něco nenormálního,“ vzpomínal později. Přitom Bokr se rovněž na poslední chvíli dozvídá, že má velet operaci vyřazující z provozu klíčové telekomunikační ústředny a rozhlasové a televizní vysílače. Namítne, že to nebude tak jednoduché a že by bylo dobré jednat s řediteli a techniky zmíněných pracovišť. Na to už ale není čas.

V půl dvanácté dostávají skupinky čekajících estébáků pokyn od Ripla, aby začaly konat. Jedna parta odjíždí na Letnou, kde má obsadit sídlo ministerstva vnitra. Na místo se dostávají několik minut po půlnoci a bez většího odporu obsazují vchod.

Dochází také ke zformování kolektivu operativců, kteří mají pozatýkat, případně aspoň sledovat několik vlivných stoupenců pražského jara, například profesora Václava Černého, předsedu svazu spisovatelů Eduarda Goldstückera, ředitele televize Jiřího Pelikána, populárního tajemníka ÚV Čestmíra Císaře nebo místopředsedu vlády a autora ekonomické reformy Otu Šika. Estébáci narychlo shánějí adresy, noční pokyny jsou ale nejasné a skupina určená k zatýkání nakonec do terénu nevyráží. Další loajální estébáci jsou instruováni, aby pomohli „spřáteleným“ vojskům s drobnými věcmi, například s informacemi o nosnosti mostů nebo orientací ve městech, v nichž měly tanky a děla zaujmout strategická stanoviště.

Kromě aktivizace StB má Viliam Šalgovič ještě jeden velký úkol. Po dohodě s KGB přijíždí kolem deváté večer do bytu ministra obrany Dzúra a přiváží ho autem do bytu sovětského generála A. M. Jamščikova. Tam, jak popsal historik Antonín Benčík, čeká velvyslanec Stěpan Červoněnko a Dzúra informuje o intervenci. Pak Červoněnko lživě dodá, že se akce děje s Dubčekovým souhlasem, Dzúra ale nenechá, aby si to u prvního tajemníka KSČ ověřil. Místo toho Červoněnko volá do Moskvy a spojuje Dzúra s ministrem obrany SSSR Andrejem Grečkem, a dokonce s Brežněvem. Od Dzúra chtějí zajistit, aby armáda nepodnikala proti invazi žádné kroky.

Dzúr pak skutečně vydává po vojenských linkách rozkaz, aby československá armáda „v žádném případě nepoužila proti sovětským vojskům zbraně a poskytla jim všestrannou pomoc“. Rozkaz je veliteli přijat krátce po půlnoci, kdy se přes hranice už asi hodinu valí tanky. Na odpor stejně nenarazily. Zhruba po půlhodině vydává Dzúr, v té době de facto v zajetí, druhý rozkaz – zakazuje vzlet československých letadel a nařizuje zabezpečit přistání těch sovětských. Oba rozkazy jsou vydané ještě před tím, než předsednictvo ÚV KSČ rozhodlo o svém postoji k invazi, a bez konzultace s vrchním velitelem ozbrojených sil prezidentem Svobodou.

Po pacifikaci Dzúra volá Červoněnko z bytu Jamščikova asi půlhodiny před půlnocí do rezidence prezidenta Svobody a dožaduje se okamžitého přijetí. Bezprostředně poté vyráží. Prezident se probouzí a sotva se stihne ustrojit. Červoněnka přijímá v přítomnosti svého zetě Milana Klusáka. Velvyslanec oznamuje, že probíhá intervence, a žádá prezidenta, aby ji podpořil a vystoupil s provoláním k občanům a armádě. Má jim říct, aby nekladli „vojákům bratrských zemí odpor“. Svoboda se ale netváří, že by se mu to zamlouvalo, a tak Červoněnko odjíždí. Svoboda pak nasedá do auta a míří na zasedání k Dubčekovi.

Radím vám, vyspěte se

Skupinu ozbrojených estébáků má v té době k ruce i zmíněný ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann, rovněž přívrženec úzkého kruhu pučistů. Už odpoledne k sobě domů svolal schůzku, na kterou přišli jeho spojenci náměstek ministra kultury Bohuslav Chňoupek, ústřední tajemník Národní fronty Miloš Vacík, vyhozený ředitel ČTK Miroslav Sulek a bývalý ředitel rozhlasu Miloš Marko. Hoffmann rozdělil úkoly, v jejichž rámci mělo dojít během noci k vypnutí mezinárodní telefonní ústředny a ovládnutí rozhlasu, ČTK a televize.

