Na křižovatce

Před padesáti lety bydlel v domě v Markově ulici 119, nedaleko dnešního motelu Rumcajs, na křižovatce dvou nejdůležitějších výpadovek z města – na Turnov a na Mladou Boleslav. Té křižovatce místní říkali Na Letné.

Ale už se odtamtud dávno odstěhoval a noví obyvatelé nevědí kam. Ví to Václav Bílek, který bydlí ve Vysokém Veselí u Jičína a jehož matku také postřelili na křižovatce. Říká, abychom se poptali ve vesnici D., mezi Jičínem a Novou Pakou.

Žije na konci klikaté cesty. Číslo třicet. Dům se zahrádkou.

Má sedmdesát dva let a šedivé vlasy. Povoláním je autoklempíř, vzezřením zápasník. Na polské „dzień dobry“ neodpovídá. Dívá se nedůvěřivě. Naštvaně si něco bručí pod nos. Celý napjatý dojde k brance a vyhrkne: „Mám husí kůži, když slyším tu vaši řeč.“ Najednou se mu začnou třást ruce a hlas se mu zlomí. „Zmrd zasraná, hajzl, třema dávkama bych ho zabil,“ syčí zlostně.

U telefonní budky

Pamatuje si všechno. Že před padesáti lety byl teplý večer a že všichni byli mladí. Že se jmenoval Jaroslav, ale říkali mu Jarda, bydlel v Zahradnické ulici, jeho matka pracovala jako prodavačka a on byl povoláním modelář. Měl pěkný hlas a byl tím v Jičíně známý. Často zpíval s tanečním orchestrem.

Takže když Jardu viděl, jak se v noci vrací z města, doběhl k němu, aby se s ním pozdravil.

Jarda šel se dvěma dívkami – Janou a Bohunou. Doprovázel je z kina domů. U telefonní budky na křižovatce Na Letné se měli všichni rozloučit a jít svou cestou.

Tehdy se naproti objevilo těch pět. Šli od Sobotky, ulicí Maršála Koněva, a oni Kollárovou, od rybníka, ale po druhé straně ulice.

Tamti byli v uniformách. Pušky se jim houpaly u opasků.

Hodně opilí, agresivní, hlasití. „Kašlal jsem na ně. Nekřížili jsme jim cestu, neprovokovali jsme, ignorovali jsme je. Nechtěli jsme problémy. Chtěli jsme se jenom rychle vrátit domů,“ vzpomíná.

Ti druzí zpívali, křičeli, hvízdali. „Nevšímejme si jich, počkáme, až přejdou,“ řekl tehdy Bohuně. Minuli se u křižovatky a pak šla cizí skupinka dál, až k obchodu Pramen na Kollárově. Tam se zastavili. Kvůli něčemu se začali hádat a strkat.

Pak něco uslyšel, jako zadrnčení vachrlaté sekačky. Jarda vykřikl, zničehonic se chytil za nohu, zapotácel se a upadl. Vedle něho spadla Bohuna. Chytil tedy druhou dívku okolo pasu a strhl ji na zem, aby ji vlastním tělem chránil před dalšími střelami.

Na druhé straně ulice bylo slyšet výkřiky a rvačku. Vojáci na sebe nervózně pokřikovali a pobíhali. Jako by bojovali mezi sebou. Pak znovu zadrnčela sekačka. Musel to dostat některý z nich. Bylo slyšet, jak zakřičel bolestí.

A tehdy jeden z vojáků vyšel ze tmy do světla pouliční lampy. Napříč přes křižovatku. Kráčel a upřeně zíral do temnoty, ve které se schovávali. Karabinu měl připravenou ke střelbě.

Jarda se bolestí svíjel na trávníku. Bohuna ležela na něm. Rukama mu zakrývala ústa, aby příliš hlasitě nesténal, jinak k nim přiláká toho vojáka. Ale bylo už pozdě, protože ten k nim mířil dlouhými kroky.

Vítězslav řekl dívkám, že jde pro pomoc, a podařilo se mu doplazit za telefonní budku. Z úkrytu, přes sklo, pozoroval člověka kráčejícího s puškou přes křižovatku.

