Pásek v rytmu rokenrolu

Proč byli vyznavači rokenrolu režimu trnem v oku?

V roce 1957 se ledy ještě nehýbaly. Stalin byl už čtyři roky po smrti, ale kritika stalinského řízení se ještě nerozběhla. Uplynul teprve rok od potlačení maďarského povstání, u nás byl u moci Antonín Zápotocký, v listopadu vystřídaný Antonínem Novotným. Svět byl rozdělen železnou oponou. Za téhle atmosféry se vše, co přicházelo ze Západu, neslučovalo s komunistickými ideály.

Lze pásky považovat za městskou subkulturu?

Pokud přijmeme tezi, že subkultura je skupina lidí spojená generačně a společným vkusem, pak ano, páskové spolu s dívkami zvanými sajdky subkulturou byli. Ačkoli oni sami se nijak nevymezovali ani nepojmenovávali, za pásky je označil režim.

Co bylo oním pojítkem?

Samozřejmě americká kultura – poslech rokenrolu, tanec a mluva užívající anglicismy. I ve vizáži byli svobodnější: účes na emana, boty na vysoké platformě, tzv. maďary, saka s rameny do flašky, barevné ponožky a košile, ručně malované kravaty, kalhoty do „trubky“ se širokými záložkami. Tyhle věci nebyly v obchodech dostupné, takže pokud někdo neměl příbuzné v zahraničí, šlo o podomácku ušité oblečení.

Jednoduché to nebylo ani s dostupností hudby.

V železné oponě se přece jen skuliny našly. V prvé řadě to bylo rozhlasové vysílání, i když byla snaha je rušit; hudbu vysílaly stanice AFN Munich a Radio Luxembourg, na Moravě se dala naladit vídeňská Autofahrer unterwegs. Hudba se jinak sháněla na černém trhu, šlo o podomácku vyráběné gramofonové desky s nahrávkami. Používaly se vyřazené rentgenové snímky, kdy se vystřihlo kolečko s otvorem a pomocí ryčky napojené na rozhlasový přijímač se do fólie vyryl zvukový záznam. O tzv. rentgeny byl zájem taky třeba u kolotočářů, kteří tuhle muziku hráli na poutích a šířili ji tak dál.

Co se 17. října 1957 v Mánesu stalo?

Oficiálně šlo o rozloučení s branci, což byla samozřejmě záminka, aby byl mejdan povolen. Pořádal jej Bohumil Schlonz, fanda do muziky a hráč na akordeon. Sešlo se kolem 30 lidí, poslouchala se hudba na magnetofonu Dněpr 5, tančilo se. Krátce po začátku tam vtrhli policajti v civilu, všechny nastrkali do antonů a odvezli do Bartolomějské. Vyslýchané průběžně propouštěli, ovšem vytipovali si pět lidí, které ponižovali a bili, aby prozradili, kde mají schované zbraně, ukradená auta… Doufali, že se někdo zlomí a přizná i to, co neudělal. Už během vazby je vozili třeba na nádraží skládat brambory, ve večerních šatech a botách. A nakonec je exemplárně potrestali.

Kolik dostali?

V rozsudku z 31. října stojí, že „svým chováním při tanci vzbudili veřejné pohoršení, tedy dopustili se hrubé neslušnosti, která svědčí o jejich zjevné neúctě vůči společnosti, čímž spáchali trestný čin výtržnictví podle paragrafu 188“. Bohumil Schlonz dostal 20 měsíců nepodmíněně, Jiří Bohuslav 15 měsíců, Marie Benešová 12 měsíců, Věra Bečvařovská 10 – a Lidce Čulíkové přišili ještě příživu, protože neměla razítko v občance, že pracuje, takže dostala 17 měsíců. Rozsudek byl dávno připraven, zmiňovaný paragraf byl ušit na mladé lidi. Na odsouzené se navíc nevztahovala amnestie s nástupem Novotného do prezidentského úřadu.

Bylo jim kolem dvaceti. Co to s nimi udělalo?

Byla tu různá odvolání, některým tresty o něco snížili, ale podstatné je, že je to poznamenalo na celý život; když se ucházeli o práci, měli záznam v trestním rejstříku. Někteří trpěli i stihomamy ze sledování, nervovou cukrovkou, přišel infarkt… Vše se rozmázlo v tisku, slovo rokenrol se stalo synonymem pro kriminální čin. A happy end nenásledoval ani po roce 1989. Bohumilu Schlonzovi byla žádost o soudní rehabilitaci a výmaz z rejstříku zamítnuta. Jak mi kdysi řekl: „Spadli jsme do kol, která nás semlela.“