My, Stalinovi pohůnci

Muž nadaný vizí. (George C. Marshall), Autor: [object Object]

Příběh tohoto „druhého Mnichova“, jak situaci popsaly některé evropské noviny, je ovšem podstatně komplikovanější. Podrobnější pohled na sled událostí a atmosféru v zemi potvrzuje známou pravdu – že „Stalinovými pohůnky“ se českoslovenští politici, a to nejen ti komunističtí, stali de facto dávno před červencovým diktátem. A podíl na tom měl nakonec i Jan Masaryk. Lehkost, s jakou se vzdali účasti na plánu, který jinak nejen oni považovali za zcela nezbytný pro prosperitu země, jasně předznamenala – a připravila půdu – pro únorový převrat. Nejen kvůli domácí situaci, ale také proto, že Spojenci si z ní odnesli lekci, že Československo je plně v područí Sovětského svazu, a nemá tedy příliš smysl podporovat tamní demokratické síly.

Když pak v dubnu 1948 vyrazila z Texasu první loď s devíti tisíci tunami pšenice určených pro Francii, první dodávka pomoci, která měla postavit západní Evropu ekonomicky na nohy a položit základ jejího úzkého politického i vojenského spojenectví, v Československu byly na pořadu dne úplně jiné starosti.

Proti zoufalství a chaosu

Z odstupu sedmdesáti let na Marshallově projevu překvapuje, jak málo konkrétní vlastně byl. Detailní obrysy pomoci, jejíž pouhou desetinu nakonec tvořily půjčky a devadesát procent dary – tisíce tun potravin, stroje či uhlí v celkové výši bezmála třinácti miliard dolarů –, se měly doladit teprve během následujících let. Před auditoriem zaplněným vlivnými absolventy prestižní univerzity Marshall přednesl spíše vizi americké role v poválečném světě, v níž pomoc všem evropským státům, které o ni projeví zájem, „nebude namířena proti nějaké zemi a nějaké ideologii, ale proti hladu, chudobě, zoufalství a chaosu“. Nabídka směřovala – byť zřejmě spíše jen teoreticky – také k Sovětskému svazu. A byla motivována kombinací ideálů a zištných politických i ekonomických důvodů, které nicméně nakonec prospěly všem zúčastněným.

Zprávy o záměru Američanů ekonomicky podpořit zdevastovanou Evropu vyvolaly v Československu – stejně jako po celém světě – pozitivní odezvu, přestože zpočátku nebyly o plánu téměř žádné bližší informace. A to jak ze strany ekonomických expertů, tak většiny politické reprezentace. Poválečné Československo na tom bylo ekonomicky lépe než řada evropských zemí (bylo fakticky mnohem méně zdevastováno válkou) a z větší části znárodněný průmysl dva roky po válce fungoval v téměř plném předválečném rozsahu. Přesto průmysl a ekonomiku brzdila řada potíží, zejména nedostatek kvalitních surovin, jež před válkou československé podniky dovážely především ze západní Evropy. Pokusy nahradit vyschlé obchodní kanály východními partnery nefungovaly jednak proto, že jejich dodávky neodpovídaly kvalitou nárokům československých podniků, a taky proto že se odběratelé československého zboží zase nepřetrhli v placení účtů. Zemi navíc zasáhlo sucho a následná neúroda obilí. Bylo jasné, že bez zahraniční pomoci se Československo neobejde, a jednu dobu to vypadalo, že v nově se tvořícím východním bloku nebude s tímto postojem samo – zájem projevily také Polsko či Jugoslávie. Navíc i v Praze bylo řadě pozorovatelů jasné, o co se ve hře s americkou pomocí reálně hraje. Jak napsal tehdy mladý novinář Pavel Tigrid: „Svět se rozdělí na část, jež bude hospodářsky spolupracovat a jejíž hospodářská obnova bude poměrně rychlá, a na část druhou, mnohem chudší, jež bude odkázána sama na sebe a kde je už nyní hlad, bída a chaos.“

Sen o třetí cestě

Necelé tři týdny po Marshallově harvardské řeči československá vláda v čele s komunistickým premiérem Klementem Gottwaldem oficiálně rozhodla, že americkou nabídku pomoci – přesněji pozvánku na konferenci v Paříži, kde se dojednávaly detaily plánu – přijme. Toto rozhodnutí pak v následujících týdnech ještě několikrát potvrdila, byť některým ministrům (Vladimír Clementis či Zdeněk Fierlinger) se rozhodnutí nelíbilo a československé „ano“ bylo jasně opatrnější než u řady ostatních zemí. Nějakou dobu se zdálo, že bude skutečně možná vysněná „třetí cesta“ řady československých politiků, v níž bude země dál úzce ekonomicky provázaná se Západem a zároveň blízkým politickým spojencem Sovětského svazu. Z americké, potažmo západní perspektivy byl československý souhlas vykládán jako známka toho, že ne všechny východní státy jsou sevřené v tuhém Stalinově náručí.

