Před pár dny mě požádala, jestli bych jí nemohl poslat několik výtisků Respektu s článkem o ní. První várku nedávno rozdala a k jejímu překvapení se jí ozývali další přátelé, kteří o její příběh měli zájem. Odeslal jsem je předminulý pátek. „Budou putovat do Řecka, Anglie, Francie a Austrálie, budou s nadšením vítány,“ napsala mi ještě týž den Wendy Old. Balíček s Respekty je právě teď na cestě přes Atlantik, Wendy Old si ho ale už ve svém domě v USA nevyzvedne. Předminulý víkend náhle zemřela.
Paní Old bylo 86 let a její život je dechberoucí. Zrcadlí se v něm největší utrpení moderních dějin v naší části světa a ona byla v mnoha směrech jeho symbolem. Jako dvanáctileté děvče, tehdy ještě žila v Československu a jmenovala se Vendulka Voglová, ji nečekalo radostné dětství. Brzy měla zemřít a s ní i její rodiče. Vendulka byla Židovka, jedna z více než 81 tisíc Židů z Čech a Moravy, které nacisté v letech 1941–1945 odvlekli do koncentráků.
Bezprostředně před deportací ji v ikonické fotografii zachytil rodinný přítel, fotograf Jan Lukas. Dal jí název Před transportem. Fotografie zachycuje mladou dívku v zimním oblečení, která stojí v prázdném pokoji. Je upravená, opřená o dveře a s posmutnělým výrazem se dívá stranou. Na jejím kabátu prosvítá židovská hvězda a identifikační číslo 671.
Vendulka nakonec v holokaustu ztratila otce, ale ona sama s maminkou jej přežila, za dramatických okolností dvakrát utekly z pochodu smrti a pak se skrývaly, než přišla vytoužená svoboda. Díky Lukasově fotografii její tvář obletěla v dalších letech celý svět a proslavila ji. Když v USA otevíralo Muzeum holokaustu, použilo fotografii na své prospekty. V té době již Vendulka žila ve Spojených státech, kam s matkou odešly před komunisty. Nechtěly znovu žít v nesvobodě.
O svém příběhu Vendulka nechtěla dlouho mluvit. Před šesti lety jsem fotografii viděl náhodou na výstavě a silně na mě zapůsobila; mnohokrát jsem ji pak žádal o rozhovor. Vendulka jej vždy odmítla s argumentem, že snímek je natolik vypovídající, že není třeba jeho sdělení rozmělňovat slovy. Souhlasila až letos v zimě, když jsem ji při své cestě do USA – tentokrát poprvé bez předchozího ohlášení – navštívil.
„Nepatřila jsem k těm, kteří o tom vyprávějí,“ řekla mi. Povídali jsme si dlouho, nakonec z toho vznikl otvírací článek Respektu s titulkem Druhý život Venduly V. V Židovském muzeu se podařilo po jeho publikování dohledat deset kreseb, které nakreslila v koncentráku a myslela, že dávno neexistují. Na některých z nich jsou modely šatů, jejich kresbami pro různé oděvní domy se pak v USA živila. Přes hrozné utrpení, kterým prošla, prožila Vendulka dobrý život. V Americe vychovala čtyři děti, žila obklopena vnoučaty, do poslední chvíle byla hodně aktivní.
K balíčku se staršími Respekty jsem teď přidal i nejnovější číslo, kde je příběh o jiné ženě, jež za války ukrývala parašutisty. Vendulce jsem napsal, že byla podobně odvážná jako ona. „Rukulíbám za kompliment, že mě máte za hrdinku. To, myslím, je omyl, ale příjemný,“ odepsala mi. Tuhle její pokoru jsem obdivoval snad ze všeho nejvíc.
