Palach posmrtné masky zbavený

Že to není snadné, naznačil už tvůrčí rozkol mezi scenáristkou a režisérem ohledně vykreslení života a soukromí tehdy dvacetiletého studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Pojmout jej více psychologicky, niterně, těkavě, nebo dramaticky, jako jakousi mentální detektivku na půdorysu životopisného filmu zasazeného v pečlivě zdokumentovaném předivu doby? Sedláček nakonec volí spíše „detektivku“ podloženou rešeršemi v archivech, knihou Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta od Jiřího Lederera a rozhovory s Palachovým bratrem i kamarády. Film netesá mramorovou sochu, na to je Sedláček režisérem příliš inteligentním a nonkonformním. Na druhou stranu, i když je hlavní hrdina v každém záběru, nakonec jako by v celém filmu zároveň chyběl. To na něm ale může být zároveň to nejsilnější.

Polidšťování dějin

V moderních poválečných dějinách Československa zřejmě nefunguje silnější symbol než jméno Jan Palach. Pochodeň č. 1. – jak sám sebe označil v dopise, v němž vysvětloval svůj čin i politické požadavky – měla vyburcovat obyvatele ČSSR z letargie, která vystřídala počáteční protestní vzedmutí proti sovětské invazi. Palachův čin sice zamýšlené dopady neměl, ale on zůstal v kolektivní paměti navzdory normalizační snaze jej trivializovat či vymazat. Nad významem jeho aktu panuje mezi odbornou veřejností pozoruhodná shoda. Na sklonku osmdesátých let jeho odkaz velkou měrou přispěl k eskalaci protirežimních demonstrací, počínaje těmi během Palachova týdne, i politizaci zdejší veřejnosti.

„Čin Jana Palacha je krajním výrazem bolesti nás všech… Právě proto je to však zároveň promyšlený politický čin. Musíme ho přijmout tak a jedině tak, jak byl myšlen, jako výzvu k aktivitě, ke skutečně důslednému boji za vše, co upřímně považujeme za správné. Jako apel, který nás varuje před lhostejností, skepsí, beznadějí… Je to šance, která byla nám živým dána,“ řekl Václav Havel v roce 1969. Jako abstraktní výzva k odporu, šance být lepší je Palach srozumitelný, fascinující. Jako hořící tělo znepokojivý…

Palach výrazně zasáhl i scenáristku a spisovatelku Evu Kantůrkovou, signatářku a mluvčí Charty 77, jež mu v osmdesátých letech věnovala rozsáhlý esej. Její scénář byl prý i reakcí na pět let starý snímek Hořící keř, který Palacha a téma normalizující se společnosti inovativně otevřel příběhem právničky Dagmar Burešové, jež zastupovala po jeho smrti jeho rodinu v procesu proti nařčení, že se Palach upálil omylem. Vynechání Palacha z filmu se Kantůrkové údajně „dost dotklo“ a chtěla jeho čin vrátit do středu pozornosti.

Z romantizování či fetišizování Jana Palacha by Roberta Sedláčka (Největší z Čechů,Rodina je základ státu,Dědictví aneb Kurva se neříká) podezíral asi málokdo. Posledních několik let se z bývalého novináře, který debutoval v roce 2006 psychologickými Pravidly lži, stal díky ceněné sérii České století a rozpolceněji přijatému seriálu z prostředí československého filmu v presu nacistické a komunistické totality Bohéma neortodoxní novodobý kronikář moderních československých dějin. Oba seriály patřily do současného trendu v reprezentaci historie, který se pokouší velké dějiny a historické osobnosti polidšťovat. Ambiciózní České století těžilo z výrazného dialogického scénáře Pavla Kosatíka, jenž se sice soustředil na standardní „klíčové události“, kolem nichž se většinou reflexe tuzemské historie točí, ale výrazně pootáčel ohnisko pohledu. Místo koncových dějinných událostí, které postupně ustrnuly ve strohá fakta, sledoval cestu k nim, konkrétní lidi, ambice a pochybnosti. Tedy dějiny psychologické, emocionální, individuální.

