„Slušný člověk“ Abú Daúd

Dosud nezveřejněné dokumenty z pražského Archivu bezpečnostních složek ukazují, že Abú Daúd, který útoku velel, pravidelně navštěvoval Československo. Umožňují nám tak poprvé přezkoumat vztah ČSSR k tomuto muži. Vyplývá z nich, že československé úřady o kontakty s teroristou nestály, nebezpečného Palestince se bály a nejspíš přesně nechápaly, proč do země jezdí. Zároveň však jeho četné návštěvy dlouho tolerovaly a proti strůjci mnichovského masakru razantně nezasáhly.

Zneklidněná StB

Na jaře 1977, kdy uběhlo od dramatu na mnichovské olympiádě necelých pět let, se v pražském hotelu Intercontinental konalo zasedání Mezinárodního olympijského výboru (MOV). Zatímco členové výboru rokovali, v hotelu se ubytoval, jak prozrazují zmíněné dokumenty, čtyřicetiletý nezvykle vysoký muž se silnými brýlemi na očích – Abú Daúd. Do Československa přicestoval na diplomatický pas a pod falešným jménem. Bylo jen souhrou náhod, že se velitel teroristické skupiny Černé září ocitl na stejném místě jako delegáti národních olympijských výborů? Nebo měl terorista v úmyslu zaútočit i na MOV?

Ani dnes nemáme jednoznačnou odpověď. Víme však, že tato nebezpečná kombinace hotelových hostů v Intercontinentalu československou Státní bezpečnost (StB) mimořádně znepokojila. V následujících měsících StB aktivizovala svoji síť informátorů, kterou většinou tvořili arabští diplomati a studenti žijící v Československu, a dala si za úkol získat několik nových donašečů z prostředí Kanceláře Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Jakékoli Daúdovy další návštěvy se měly okamžitě hlásit ministrovi vnitra, zahraniční rozvědce a „pánovi P“ – tedy poradci KGB přidělenému na ministerstvo vnitra. Velitele mnichovského masakru chtělo mít Československo pod kontrolou.

Východní blok včetně ČSSR byl od začátku sedmdesátých let znám blízkým vztahem s OOP, kterou považoval za národně osvobozenecké hnutí. Tato zastřešující organizace, již roku 1964 založila Liga arabských států, sdružovala několik palestinských politických a ozbrojených skupin bojujících za osvobození území Palestiny a vytvoření palestinského státu. Roku 1976 vznikla v Praze takzvaná Kancelář OOP, která zájmy organizace zastupovala.

Způsoby boje palestinských frakcí se často lišily: zatímco některé využívaly klasické partizánské a gerilové metody, jiné se uchylovaly k terorismu. Fatah vedený Jásirem Arafatem terorismus veřejně odsuzoval. Ovšem jak ukazuje příběh, ve kterém Abú Daúd sehrál jednu z hlavních rolí, i Fatah v některých obdobích tajně dával terorismu zelenou.

Události na Blízkém východě totiž zahnaly Arafata do kouta. V druhé polovině šedesátých let si OOP na jordánské půdě vybudovala jakýsi stát ve státě – vznikly tu výcvikové tábory palestinských bojovníků, uprchlická střediska i školy a nemocnice. Ozbrojení palestinští bojovníci se po Jordánsku pohybovali zcela volně a útočili z Jordánska na Izrael. V září 1970 s nimi jordánský král Husajn ztratil trpělivost, část Arafatových bojovníků zemřela v boji a ostatní museli Jordánsko opustit. Právě tyto události vešly do dějin jako „Černé září“.

Arafat tak přišel o svoji základnu a postavení Fatahu dále oslabovalo – viditelnější a populárnější byly náhle jiné frakce OOP, ty, které prováděly teroristické operace. Část přívrženců Fatahu zareagovala založením amorfní teroristické skupiny Černé září, inspirované událostmi v Jordánsku. Arafat k tomu měl dát tichý souhlas. V letech 1971–1973 se pod touto značkou odehrály desítky útoků: atentát na jordánskeho premiéra, únosy letadel, vraždy diplomatů, zasílání dopisních bomb. Vražedný útok na olympiádu v Mnichově byl vrcholem těchto akcí.