Došel k Bohuně. Vedle ní ležela ta druhá dívka, Jana. Nehýbala se. Předstírala, že je mrtvá. Ale tekly jí slzy, takže když k ní voják přišel blíž, pochopil, že žije. Začal ji tlouct do obličeje a strhl jí z ruky hodinky.

Potom si lehl vedle Bohuny.

Jarda se pořád svíjel bolestí, sténal a křičel, že mu ustřelili nohu. „Víťo!“ volal – a prosil o pomoc.

Voják vytáhl z dívčiny tašky deštník, rozevřel jej a postavil jí ho nad hlavu. Přikázal jí koukat do země a zacpat si uši, jako by ji chtěl uchránit před tím, co se za chvíli stane.

Přišel k Jardovi a nabil pušku. Mířil mu na hlavu. Jarda se opřel o jednu ruku, druhou natáhl k vojákovi. „Neblbni, člověče, vždyť i já byl na vojně…“

Větu nedokončil, přehlušily ho rány z automatu. Voják střílel tak dlouho, až mu došly náboje v zásobníku.

Zatímco znovu nabíjel, Vítězslav Klimeš vyrazil zpoza telefonní budky a přeběhl na druhou stranu ulice a pak dál, pro pomoc.

U pomníku

To všechno se stalo tady, kde teď stojíme. U mramorového pomníčku „obětem intervence 1968“. Před padesáti lety mu zde Jaroslav Veselý umíral před očima. Skromný památník tu zřídili teprve po pádu komunismu, předtím se nesmělo na zabité ani vzpomínat.

Přijeli jsme sem, protože mi Vítězslav Klimeš chtěl přesně ukázat, odkud utíkal a odkud přišel vrah. Tady stála budka, tam byl obchod Pramen, támhle dál hotel.

Ukazuje na domky, jež tehdy zasáhly kulky, a na šedivý dům u křižovatky, ve kterém na něj před padesáti lety čekali rodiče.

„Ten hajzl mohl trefit kohokoli z nás. Trefil Jardu,“ znovu se mu třese hlas. „Pamatuji si každé slovo a vidím všechno v těch nejmenších detailech. Mohl jsem ještě něco udělat? Mohl jsem ho zastavit? Kdybych tady zůstal, zachránil bych mámu? Pořád nad tím přemýšlím.“

Zmáčkni

Co se dělo potom, si svědkové zapamatovali jen v útržcích. Abychom si mohli představit celou scénu, musíme útržky posbírat a poskládat do jednoho celku.

Devatenáctiletá Bohuna Brumlichová si zapamatovala ticho, které zavládlo, když ustaly dávky výstřelů, horkou hlaveň karabiny, jíž se voják dotkl jejích nohou, a to, že i když se Jarda už nehýbal, pořád měl oči dokořán.

Viděla, jak z domu na křižovatce vybíhají Víťovi rodiče. První běžela matka – Zdena Klimešová v noční košili, přes niž měla přehozený župan s pepito vzorem. Za ní pan Oldřich – Víťův otec. Když je voják uviděl, poprosil ji, aby se znovu podívala do země.

Tělo Zdeny Klimešové.

Dvacetiletý Petr Androvics, který z parku pozoroval osvětlenou křižovatku, si zapamatoval ženu běžící po ulici. „Víťo, Víťo, Víťo!“ křičela.

Také si pamatuje vojáka připravujícího se ke střelbě a to, že žena upadla blízko telefonní budky. Muž, který běžel za ní, upadl u kraje chodníku. Ona se už nehýbala. On se pokoušel doplazit na chodník.

Jednadvacetiletá Jana Jenčková, která ležela vedle Bohuny, si zapamatovala, že po každé střele to vypadalo, jako by paní Klimešové něco vytrhli ze zad. Spadla na ulici a ležela na boku, když k ní voják přišel a vystřílel do ní celou dávku. Pak se postavil nad Víťova otce, který byl zraněný a nemohl utíkat. I do něj vyprázdnil zásobník.

Potom začal střílet po automobilech projíždějících křižovatkou. Když skončil, přišel k Bohuně, dobil samopal, hlaveň si namířil na hruď, navedl jí prst na spoušť a poprosil: „Zmáčkni.“

„Říkal, že nechce žít,“ vypověděla Bohuna. „Ve světle lampy bylo vidět, že mu z očí tečou slzy,“ dodala.

