David Černý - Fifty Licks
V Brně propukly vášně kolem růžového tanku, který je zde vystaven na akci Kmeny 90. Původně sovětský tank, spojený se jménem výtvarníka Davida Černého, někdo zakryl plachtou, pak jej jiná skupina částečně přetřela nazeleno. O tom, jak před šestadvaceti lety získal svou podivnou barvu, vypráví kniha Jana H. Vitvara David Černý - Fifty Licks, která vychází příští týden v nakladatelství Paseka, z níž přinášíme ukázku. (Citace v kurzívě jsou dnešní Černého slova.)
Na jaře 1991 se David zase bezhlavě zamiluje. Je mu třiadvacet, začínající slovenské herečce osmnáct. Potkají se na večírku a ještě nedostudovaný sochař přemýšlí, čím by vyvolenou v konkurenci ostatních nápadníků oslnil. Napadají ho šílené plány. Když mu holka zmizí zpátky do Bratislavy, k návratu ji přiměje posláním falešného, vlastnoručně vyrobeného oznámení o jejím přijetí na pražskou DAMU. Má víc štěstí než rozumu. Dívka se shodou okolností na divadelní školu ve stejné době skutečně dostane, takže ji podvod s falzifikátem nenaštve. Ten papír je padělek, ale gratulujeme!
Od Davidova trabanta kráčejícího po Staroměstském náměstí utekl už víc než půlrok a rozcuchaný student potřebuje něco, z čeho by diva padla na záda. Podobný humbuk se sochou by se mu v rámci námluv hodil jako sůl. Nebo radši ještě větší humbuk. Najednou Davida napadne něco, co by mohlo zafungovat.
Československo se ještě nerozpadlo. A navzdory obnovení demokracie, zrušení cenzury, svobodným volbám a Havlově prezidentství v něm ještě nemůžeme mluvit o úplné svobodě. V zemi, která musí ještě osm let čekat na svůj vstup do NATO, panují v roce 1991 z dnešního pohledu nepředstavitelně křehké poměry. Stále v ní totiž sídlí Střední skupina vojsk, sovětské tankové, motostřelecké, raketové, dělostřelecké a letecké divize a brigády, které si to sem přifrčely v srpnu 1968, aby nám zabránily v „kontrarevoluci“. Okupanti jsou tu už třiadvacátým rokem. Za oceánem zrovna Jaromír Jágr se symbolickým číslem 68 na zádech vyhrává v dresu Pittsburgh Penguins svůj první Stanley Cup. Hokejista v rozhovorech vysvětluje, že číslo odkazuje k okupaci, takže i v kanadsko-americké NHL mají ponětí o tom, že ani po listopadové revoluci z roku 1989 není Jágrova a Černého země skutečně svobodná. Russians, you know?
Jaro 1991 se nakonec ukáže jako jaro tanků, děl a letadel. Odsun sovětských vojsk z Československa vyjednává rocker Michael Kocáb a je to opravdu velký a divoký rokenrol: během pár měsíců se přes naše hranice má díky mezinárodním dohodám stáhnout 1500 tanků, 300 letadel a 85 tisíc vojáků. Ani největší armádní špičky přitom netuší, jestli jsou mezi odváženými hlavicemi i jaderné. Všechno je tajné, Sovětský svaz stále drží pohromadě a celý svět si klade otázku, jestli se v Kremlu nebude chtít chopit moci někdo, kdo zkusí nezadržitelný rozpad východního obra zastavit silou. Třeba tou, kterou má rozmístěnou v Československu.
„Naši fízlové pořád ještě nosili zelený uniformy s rudejma výložkama, a když jsi vyrazil někam na venkov, vždycky jsi tam narazil na ruskýho vojáka.“ V téhle atmosféře Davida napadne pohrát si se symbolem, který mu už léta leze na nervy. Na smíchovském náměstí Sovětských tankistů stojí na žulovém podstavci ruský tank. Má připomínat osvobození Prahy Rudou armádou z května 1945, ale po revoluci už i malé děti vědí, že to s tím osvobozením bylo jinak, než nás komunisti čtyřicet let učili. Smíchov s celou západní částí Prahy od Němců vyčistila Ruská osvobozenecká armáda, která pod vedením Andreje Vlasova bojovala nejdřív pod Hitlerem proti Stalinovi a nakonec sama za sebe za vlastní svobodu. Když do města 9. května konečně dorazili Sověti, Praha už byla víceméně svobodná a jediní, s kým si Stalin vyřizoval účty, byli právě vlasovci. Skončili na popravištích nebo na Sibiři.