Jenže v pevném sevření už českoslovenští politici de facto dávno byli. I ti nekomunističtí, kteří jinak varovali před nebezpečím komunismu, opakovaně vyhlašovali, že země neudělá nic, co by šlo proti zájmům SSSR (Masaryk v parlamentu prohlašoval, že o této možnosti se, pokud bude on šéfem diplomacie, ani „nepovede debata“). Sovětským přáním nakonec českoslovenští politici ustupovali už během války. Důvod, proč souhlasili s Marshallovým plánem, tak byl spíše ten, že ačkoli v ruských novinách o plánu vycházely ostře odmítavé komentáře, v přímé komunikaci s československými politiky byly sovětské postoje mnohem méně jednoznačné. Sovětský chargé d’affaires Michail Bodrov opakovaně při schůzkách s Masarykem ujišťoval, že Moskva neodmítá plán Československa zapojit se. U komunistů pak mohl mít souhlas s účastí zcela jinou motivaci – z korespondence mezi sovětskou komunistickou stranou a její československou sestrou vyplývá, že sovětští soudruzi doporučují s plánem souhlasit jen naoko, a to proto, aby jej mohlo Československo na pařížské konferenci demonstrativně odmítnout, pompézně odejít (a ideálně s sebou ještě vzít delegáty dalších zemí). Komunisté se ovšem o tyto informace nepodělili.

Československá delegace se vrací z Moskvy, Autor: [object Object]

Spíš než brutální porobení tak červencové setkání Stalina s Gottwaldem, Masarykem a Drtinou v Moskvě vypadá jako krok, k němuž měl sovětský vůdce díky naladění Čechoslováků ideální podmínky. Což ovšem neznamená, že neřinčel zbraněmi. A že kromě cukru nepoužil i biče. Bičem Sověti práskali v symbolické rovině. Jednání začala hodinu před půlnocí, o Marshallově plánu se původně během jednání nemělo téměř mluvit, Stalin byl střídavě velmi rozzlobený i naprosto klidný. Stalin Gottwaldovi v obsáhlém monologu vyčetl, že s ním jeho vláda záměr přijmout americkou pomoc nekonzultovala, jako pravý smysl Marshallova plánu označil izolaci Sovětů a varoval, že kdokoli, kdo se do něj zapojí, bude k této izolaci přispívat. Celou situaci interpretoval jako „zkoušku přátelství“ svých poválečných spojenců. Mistrně také využíval reálné obavy Čechoslováků z obnovy silného Německa. Za skutečné příčiny Stalinova odmítnutí plánu pak bývá označován strach z ekonomické prosperity západní Evropy, díky níž by nad SSSR získala výhodu v nové válce, na niž se připravoval. „Cukr“ potom generální tajemník použil v reakci na námitky Masaryka a Drtiny o hrozící chudobě československých občanů i dlouhodobých ekonomických a politických následcích odmítnutí plánu. Slíbil jim, že Sověti budou nakupovat československé výrobky a dodají chybějící suroviny i obilí.

Masaryk později říkal, že se „nedalo nic dělat“. Ještě v noci Gottwald z Moskvy vyzval depeší kolegy ve vládě, aby se hned – doslova během několika hodin – sešli a vycouvání z Marshallova plánu odsouhlasili. A další výzva přišla druhý den  od prezidenta Beneše, který z azylu v Sezimově Ústí vzkázal, že by o věci neměli kvůli jednoznačnému Stalinově postoji vůbec debatovat. Byť existují jisté pochyby o tom, zda tehdy zdravotně velmi indisponovaný prezident tento vzkaz skutečně poslal (také proto, že předtím v podrobném memorandu v řadě bodů československou účast jako „samozřejmou a nutnou“ jednoznačně podpořil). Ohledně otázky, jestli trvat na původním postoji, se nakonec diskuse skutečně vůbec nevedla. Proti rozhodnutí vyhovět Stalinovým požadavkům se postavil jediný ministr, sociální demokrat Václav Majer, byl však v době jednání v cizině.

Hlavní energii tak ministři napřeli do mnohahodinového sporu o to, jak otočku zdůvodnit před veřejností. Někteří ministři demokratických stran požadovali, aby se v oficiálním zdůvodnění objevila zmínka o vlivu Moskvy, komunisté to však odmítli. Nakonec se Gottwaldova vláda oficiálně vymluvila na stejně odmítavý postoj středoevropských sousedů, což byla pravda v tom smyslu, že Polsko či Jugoslávie také svoje postoje přehodnotily. I ony tak ale učinily na nátlak Moskvy.

Otázka, jestli se dalo „něco dělat“ a zda by případně měli nekomunističtí ministři naději v takové situaci zvrátit vývoj, provokuje historiky dodnes. Řada z nich upozorňuje na okolnosti, které napovídají, že skutečně šlo o promarněnou šanci, byť by se jednalo samozřejmě o nesmírně riskantní krok. Ve sporu o životní úroveň by měli nejspíš zastánci Marshallova plánu na svojí straně veřejnost. Komunisté ještě nebyli připraveni na zásadní střet o orientaci země a v mezinárodním kontextu mohli demokraté očekávat podporu. V kritickém okamžiku v únoru 1948 už nic z toho neplatilo.