Prezident ve Svaté zemi

Mezi dvěma válkami

Palestina se ve dvacátých letech 20. století nacházela ve zvláštním mezidobí. Přečkala sice bouři první světové války, ale blížil se k ní uragán války druhé, který měl rozmetat do té doby poněkud ospalý ráz regionu a proměnit jej v následujících dekádách v hlavní bojiště panarabského a židovského nacionalismu.

První světová válka rozbila osmanskou říši a jedna z jejích částí, historická Palestina, se jako mandátní území dostala pod správu nově vzniklé Společnosti národů. Prakticky zde ale vládl jeden z pověřených členských států SN, Velká Británie. V čele civilní správy stál vysoký komisař, britský maršál Herbert Plumer, jenž se mimochodem s Masarykem také během jeho návštěvy setkal.

Britové museli našlapovat velmi opatrně a snažili se neznepřátelit si ani původní arabské obyvatelstvo, ani zástupce židovského hnutí. Ještě během války, v listopadu 1917, Londýn zveřejnil záměrně nekonkrétní Balfourovu deklaraci. Vyjádřil v ní podporu zřízení „národní domoviny pro Židy“ v Palestině (ne ovšem samostatného státu), aniž by se tím ohrozila občanská i náboženská práva tamních muslimů a křesťanů. Ti se začali rostoucího přílivu židovských přistěhovalců z nejrůznějších koutů Evropy vážně obávat a deklaraci pokládali za dohodu „o nás bez nás“ – cizí velmoc v podstatě slibuje cizincům, že se mohou usadit a žít v jejich zemi.

Podle historika Tomáše Klusoně se britská meziválečná politika v Palestině opírala o dva principy – výrazně omezit židovskou imigraci (což se ale vzhledem k vzestupu nacionalistických a autoritativních režimů v Evropě, často hlásajících otevřený antisemitismus, dařilo jen s velkými obtížemi), zároveň ale podporovat hospodářskou konjunkturu a prosperitu, která ovšem závisela právě na přílivu židovských investic.

Masaryk sice zastihl Palestinu ještě v době relativního klidu a stability, situace se však měla brzy změnit. Napětí mezi arabskou komunitou a rostoucí židovskou imigrací vyvěralo nejprve z drobných každodenních sporů běžného i náboženského soužití, a nakonec v roce 1936 vyústilo v otevřené arabské povstání.

Současník navíc nemůže takřka idylický popis Masarykovy cesty a jeho komentáře číst, aniž by si stále znovu neuvědomoval, že se na obzoru rýsovala katastrofa obrovských rozměrů, o které tehdejší lidé nemohli nic vědět – druhá světová válka a holokaust. Teprve ty se staly pro většinu z těch, kteří je přežili, impulzem k opuštění Evropy, masovému přistěhovalectví, k násilnému střetu s místními arabskými obyvateli, jejich vyhánění a nakonec i založení nového státu před sedmdesáti lety, 14. května 1948.

Prezident Marsden

Masaryk, který Palestinu procestoval neoficiálně, pod jménem T. G. Marsden, vystupoval v několikeré roli. Nebyl to moderní turista, jenž si v důchodovém věku 77 let ve svém cestovatelském deníku „odškrtne“ další exotickou zemi, ale věřící křesťan, který se doslova dotýká míst spjatých s niternou vírou.

Masaryk byl ale také evropský vzdělanec a profesor, jenž se prochází centry tří kultur, křesťanské, židovské a arabské. Přitom právě k této rovině přistupoval zřejmě se zdravou skepsí starého moudrého muže, pro něhož už se brány nových obzorů uzavírají – historik Miloš Pojar v knize T. G. Masaryk a židovství cituje jeho poznámku v dopise premiérovi Antonínu Švehlovi, v níž Masaryk považuje Egypt i Palestinu za „velmi zajímavé, ale únavné proto, že jsou pro mě nové; celé naše učení je založeno na antice, o Egypťanech, Židech a Arabech toho víme málo“. A jak dodává Pojar, podle jiných svědectví návštěva Palestiny na Masaryka vlastně příliš velký dojem neudělala.

Velký dojem zato udělal právě Masaryk. Do Palestiny přijel coby v Evropě známý politický aktivista a oslavovaný bojovník proti antisemitismu. Představitelé židovského osídlení připomínali jeho důležitou roli při tzv. hilsneriádě, která se v roce 1899 rozpoutala v Čechách po zavraždění mladé dívky Anežky Hrůzové. Z vraždy byl obviněn a nakonec za ni i odsouzen židovský mladík Leopold Hilsner. V procesu hrála důležitou roli antisemitská pověra o rituální vraždě, proti níž Masaryk tehdy vehementně vystupoval.