Položil se vedle ní a vpletl jí prsty do vlasů. V ten moment přijel náklaďák, ze kterého vystoupili dva polští vojáci. Zezadu k němu přistoupili, sebrali mu zbraň, tloukli do něj a kopali. „Kurva!“ křičeli a kopanci ho vecpali do telefonní budky. Seděl tam, dokud od Sobotky nepřijel obrněný vojenský transportér. Z něho vystoupil polský důstojník, nízké, ale silné postavy, který přikázal vojáka zatknout.

Byl to major Józef Drzażdzyński, velitel čtvrté tankové posádky osmého tankového pluku jedenácté obrněné divize, která vstoupila na území Československa v noci z 20. na 21. srpna roku 1968. „Pane majore,“ říká mu voják, „ne tak zhurta. Nic se tu nestalo.“

Vrazi, žádní bratři

Vítězslav Klimeš si pamatuje, že když se vrátil na křižovatku, byla tam už spousta lidí. Na ulici stály vojenská a policejní auta a sanitky. Matka ležela přikrytá dekou. Přiběhl ke známému lékaři, chytil ho za klopy saka a ptal se, co jí je.

„Není jí pomoci,“ opakoval lékař. „To nebyla jedna kulka. On do ní nasypal tři dávky,“ říká dnes Vítězslav.

Jeho otec byl také zraněný. Vít s ním jel sanitkou do nemocnice. Otec vyprávěl, jak s matkou uslyšeli střelbu ze samopalu, jak někdo křičel jméno jejich syna a jak vyběhli z domu. Popisoval, jak ležel raněný na zemi a jak tamten přišel hodně blízko, aby ho zastřelil. A že přežil jen zázrakem, protože tamten byl hodně opilý. Možná dokonce viděl dvojmo? Protože když začal střílet, netrefil se ani z té nejmenší vzdálenosti.

Otec měl zraněnou ruku, celou roztrhanou. V nemocnici řekli, že má poškozený nerv, nedá se nic dělat – ruka bude do konce života nepohyblivá. Otec se zkoušel vrátit do práce, ale nešlo to. Měl pokroucené prsty.

Pamatuje si, že v celém Jičíně visely černé vlajky v oknech a na zdech nekrology se státním znakem a s matčiným a Jardovým jménem. Městem obíhal leták, napsaný dělníky z Agrostroje, největší továrny v okolí. („Tak bestiální čin jsme v našem městě, ba celé republice, nezaznamenali od fašistické okupace. Až do invaze jsme považovali polský národ i jeho armádu za své bratry a spojence, s nimiž jsme po staletí bojovali proti společnému nepříteli. Teď však, bohužel, na ně musíme hledět jako na vrahy a násilníky.“)

Dělníci z Agrostroje také přinesli dva nevelké dřevěné kříže. Na každém byla cedulka se jménem a příjmením zabitých. Postavili je na trávník u budky. Každý den se u nich setkávali jičínští obyvatelé. Ráno přinesli květiny, večer zapálili svíčky. Druhý den se Vítězslav dozvěděl, že ho hledají polští vojáci. „Bál jsem se, že to špatně skončí. Na týden jsem odjel z Jičína za příbuznými. Prostě jsem nebyl schopen svědčit,“ vzpomíná.

Pozornost odvedena

To, co se následně děje na polském štábu operace Dunaj, rekonstruuji na základě archivovaných zvláštních hlášení, operačních zpráv, služebních poznámek a denních rozkazů.

Ráno druhého dne, v šest čtyřicet, dorazilo první, nepřesné hlášení o střelbě v Jičíně do rukou velitele druhé polské armády, generála Floriana Siwického. Ten velí celé invazi do Československa. „Došlo ke konfliktu v místní restauraci mezi čtyřmi vojáky polské armády a místními Čechoslováky. Není známo, kdo ho vyprovokoval.“

Později je hlášení doplněno o důležitý detail – že Češi čtyři vojáky odpoledne pohostili vodkou a že ti se do města vydali v alkoholovém opojení.

V osm hodin generál Siwicki hovoří po telefonu s předsedou krajského výboru v Hradci Králové a velitelem krajské policie. „Počítejme s manifestací jičínských obyvatel,“ poznamenává po rozhovoru.