Jeho velitel Abú Daúd se narodil roku 1937 v Jeruzalémě jako Muhammad Daúd Óda. Zkusil kariéru středoškolského učitele a také právníka, aby se nakonec dal zlákat do boje za osvobození Palestiny. Stal se důležitou součástí bezpečnostního aparátu OOP a velel tisícům bojovníků Fatahu, kteří útočili na Izrael z Jordánska a později z území Libanonu. Jakoukoli spoluvinu na mnichovském masakru, který nakonec – po zpackané akci německých bezpečnostních sil – nepřežil nikdo z 11 unesených izraelských sportovců, Daúd dlouho popíral, ale v roce 1999 se přiznal novináři týdeníku Focus Thomasi Scheuerovi, že operaci plánoval a řídil. „Měl jsem na starosti celou logistiku. Připravoval jsem bojovníky. Přezkoumal jsem lokality v olympijské vesnici a velel jsem komandu. Ano, dopravil jsem zbraně z Frankfurtu do Mnichova,“ řekl.

Ani když se v srpnu 1978 podruhé objevil v Praze, neuměla si StB vysvětlit účel jeho návštěvy: přišel jako představitel Fatahu, nebo je tu sám za sebe? Jak prozrazují archivy, žádné z tehdejších center moci v Československu nemělo o jeho nečekaných a záhadných návštěvách Prahy více informací a netoužilo se s ním setkat. Nestáli o to ostatně ani mnozí v Praze působící Palestinci, kteří jej zřejmě pokládali za zrádce. Během předchozího zatčení v Jordánsku totiž Daúd pod nátlakem veřejně potvrdil propojení mezi teroristickou organizací Černé září a Fatahem. A to byl problém, Fatah se od terorismu veřejně distancoval.

Snídaně v hotelu Intercontinental

Přesto Daúd do Československa z nějakého důvodu jezdil. V srpnu 1979, když se v Praze konalo tajné setkání teroristické smetánky sedmdesátých let, ho viděli na snídani a kávičce s nejobávanějším teroristou oněch časů Carlosem alias Šakalem. Daúd se v Praze sešel také se svými komplici z Mnichova. Během většiny svých návštěv se pohyboval ve společnosti palestinských, iráckých, syrských a libyjských diplomatů, vojenských přidělenců a zástupců zpravodajských služeb. Vídali ho též s arabskými studenty a s blízkovýchodními obchodníky se zbraněmi, kteří byli v Praze častými „hosty“.

Carlos Šakal před pražským kinem Kotva, 1979. Dosud nepublikovaná fotografie ukazuje, že i estébáci měli možná jistý smysl pro humor.

O účelu těchto setkání dnes můžeme jen spekulovat. Archivní záznamy jsou neúplné a o vztahu palestinských skupin s československou zahraniční rozvědkou, která zvažovala použití teroristických metod, toho stále nevíme dost. Je možné, že velitel mnichovského útoku plánoval během pobytu v Československu další teroristické operace? Mohla být Praha třeba zastávkou na trase převozu zbraní z Blízkého východu do západní Evropy? Daúd se v tomto podnikání vyznal jako málokdo. Nebo jej do Prahy vyslala OOP, aby tu dohlížel na aktivity menších teroristických organizací včetně skupiny Carlose Šakala?

Není však vyloučeno ani to, že Daúda do Prahy přilákala „turistika“. Pokud se tu zrovna nesetkával se svojí milenkou z NDR, využíval návštěvu Prahy k navazování krátkodobých vztahů. Podle zpráv StB se „velmi rád obklopuje ženami pochybné pověsti jednak přímo z hotelu, nebo si některé vodí zvenčí“. Tajná policie se snažila tuto jeho slabost využít ve svůj prospěch a Daúdovy známosti podrobně prověřovala, aby z nich mohla vyrobit informátorky. Jestli se některá z nich skutečně stala Matou Hari ve službách StB, není známo.

Na rozdíl od Fatahu a jiných seskupení, které byly součástí OOP, přitom měla skupina Černé září v Československu nálepku extremistické teroristické organizace. I pro estébáky byl tedy Daúd teroristou. Proč jej pak ale nezatkli? Jistě proto, že zuřila studená válka a spolupráce mezi znepřátelenými tábory se nenosila. Většina zemí východního bloku také nebyla členy Interpolu, takže západní zatykače na jejich území neplatily.

Důvodů však bylo víc a některé jsou překvapivé. V sedmdesátých letech představoval terorismus nový fenomén a státy na východ i západ od železné opony ho vnímaly jako něco krátkodobého, co se zkrátka musí nějak přečkat. Zároveň jim zkušenost ukázala, že se zatýkání teroristů nevyplatí. Mnohá zatčení totiž vyvolala nežádoucí reakce, protesty bohatých arabských zemí, které vyhrožovaly přerušením ekonomických vztahů, únosy letadel prováděné kolegy zatčených teroristů nebo útoky na občany a podobně.