Sedláček k tomu přidal skepticismus ve vztahu k moci i politice. Mocenská realita jako konstrukt a často v absurdním dialogu s životy lidí se do Sedláčkových filmů dostává třeba přes médium televize (viz například zpívající monstrum Josef Zíma v silvestrovské estrádě v závěru dílu Českého století o Chartě 77). I v Palachovi televize funguje podvratně, když dává banalitu hokejového vítězství Československa proti Rusům v březnu 1969 do kontrastu s Palachovým činem. Když si Palach přebírá od kamarádky lahvičku s éterem, kterým se později před škrtnutím zápalkou pomaže, v pozadí běží hokejový zápas. Hlasatel nadšeně mimo záběr poznamená na adresu sportovce, že z toho hocha ještě něco velkého bude…

V Palachovi Sedláček drží kurz polidšťování dějin – i když chybí vrstevnatá a řezavá dialogová listina Českého století. Vidíme mladého studenta na brigádě v kolchozu v Kazachstánu, kde se s vyostřeným citem pro spravedlnost zastane kolegy. Muže okouzleného vycházející politickou hvězdou Josefem Smrkovským, jehož silný stisk ruky se změní v prázdné gesto rezignovaného politika. Zapáleného evangelíka naslouchajícího kázání o Kristově smrti a jejím smyslu. Syna konfrontujícího milovanou matku s jejím vstupem do KSČ, který bere jako zradu na otci, cukráři, jemuž komunisté zabavili živnost. Studenta, kterému buržoazní původ zkomplikoval život. Dozvíme se nejen, co formovalo jeho charakter, ale i koho miloval, s kým pil, vtipkoval, kde si poprvé přečetl o protestním aktu sebeupálení či jak byl rozčarovaný z profesorů, kteří chtěli dělat to, co většina – čekat.

Vabank s realitou

Sedláček Palacha modeluje důstojně, citlivě – a občas také zbytečně doslovně. Když například studenti na ulici pálí propagandistické letáky rozhazované mezi občany, následuje návodný záběr na zadumanou Janovu tvář hledící do plamenů. Divák jako by měl v neustálém střehu čekat na okamžik, kdy v hlavě dozraje fatální rozhodnutí. Na jednu stranu to funguje – tvůrce může efektivně shrnout složité, vypíchnout podstatu. Také ale hrozí až přílišná obecnost. Film se někdy až moc mechanicky snaží ukázat, že Palach nebyl žádný Mirek Dušín. Je tu Palach s mladickým libidem, rošťák, který nezkazí žádnou zábavu, Palach, který není žádné ořezávátko…

Celkem logicky jsou v Janu Palachovi neprůstřelná fakta – osobní, dobová, politická – brána jako alfa a omega průniku k „pravdě“. Co nejvěrněji postihnout skutečnost je důležité dvojnásob u takto citlivého příběhu. A na fakta režisér většinu času přísahá. Zároveň platí, že pro psychologii života tvrdá fakta neexistují. Robert Sedláček několikrát v rozhovorech zopakoval, že mu „Palach neustále unikal“. A Eva Kantůrková v rozhovoru pro Český rozhlas řekla: „… ta věc … se vlastně ani vysvětlit nedá … v tom je skryté veliké tajemství Palachovy osobnosti.“ Palach o svém plánu nikomu z blízkých neřekl, nikdo to na něm nepoznal. Film je proto nejsilnější tam, kde doslovný není. Kde se vylamuje z faktického pozitivismu a hledá intuitivnější cestu.

Například fiktivní scéna, v níž sovětský důstojník zastřelí nevysvětlitelně svého vojáka, kterou Palach vidí jako surreálný němý výjev v dálce, je uvěřitelná jako drobný zlom uvědomění si podstaty zla s větším dopadem než prohlédnutí politické lži. Podobně funguje i opakovaný motiv Palacha v zasněžené krajině, kdy hrdina, film i režisér vykročí kamsi do spirituálního a nejasného prostoru. Z hutných faktů vystupuje intimita, vyzývající k soustředění. V šeřícím se dni na sklonku roku 1968 sledujeme, jak Palach během procházky postupně ve stromořadí mizí pod horizont. Jako by se vpil do krajiny. Jeho fyzické stopy sice zmizí, ale brzy zanechá stopu někde jinde… Trpělivému divákovi se motiv chůze v křupajícím sněhu důrazně vrátí během závěrečných titulků.

Ještě předtím ale Sedláček radikálním a odzbrojujícím režijním rozhodnutím obrazně strhne z Palacha posmrtnou bronzovou masku. Je možné to odmítnout jako exploataci na hraně pornografie, jež se navíc z falešné piety nesluší. Nebo přijmout jako znepokojivou konfrontaci, vabank s realitou i útok na bezpečnou symboliku. Palach tak najednou není nadějí a výzvou k činu, ani symbolem hrdinství, ale neúprosným připomenutím promarněné šance, kterou jsme „my živí“ nevyužili.