Někteří čeští historici proto po revoluci žádají, aby byl pomník ze Smíchova odstraněn. Vždyť ani nejde o onen legendární tank T-34 s číslem 23 na boku, který si to na nedalekém Klárově v posledním válečném souboji rozdal s německými hetzery. Sověti sem (v nepřehlédnutelné úzkosti z reality) po válce pro demonstraci vlastní síly umístili mnohem novější a mohutnější stroj IS-2, který neměl s osvobozováním nic společného. A jmenoval se po Stalinovi. Jenže ruská ambasáda je rezolutně proti odstranění. A provozuschopné, plně vyzbrojené ruské tanky jsou stále zaparkované v okupačních posádkových městech.
Růžová demence
V noci z 27. na 28. dubna 1991 vyrazí David s patnácti kamarády na Smíchov. Mají s sebou štětce a plechovky růžové barvy. Během pár hodin přetřou zelený tank včetně pásů narůžovo. Na věž mu přidělají metrový vztyčený prostředníček. Když na místo při malování dorazí policejní hlídka, David se vytasí s falešným potvrzením z magistrátu a filmové školy FAMU, že se tu chystá natáčení. Stejně jako lejstro poslané na Slovensko si je vyrobil na stroji, ale kopie úředních razítek zaberou: policajti odjíždějí, nezkontrolují ani občanky. Těšíme se na premiéru!
David ovšem udělá něco, co dříve ani později nezopakuje. První sluneční paprsky využije k tomu, aby se na podstavec pod růžový tank růžovým písmem podepsal. Aby holka věděla, odkud vítr fouká. „Růžová byla ta nejdementnější barva, jaká mě napadla.“
Budeme malovat pořád. (Rudé právo ze 17. května 1991), Autor: [object Object]
Následující dny se rozpoutá neuvěřitelný poprask. Sovětská vláda vznese skrz svou ambasádu oficiální protest. Armáda jako správce památníku tank zakryje kamuflážní plachtou a před blížícím se výročím květnových událostí pomník tři dny po Davidově akci přemaluje znovu nazeleno. Na Praze 5 zasedne Obvodní správa Veřejné bezpečnosti (policie se stále ještě nazývá tímto totalitním eufemismem). Davida obviní (rovněž totalitním paragrafem 202) z trestného činu výtržnictví a způsobenou škodu odhaduje na 20 tisíc korun. Tehdy je to slušná pálka.
Zatímco David sedí na výsleších a snaží se s pomocí právníků vysekat z hrozícího trestu a pokuty, Rusové před čerstvě znovu zeleným tankem kladou vzpomínkové věnce. Pak se ale stane nečekaná věc. Československému parlamentu vládne revoluční strana Občanské fórum. Patnáct poslanců se pod jejím vedením 12. května na Smíchově převlékne do modrých montérek a pod dohledem televizních kamer tank znovu přetře narůžovo. Poslanci mají imunitu, vědí, že jim za to nehrozí žádný postih. Na záda pracovních oděvů si ale raději pro jistotu napíšou zkratku federálního parlamentu. A je to!
A je to! (Poslanci znovu přemalovávají tank, David Černý čtvrtý zprava)
Z tanku se po jejich zásahu stává celospolečenské téma. Od poslanecké akce se v médiích překvapivě distancuje prezident Václav Havel. Nechce dál hrotit situaci, bojí se, že Sověti kvůli happeningu stahování svých vojáků oddálí. Nebo nedejbože zruší. „Tehdy jsem zjistil, že politici se na veřejnosti umějí tvářit, že se jim něco nelíbí, i když to tak ve skutečnosti necítí.“
Za Davida v parlamentu oroduje poslanec Občanského fóra Vladimír Čech: „Máme-li chápat natření tanku balakrylem jako poškození, má to svoji logiku a jsem pro. V tom případě ovšem žádám ministra spravedlnosti, aby okamžitě zahájil šetření a následné trestní stíhání proti všem činitelům bývalého režimu, kteří jsou přímo zodpovědni za katastrofální a leckdy již nenahraditelnou devastaci národních kulturních památek stejné a vyšší kategorie, než je zmíněný stroj na zabíjení. Tito činitelé mají konkrétní jména a dají se jasně a nedvojsmyslně vypátrat. Do té doby, než bude takovéto trestní stíhání zahájeno, je ovšem postih Davida Černého v této souvislosti nespravedlivý a žádám, aby byl zastaven.“
Jednal jsi za nás
V Moskvě se jménem československé veřejnosti za Davidovu akci Rusům devótně omluví předseda parlamentu Alexander Dubček. Tentýž Dubček, který byl coby šéf „kontrarevolucionářů“ v srpnu 1968 sovětskými vojáky pod hlavněmi mířících samopalů letecky unesen do Moskvy, aby tam přijal jimi nadiktované podmínky okupace. A aby přesně rok nato poníženě podepsal takzvaný obuškový zákon, díky kterému můžou esenbáci rozhánět s použitím – tentokrát už československé – obrněné techniky demonstrace proti okupantům.
