Diktátorská partie

Dunkerk každopádně uzavřel jednu část šachové partie, kterou zahájil Adolf Hitler nástupem k moci v roce 1933 a jejímiž dalšími milníky byly mnichovská konference v září 1938, pakt o neútočení, uzavřený mezi Německem a Sovětským svazem, od jehož uzavření uplyne 24. srpna 78 let, následující napadení Polska a zahájení druhé světové války. Část, jež ukazuje hry meziválečné politiky: alibistické ustupování západních demokracií Hitlerovi a zároveň symbolické „setkání“ dvou diktatur, kdy se hluboká ideologická nenávist a touha zničit protivníka prolínala s taktickými kalkulacemi.

Evakuace britských jednotek obklíčených u Dunkerku podle malíře Charlese Cundalla. Nechal je Hitler uniknout v rámci strategických her?, Autor: [object Object]

V mnoha ohledech byly tyto tyranie takřka nerozlišitelné: mocenský monopol jedné politické strany, brutalita politické policie a represe odpůrců, propaganda a válka jako předpoklad expanze světonázoru. Hitler však hodlal dobývat území, rozšiřovat své panství a „sedět na válečném oři“. Stalin se chtěl soustředit na budování armády i průmyslu, na obranu a obnovu ruského impéria. Zároveň chtěl využít celoevropskou válku jako katalyzátor nespojenosti, jenž dá do pohybu masy – a pak přijde Rudá armáda a zavede svůj společenský řád. Hitlerův a Stalinův cíl byl společný: rozrušit stávající geopolitický i společenský řád. Ale nevylučoval, že se zároveň vnímali jako nepřátelé na život a na smrt.

Nebudeme tahat kaštany

Německý vůdce se nikdy netajil s tím, že chce obnovit slávu německého impéria; a měl v tom podporu velké části Němců i armády. Složitě udržovaný versailleský mírový systém se tak pod hitlerovským tlakem začal otřásat v základech. Na opačné straně šachovnice stáli jeho garanti a vítězové první světové války, Velká Británie a Francie. Byl tu však ještě třetí hráč, jenž zpočátku neměl důvody připojit se ani k jedné ze stran – Sovětský svaz. Brutalita, s níž si Hitler vyřídil účty s německými komunisty i sociálními demokraty, však Stalina donutila přeskupit priority a Hitlera označit za nebezpečí číslo 1. Od poloviny třicátých let změnil směr zahraniční politiky, zmírnil tón antizápadní propagandy a Moskvou řízená síť evropských komunistických stran svolila ke „sňatkům z rozumu“ se sociální demokracií.

Po krátkém období poloviny třicátých let se nicméně cesty Moskvy, Paříže i Londýna rozešly. Společná fronta a kolektivní bezpečnost pro vzájemnou nedůvěru a nedostatek spolupráce nedokázaly fašismus zadržet. Heslem dne se stal appeasement, snaha Hitlerovi ustupovat a usmiřovat si jej. Jeho vyvrcholením byla mnichovská konference, na niž ale Stalin pozván nebyl a musel to brát jako urážku. Každopádně jej to utvrdilo, že se Západ s Hitlerem umí domluvit na úkor třetích zemí. Když to šlo nad mapou Československa, proč by to nemohlo jít nad mapou Sovětského svazu? Zakořeněná obava sovětských vůdců, že se proti nim „západní imperialisté“ spiknou, ožila. Ve slavném projevu z 10. března 1939 Stalin prohlásil, že „začala druhá (světová) imperialistická válka“ a že „nedovolíme válečným štváčům, aby do konfliktu zatáhli SSSR. (…) Nebudeme za nikoho tahat kaštany z ohně.“

Appeasement ovšem dostal záhy smrtelnou ránu, když Hitler 15. března 1939 obsadil zbytek Čech a Moravy a Londýn s Francií se ocitly v pasti vlastních iluzí. Jeho další možné oběti, Polsku, musel přední usmiřovač, britský premiér Neville Chamberlain, 31. března 1939 slíbit „všechnu pomoc, která je v britských silách“. Hypotetická německo-britská aliance proti SSSR prozatím padla – a to podle historika Karla Durmana Stalina načas uklidnilo.

