Využít svou šanci

„Co chcete slyšet? Třicet let jsem nikoho nezajímal, a teď se najednou proti mně rozjela štvanice,“ reaguje jednasedmdesátiletý muž na neohlášenou návštěvu ve své kanceláři. „Co jsem měl podle vás dělat? Nechat se zavřít do vězení?“ rozčiluje ho kritika, že coby komunistický prominent vydával jednu knihu za druhou, zatímco spousta jeho vynikajících kolegů nesměla publikovat. Komunistická éra byla podle tohoto muže jednoznačně lepší než dnešní komplikovaný svět, který básník vnímá jako sobecké místo, v němž lidé vyměnili mezilidské vztahy za zábavu a konzum. „Viděl jsem nedávno mladou dívku, které upadl na zem mobil a rozbil se. Brečela víc, než kdyby jí zemřeli rodiče. To vám připadá přirozené?“ ptá se dramaticky umělec. Námitka, že dnešní společnost je ales-
poň svobodná, ho znovu rozčílí. „Vnímáte všechno ideologicky. Svět je složitější, doba se změní a za dvacet let budete kvůli těm svým článkům za hlupáky,“ říká a debata je u konce s tím, že zbytek se dořeší e-mailem. „Spletl jste si rozhovor s výslechem, Urválek by z vás měl radost. Byl jsem navržen na cenu za literaturu, ne za politiku,“ končí pak záhy i elektronická diskuse. Životní příběh Karla Sýse ovšem ukazuje úplný opak, než říká jeho poslední věta: umění a ideologii v něm jednoduše nejde oddělit.

Přijít a otevřít

Když Karel Sýs v roce 1969 coby třiadvacetiletý mladík vydal svoji první básnickou sbírku Newton za neúrody jablek, politika ho ještě nezajímala. Veršoval o prvních nesmělých polibcích v „zamhouřeném průjezdu“, které jsou hříšné, protože po nich už se dívka „nikdy nebude smát, jako když tancujou stříbrný zvířátka“. Jeho básně působily svěže a talentovaného mladíka za ně chválili velikáni typu Františka Hrubína.

Sýsovu kariéru zároveň předurčilo, že do literatury vstoupil v roce, kdy začalo období normalizace. Jen o něco málo starší autoři jako Pavel Šrut, Ivan Wernisch nebo Jiří Gruša, kteří debutovali v šedesátých letech během éry pražského jara, najednou kvůli své kritice poměrů po sovětské invazi nesměli publikovat. Na uvolněná místa v edičních plánech státních nakladatelství se místo nich drala mladá generace, k níž patřili kromě Sýse také Jiří Žáček, Petr Skarlant, Jaroslav Čejka, Josef Šimon nebo Jaromír Pelc. „Chlapci využili příležitost, že ti o maličko starší nemohli. Morálně to asi bylo svinstvo, ale ve dvaceti by to udělal ledaskdo. Prostě chtěli psát,“ říká o nástupu generace tzv. pětatřicátníků literární historik Petr Bílek. „Sýsovy první dvě básnické sbírky byly navíc zajímavé.“

S pokračující normalizací vydává Sýs další sbírky veršů, v nichž rozvíjí jemnou nezvalovskou poetiku s prvky erotiky, zároveň se v roce 1974 stává kulturním redaktorem týdeníku Tvorba, který je jednoznačným ideologickým nástrojem vládnoucí komunistické strany. Na titulní straně tu vycházejí novoroční projevy prezidenta Gustáva Husáka nebo vzpomínky sovětského vůdce Leonida Brežněva, který poslal před pár lety do Československa okupační vojska. Politické texty doprovázejí básně režimních veršotepců. V Tvorbě vyšla roku 1975 také slavná – a potupná – sebekritika Bohumila Hrabala, po které s nástupem normalizace odstavený spisovatel dostal šanci znovu publikovat. Sýs do Tvorby vyloženě propagandistické texty nepíše, v její kulturní příloze LUK (později proměněné na časopis Kmen) publikuje spíše menší rozhovory nebo různé statě o svých oblíbených básnících.

V osmdesátých letech literární provoz postupně přebírá Sýsova generace. Její příslušníci získávají klíčové funkce ve Svazu československých spisovatelů a řídí nakladatelství, která vydávají jejich knihy. Zatímco jiní autoři kvůli neochotě podřídit se režimu pracují jako dělníci, žijí v emigraci nebo sedí ve vězení, Sýs a spol. vedou život prominentů. Díky členství ve svazu jezdí na tvůrčí pobyty na zámek v Dobříši a pravidelné vydávání knih jim zajišťuje dobrý příjem. Sýs v té době chrlí někdy i dvě knihy ročně.