Před půlnocí vydává Hoffmann pokyn k akci, jejíž součástí je i zmíněný odjezd Miloše Marka do budovy rozhlasu, kde má prosadit, že dojde k přečtení „správné“, tedy prookupační verze stanoviska předsednictva ÚV. Jak vyplývá z archivů návrh jeho znění byl napsán v Moskvě a už 18. srpna poslán do Prahy Indrovi a Bil’akovi. V návrhu, který se později zřejmě příliš neměnil, stojí: „Nebezpečí bratrovražedného boje, který připravovala reakce a který by byl tragickým opakováním novodobých Lipan, postavilo nás před nezbytnost přijetí historického rozhodnutí, abychom se obrátili o pomoc k Sovětskému svazu a k dalším bratrským socialistickým zemím. Naši spojenci nám poskytli tuto pomoc obdobně jako v roce 1945, kdy šlo o naše bytí a nebytí.“ Ale jak už bylo řečeno – ani Marko, tedy člověk dobře znalý provozu a prostor rozhlasu, mající k dispozici ozbrojené muže od StB, není schopen překonat odpor redaktorů či techniků a dostat se k vysílání. Přitom se evidentně bojí v politicky nejisté situaci jednat skutečně rázně a použít násilí.

Úspěšnější jsou pučisté a strůjci intervence na ruzyňském letišti. Krátce po jedenácté hodině večer zaznamenávají západní zpravodajské služby elektronické signály, které mají za cíl oslepit radary. Kolem půlnoci se čeká ještě na přílet letadla z Jugoslávie a Bulharska, přijíždí však komando tajných policistů a nařizuje veškerý civilní provoz zastavit. Krátce po půl druhé přistává na letišti neohlášené sovětské vojenské letadlo. Z něho vybíhají ozbrojení muži a obsazují celé letiště. Čekající cestující musí opustit letištní halu, venku je třídí a ženy s dětmi pouštějí zpět. Muži musí zůstat venku.

Přitom slyší, jak na ranveji přistává v minutových intervalech jedno vojenské letadlo za druhým. Z nich vyjíždí obrněná technika a míří do ulic Prahy. Do Československa se tak v prvním sledu valí 165 tisíc vojáků, 4600 tanků, stovky bojových letadel, tisíce děl. Z prvních letadel vystupují i výsadkáři pověření nejdůležitějším úkolem – zatčením vedoucích představitelů státu.

V sídle KSČ se funkcionáři Dubček, Smrkovský, Kriegel, Špaček, Slavík, Šimon, Mlynář či Sádovský přesunuli k Dubčekovi do pracovny. V budově se stále zdržuje i pomocný personál a také docela dost novinářů, kteří původně přijeli kvůli schůzi předsednictva. Někteří navrhují Dubčekovi a spol., aby odešli a schovali se. Dokonce padají nabídky úkrytů v soukromých bytech. Funkcionáři jsou však rozhodnuti čekat na příjezd vojáků, byť ne všichni. Čestmír Císař zamířil po skončení schůze ven z budovy a jedním ze služebních aut odjel domů. Na ulici ještě stihl říct malému hloučku debatérů, že by udělali nejlépe, kdyby šli spát. „Já jdu udělat totéž,“ dodal Císař. Už v šest hodin si ale pro něj přijdou estébáci a odvezou ho k výslechu. Zatčení a internaci však Císař unikne. Totéž se daří ministrovi vnitra Josefu Pavlovi, který se také rozhodl z centrály KSČ ještě v noci odejít.

Ve tři hodiny přijíždějí sovětští výsadkáři do sídla vlády, které stojí blíž k letišti než centrála komunistické strany. Tam nacházejí premiéra Černíka, obsazují jeho kancelář a předsedu vlády v ní drží bez možnosti kontaktu s okolním světem.

Vinohradská třída, 21. srpen 1968, Autor: [object Object]

Ve čtyři se objevují první sovětské obrněné transportéry před ústředím KSČ. Po dalších třiceti minutách přijíždí volha sovětského velvyslanectví a za ní vojáci s červenými barety v námořnických tričkách pod khaki uniformami. V rukách mají samopaly. Budovu obkličují a děly zatarasují příjezdové cesty. Několik důstojníků a četa parašutistů zamíří do budovy. Uvnitř odzbrojují ochranku a ničí spojovací ústřednu. Asi desítka vojáků vybíhá do prvního patra a zamíří do Dubčekovy kanceláře. Tam obestoupí funkcionáře sedící za dlouhým stolem, postaví se za jejich záda a do zátylku jim namíří samopaly. Jeden ze dvou důstojníků prohlašuje, že přítomné bere do ochrany. Když se ozve něčí český hlas, důstojník zakřičí: „Nemluvit, tiše sedět! Česky nemluvit!“

Ještě sepisují seznam přítomných, pak ale zavládne napjatý klid. Asi po půlhodině se ozývá František Kriegel, ostřílený předválečný interbrigadista: „Počítám, že teď se aspoň do osmi nic dít nebude, než to dají všechno dohromady. Jsme všichni nevyspalí, radím každému, aby se vyspal. Budeme potřebovat jasné hlavy.“ Pak se zvedá a lehá si stranou na koberec. Za chvíli se odtud ozývá tak silné chrápání, že výsadkáři trhnou samopaly.

Ostatní zůstávají sedět, někteří mlčky, někdo si čte, chvílemi se ozývají tlumené rozhovory. Teprve odpoledne budou odvezeni na letiště a odtud do Moskvy.

