Rok 1968 a vzpoura novinářů

Otevřené dveře

Když se novinář roku 2018 začte do práce svých kolegů z roku 1968, obestře ho řada protichůdných pocitů. Je to směs obdivu i nepochopení. Například pohled do čísel Literárních listů nabízí přehled výjimečných autorů: Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Karel Kosík, Petr Pithart, tu a tam i Václav Havel a další.

Ludvík Vaculík, Milan Kundera a Ivan Klíma v roce 1967, Autor: [object Object]

Jistě, v té době šlo o zcela unikátní tiskovinu, takže se tu koncentrovalo to nejlepší, co česká literární žurnalistika nabízela, ale i tak je to impozantní seznam. A s tím pochopitelně souvisí i vysoká úroveň stylistiky, pestrost myšlenek či nebývalý rozhled autorů.

Obdobně tomu bylo například v časopisech Reportér či Tvář. Každý list měl nějaké specifikum, vlastní redaktory, mnozí autoři ale přispívali napříč redakcemi.

Současně je ale řada textů téměř nepochopitelných, protože pracují s náznaky či podobenstvími. Většina tehdejších novinářů byla zvyklá psát v jinotajích, aby články neuvízly v šuplících cenzorů. Srozumitelnou se tak žurnalistika stává až s příchodem jara (myšleno skutečně roční období) a trvala víceméně až do července 1968, kdy se opět vrátila opatrnost plynoucí ze strachu z „následků“ – konkrétně ze strachu ze zásahu Kremlu.

A tady se dostáváme k podstatě tohoto textu. Je poměrně dobře zdokumentované, že nejvyšší političtí reprezentanti se tehdy pustili do demokratizace tak trochu náhodou. Došlo ke generační výměně ve vedení KSČ, ve které veřejnost spatřila naději a začala projevovat politikům přízeň, kterou do té doby neznali. Opojení funkcionáři chtěli svoji popularitu udržet a přestali bránit uvolňování pout, které svědčilo zejména světu umění a novinařiny.

U novinařiny je to vlastně v jednom ohledu jednoduché – ta je buď svobodná, anebo není vůbec. Pokud obsah novin či časopisů neurčuje zájem redakce, ale nějaká úřední síla, je to jen hra na novinařinu. Když se tedy pootevřely pomyslné dveře svobody projevu, žurnalisté se do nich rychle nahrnuli a na návrat do starých časů neměli ani pomyšlení.

Jedním z nejradikálnějších listů byl Student, který na jaře 1968 proměnil svoji oficiální hlavičku – z „Časopisu Československého svazu mládeže“ se stal „Týdeník mladé inteligence“ – i vedení redakce. (Členem nového vedení byl Tomáš Pěkný, který pak o jednadvacet let později stál i u vzniku Respektu, kde setrval až do své smrti.) Redaktorům bylo většinou kolem pětadvaceti let a už vůbec nepracovali s tehdy posvátnou tezí, že veškeré politické a společenské dění musí být podřízeno dohledu komunistické strany. Volali po zavedení opozičních stran, vyšetření zločinů z padesátých let, a dokonce tiskli texty Ferdinanda Peroutky a Pavla Tigrida, kteří byli bráni stále za nepřátele státu číslo 1, protože v exilu tepali do komunistického Československa.

Avšak právě na Studentovi si lze dobře ukázat, jak rychle se tehdejší, institučně příliš neukotvená, vlastně jen vládnoucími komunisty nějak „dovolená“ svoboda začala vytrácet. Starší kolegové například přesvědčili redakci Studenta, aby veřejně podpořila Alexandra Dubčeka. Měla se tím deklarovat jednota národa. A když redakce v červenci 1968 otiskla článek o svém setkání s redaktory Svobodné Evropy, vyšel v Literárních listech dokonce článek napadající Studenta za to, že v čase zhoršující se mezinárodní situace ohrožuje bezpečnost země.

Nastala tak paradoxní situace, kdy se po novinářích chtěla loajalita k vedení státu, jehož představitelé ale už byli připraveni nebýt loajální k novinářům. Ale ani autocenzura invazi nezabránila. Nicméně pokud bychom se dopustili zevšeobecňující zkratky, ze všech institucí v Československu roku 1968 to byla vlastně jen média, kdo upřímně usiloval o skutečnou demokracii. Justice, bezpečnostní složky, politická reprezentace – tady všude měli velký vliv skrytí odpůrci svobody a velká část v tu chvíli zapálených reformátorů měla připravenou zásobu „ale“.

Řada novinářů se domnívala, že po invazi a následně i během normalizace budou omezováni „jen“ v tom ohledu, že o některých tématech nebudou smět psát. Ale nebudou muset lhát. „Protože však už teď stojí naše povinnosti s našimi možnostmi často v rozporu, budeme asi muset do našeho časopisu aplikovat ono heslo, které praví, že politika je umění možného. Tedy – i novinářství asi bude muset být uměním možného. Nelekejte se, nemáme na mysli žádnou ,normalizaci‘ naší další práce. Chceme tím pouze říct – a slíbit –, že nebudeme-li moci o něčem psát, nenapíšeme vědomě slovo nepravdy,“ uvedl například v prosinci 1968 časopis Reportér.

