Hrdé a nezlomné

Když přesto Klímová a s ní i její tehdy devatenáctiletá dcera Milena projevily zájem, odmítl je Mlynář se slovy, že organizátoři chtějí na seznamu „pouze významné lidi“. Zatímco u nastávající maturantky Mileny to bylo ještě pochopitelné (chartisté od podpisu často zrazovali studenty, aby je ochránili před vyhazovem ze školy), u členky Šikova reformního ekonomického týmu a aktivní disidentky to nedávalo smysl. „Mámě to velmi vadilo,“ vzpomíná Milena Bartlová. „Měla doktorát, měla v té době být už docentkou ekonomie, byla aktivní – nebyla jen tak někdo. Čili odmítnutí jednoznačně mělo genderový důvod, jinak to vysvětlit nejde.“ Z Klímové se později stala jedna z mluvčích Občanského fóra (právě ona do Laterny Magiky přivedla Václava Klause), nabízeli jí místo v ekonomickém týmu nové vlády a stala se první porevoluční velvyslankyní Československa ve Spojených státech, přesto její podpis pod Chartou chybí. A dnes víme, že nikoli proto, že by jí scházela odvaha. „Já vlastně nevím, proč to nakonec nepodepsala, možná to bylo opravdu z trucu,“ říká Bartlová.

Zcela neznámý příběh z historie Charty 77 jsme se dozvěděli až nyní, po více než čtyřiceti letech. Klímová zemřela krátce po revoluci a její dcera se nejprve věnovala rodině a později kariéře kunsthistoričky. Zasutou vzpomínku Mileně Bartlové oživil před časem diskusní večer o roli žen v Chartě 77 a zejména současný výzkumný projekt Sociologického ústavu Akademie věd ČR s názvem Ženy v disentu, v němž figuruje jako jedna z pětadvaceti zpovídaných žen. „Souhlasila jsem s tím rozhovorem hlavně proto, že chci připomínat roli svojí matky – jak v šedesátých letech, tak později v letech Charty,“ říká Bartlová. S projektem, jehož autorky si od série rozhovorů slibují nový a ucelenější pohled na roli a postavení žen v československém disentu, tak do Česka dorazil ze světa stále výraznější trend zkoumání minulosti optikou dosud opomíjených skupin. Vedle menšin jsou takovou skupinou třeba právě ženy.

Být součástí dění

Snaha připomenout zásluhy konkrétních žen hrála ostatně roli u vzniku celého projektu. Jeho šéfka, socioložka Marcela Linková, našla inspiraci v osobním životě, když o nápadu nově zmapovat a nasvítit roli československých disidentek několikrát hovořila s matkou svého manžela Věrou Jirousovou – významnou členkou disentu i undergroundu. „Věra sice o sobě prohlašovala, že není feministka, ale velice jí vždy záleželo na tom, aby ženy byly vidět jako součást dění,“ říká Linková. „Netýkalo se to pouze Charty, její kunsthistorická práce po roce 1989 jasně ukazuje na to, že se snažila podporovat a zviditelňovat ženy-umělkyně.“ Právě Věra Jirousová sice působila mimo jiné jako umělecká dramaturgyně skupiny Plastic People of the Universe, v dokumentech o Plasticích – třeba v dokumentárním cyklu Fenomén Underground – však bývá tato její role málokdy zmiňována.

Letošní čtyřicáté výročí Charty pak nápadu dodalo patřičnou aktualizaci. Disidentkám se sice věnovalo několik dílčích historických studií, pamětí přímých účastnic či série krátkých televizních portrétů Ženy Charty 77 z roku 2007, pocit dluhu však zůstává. Mají jej jak některé disidentky („Jsou zapomenuty a samy se nepřipomínají,“ jak před časem napsala socioložka Jiřina Šiklová), tak odborníci. „Prozkoumané toto téma není téměř vůbec, a netýká se to jen období kolem Charty,“ shrnuje historička Adéla Gjuričová z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Témat k výzkumu je přitom víc než dost: chovala se represivní moc jinak k ženám a mužům? Bylo zvykem ženy trestat méně než muže? Kolik žen se skutečně v disentu angažovalo a kolik jich Chartu podepsalo – a řada dalších, včetně toho, jak je možné, že po revoluci přešlo tak málo žen mezi nově se vytvářející politické elity (viz rámeček Kdo sedí u kulatého stolu).

Byť samy autorky výzkum označují při rozsahu pětadvaceti rozhovorů jako malý a jsou velmi opatrné v zobecňujících závěrech (také proto, že koncem dubna není projekt ani v první půlce), některá zajímavá a překvapivá zjištění už nicméně přinesl. Rozhovory ukázaly ohromnou šíři a různorodost činností, které ženy v disentu zastávaly, i záludnost pronásledování, kterému byly vystaveny. „Ženy byly mluvčími, pašovaly, přepisovaly, vytvářely zázemí, byly vyslýchány, zadržovány, v několika případech přepadeny a zmláceny, byly sledovány, vyhrožovali jim,“ říká Linková. „Ženské“ metody odporu vůči komunistické moci měly i mírně humornou podobu – disidentky pašovaly dokumenty v dětských kočárcích či školních aktovkách, předávaly si je ve frontách na nedostatkové zboží či při společném hlídání dětí, čili využívaly situací, během nichž pozornost StB poněkud ochabovala. Mnohé také zajišťovaly veškerý „servis“ pro společnost scházející se v otevřených bytech jednotlivých disidentů – nákupy, vaření a podobně.

