Nebýt v centru ani na periferii. A hlavně budit zdání normality. (Lidé, kteří prošli nádražím Bubny do koncentračních táborů a většinou tam zemřeli), Autor: [object Object]
Je to už dlouho, ale díky novinám víme, že 16. října 1941 se toho v Praze stalo hodně. Od rána bylo chladno, vláda vzdala hold kolaboračnímu novináři Karlu Lažnovskému, který byl otráven členy demokratického odboje, přestěhovalo se oblíbené technické muzeum, v městských porodnicích se narodilo několik dětí a z nádraží Bubny odjel vlak s cirkusem, který si den předtím užívaly děti na Letné. Zpráva o jedné události ale v dobovém tisku chyběla. Týkala se také Bubnů a dodnes ji bereme jako převratnou, protože z jejích důsledků se město stále úplně nevzpamatovalo. Právě 16. října před sedmdesáti osmi lety byl z Bubnů vypraven první transport s českými Židy. A po něm řada dalších. Většina z nedobrovolných pasažérů se z cesty nastoupené na malém pražském nádraží už nikdy nevrátila.
Za šera
Dnešní Bubny by si náhodný kolemjdoucí se železnou dráhou moc nespojoval. Omšelou budovu obklopují parkoviště a vlaky zastavují až o sto metrů dál u předsunutého peronu, protože nádraží není v dobrém stavu. Nejde si tu ani koupit lístky, všechny vchody do haly jsou zamčené. I když teď Bubny rozhodně nejsou příliš frekventovanou dopravní křižovatkou, v minulosti tomu bylo jinak. Za války odtud odjely vlaky s téměř padesáti tisíci židovskými občany Prahy. Většina z nich skončila v plynových komorách Osvětimi, zpátky se jich vrátil jen zlomek. „Na nádraží jsme přišli ještě za šera, pod dozorem, v pětistupu. Rychle nás naložili a odvezli do Terezína,“ říká Eva Erbenová, jedna z přeživších.
Nevěděli jsme, co bude dál. (Eva Erbenová)
Tenkrát, když v zimě roku 1942 nastupovala do vagonu, jí bylo jedenáct let. „Z Bubnů jsme odjížděli normálními vlaky se sedačkami. Okna byla otevřená,“ vzpomíná. Šlo o promyšlený kalkul: Němci se báli, že kdyby Židy nahnali do vlaků pro přepravu zvířat, mohlo by to v ještě neodvezených obětech i mezi nežidovskými obyvateli Prahy zbytečně budit rozruch. Proto byl v Bubnech vždy přistaven vlak Říšských železnic, aby navenek transporty vypadaly jako běžný vlakový provoz.
Na rozdíl od svých rodičů měla Eva Erbenová štěstí. Otec zahynul v Osvětimi, matka zemřela vyčerpáním při pochodu smrti před koncem války. Ona sama se zachránila náhodou. „Při pochodu smrti nás jednou nahnali do nějaké stodoly. Byla mi zima, a tak jsem si vlezla za krávu, která tam byla ustájená. Hledala jsem teplo, zavrtala jsem se do slámy a usnula tam. Ráno, když jsem se probrala, byli už všichni pryč a beze mě,“ vypráví.
Je bezpodmínečně nezbytné dostavit se včas. (Vstupní hala nádraží Bubny s fotografiemi obětí), Autor: [object Object]
Intuitivně pokračovala po nedalekých vlakových kolejích, až došla do obce Postřekov u Domažlic. Tam si jí všimla selka, která zrovna prala prádlo. „Vzala mě k sobě a její rodina mě několik týdnů do konce války skrývala,“ říká Erbenová. Po válce se Erbenová odstěhovala do Izraele, kde zkusila začít nový život. A povedlo se jí to. Do Bubnů se vrátila minulý týden na veřejnou debatu, kterou v těchto prostorách pořádal Český rozhlas. Diskuse se mimořádně odehrála v jinak zamčené nádražní hale a jejím smyslem bylo připomenout právě první transport z Bubnů a zamyslet se, jak s historickou pamětí pracovat.
Vlak z křídy
Rozhodnutí, že židovské transporty budou odjíždět z nádraží Bubny, které je kousek od Vltavy v pražských Holešovicích, padlo krátce po nástupu nového říšského protektora Reinharda Heydricha. Jeden z hlavních autorů takzvaného konečného řešení židovské otázky přiletěl do Prahy na konci září 1941 a s ním postupně přišlo osm tisíc dalších nacistických úředníků a představitelů bezpečnostních složek Říše. Heydrich pro ně potřeboval najít ubytování, což transporty urychlilo.