Před památníkem na Smíchově se v květnu 1991 koná protestní mítink. Distancuje se od Dubčeka a žádá okamžité zrušení nenáviděného paragrafu „dvěstědvojka“. Transparenty hlásí: „Davide, díky, jednal jsi za nás.“ Opět přijede policie a přítomným poslancům zkontroluje občanky. Někdo vypne zvukovou aparaturu nataženou z nedalekých kasáren. Poslanci se nabízejí, ať jsou zbaveni imunity, že si trest odsedí za Davida. Generální prokurátor Ludvík Brunner opáčí, že z hlediska společenské nebezpečnosti je diametrální rozdíl mezi tím, „co udělal ten kluk, a tím, co udělali poslanci“.
Tehdy poprvé se ve veřejném prostoru objeví termín, se kterým se bude David potýkat až do současnosti – „primitivní antikomunismus“. Slyší ho od vlastních lidí. Rusové jsou ještě ráznější. Mluvčí sovětského ministerstva zahraničí Vitalij Čurkin prohlásí, že Davidova a následná poslanecká akce je „ohavným činem politického chuligánství“. Tank se řeší všude, v parlamentu, v hospodě, na fotbale. „Někdo ke mně přiběhl na Kampě, abych podepsal petici za záchranu Davida Černýho. Byly to bizarní dny, kdy jsem se vzbudil a do rádia říkali, že je dneska ošklivo, ale třeba nám den David Černý přetře narůžovo.“ Nakonec David vyhraje. Tank přijde rozhodnutím ministerstva kultury o status národní kulturní památky a 13. června 1991 ho jeřáb z náměstí odstraní. Týden nato odjede z Československa poslední železniční transport se sovětskými vojáky.
Dvacátého čtvrtého června 1991 Michael Kocáb uspořádá se svou skupinou Pražský výběr koncert Adieu C. A., na kterém se symbolicky rozloučí s posledním okupantem. Na pódiu si to s ním při improvizovaném vystoupení užije i americký hudebník Frank Zappa, který za komunismu fungoval jako jedna z ikon zdejší alternativní scény. Velitel Střední skupiny vojsk Eduard Vorobjov odletí posledním sovětským letadlem 27. června. Tři dny nato se na oslavu po celém Československu rozezní sirény a zvony. Země je definitivně svobodná. A už se nevracej, Ivane!
David z celé akce vyjde bez trestu. Tank skončí ve vojenském muzeu a do Prahy se vrátí až v roce 2011. Tehdy ho armáda s Davidovou asistencí znovu přetře narůžovo, protože barva z roku 1991 se z něj už skoro stačila sloupat. V rámci oslav dvacátého výročí odchodu sovětských vojsk s ním na pontonu po Vltavě David propluje městem. Vztyčený prostředník musí vyrobit znovu, původní zmizel neznámo kam. „Byl jsem pět minut slavnej, velice. Jsem strašně rád, že se mi to stalo takhle brzy, zažít si ten moment slávy, kdy o tobě píšou všude po světě. Jenže mě to bavilo jen měsíc, pak to začala bejt děsná průda a už never more.“ S herečkou to Davidovi přes všechnu získanou slávu neklapne. Tedy ne na víc než na pár nocí, které dnes dokáže z odstupu popsat do nejmenšího detailu mnohem barvitěji než onu noc, kdy natíral tank.