Jičínské úřady informují Poláky, že nedokážou předpovědět, co se stane v průběhu pohřbu zavražděných.

Aby uvolnil napětí, navrhuje generál Siwicki ještě toho samého dne stáhnout tankovou jednotku umístěnou u města, odvolat velitele pluku a rodinám zabitých i raněných nabídnout vysoké odškodné.

Chce co nejdřív odsoudit viníky. Soud by se měl odehrát na místě, kde jsou rozmístěna polská vojska. Nápad rychle zapadne, protože podle polského práva není možné soudit mimo území Polské lidové republiky.

V sedmnáct patnáct se Siwického zástupce pro politické záležitosti, generál Włodzimierz Sawczuk, setkává s velitelem vojenského okruhu československé armády generálem Vasilem Valou. Z dochovaných poznámek vyplývá, že polská armáda tlačí na Čechy, aby celou věc zcela zametli pod koberec. Velitelství druhé polské armády ujišťuje v hlášeních do Varšavy ministerstvo obrany o své obratnosti. „Operativní činnost našich představitelů zajistila, že od této nehody je odvedena pozornost a všechny pokusy rozšiřovat o ní zprávy byly zmařeny. Mimo jiné bylo rozhodně nesouhlaseno s publikací informací o nehodě v krajském tisku, přestože místní úřady na to silně naléhaly.“

Do rukou polského velvyslance v Praze složilo československé ministerstvo zahraničí protestní nótu: „Žádáme, aby byla československá strana informována o krocích, které v této správě polské úřady podniknou.“

Na Gottwaldově náměstí

Z provozních záznamů polské armády vyplývá, že pohřeb se má odehrát 12. září a má se stát velkou manifestací proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. V patnáctitisícovém Jičíně se může objevit i několik tisíc protestujících. A mají být proslovy – jako na shromáždění.

„Nepřátelské živly využily nehody z přelomu 7. a 8. září a rozvinuly propagandistické úsilí proti naší armádě,“ říká hlášení do štábu druhé armády.

Vojenské úřady proto tlačí na úředníky z Jičína a Hradce Králové, aby nedovolili uspořádat veřejný pohřeb na náměstí. Na národním výboru v Jičíně se kvůli tomu dokonce objevují představitelé polského ministerstva obrany – náměstek generál Tadeusz Tuczapski a šéf hlavního politického oddělení polské armády generál Józef Urbanowicz.

Zbytečně. Pohřeb začíná ve čtrnáct hodin na Gottwaldově náměstí – největším ve městě. Rakve jsou položeny na katafalku na samém prostředku náměstí. Na nich jsou jména obětí. Zezadu černá látka s datem – 7. září 1968. Vedle rakví čestná stráž. „Náměstí se zaplnilo lidmi, kteří přinesli kytice a věnce, aby uctili památku těch, kdo zahynuli rukou nelítostného vraha“ – to je zápis v jičínské kronice.

Na starých fotografiích je vidět náměstí zcela zaplněné lidmi. Dívky v bílých šatech kráčí před pohřebním vozem, chlapci v černých oblecích nesou věnce a kytice za ním. Tělo Veselého bylo uloženo na městském hřbitově, tělo paní Klimešové zpopelněno a převezeno na hřbitov do Semil.

Tělo Jaroslava Veselého.

Ze záznamů Polské lidové armády vyplývá, že pohřbu se zúčastnily zhruba dva tisíce lidí. Nikdo cizí nebyl do města vpuštěn, příjezdové cesty polská armáda a česká policie zablokovaly. „Včera proběhnuvší pohřeb dvou obětí zabitých vojínem Dornem neměl charakter demonstrace a nedošlo k politickým vystoupením. Shromáždění opustili hřbitov hned po spuštění rakve,“ uklidňovalo Varšavu hlášení hlavního politického oddělení.

Armáda také považovala za svůj úspěch to, že zabránila zveřejnění všech zpráv o pohřbu v československém tisku. Proto se lze o jedné z nejvýznamnějších událostí pražského jara dočíst jen malou poznámku na druhé straně deníku Pochodeň. Jsou to v podstatě dvě věty popisující dvě fotografie. Z první je možné se dozvědět, že obyvatelé Jičína se, pohrouženi do smutku, rozloučili se dvěma zesnulými. Z druhé, že vedení Ústředního výboru Československého svazu mládeže uctilo památku jednoho ze zesnulých zápisem do Pamětní knihy ČSM. Jak došlo k úmrtím, zjistit nelze.