Bezprostředně po svém nástupu dal Heydrich rozkaz vytipovat vhodnou lokalitu, kde budou Židé shromažďováni a nakládáni do vlaků. Do jejich bytů – v prvních transportech šli cíleně bohatší Židé z velkých bytů – se pak stěhovali Němci. Kdo přesně přišel s nápadem na Bubny, není dodnes jasné, respektive v archivech se to zatím nepodařilo dohledat.
Bubny každopádně od začátku splňovaly zadání nebýt přímo v centru, tedy na očích. Ale nebýt od něj ani příliš vzdálené. Hodně pražských Židů bydlelo na Žižkově, Starém Městě nebo Holešovicích, odkud to na ně nebylo daleko. Pár set metrů od nich byl navíc volný prostor, kam šlo Židy před cestou na několik dní internovat. Šlo o jednopatrovou dřevěnou halu Radiotrhu, která původně vznikla, aby se tu před válkou na vzorkových zemských výstavách předváděly nejnovější výdobytky moderní techniky.
Heydrichovi podřízení našli pro halu úplně jiné, nečekané využití. Naráz se sem vešlo tisíc lidí, tedy přesně tolik, kolik jich bylo určeno do každého vlaku. Někteří pamětníci, s nimiž Respekt mluvil, vzpomínají, že když přišli do budovy Radiotrhu, byli na zemi křídou namalované vagony. „Přesně na jejich místě jsme si museli lehnout a vyčkat dalších pokynů,“ vzpomíná například Dita Krausová. Další si pamatují jen tmavou betonovou podlahu.
Už nikdy nezmizet do nenávratna. (Setkání pamětníků a Pražanů při každoroční akci Bubnování pro Bubny. Letos byla u nádraží symbolicky pojmenovaná příchozí cesta po zachránci židovských dětí Nicolasi Wintonovi), Autor: [object Object]
„Leželi jsme na studené zemi, v ohromném sále. Další se tlačili vedle nás, venku bylo málo záchodů, vybavuji si strašný zápach z několika latrín, z nichž to vytékalo ven,“ říká Eva Erbenová. „Lidé brečeli, vzdychali, kašlali, ve vzduchu byla cítit úzkost. Den předtím jsme všichni spali doma ve své posteli, měli své soukromí. Najednou jsme ho byli zbaveni a nevěděli, co bude dál.“
A město mlčí
K postupnému vylučování Židů ze společnosti došlo v Čechách a na Moravě ještě před německou okupací. Z některých profesních spolků, jako byla lékařská nebo advokátní komora, byli po Mnichovu na žádost českých členů vylučováni kolegové židovského původu. Po okupaci vše nabralo obrátky. Židé zaměstnaní ve státní službě byli vyhazováni z práce, byli zbaveni práva na soukromé vlastnictví, nesměli do kaváren a restaurací ani na další veřejná místa.
Zásadní změna, jíž vrcholil postupný útlak, přišla od září 1941. Všichni Židé si pod trestem pokuty nebo šestiměsíčního žaláře museli našít na oděv žlutou hvězdu, čímž se stali rozpoznatelnými a kontakt s nimi mohl každému přinést přísný trest. Zeď mezi nimi a okolní populací byla hotova. Měsíc nato vyjely z Bubnů první transporty. Prvních pět mířilo do ghetta v polské Lodži, protože přeměna Terezína v koncentrační tábor ještě nebyla úplně hotová.
Z úplně první odvezené tisícovky židovských mužů, žen a dětí jich přežilo dvacet čtyři. Vyhnout se deportaci v podstatě nebylo možné. V Protektorátu Čechy a Morava připadalo na jednoho německého vojáka 790 lidí, oproti 3500 v Norsku nebo 5500 v Nizozemsku. Židé tu byli pod velkým dozorem, a navíc v přehledné a prostupné české krajině neměli kam uniknout a schovat se.
Seznamy k deportaci sestavovaly na základě nařízení německé správy židovské obce. „Je bezpodmínečně nezbytné dostavit se na shromaždiště včas,“ stálo v povolávacím dokumentu do transportu, který dostali rodiče Evy Erbenové a s nimi i všichni další. Většinou ho převzali s týdenním předstihem, každý dospělý si mohl vzít sebou padesát kil. Šperky a další cennosti museli odevzdat nejpozději v Radiotrhu do rukou Němců.