Ba co víc – Masaryk přijížděl jako prezident státu, v němž se Židé, tvořící ani ne dvouprocentní menšinu, těšili všem právům včetně svobody vyznávat své náboženství a formovat vlastní politické organizace. Na československých školách neexistoval jinak v sousedních zemích běžný tzv. numerus clausus, jenž procentně omezoval počet Židů, kteří mohli studovat na univerzitách. Tolerance se republice vyplácela. Do země přijížděli studovat Židé z Maďarska či Polska a někteří z nich si Československo zvolili jako svou vlast; patřil k nim například i muž, který později „řekl ne Brežněvovi“, komunista a lékař František Kriegel. Jak podotýká Pojar, antisemitismus nebyl díky Masarykovi i ministru zahraničí Edvardu Benešovi „trpěn na státní a vládní úrovni“. Existoval, nezmizel z veřejného či mediálního prostoru, ale byl „malý, verbální, snesitelný, jak sami Židé říkali“.

Během návštěvy tak Masaryk prakticky nemohl vystoupit z role prezidenta a ať chtěl či ne, byl přijímán na nejvyšší úrovni. Jeho pověst hodlala nepřímo využít i československá diplomacie k budování a rozšiřování konexí a obchodních vztahů. Z jeruzalémského zastupitelského úřadu, tehdy čerstvě založeného, se brzy stal jeden z nejdůležitějších opěrných bodů československého státu v regionu a z Palestiny později, během druhé světové války, jedna z nejvýznamnějších základen československého exilu na Blízkém východě.

Masaryk zároveň přijížděl jako prezident mladého, demokratického státu podobného tomu, o jehož založení tu Židé také uvažovali. Byl vnímán jako jeho úspěšný tvůrce, který si nové Československo „vymyslel“ a využil příhodných okolností, aby jej vytvořil a vtiskl mu svůj ráz. Pro sionisty to byl lákavý příklad – je to možné!

Sionismus? Možná…

Masarykův blízkovýchodní itinerář byl opravdu nabitý. Nejprve navštívil Egypt, 8. dubna pak přijel do Jeruzaléma. Viděl Staré Město, chrám Božího hrobu, islámskou svatyni Skalní dóm a mešitu al-Aksá, zavítal do baziliky Narození Páně v Betlémě,  přijal pozvání na Hebrejskou univerzitu. Důležitou součástí byla i návštěva Velké synagogy, kde v krátkém projevu vyjádřil naději, že „národ židovský dočká se v Palestině života svobody“. Zavítal také do československé židovské komunity v Jeruzalémě ve čtvrti Mea Šearim.

Jedním z hlavních Masarykových průvodců byl dr. Hugo Bergmann (1883–1975), jenž se narodil v Praze, v roce 1920 odešel do Palestiny a později se stal rektorem Hebrejské univerzity. Snažil se prostřednictvím Masarykovy návštěvy podtrhnout význam československých Židů při osídlování. „Důležitá místa na univerzitě jsou v rukou přistěhovalců československých. Nejdůležitější klinika oční v této zemi, která jest jak pro Židy, tak i pro Araby velikým požehnáním, je založena i řízena Moravanem. Veliký je počet z Čech a z Moravy pocházejících lékařů, inženýrů, umělců, učitelů,“ zdůrazňoval.

T. G. Masaryk a rektor Hebrejské univerzity v Jeruzalémě Hugo Bergmann; ilustrační foto, Autor: [object Object]

Bergmanna a další představitele židovského hnutí přirozeně zajímalo, jaký je Masarykův názor na sionismus a další perspektivy židovského osídlení. Masaryk byl ovšem zřejmě k židovskému projektu spíše zdravě skeptický. Zásadní problém pro rozvoj sionismu viděl v demografickém vývoji: „Židé asi sotva nabudou majority v té zemi. Proti číselné převaze Arabů se asi sotva kdy dá co udělat.“ Tato otázka Masaryka jako sociologa zaujala pravděpodobně nejvíce, neboť se k ní opakovaně vracel a i při jiných příležitostech se podle Bergmanna ptal po přirozené natalitě u arabského a židovského obyvatelstva.