Na smrt

Klimeš si pamatuje, že ta záležitost s kříži se seběhla nečekaně. Bylo to už po pohřbu, ale ještě před soudním procesem. Za otcem tehdy přišli jacísi lidé. Mluvili o tom, že u kříže se zastavují různí lidé, ptají se, co se tady stalo, a potom dlouho mluví o střílení a mrtvolách. „To nedělá dobrou atmosféru,“ řekli otci, „musíme ten kříž odstranit.“

„Vůbec se mi to nelíbilo,“ vzpomíná. Ale otec neprotestoval. „Vítku, počkej,“ řekl, „nic nezměníme.“ A tak kříž sebrali. Aby nebyl na očích.

Pamatuje si, že Poláci cítili vinu a chtěli vzít všechnu odpovědnost na sebe. Nabídli rodinám zabitých milionové odškodné, ale československé úřady s tím nesouhlasily. „Vyřídíme to samy,“ slibovaly.

U otce, který ležel v nemocnici, se objevil někdo z pojišťovny. Oznámil mu, že je úplně jedno, jak matka zemřela. Pro pojišťovnu je to jako obyčejná automobilová nehoda. Něco zaplatili, ale drobné. Odškodného se tehdy nikdo nedomáhal.

V říjnu se v továrně objevil policista. Řekl, že se pojede do Polska. Všechny svědky z Jičína posadili do jednoho autobusu a odvezli do Kladska (město nedaleko českých hranic u Náchoda – pozn. red.). Právě probíhalo jednání.

Tehdy ho poprvé uviděl. Nevysoký blondýn, nakrátko ostříhaný. Po celou dobu soudního jednání mu na tváři visel úsměv.

„Když jsem u soudu uslyšel tu řeč, dostal jsem husí kůži, znovu mě to paralyzovalo,“ říká.

Nikdy nepřemýšlel nad tím, proč proces probíhal v Polsku. Intervence způsobila, že všichni byli vystrašení a poslušní, a tak se vším souhlasili.

Věc brzy utichla. Lidé se o ni přestali zajímat. „Strachy si nadělali do gatí a jak jenom to střílení někdo připomněl, tak říkali: Hajzl to byl, ale nic se nedalo dělat,“ vzpomíná.

Každý rok v září se na trávníku u křižovatky Na Letné objevily květiny a svíčky. Policie je vždy brzy odstranila. Rozsudek polského vojenského soudu přišel dopisem. Na několika stranách strojopisu stálo, že vojín Stefan Dorna byl ve zrychleném řízení dvakrát odsouzen k trestu smrti a ztrátě občanských práv a všech poct.

Klidný člověk žijící klidný život. (Stefan Dorna)

„Střelba na bezbrannou ženu a s bestialitou hraničící vražda Veselého dokazuje potřebu eliminování takových jedinců z lidské společnosti,“ psal soud v odůvodnění rozsudku. „Mámu mi to nevrátí, ale aspoň že tak,“ řekl si po přečtení dopisu.

Rozsudek vykonán

Proces je bleskový. V pátek (18. října) jsou vyslechnuti všichni svědci, v sobotu (19. října) jsou probrány důležité důkazy shromážděné při vyšetřování: pitevní protokoly, ohledání místa činu, balistika, krevní testy na přítomnost alkoholu. Prokurátor žádá trest smrti, obhájce dlouholeté vězení. Obžalovaný při svém posledním slově o nic nežádá. Pouze stojí se svěšenou hlavou a mlčí.

Ve dvanáct hodin končí soudní líčení, v sedmnáct hodin soud vyhlašuje rozsudek.

Když soudce Wiktor Miernik předčítá rozsudek trestu smrti, vrahova matka omdlévá. Vynesou ji ze sálu.

Wiesław C. se tehdy zeptá obhájce, co bude se Stefanem. „Když požádá Brežněva o milost, tak rozsudek nevykonají,“ odpověděl a pousmál se.

