Zní to jako pozdrav z časů, kdy maršál Koněv sbíral medaile. Kolektiv velvyslanců bývalých sovětských republik Ázerbájdžánu, Arménie, Běloruska a Kazachstánu podpořil ruského kolegu a připojil se k dopisu pro české ministerstvo zahraničí. Požadují, aby radnice Prahy 6 nemohla rozhodovat o osudu pomníku zmíněného Ivana Koněva.
Přitom radní Prahy 6 nechtějí udělat nic jiného než vybavit Koněvovu sochu vysvětlující tabulkou. Socha dominuje rezidenční části Dejvic a úvaha, že by občané měli vědět, kdo je onen pán v kabátě s šeříky a kynoucí levicí, není nijak radikální, nebo dokonce skandální.
Dnes se u sochy píše, že Koněv jako velitel Rudé armády zachránil Prahu před zničením. Jenže jeho vojáci přijeli do Prahy až 9. května, kdy byla nacistická armáda na ústupu a ke zničení se nechystala. Navíc Koněv pak velel i brutálnímu potlačení maďarského povstání na podzim 1956, o pět let později se podílel na krizi vyvolané stavbou berlínské zdi a v roce 1968 řídil průzkumnickou činnost před invazí do Československa.
Maršál z Dejvic je tedy průvodcem velmocenské politiky Sovětského svazu včetně krvavých konotací. Ve svobodné společnosti, kde není zvykem před veřejností něco tajit, je zpřesnění informace o muži na významném pomníku naplňováním principů, na nichž je svobodný stát postavený. Druhým principem je respektování pravomoci samosprávy, která o svém území rozhoduje.
Přesto je potřeba uznat, že i ruská stížnost podpořená čtveřicí dalších států má logiku. Jaký má smysl věnovat důležitý veřejný prostor v Praze soše, jejíž význam relativizujeme doplňkovými tabulkami? Větší smysl by proto dávalo ruský protest nejen ignorovat, ale sochu Koněva odstranit úplně. Je slušnost uctít armádu, která pomáhala náš stát osvobodit. Takové uctění se ale děje – v Národním památníku na Vítkově nebo v parku u hlavního nádraží. Není jasné, proč by se tak mělo dít po celé Praze.
