Nechci slyšet, že to nejde

Neztratilo se totiž nic menšího než text dvou klíčových dohod, které mezi sebou uzavřelo šest evropských států a které později vstoupily do dějin jako Římské smlouvy. Jedna z nich, dohoda o Evropském hospodářském společenství, založila společný trh a nastartovala tak projekt, ve kterém žijeme dnes: Evropskou unii.

Od onoho deštivého pondělí 25. března 1957, kdy státníci v Římě podepsali jen list se svými jmény, zbytek byly prázdné papíry – smlouva se nenašla a nepodařilo se ji znovu včas vytisknout –, uplyne v sobotu šedesát let. Stejně jako tenkrát i nyní Evropa prochází nejistým obdobím: první stát se rozhodl z Evropské unie odejít, veřejné mínění v členských zemích často není Bruselu nakloněno a Unie hledá inspiraci pro nový začátek. Není proto marné ohlédnout se zpět – cesta k úspěšnému nápadu byla tehdy před šedesáti lety překvapivě jednoduchá.

Mladí chtějí nakupovat

V polovině padesátých let se západoevropským státům dařilo. Základy poválečné rekonstrukce položil Marshallův plán a první výsledky Společenství uhlí a oceli, založeného roku 1951, byly slibné. Dohoda mezi šesti zeměmi – Belgií, Nizozemskem, Lucemburskem, Francií, Německem a Itálií –, jejímž otcem byl francouzský politik a ekonom Jean Monnet, zrušila všechny kvóty a cla v hutním a těžebním průmyslu, tehdy stěžejním hospodářském odvětví. Přestože její hlavní smysl spočíval v kontrole možné německé válečné produkce, pomohla i ekonomicky. Objem vzájemného obchodu mezi evropskou šestkou se během krátké doby zdvojnásobil a členské státy zažívaly po roce 1953 rekordní hospodářský růst – o deset procent ročně.

V politické rovině taková idyla nepanovala. V roce 1954, kdy naplno běžela studená válka, zkrachoval pokus o alespoň částečné znovuvyzbrojení Německa. Silnější Německo mělo sloužit jako hráz proti sovětské rozpínavosti, zamýšlené Evropské obranné společenství (EOS), vznikající na půdorysu šestky států „uhlí a oceli“ a Velké Británie, však zablokovala Francie. Část francouzské politické elity odmítala pár let po válce „ponížení“ bojovat případně bok po boku s německými vojáky, část toužila po roli „třetí síly“ mezi Amerikou a SSSR a nechtěla si popudit Stalina.

Drama sice o několik měsíců později vyřešili Američané, když pod pohrůžkou snížení své vojenské přítomnosti v Evropě přiměli Francouze souhlasit se vstupem Německa do NATO, pachuť z rozkolu mezi Západoevropany však zůstala. Politici z malé skupiny šesti států, zvyklí vídat se i několikrát měsíčně, se přes rok nesešli.

Kolegové, zaveďme společný trh. (Willem Beyen), Autor: [object Object]

Frustrovalo to kromě jiných také Johana Willema Beyena, nizozemského ministra zahraničí. Beyen byl člověk, který si během několikaletého pobytu za oceánem osvojil americký přístup k řešení problémů, který neuznává variantu „nejde to“. Ticho nastalé po francouzském „ne“ obrannému projektu nepovažoval za konec cesty, ale za příležitost.

„Kolegové,“ píše proto Beyen v dubnu 1955 v dopise adresovaném svému belgickému a lucemburskému protějšku, „teď, když je problém s vyzbrojením Německa za námi (schválení vstupu SRN do Severoatlantické aliance proběhlo v prosinci 1954, pozn. red.), měli bychom zodpovědět otázku, zda a jak pokračovat s evropskou integrací. U četných politických představitelů jsem zaznamenal rezignaci na jakoukoli snahu. Jsou přesvědčeni, že pokud necháme spolupráci mezi našimi zeměmi volně běžet, jednoho dne nás sama od sebe navždy spojí v jeden mírový, prosperující celek. Podle mě je to iluze, kterou nesdílím.“

Beyen proto navrhuje, aby šestice států uhlí a oceli v integraci pokročila a propojila svoje hospodářství – zavedla mezi sebou společný trh, kde budou zboží, kapitál a pracovní síla volně proudit bez jakýchkoli bariér. Podobně jako další zakladatelé poválečné Evropy vychází nizozemský diplomat z přesvědčení, že provázání ekonomik jednotlivých států zabrání nové válce na kontinentu. Státy budou na sobě vzájemně závislé a válčit spolu se jim prostě nevyplatí.

Zároveň Beyen věděl, že nový integrační projekt musí být dostatečně výrazný, aby „zafungoval psychologicky“ – dodal zemdleným Evropanům vzpruhu. A usiloval také o to, aby si nápad získal srdce evropské populace: byznysu, jemuž v letech konjunktury začal být prostor omezený národními hranicemi těsný, ale také spotřebitelů, hlavně nastupující generace mladých Evropanů.

Jak píše britský historik a esejista Tony Judt ve svých obsáhlých dějinách poválečné Evropy, nárůst prosperity západoevropských států vede k tomu, že poprvé v historii kontinentu se mezi platícími zákazníky na sklonku padesátých let objevují teenageři. Mladí lidé už nemusí odevzdávat svoji výplatu rodičům, protože ti zvládnou financovat domácnost i bez ní. Za svoje peníze si chtějí kupovat věci – oblečení, boty, gramodesky. A chtějí je nakupovat pokud možno levně. Proto generace poválečných baby boomers podle Tonyho Judta příslib „malé evropské globalizace“ podporovala.