C. žije na vesnici u Lublinu. Má amputovanou nohu a po domě jezdí na invalidním vozíku. To on se před padesáti lety snažil vyrvat vojínu Dornovi pušku z rukou.

„Neměl jsem šanci ho zastavit,“ říká dnes. „Měl jsem štěstí, že mě tehdy nezastřelil.“

Vypráví, jak utíkal přes bláto, kaluže, pole a pronásledovaly ho světlé šmouhy kulek. A byl to on, kdo na velitelství jednotky nahlásil střelbu. Že jsou tam mrtví, to viděl až poté, co přijel s velitelem na křižovatku, aby Dorna zatkli.

„Stefane, cos to provedl?“ zeptal se ho v transportéru.

„Nevím,“ řekl mu Dorna, jako omámený.

Pak si vzpomněl, jak předtím pili se Zapasou víno, které jim do jednotky přivezl na mopedu nějaký Čech. Určitě v tom byly nějaké drogy, jinak by přece nezačal střílet na bezbranné lidi. C. si vzpomíná, že tak si to mezi sebou vojáci vysvětlovali. Když Dorna trochu vystřízlivěl, řekl, že Češi po něm vystřelili jako první.

„Akorát že tu střelu nikdo jiný neslyšel,“ namítá C.

Výslechy začaly v pět ráno a skončily po poledni. Vojína Dornu i Wiesława C. (podezřelého z opuštění stanoviště) vezou do vězení v Kladsku. Potom si je přehazují – Wołów, Zielona Góra, Vratislav. Nejsou spolu v kontaktu.

Setkají se teprve v říjnu u kladského soudu. Dorna sedí na lavici obžalovaných v polní uniformě, bez pásku a tkaniček od bot. Nevzpomíná si, že střílel po civilistech, ani po kolezích.

„Nevím, jak se to stalo. Nevím, proč jsem střílel,“ opakuje u soudu.

Wiesław C. si vzpomíná, že rozsudek i odůvodnění vyslechl Dorna bez emocí. Potom ho ze sálu vyvedli kontráši. Wiesław C. přes okno pozoroval, jak se na dvoře soudu strkal s vojáky, kteří ho cpali do antonu. Tehdy ho viděl naposledy.

O několik měsíců později navštívil Wiesław C. v Żaganiu svou jednotku, která se už vrátila z Československa. Velitele se zeptal na Dornu. „Rozsudek byl již vykonán,“ uslyšel, „velitel pluku to oznámil vojákům při nástupu.“

Zoubek

Že žije, to se obyvatelé Jičína dozvěděli z televize v devadesátých letech. Film Cesta ke křižovatce natočili pro Českou televizi v roce 1994 tři Poláci – Sebastian Miłaszewski, Piotr Szyma a Grzegorz Braun. Na televizní obrazovce viděli muže před padesátkou, jak popisuje obtíže s obsluhou pušky, kterou zastřelil Jaroslava Veselého a Zdeňku Klimešovou. „Z boku pušky je pojistka. První zoubek je jedna rána. Druhý, níž, celá dávka. Akorát že zbraň byla opotřebovaná a zoubek, nastavený na jednu ránu, často přeskočil na celou dávku.“

Dorna ve filmu vypráví, jak vyrazili od jednotky na křižovatku Na Letné. „Chtěli jsme si prohlédnout město. Ve tmě, protože ve dne to nešlo, nikdo by nás nepustil. Šli jsme ze zvědavosti. Měli jsme trochu vypito. Každý z nás dělal hrdinu. Šli jsme po silnici, zbraň odjištěnou, připravenou ke střelbě.“

A o samotné střelbě: „Dnes, po tolika letech, si nemůžu vybavit, jak se to skutečně stalo. Nedokážu si to poskládat. Nikdo tomu nechce věřit. Tisíckrát jsem nad tím ve vězení přemýšlel. Nemůžu si to vybavit. Pamatuju si střelu na začátku a že jsem sám začal střílet. A pak – jako by se mi přetrhl film.“

„Byl to šok, bylo to k neuvěření, protože jsme si všichni mysleli, že rozsudek smrti byl vykonán,“ vzpomíná synovec zastřeleného Jaroslava, který vraha svého strýce viděl na televizní obrazovce poprvé v životě. Je mu 37 let, je instruktor vodních sportů a v rodině má i funkci tiskového mluvčího. Ani babička, ani Jaroslavovi bratři nikdy nechtěli vyprávět novinářům o tom, co se tehdy stalo.