V roce 1988 se stává šéfredaktorem zmíněného časopisu Kmen, který se osamostatnil od Tvorby. Pod jeho vedením se titul otevírá mladým novinářům a spisovatelům, kteří do něj vnášejí více života: o hudbě a filmu tu píše Jan Rejžek, vychází povídka od Petra Šabacha nebo reportáž z koncertu Depeche Mode od Pavla Kosatíka, knižní recenze zde píše Josef Chuchma. Otevřenost se ale odehrává v rámci ideologických mantinelů. „V Rusku nastoupil k moci Gorbačov a probíhala perestrojka. Lidé jako Sýs pochopili, že Jakeš a spol. už jsou neudržitelní, že musí i ten časopis nějak otevřít,“ vzpomíná Chuchma, který do Kmene přispíval.

Ve své poezii se Sýs politice vyhýbá a píše „o ženských ňadrech v kupce sena“, zato v Kmeni se pouští do veřejných útoků. V roce 1988 ve stati Vymknuta z kloubů napadá disidentského spisovatele Karla Pecku za to, že v samizdatovém časopise zkritizoval Hrabala a Kunderu. V další části článku pak Sýs útočí na signatáře Charty 77 a literárního historika Františka Kautmana za to, že byl po roce 1948 skalním komunistou a nyní se hlásí k disentu. „Byl to ohavný text, protože ti lidé se nemohli nijak bránit,“ vzpomíná Jan Rejžek, který do časopisu také psal. „Mám dnes trochu trapný pocit, že jsem přispíval k tomu, že ten Kmen tehdy působil normálněji.“ Naopak třeba Ivan Wernisch, který byl za normalizace zakázaným básníkem, na Sýse a spol. vzpomíná vcelku smířlivě. „Chopili se příležitosti, i když to nebylo čisté a za to je nechci omlouvat. Ale přímo proti Sýsovi nemůžu říct nic špatného. Ke mně se choval slušně a jako básník měl prostě talent. Je ale fakt, že po listopadu začal psát tendenčně a vztekle.“

Budoucnost je za rohem

Po pádu železné opony přišla zmíněná generace o výsadní postavení a o čtenáře musela bojovat na trhu, který o básníky spjaté s komunismem nestál. Sýs se od devadesátých let přimkl k obnoveným komunistickým strukturám: za KSČM neúspěšně kandidoval do Senátu, v partajních Haló novinách vedl literární časopis a předsedal Unii českých spisovatelů, což je spolek navazující na předlistopadový komunistický svaz. Kromě toho krátce vydával erotický časopis a psal nejrůznější alternativní výklady historie.

Sýsova poezie se v nových poměrech zásadně mění: místo nezvalovské poetiky začíná psát politicky angažované básně, v nichž kritizuje nové kapitalistické pořádky, Václava Havla a odhaluje údajná spiknutí Západu. „Získal pocit, že najednou je svým způsobem disidentem on. Začal chrlit básně a pamflety, v nichž si vyřizuje účty se všemi a vším, co nenávidí. Básnicky to nemá vůbec žádnou hodnotu,“ kritizuje básníka historik Bílek.

Kde máš to rudý semeno, Karle? (Bítov, 1996)

Sýsovo postavení v nové realitě ilustruje epizoda, k níž došlo v roce 1996 na hradě Bítov. Spisovatelé Jiří Kuběna a Martin Reiner tu uspořádali sjezd básníků, na který pozvali někdejší normalizační bardy, jako byl Sýs, bývalé disidenty z undergroundu typu Ivana Jirouse a básníky, kteří se vrátili z emigrace. Cílem bylo, aby spolu tři proudy poezie vedly diskusi. Komunističtí básníci byli na setkání v menšině a atmosféra vůči nim nebyla nijak přátelská. Když Sýs před publikem četl svoji stať, lidé odcházeli ze sálu. Sýsova přednáška byla podobná jeho žlučovitým básním. „Muži pijí benzin Aral a ženy krvácejí, co děloha stačí. Krámy jsou plné, a i ta babička stará ráda se podívá na prádélko pro kurvy. Kapitalismus je nereformovatelný. Jste spokojeni, ale je to křeč, po které vytryskne rudé semeno revoluce,“ hlásal Sýs znechucenému publiku. Undergroundoví básníci Jirous a Luděk Marks pak před Sýsem v hradní nálevně provedli posměšný striptýz a Sýs už na další ročníky nikdy nepřijel.

Novými spojenci zahořklého umělce se kromě komunistů stávají také čím dál viditelnější postavy ze světa konspiračních webů, jako je publicista Petr Žantovský či bývalá disidentka Lenka Procházková. Soudě podle jeho novějších básní má básník pocit, že jeho doba znovu přichází. „Rozdali jste si karty, / ale nakonec se všecky vrátí do talonu. / Budoucnost je už za rohem,“ píše ve své tři roky staré sbírce Tři vzkazy spáčům. Pokud český prezident Sýsovi podle očekávání udělí sněmovnou navržený metál, dá mu vlastně za pravdu.