Masaryk se domníval, že Židé v Palestině najdou svůj domov, ovšem nikoli svůj stát, v němž by byli většinovým, státotvorným elementem. Dobře věděl, o čem mluví – koneckonců československý národ byl vytvořen hlavně proto, aby v boji s neúprosnou demografií poněkud uměle spojil Čechy a Slováky proti Němcům. Masaryk také vyzdvihoval spíše ony realistické proudy v sionismu, které upřednostňovaly pozvolný pokrok a přizpůsobení se reálným poměrům, včetně demografické situace arabského a židovského obyvatelstva.

V roce 1927 to pravděpodobně byla jediná možná varianta. Ale již za deset let se pod vlivem rostoucího židovsko-arabského napětí chce Velká Británie svého mandátu v Palestině vzdát a oběma stranám navrhuje kompromisní zřízení dvou oddělených států, palestinského a židovského. Po druhé světové válce se z palestinské otázky stává problém rodící se bipolární politiky – například Moskva zpočátku podporuje snahy Židů o zřízení samostatného státu, neboť se domnívá, že tak získá cenného, prosovětského spojence na Blízkém východě. Britové, oslabení válkou, se chtějí svého závazku, jenž jim odčerpává vojenské kapacity a nemá z jejich pohledu příznivé řešení, co nejdříve zbavit a předávají problém k řešení OSN. Ta na konci listopadu 1947 přichází s rezolucí navrhující rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát s tím, že Jeruzalém nepřipadne ani jedné straně a bude pod mezinárodní kontrolou. Napětí i násilí mezi oběma etniky mezitím roste a Židé se rozhodnou v květnu 1948 samostatný stát jednostranně vyhlásit. Následuje invaze pěti arabských zemí, které se s tím nehodlaly smířit, a roztáčí se spirála první z mnoha arabsko-izraelských válek.

Zásadně se také změnila ona demografická otázka, která Masaryka zajímala. Ovšem nikoli přirozenou cestou. V roce 1931 z více než milionu obyvatel Palestiny tvořili Židé jen 17 procent, arabské obyvatelstvo jasně dominovalo. Těsně před vznikem státu Izrael, v roce 1947, představovali Židé již 32 procent a muslimové 60 procent z celkových necelých dvou milionů obyvatel ještě jednotné Palestiny. Po roce 1948 se poměr dramaticky obrátil – na území nového státu Izrael, poté co bylo několik set tisíc arabských Palestinců vyhnáno či odešlo v důsledku války, se Židé stali většinovým etnikem.

Na příčinách arabského exodu se obě strany konfliktu neshodnou. Izraelci argumentují, že Arabové prostě odešli sami, neboť nechtěli žít v novém židovském státu. Palestinci namítají, že některé židovské vojenské jednotky či instituce vytvořily atmosféru zastrašování a teroru, v níž se oprávněně obávali o svou bezpečnost či životy, a že se to v podstatě rovnalo vyhánění.

Palestinští Arabové se pak jako uprchlíci usazovali na Západním břehu Jordánu, v Pásmu Gazy nebo v sousední Sýrii, Jordánsku a Libanonu.

Masarykův les

Návštěvu Palestiny si Masaryk zařadil do několikaměsíčního volna před prezidentskou volbou, která se měla konat koncem května 1927. V podstatě republiku opustil, aby podle historika Antonína Klimka „zklidnil vnitropolitické napětí“. Nemusel sice dělat předvolební kampaň, ale premiéra Antonína Švehlu stálo hodně námahy, aby pro Masaryka získal potřebnou většinu v parlamentu. Na tato jednání a politické obchody chtěl Masaryk dát politikům čas a klid, z očí veřejnosti však nezmizel. Každý jeho krok v Palestině byl sledován a každému setkání byla přikládána, právem či ne, politická symbolika. Například československé klerikální a antisemitské tiskoviny mu podle Pojara v duchu staré zášti neprávem vyčítaly, že navštívil místa spojená jen s židovskou vírou.

Podle Klusoně byla Masarykova návštěva nejvýznamnější událostí ve vztazích mezi meziválečným Československem a mandátní Palestinou a posílila již beztak mimořádně silný kult Masarykovy osobnosti mezi židovskou populací. A Židé v Palestině na Masaryka nezapomněli. K jeho osmdesátým narozeninám založili v roce 1930 v Galileji Masarykův les s téměř 30 000 stromy. Udělili mu čestné občanství Tel Avivu a pojmenovali po něm tamní ulice i kibuc Kfar Masaryk, založený v roce 1940.

Na dlouhou dobu to byl ovšem poslední československý prezident, který Palestinu, respektive později stát Izrael navštívil.

Autor je historik.