Na setkání v kavárně přináší strýcovy fotky – jak z koncertu, tak z pohřbu.

Říká, že nejvíc ho bolí, když někdo zkouší z události na křižovatce udělat neštěstí a nehodu. „Vždyť to byla poprava,“ říká.

Zdvořilý a ochotný

Z cely smrti v mokotowském vězení ve varšavské Rakowiecké ulici posílá Stefan Dorna žádosti o milost v modrošedohnědých obálkách. Ministru obrany Wojciechu Jaruzelskému píše modrým perem na čtverečkovém kancelářském papíře.

Že pošpinil uniformu vojáka polské armády, že zklamal důvěru, kterou do něj vložil národ, když jej vyslal bránit socialismus v Československu, že na jeho jednání měla vliv hanlivá slova Čechů na adresu armády, strany i vlády. Jako bývalý člen svazu mládeže, kandidát vstupu do strany, politický agitátor, syn dělníka bojujícího s reakčním podzemím, vychovaný k nenávisti k třídnímu nepříteli, by chtěl napravit škody, které společnosti napáchal. Proto prosí o milost.

„Opravdu musím být odstraněn ze společnosti jako jedinec nezasluhující si žít?“ ptá se ministra Jaruzelského.

Hezky zpíval a byl tím v Jičíně známý. (Jaroslav Veselý s orchestrem)

Devětadvacátého října 1969 mu Státní rada trest smrti změnila na doživotí; 1. ledna 1970 vešel v platnost nový trestní zákoník, který doživotí vůbec neznal, a tak soud Dornovi mění trest na pětadvacet let vězení. To znamená, že se na svobodu mohl dostat teprve v roce 1993, ale v praxi mnohem dřív – za dobré chování.

Trest si odpykává v Rawiczi, potom ve Strzelcích Opolských. Je to příkladný vězeň. Pracovitý a disciplinovaný. V práci předák, oceněný sedmaosmdesátkrát.

Po čtrnácti letech ve vězení píše první žádost o podmínečné propuštění. „Je mi 36 let, toužím začít nový život a založit rodinu.“

Vězení opouští na podzim roku 1983. Vrací se do městečka O. ve Velkopolsku, do hrázděného domu u náměstí. Práci dostal v soukromém klempířství u řeky.

Každý rok posílají policisté z O. krajskému soudu zprávu o chování odsouzeného.

Leden 1984: „Nepije alkohol přes míru a nestýká se se zločinnými živly.“

Srpen 1984: „Pracovní úkoly plní vzorně. Je zdvořilý a ochotný. Brzy uzavře sňatek s Lucií L. – účetní.“

Duben 1985: „Je to klidný člověk žijící klidný život odpovídající jeho zákonným příjmům. Z vydělaných peněz živí rodinu a zařizuje byt.“

Listopad 1985: „Chová se bezchybně, živí ženu a jedno dítě. O rodinu se stará a tráví s ní většinu volného času.“

Červen 1986: „Změnil bydliště a žije u tchyně s tchánem.“

Leden 1987: „Od doby, kdy opustil výchovné zařízení, nespáchal v našem okrsku žádný zločin ani přestupek.“

Poslední zpráva přišla v září 1987, při devatenáctém výročí smrti Klimešové a Veselého. Rotmistr Otulakowski hlásí, že Stefan Dorna pracuje ve stavebním podniku Metalplast v Obornikách Wielkopolských, vydělává třicet tisíc zlotých a právě se mu narodilo druhé dítě. „Nadmíru nepije,“ zapsal.

Není o čem mluvit

Teď je mu sedmdesát. Bydlí za mostem, v jednopatrovém domku vedle obchodu, na druhém břehu řeky Warty. Před dům vychází v papučích. Nevysoký, prošedivělý, s bříškem. Přívětivý. Jenom otázka na Jičín končí jakoukoli rozmluvu.

„Není o čem mluvit,“ říká a zavírá mi dveře před nosem.

Autor je polský reportér.

Na textu spolupracoval Tomasz Maćkowiak.