Dav proti tankům

Vypnutí vysílače před druhou hodinou v noci sice překazilo, aby se zpráva Dubčekova vedení dostala do celého Československa, své posluchače však díky rozhlasu po drátě měla. Někteří z nich se brzy po druhé hodině vydávají do Vinohradské ulice k sídlu rozhlasu. Křikem a troubením se dožadují zprovoznění rádia a dalších zpráv. Desítky minut po prvním odvysílání informace o počínající okupaci se tak před rozhlasem shromažďuje asi sto lidí. Přijíždí i několik policistů, kteří zřejmě na žádost legálního vedení rozhlasu hlídají vchod do budovy.

S tím, jak se blíží půl pátá, kdy normálně začíná rozhlas vysílat, řeší jeho zaměstnanci horečně, jak se opět napojit na fungující vysílač. Situace se zdá beznadějná, v půl páté ale vysílač nečekaně naskakuje. Hoffmann totiž nechává zapnout vysílače v naději, že tentokrát už dojde k odvysílání správného, nikoli – jak říká – „provokačního“ stanoviska předsednictva ÚV. Do rozhlasu posílá svého člověka z Ústřední správy spojů, velitele tamních Lidových milicí Františka Sajnera s dalšími příslušníky StB, aby do rozhlasu odnesli správné provolání a prosadili jeho odvysílání. Věra Šťovíčková a Karel Jezdínský, sedící v hlasatelně, to však odmítají a Sajner odchází s nepořízenou.

Hoffmann tedy zkouší ještě jeden pokus: pověří tajemníka Národní fronty Miloše Vacíka, aby nahrál prohlášení na magnetofonový pásek, který by pak stačilo ve vysílání pustit. V 5.30 skutečně takový pásek do rozhlasu dodávají. Předávají jej Miloši Markovi, který stále ještě pobývá v rozhlasu, aby jej dal do vysílání. V té době má k dispozici dvacet estébáků, ani tak se ale díky odporu zaměstnanců nedaří kolaborantské prohlášení odvysílat. „Pokyny dvaceti příslušníků StB přítomných v rozhlase nebyly respektovány,“ bude později konstatovat zpráva pro ministra vnitra. Její autor, podplukovník Oldřich Šebor dodá vysvětlení, že příslušníci StB na místě byly přesvědčeni, že do vysílání mohou zasahovat pouze politické orgány, nikoli bezpečnost.

Tak stáli proti tankům, ještě jednotní a beze strachu. (21. srpen 1968, Vinohradská třída před budovou rozhlasu), Autor: [object Object]

Nová zpravodajská směna místo toho čte opakovaně prohlášení Všemu lidu. To rozhlas prokládá zprávami z terénu a přicházejícími rezolucemi na Dubčekovu podporu, padají výzvy, aby lidé zachovali klid a šli normálně do práce.

Později do rozhlasu pronikají okupační vojáci. Rozmisťují se na chodbách a začínají hledat místa, odkud se vysílá. Po budově letí zpráva, že se snaží vyřadit vysílání z provozu, všichni však operativně připravují náhradní studia, redaktoři a hlasatelé se improvizovaně přesouvají, vypojované kabely technici vždy nějak opět zapojují. Vedoucí redaktoři přesto brzy získávají pocit, že vysílání s vojáky za zády nelze dlouho udržet, technici tedy začínají uvádět do provozu hlasatelny v jiných objektech, které rozhlas v okolní čtvrti vlastní. (Vzpomínky poskytl tehdejší pracovník rozhlasu Jaroslav Vašíček.)

Kolaborantům se první, klíčový den okupace nedaří naplnit ani plány na ovládnutí tiskáren. Svůj podíl na tom má i začínající redaktorka Svobodného slova Marta Švagrová. V pět hodin jí telefonuje šéf, aby rychle přijela do redakce přímo na Václavské náměstí. Tramvaje ještě fungují.

Když se dostává po šesté na Václavák, zdá se jí plný lidí. Mezi nimi se pomalu směrem nahoru k muzeu pohybují obrněné vozy s bílými pruhy, poznávacím znamením okupačních jednotek. Dav lidí se je snaží blokovat, mluvit s vojáky, vysvětlit jim „omyl“ jejich počínání, někteří odvážlivci lezou na pásy tanků. „Napadlo mě, že zřejmě směřují k rozhlasu, který je nad muzeem, šlo jim to ale pomalu,“ vzpomíná Švagrová.

V redakci dostává instrukce a jako reportérka vyráží na rampu Národního muzea. „Jednu chvíli mě strhl kolega k zemi a nad našimi hlavami létaly do fasády muzea kulky,“ vypráví. „Měla jsem ale pocit, že se ničeho nebojím.“ Svobodné slovo stíhá připravit dvě zvláštní vydání a vytisknout je na vlastní rotačce, umístěné přímo v budově, kam zatím vojáci nedorazili.

Švagrová pak přepíná do role kolportérky, nasedá na nákladní auto a pomáhá rozvážet vydání novin po Praze. Město se plní protestními a posměšnými nápisy a probouzí se ze zlého ranního snu do reality, která se už brzy měla ukázat jako velmi tvrdá.