Evropské státy nebyly většinou ochotné něco takového riskovat – a to ani ty demokratické. Když necelé dva měsíce po útoku na izraelské sportovce unesli jiní teroristé západoněmecké letadlo a jejich jediným požadavkem bylo propuštění vězněných atentátníků z Mnichova, západní Německo jim okamžitě vyhovělo a tři zatčené teroristy pustilo na svobodu. Francouzi zase roku 1977 zadrželi přímo Abú Daúda, o několik týdnů později jej však propustili, ačkoli Spolková republika Německo a Izrael žádaly jeho vydání.

Už se nevracej

Začátkem listopadu 1982, během Daúdovy osmé zaznamenané návštěvy Prahy, se československé bezpečnostní složky rozhodly zakročit. StB poslala teroristovi vzkaz, aby urychleně opustil zemi, a když nereagoval, zadrželi ho přímo v hotelu Intercontinental. Během čtyřhodinového výslechu se tajné policii svěřil, že se mu v zemích socialistického tábora líbí a že se v Praze cítí bezpečně. Zároveň jim vysvětlil, že nemá smysl nutit ho k útěku, když se může kdykoli vrátit pod novou identitou. StB se však nedala zastrašit a nařídila mu domácí vězení v hotelu s tím, že má hned druhý den opustit zemi.

Abú Daúd – vpravo – na Staroměstském náměstí, 24. května 1982.

Daúd zuřil. Podle informací od zaměstnance hotelu, který donášel na hosty, Palestinec „nadával na poměry, které u nás vládnou. Začíná věřit tomu, že u nás existuje policejní perzekuce,“ stojí ve zprávě StB z listopadu 1982. Druhého dne ráno se uražený terorista sbalil a, pokud víme, do Československa se už nevrátil.

Abú Daúd v Pařížské ulici, 9. listopadu 1982, méně než 24 hodin před tím, než musel opustit zemi.

Postoj východního bloku vůči Daúdovi však nebyl jednotný. Až do roku 1989 měl otevřené dveře ve východním Německu, kde často pobýval v malé vile na břehu Zeuthenského jezera. Příležitostně se tu setkával s důstojníky německé státní bezpečnosti Stasi a poskytoval jim nejčerstvější „pikošky“ z mezinárodní teroristické scény.

Tento azyl se Daúdovi zřejmě hodil, neboť po něm celé roky šli agenti Mossadu, kteří v rámci operace Boží hněv vraždili představitele OOP a Černého září. I tahle zápletka má však překvapivé rozuzlení – po pádu železné opony si mohl strůjce mnichovského masakru dočasně oddychnout. V rámci izraelsko-palestinských mírových dohod z Osla se obě strany zavázaly, že nebudou stíhat zločiny spáchané v minulosti, a Daúd se pak usídlil ve městě Ramalláh na okupovaných palestinských územích. Díky VIP průkazu, který mu vystavil Izrael, se jako funkcionář Fatahu mohl pohybovat mezi autonomními palestinskými územími na Západním břehu a Gazou.

Klid však trval jen do roku 1999, kdy se Daúd ve svých pamětech a zmíněném interview k účasti na útoku v Mnichově přiznal. Následoval nový německý zatykač, který Izrael nemohl ignorovat. Zároveň ale nechtěl Daúda vydat, aby neohrozil mírové rozhovory s Palestinci. Místo zatčení tedy zvolil podobnou taktiku jako kdysi Československo, a když se terorista vracel z dovolené, nepovolil mu vstup do Izraele.

Ačkoli se podle záznamu StB Daúd považoval za „slušného člověka“, svět se mu o tom nepodařilo přesvědčit. Opět se tak stal vyhnancem, který čekal na návrat „domů“ v sousední Sýrii. Tam také v roce 2010 jako třiasedmdesátiletý zemřel na selhání ledvin.

Příběh velitele mnichovského masakru ukazuje, jak komplexní a proměnlivé byly kontakty mezi vládami a teroristickými skupinami. Zároveň nás nutí přehodnotit některé teorie z dob studené války – například tu, že východní blok jednotně podporoval mezinárodní terorismus. Díky dokumentům ukrytým ve více východoevropských archivech dnes víme, že přístup socialistických států ke skupinám, které používaly násilí k dosažení politických cílů, byl různorodý a že o en bloc podpoře nemůžeme mluvit. Pátrání tím však nekončí, stále není jasné třeba to, jakou roli v osudech Abú Daúda hrála Moskva – příslušné ruské archivy zůstávají pro výzkumníky zavřené.

Autorka je doktorandka na britské University of Warwick, věnuje se studiu teroristických organizací a zpravodajských služeb. Nové informace v článku pocházejí z jejího čtyřletého výzkumu v archivech ve střední Evropě, Británii a USA, jehož výsledky začíná letos publikovat.