Česko si po výročí Charty 77 připomnělo i výročí tzv. anticharty a ve veřejném prostoru zůstala viset jedna ryze akademická, ale zajímavá otázka: bylo vůbec z pohledu tehdejšího režimu rozumné rozjet tak mohutnou zastrašovací kampaň proti signatářům Charty? Nebylo by lepší ji prostě ignorovat? Podobné uvažování vychází ze znalosti moderních pravidel public relations. Podle jejich fungování víme, že často bývá lepší nepříjemné zprávy nerozviřovat, nereagovat na ně, nedělat jim publicitu.
Pochybnosti o smyslu anticharty posílil i dokument České televize odvysílaný minulý týden. Jeden z hlavních ideologů normalizace Jan Fojtík prohlásil, že on osobně s kampaní nesouhlasil, protože byl přesvědčený, že chartistům pomůže. „To muselo vyvolat pouze zájem o ten text,“ prohlásil Fojtík o antichartě. Jak to tedy bylo?
Charta 89
V jednom oblíbeném starém vtipu se sejdou Čech a Jugoslávec a začnou debatovat o odboji za druhé světové války. Jugoslávec vykládá, jak se ve své zemi snažili usilovně bojovat s Němci, sháněli si zbraně a stříleli po okupačních vojácích, kde mohli. „Dělali jste to taky tak?“ ptá se nakonec českého partnera. „My? Ne,“ odpovídá Čech. „U nás to bylo zakázané.“
Když vznikla na začátku ledna 1977 Charta, nebylo z pohledu běžného občana Československa jasné, jestli je „zakázaná“, nebo „povolená“. V komunismu žádné podobně široce pojaté petice předtím nevznikaly, navíc právní povědomí lidí bylo omezeno přesvědčením, že nic se nesmí. Jenže text Charty mohl snadno vzbudit pochybnosti. Nebyl napsán jako výzva ke změně režimu. Naopak budí dojem vstřícnosti a opatrnosti. Dovolává se dodržování platných zákonů a mezinárodních závazků, takže čtenář mohl propadnout pocitu, že text nabízí přijatelnou možnost dát najevo nespokojenost s politikou, občansky se angažovat a současně se nestát „nepřítelem“.
Reakce režimu byla tedy velmi důležitá. Pokud by komunisté Chartu 77 ve snaze nedělat jí reklamu ignorovali, pro aktivnější část veřejnosti by to byla zpráva, že podepisovat podobné kritické výzvy se smí. Jde o pouhou spekulaci, je ale pravděpodobné, že při usilovnějším rozšiřování textu by jej postupně podepsalo výrazně víc lidí než řádově stovky, jak tomu bylo v prvních letech Charty. Pro srovnání nemáme nic lepšího než petici Několik vět: vznikla na jaře 1989 a komunistický režim už na ni srovnatelným způsobem jako na Chartu nezareagoval. I proto ji podepsalo během několika měsíců čtyřicet tisíc lidí. Návazně pak vynikl i význam samotné Charty, která sice posbírala za třináct let dvacetkrát méně podpisů, inspirovala ovšem další občanské aktivity včetně iniciátorů Několika vět, zformovala opozici a pomohla jí k převzetí moci.
Je to zakázané
Ostatně sama reakce Husákova normalizačního režimu ukazuje, jak moc se komunisti Charty a reakce lidí na ni báli. Ukazuje, jak křehce se zatuhlý režim cítil a jak daleko měl k sebevědomí, které by ignorování Charty 77 vyžadovalo.
První polovinu sedmdesátých let byly kritické zbytky československé společnosti rozdrobené, zatažené do sebe. Pozdější osobnosti Charty se často ani vzájemně neznaly, přestože některé bydlely pár ulic od sebe. Jedinou známkou odvahy v normalizovaném státě byl protest proti volbám v roce 1971 – režim za něj organizátory „odměnil“ několikaletými kriminály, a potom už jen solitérský dopis Václava Havla generálnímu tajemníkovi Husákovi.
Komunisty proto šokovalo zjištění, že se z ničeho nic dokázali jejich kritici seznámit, sejít a domluvit na znění Charty. Vnímali je jako skutečné nepřátele zřízení, a v intencích tehdejšího chování režimu tudíž bylo nemyslitelné na tento akt „nepřátelství“ nereagovat. Předtím sledovali a trestali podstatně menší známky nesouhlasu s oficiální ideologií, a jen pár měsíců před Chartou poslali do kriminálu lidi za pouhé vytváření společenství s cílem scházet se a provozovat nezávislou hudbu či jiné, zcela nepolitické umění.
Zastrašující kampaň proti Chartě vedená s cílem dát veřejnosti najevo, že „tohle je u nás zakázané“, byla tedy zcela v logice doby. Ostatně shromáždění herců, nactiutrhačné články v novinách, vyhazování z práce a kriminály, vše proti nepatrnému počtu chartistů mělo kýžený efekt. Češi se měli bát a také se báli.