Chybějící podpisy žen (mezi signatáři Charty tvořily ženy zhruba třetinu) pod dokumentem lze vysvětlit různě: některé vykonávaly činnost natolik nebezpečnou, že zvýšený zájem StB nepotřebovaly (třeba Jiřina Šiklová, která fungovala jako spojka mezi exilem a disentem). U některých párů podepsala jen žena (spisovatelka Eva Kantůrková), jinde oba (Anna Šabatová a Petr Uhl, Němcovi), častěji to však byl muž. „Většina žen se nestala signatářkami Charty 77 spíše z existenčních důvodů,“ připomíná ve své čtyři roky staré studii historik Petr Blažek působící v Ústavu pro studium totalitních režimů. „Jednaly tak po dohodě se svými nejbližšími, aby alespoň jeden z manželů neztratil zaměstnání a rodina měla zajištěný příjem.“ Svoje jisté upozadění tedy obvykle nevnímaly jako nějaké znevýhodnění a otázky týkající se své role téměř vůbec neřešily: opravdu nedávalo velký smysl nutit manžela, který se zrovna vrátil z vězení, aby se více podílel na péči o děti či na chodu domácnosti (byť výzkumnicím jedna z respondentek v rozhovoru přiznala, že by větší zapojení partnera byla uvítala, a jistá nespokojenost s rozdělením rolí prosakuje také z beletristické tvorby některých významných členek disentu).

Proč se postavení žen a mužů netematizovalo v hnutí jako takovém, přesně nevíme: částečně se snad mělo za to, že základní otázky kolem rozdělení rolí jsou vyřešeny, případně to mohlo být tím, že opozice ve společném boji za základní občanská práva nechtěla tříštit síly. V jak paradoxní situaci tehdy disidentky byly, vystihuje v eseji Mrákotné filozofování v disentu feminista a dnes rovněž zaměstnanec ÚSTR Mirek Vodrážka: Na jedné straně odvážným bojem proti totalitní moci popíraly klišé o slabém a „nepolitickém“ pohlaví, na straně druhé ale nemohly ani připustit, že by se postavily tradičnímu rozdělení rolí, protože by to jejich „utiskovaní partneři považovali za výraz ženské nesolidarity“.

„Některé věci by na muže neuplatnily.“ (Zleva Anna Šabatová, Věra Jirousová), Autor: [object Object]

Komunistická moc ženy každopádně nijak nešetřila, pronásledovala je zvlášť rafinovaně. „Některé věci by na muže nikdy neuplatnili,“ říká Anna Šabatová. Zinu Freundovou, aktivní ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, skupina estébáků při nočním přepadení v jejím bytě vysvlékla z noční košile a ostříhala jí vlasy, při další akci ji StB proti její vůli držela na venerologii, kde se léčily pohlavní choroby. Zažily to i další disidentky, přičemž ponížení násobil fakt, že se k nim lékaři a sestry chovali jako k prostitutkám, které jinak tvořily běžné osazenstvo těchto oddělení. Osočování z „provozování nejstaršího řemesla“ zažila ze strany Státní bezpečnosti také právě Šabatová, když byl její manžel Petr Uhl ve vězení a estébáci pátrali po zdroji jejích příjmů.

Ženy byly rovněž před každou „osmačtyřicítkou“, tedy zadržením na osmačtyřicet hodin, podrobovány ponižující gynekologické prohlídce, kterou vykonávali mužští policisté. V několika případech byly šikanovány i ženy ve vysokém stupni těhotenství. Kromě tělesné integrity a celkové důstojnosti pak státní moc útočila na místo, které zejména u žen považovala za nejcitlivější – na děti. (Byť podobnými prostředky StB vydírala i muže.)

Akce Jakub

Když si na ten okamžik Alena Bytomská vzpomene, má husí kůži ještě po letech. Těsně po revoluci nahlédla do svazku, který na ni vedla StB, a zjistila, že tajní policisté pojmenovali akci namířenou proti ní po jejím synu Jakubovi. Dávalo to zvrácený smysl – ke spolupráci se tehdejší aktivní disidentku snažili estébáci během opakovaných výslechů donutit výhrůžkou, že jí syna odeberou a umístí ho do dětského domova. „Sice se úplně nedělo, že by odebírali děti z rodin, ale v tu chvíli nevíte, kam až můžou zajít,“ vzpomíná. „Takže jsem měla ohromný strach.“ Nakonec nicméně sebrala odvahu a odmítla je – a oni tuto taktiku opustili.

Podobně estébáci útočili i na další ženy: Zdenu Tominovou podle jejích slov k emigraci definitivně donutilo zjištění, že StB začala sledovat jejího sedmnáctiletého syna. Půlroční dítě Drahomíry Šinoglové, která byla odsouzena na dvanáct měsíců za opisování samizdatových knížek, stát umístil do kojeneckého ústavu, přestože mohlo v době jejího uvěznění být doma s otcem. Navzdory vydírání a útoku na nejcitlivější místa psychiky se ženy nevzdávaly, toužily žít ve svobodě stejně silně jako muži. „Byla jsem svobodná v zemi, kde se každý bál,“ říká Alena Bytomská.