Ze SSSR se navíc stala „žádaná nevěsta“, která si mohla vybírat. Moskva i Berlín začaly bedlivě analyzovat své kroky. A jeden byl více než výmluvný. Stalin odvolal 3. května 1939 jednoho z mála zastánců kolektivní bezpečnosti a sbližování s Británií a Francií, ministra zahraničí Maxima Litvinova, a nahradil ho svým nejbližším spolupracovníkem Vjačeslavem Molotovem. To byl nejen vstřícný signál Hitlerovi a jeho antisemitskému režimu (Litvinov byl židovského původu), ale také znamení, že Stalin přebírá řízení zahraniční politiky i na každodenní bázi.

Na cestě k paktu

Po britských garancích Polsku musel přehodnotit pozici i Hitler. Neztrácel však ze zřetele hlavní cíl – ne se se Sovětským svazem přátelit, ale zničit ho a obsadit jeho západní části: „Pokud je Západ příliš hloupý a slepý, aby to pochopil, pak se budu muset domluvit s Ruskem, udeřit na Západě, a po jeho porážce obrátit síly proti Sovětskému svazu.“

Hitlera nicméně tlačil čas a pro plánovanou invazi do Polska potřeboval krytí: 21. srpna zaslal Stalinovi dopis, v němž mu odhalil své plány a vyjádřil žádost uzavřít pakt o neútočení. Stalin odpověděl obratem a 23. srpna byl již německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop v Moskvě. Dohoda byla uzavřena rychle, přestože Stalin využil Hitlerovu časovou tíseň a položil na stůl i tajný dodatek, v němž východní Polsko, Pobaltí (kromě Litvy) a Finsko měly připadnout do sovětské „sféry vlivu“. V překladu: Moskva si s nimi bude moci dělat, co chce. Ribbentrop ale dostal pro Stalina bianko šek, pokud pakt vstoupí v platnost okamžitě – ostatně nové hranice Hitler považoval za „dočasné“.

Ve stejnou dobu paradoxně „bohatá nevěsta“ přijala nápadníky z Londýna i Paříže a podle některých indicií byla ochotna se domluvit spíše s nimi. Byli ale váhaví a neslíbili tolik. Pakt s Německem tak mohl být i výsledkem pocitu nedocenění a izolace ze strany Západu než vzájemné náklonnosti totalitních entit. Jednání se totiž protahovala, což si Stalin vykládal jako západní snahu hrát o čas a sjednat si na úkor Moskvy jakýsi Mnichov 2.0.

Stalin byl po podpisu spokojen, Hitler nakonec méně. Chtěl rozpoutat válku, ale nasměrování na Západ mu nevyhovovalo. Jak podotýká historik Richard Overy, doufal, že sblížení s Moskvou mu pomůže oslabit případné rozhodnutí Británie a Francie vyhlásit mu po napadení Polska válku. Vůdce byl zřejmě až do 3. září přesvědčen, že to s Chamberlainem sehraje jako v Mnichově: že západní mocnosti couvnou a ani garance Polsku nenaplní. Když se dozvěděl o jejich požadavku, aby se z Polska stáhl, což se v podstatě rovnalo vyhlášení války, jako by prý zamrzl, a pak se zeptal Ribbentropa: „Co teď?“

Hitler ještě čekal, jak Británie a Francie zareagují, až si začne vybírat svůj „díl“ z paktu i Stalin, který 17. září napadl Polsko a zabral jeho východní část. Vyhlásí mu Londýn a Paříž válku stejně jako Hitlerovi? Pak by mohl pakt o neútočení roztrhat a zaútočit na nepřipravenou Rudou armádu. Podmínkou ovšem musel být rychlý pád Varšavy a instalace „petainovské“ verze proněmeckého polského režimu.

Jenže Poláci se bránili příliš dlouho a západní mocnosti nad sovětskou „spoluvinou“ zavřely oči. Stalin opět získal navrch, Hitler se musel stáhnout a začít přemýšlet o válce na Západě. Sen o rychlém rozvrácení „židobolševického“ státu na pár let odložit a pokračovat ve spolupráci se Stalinem. V září 1939 uzavřeli diktátoři další smlouvu stvrzující rozdělení Polska a vymezení sfér vlivu a následně i obchodní smlouvu o dodávkách sovětských surovin a potravin za německé stroje a vojenské vybavení. Ani to ovšem nic nezměnilo na Hitlerově přesvědčení, že primárním cílem je zničit „bolševický stát“.