Jenže z této „naděje“ je úřady brzy vyvedly. Když má moc možnost kompletně ovlivňovat obsah, prostě to udělá. Média jsou u despotů vždy první na ráně. Většinou postupují tak, že se nejdříve snaží zpochybnit jejich smysl, kredibilitu. Když jsou pak oslabena, rychle zaútočí a zlikvidují je zcela. To dobře vytušila redakce Studenta, takže se raději sama rozpustila nedlouho po příchodu vojsk. Ostatní tituly pak byly zásahem státu zrušeny v průběhu roku 1969.

Čtení tisku z období pražského jara ale má smysl i dnes. V textech mimo jiné často zaznívala slova jako „kritické myšlení“ či „pravda“, opakovaně se volalo po nutnosti navrácení smyslu slovům. Totalitní režim totiž vytvořil z frází a floskulí hradbu, která bránila pojmenování skutečných problémů.

A tady se nám minulost potkává s přítomností. I dnes debatujeme o kritickém myšlení a nutnosti hájit pravdu. Zatímco ale tehdy se vedly velké polemiky o tom, jak mohla země v letech po komunistickém převratu tak klidně přijímat lži, o kterých všichni věděli, že jsou to lži, dnes se pomalu lež akceptuje jako norma.

To je mimo jiné důsledek nového jevu. Jestliže jsem v úvodu uvedl, že v roce 1968 byla síla novinářů možná největší v našich dějinách, dnes naopak velmi rychle slábne. V době rostoucí obliby webů a tiskovin tvrdících, že pravda neexistuje a každý má jen tu svou, se opět vrací síla frází a floskulí, které umožňují zakrýt podstatu věci. Přesto stále jde o vyrovnanou hru, nehrozí nám tu tanky, nemáme cenzuru.

Na konci roku 1968 a zejména pak v roce následujícím redaktoři poznali, že bez občanů, kteří by se postavili za svá média a protestovali proti jejich likvidaci, se nedá přežít. A občané si bohužel až pozdě uvědomili, že bez svobodných novin nemají občanskou svobodu, protože jsou slepí a hluší a každý gauner u moci si s nimi může dělat, co chce.

Nabízí se pochopitelně nepříjemná otázka, vadilo to vlastně někomu? A nejsme nejsvobodnější ve chvíli, kdy svobodu ztrácíme, takže se nad tím můžeme dojmout a pak jít klidně spát?

1. března 1968, Literární listy, Ludvík Vaculík

A to je fatální na každé toleranci a svobodě, která přichází od dvora: že ten, kdo ji uděluje, má na ni patent. On rozhoduje, jak se jí má rozumět a jaká porce komu přijde.

14. března 1968, Literární listy, Jan Procházka

Bez obvyklých instrukcí jsme se ocitli uprostřed celonárodní diskuse. Kdekdo si dovoluje říkat nejenom, co si myslí, ale i pravdu. Jsou dokonce hlasy, které dokazují, jak lehce jsme v našem pokrokovém věku upadali až do středověku.

5. června 1968, Student, Jiří Kroupa

Volání po tom, aby byly společenské skutečnosti nazývány opět pravými jmény, je dnes více než oprávněné, a proto také nikdo proti němu nevystupuje. Vždyť si každý z nás pamatuje z nedávné minulosti, co všechno se dalo skrýt pod obecné pojmy a nekonkrétní formulace, co všechno bylo s jejich pomocí zatracováno, proti čemu bylo s jejich pomocí útočeno.

6. září 1968, MY

Na dveřích místnosti, kde sedíme, visí ferman s několika body. Ty body vyjmenovávají, o čem nelze psát, abychom nedráždili… abychom nepoškodili Dubčekovo, Svobodovo, Černíkovo, Smrkovského úsilí o konsolidaci. Nutnost těchto bodů – za dané situace – chápeme všichni. Někteří z nás si však myslí, že tisk bude muset čím dál víc navlékat těsnější a těsnější uniformu.

25. prosince 1968, Reportér

Politika se opět uchyluje za zavřené dveře kabinetů, zevrubná informovanost už zase nepatří k základním samozřejmostem občana socialistického státu. Opět zvedají hlavu lidé, kteří by rádi poroučeli větru a dešti, a přitom nerozumějí ani mariáši. Tito lidé, zvláště podaří-li se jim vyšplhat na vysoká, rozhodující místa, potřebují ke svému spokojenému životu jedno: co nejméně informovaný lid, z jehož zastupování si dělají skvělý kšeft, potřebují co nejposlušnější novináře, kteří by ohlupováním čtenářů frázovitým žvatláním vytvářeli dostatečně neprůhlednou stěnu – skrze niž by lid neviděl těmto svým „zástupcům“ do karet.

13. únor 1969, Ivan Klíma, Listy

Říkám to proto, abych připomněl, že i naše pravda může být pošlapána, že dokonce miliony lidí mohou být uváděny v omyl o našich myšlenkách, citech a cílech. Ale v tom případě se bohužel nestane nic víc a nic míň, než že po milionté ve střetnutí pravdy a moci bude moc dočasně (a tuto dočasnost můžeme chápat skutečně jako nezvratnou) triumfovat nad pravdou, která byla méně mocná