„Maminka mě oblékla do všeho dvakrát. Měla jsem dvě košilky, dvě blůzky, abychom toho pobrali co nejvíc,“ popisuje Erbenová. V roce 1941 doprovázely zástup lidí kráčejících z Radiotrhu k vlaku v Bubnech posílené oddíly německé stráže SS i českých četníků. Když Němci zjistili, že z průvodů nikdo neutíkal a Pražané na ně nijak nereagovali, nebouřili se proti nim ani nedávali najevo mizejícím spoluobčanům solidaritu, chodilo s těmi pozdějšími vždy už jen několik ozbrojených členů SS.
Varovat
Pohnuté osudy provázely nádraží Bubny i po válce. Vlakové soupravy, které původně odvážely Židy, byly znovu využity při divokém odsunu českých Němců. Shromažďováni tentokrát nebyli na Radiotrhu, ale v nedalekém kinu Oko. V padesátých letech byl pak v Bubnech vybudován protiatomový kryt, který měl sloužit pro vysoké představitele komunistické nomenklatury. Místo, odkud odjížděly tisíce lidí na smrt, teď mělo zachránit třicet vyvolených pohlavárů v případě jaderné krize.
O ničem z toho se dlouho nemluvilo. Před pět lety se ale začaly věci měnit. Dokumentarista Pavel Štingl, sochař Jaroslav Róna a herec Tomáš Töpfer založili neziskovou společnost Památník šoa Praha, která si dala cíl proměnit Bubny v nové místo zdejší historické paměti. První viditelná změna přišla v roce 2015, kdy byl vedle budovy nádraží vztyčen pomník sochaře Aleše Veselého nazvaný Brána nenávratna. Jde o k nebi obrácené kolejiště, které má evokovat cestu Židů do plynových komor Osvětimi a dalších koncentráků. V témže roce se zároveň poprvé v areálu nádraží uskutečnil happening k výročí prvního transportu z Prahy – festival Bubnování pro Bubny.
Návrh budoucího památníku.
Od té doby se vždy v den prvního transportu akce opakuje. Při happeningu se sejdou Pražané, aktivisté i zahraniční diplomaté, letos tu byl například rakouský, německý a izraelský velvyslanec. Všichni bubnují na bubny, aby „probudili“ v lidech zájem místo proměnit. „Češi se neradi zabývají nepříjemnými tématy, mají rádi pohodu. My chceme dávat věci do souvislostí, ukazovat nejen, že se něco stalo, ale varovat, že se to může opakovat. A tím přispět ke snížení té hrozby,“ říká Róna.
Motorem proměny nádraží je dnes především Pavel Štingl. Dlouhodobě jedná s úředníky, shání u nich peníze, aby mohl s přáteli Bubny přestavět na muzeum. „Chceme tu vyprávět velké příběhy, které procházely nádražím. A ukazovat, jak došlo k rozpadu identity města,“ říká Štingl, jehož rodina byla temnými dějinami také dotčena. Štinglova matka přes Bubny za války prošla a podobně jako Eva Erbenová přežila.
Při jednání s úředníky Štingl často narážel na zdlouhavou byrokracii, nakonec se ale prospěšné společnosti, kterou zastupuje, podařilo dostat od Správy železniční dopravní cesty nádraží na padesát let do nájmu (dráhy už nepočítají s tím, že by tu dál bylo funkční nádraží). Letos do financování vstoupilo hlavní město Praha, které se ústy své primátorky Adriany Krnáčové zavázalo přestavbu nádraží na památník zaplatit.
„Počítáme na to s částkou přibližně kolem šedesáti pěti milionů korun. Byla by šílená ostuda to nedat,“ říká Krnáčová. Expozice, interiéry a zázemí pro vzdělávání by měly stát dalších asi padesát pět milionů korun, na které je na ministerstvu kultury vypracován investiční záměr. Na stavbu již bylo vydáno stavební povolení. Nádraží by se mělo přejmenovat na Památník ticha.
Vyprávět velké příběhy. (Současná podoba prostranství před nádražím Bubny s Bránou nenávratna), Autor: [object Object]
„Chceme tu dělat debaty, upozorňovat na novodobé paralely jevů, které byly příčinou toho, co se zde odehrálo,“ plánuje Štingl. Ve vstupním prostoru má být vysoká zeď s padesáti tisíci zkamenělými knihami, jež mají připomínat promarněné životy lidí, kteří Bubny prošli. Má na ně dopadat lomené světlo a evokovat tak v odrazech stínů různost lidí. „Počítáme i s proměnou okolního prostoru. Protiatomový kryt by mohl být využit jako galerie, kde by se připomínaly hrůzy válek a nepoučitelnost lidstva,“ říká Štingl. Památník ticha by měl na nádraží vzniknout do tří let.