Podivná válka

Stalin vyznával geopolitiku a rozdělování sfér vlivu. Zároveň byl ideolog a přísahal na Leninovo paradigma, že v poslední fázi kapitalismu se budou jeho obhájci snažit oddálit konec systému imperialistickou válkou. To mu hrálo do karet – kapitalisti se „požerou“ a Sovětský svaz zvítězí. Jenže válka musela být dlouhá a vyčerpávající, jedině tak mohly vzniknout u bojujících stran „revoluční nálady“. Stalin tak nechtěl, aby bylo Německo poraženo, ale oslabeno natolik, aby na dlouhé roky ani nepomyslelo na útok na SSSR. Nechtěl ani vítězství Velké Británie a Francie. Chtěl vyčkávat, až se kapitalisticko-imperialistické velmoci válkou oslabí natolik, že nastane čas pro světovou revoluci vedenou Moskvou.

Pakt s Německem měl Moskvě umožnit, aby stála mimo konflikt, ale ne, aby bránila válce. I po zkušenosti s první světovou válkou Stalin čekal, že boje na Západě potrvají měsíce i roky. Blesková porážka Francie na jaře 1940 byla pro něj šokem, stejně jako pro antifašistickou Evropu. Kolaps francouzské obrany a útěk Britů vyvolal zvěsti, že se chystá separátní mír na účet Moskvy – a Stalin jim naslouchal. To dalo vzniknout zmíněné spekulaci, že Hitler britský expediční sbor nechal uniknout, aby si otevřel dveře k jednání s Londýnem.

Důvody ale souvisely spíše s vojenskými otázkami. Podle historika Michaela Epkenhanse se v „dunkerské“ kapse ocitlo více než 300 000 spojeneckých vojáků, obklíčených mezi 26. květnem a 4. červnem a vydaných napospas Němcům. Ale dva dny předtím němečtí generálové vydali příkaz, aby se postup zastavil. Argumentovali, že stále existuje riziko nečekaného protiútoku. Žádali také, aby si wehrmacht mohl po bleskové válce odpočinout a uchovat tanky pro další ofenzivu. Šéf generálního štábu von Brauchitsch nesouhlasil, Hitlera však nepřesvědčil.

O dva dny později si Němci uvědomili, že udělali chybu a útok obnovili, to už ale byla v plném proudu operace Dynamo. Brity „zachránil“ i maršál Göring a jeho luftwaffe. Ve skutečnosti to spíše než tanky mohly být bombardéry, kdo mohl Dunkerk proměnit v jatka. Göring prý Hitlera prosil, aby nechal zničení nepřítele na jeho pilotech. Ti skutečně dostali rozkaz, aby zlomili odpor a zabránili útěku britských sil přes Lamanšský průliv. Jenže bombardéry startovaly převážně z německých letišť, zvládly jen jednu misi za den a ztrácely drahocenný čas.

Po porážce Francie v červnu 1940 si Moskva chtěla urychleně zajistit zisky z tajného protokolu, a „napravit“ tak křivdy první světové války a obnovit staronové carské impérium. Přivlastnila si rumunskou Besarábii a pobaltské státy. Strategicky se ale její pozice zhoršila. Německo se západní kampaní nijak viditelně „nezadýchalo“ – jeho vojenská mašinerie budila respekt a přes dunkerský zázrak stále nebylo vyloučeno, že osamocená Británie bude buď rychle poražena, nebo přinejmenším zachová neutralitu, až Hitler obrátí tanky proti Stalinovi.

Sovětský diktátor tak musel hrát o čas, respektive kupoval si ho statisíci tun pšenice, dřeva a vzácných kovů. Doufal, že se s Hitlerem znovu domluví, ale pro Hitlera už nebyl užitečný spojenec, nýbrž cíl budoucího útoku. Nepozval ho k tzv. druhé vídeňské arbitráži, během níž 30. srpna 1940 donutil Rumunsko odstoupit Maďarsku severní Sedmihradsko a Bulharsku jižní část Dobrudže. A když v listopadu 1940 Molotov v Berlíně žádal, aby mohla Moskva vystavět vojenské základny v Turecku a Bulharsku, aby mohla kontrolovat ústí Dunaje, Bospor a Dardanely, odjel s nepořízenou. V Moskvě definitivně pochopili, že duch „srpna 1939“ je pryč.