Atom pro Francii

Beyen svůj nápad předběžně probral s belgickým i lucemburským kolegou, a tak jeho dopis není ani pro jednoho z nich překvapením. Oba ministři souhlasí. Zejména Belgičan Paul-Henri Spaak, který se začátkem roku 1955 sám obrátil na vlády Francie, Německa a Itálie s námětem na skromnější integrační krok jen v několika sektorech ekonomiky (tehdy jeho iniciativa ale nevzbudila žádné nadšení), se za plán nizozemského kolegy pevně postaví a v následujících měsících se projeví jako zručný vyjednavač. Zatímco vláda německého kancléře Konrada Adenauera vidí v otevření trhů sousedních států jednoznačnou příležitost – německé výrobky se konkurence nemusí bát –, Francie z navrhovaného pádu bariér není nadšená a váhá.

Tentokrát už ale francouzská zdrženlivost rýsující se spolupráci nezastaví. Belgičan Spaak správně vytuší, že by Francii toužící po vlastním jaderném arzenálu mohl zlákat paralelní projekt na zřízení evropské atomové agentury, která by rozvoj tehdy žádoucí jaderné energie finančně a technologicky podpořila. Ostatně – o spojení sil v jaderném výzkumu mluví západoevropské státy už od počátku padesátých let. Země Beneluxu proto k návrhu na společný trh přidávají také zrod Euratomu. Také tato smlouva se pak o dva roky později podepíše v Římě.

Nabídku přidat se k integraci dostala v roce 1955 také zmíněná Británie, ta ji však odmítla. Z pohledu Britů neslibovala účast na kontinentálním trhu mnoho výhod. Británie měla vlastní rozvinutý jaderný program a její vývoz z téměř 80 procent směřoval v letech 1956–1957 mimo Evropu, hlavně do zemí Commonwealthu. Britové byli navíc už tenkrát podezíraví vůči vznikajícím bruselským institucím.

Británie tedy prozatím zůstala stranou, jinak ale neměl Beyen vážného protihráče, a podpisu smluv tak už nic nestálo v cestě. Tedy kromě oněch uklízeček, o jejichž pořádkumilovnosti se však víc než půlstoletí mlčelo. Veřejnost se tenkrát nedozvěděla, že u zrodu sjednocené Evropy byly prázdné papíry – celou kauzu bruselské úřady odtajnily až před třemi lety.

Oslavy se proto tenkrát vydařily: „I přes psí počasí silnici lemovaly zástupy dětí mávajících přijíždějícím vlajkami partnerských států a zvony z přilehlých kostelů hlasitě bily. Každý trafikant a majitel kiosku si tu do okýnka vylepil plakát, který byl spíš dojemný než povedený. Znovu jsem si cestou na ceremonii uvědomil, jak hluboce je v Italech zakořeněná příslušnost k velké evropské organizaci, daleko víc než v Německu, kde jsem zaujetí novým evropským projektem zaznamenal jen v okruhu elity, která měla co do činění s jeho přípravou,“ vzpomíná ve svých pamětech na památný den německý úředník Alfred Müller-Armack.

Úspěšná Evropa

Že to nebylo plané nadšení, se ukázalo v následujících desetiletích. Cla na spotřební zboží se rušila postupně, úplně zmizela v roce 1968, tedy dřív, než se původně zamýšlelo. Zpočátku z toho těžily hlavně firmy, s mírným zpožděním pak i jejich zákazníci. Symbolem změny se staly nylonky, dámské punčochy, které v prvních poválečných letech představovaly naprostý luxus, jejž si mohla dovolit jen elita. Ještě v roce 1952 jich západoněmecké textilky vyrobily jen 900 tisíc, na konci dekády už z Německa proudilo 79 milionů párů, a protože se clo na ně pravidelně snižovalo, Západoevropanky ušetřily – nebo si nylonek mohly pořídit víc.

Později se přidaly italské ledničky, německá auta, po vstupu Británie také britské gramofonové desky. Stejně masivně jako zboží začala proudit Evropou pracovní síla – například do Německa mířili už v šedesátých letech italští dělníci, často vzdělaní lidé, kteří však nemohli v Itálii najít práci. Později, v osmdesátých letech, po vstupu Španělska do Evropského společenství, se k nim přidali Španělé. Kontinent se propojoval, hranice ztrácely na významu.

Stranou nakonec nezůstala ani Británie. Otřesy libry, ztráta odbytišť v bývalých koloniích a úspěch EHS přiměly už na začátku šedesátých let její vládu k tomu, aby do společenství podala přihlášku. Vstoupit se ale Británii podařilo až napotřetí, v roce 1973; dvakrát předtím vetoval britský zájem francouzský prezident Charles de Gaulle.

Historici a ekonomové se v hodnocení roku 1957 dodnes neshodnou, do jaké míry bylo EHS přelomem v dějinách Evropy a do jaké míry jen zarámovalo přirozené sbližování západoevropských ekonomik, motivované také vnějšími okolnostmi, zejména studenou válkou a tlakem USA na sjednocení Evropy. Jisté je, že plán Nizozemce Beyena nebyl nečekanou novinkou. O širší integraci evropských států, o tom, že by se mohly spojit v jeden trh, se uvažovalo už ve chvíli, kdy ještě ani neutichlo řinčení zbraní na bojištích druhé světové války. Willem Beyen se jen iniciativy ve správnou chvíli chopil a položil ji na stůl.

Inspirací tak může být tento politik i pro dnešek. Třeba pro společnou evropskou obranu, o níž se uvažuje jako o jednom z projektů, který by mohl nyní pomoci Unii restartovat. O tomto plánu se mluví už dlouho, odpovídal by poptávce veřejnosti po větším bezpečí, která zaznívá snad ze všech evropských států, a také výzvám spojenců, ať Evropané převezmou více odpovědnosti za svůj vlastní osud. Možná proto čeká na svého Beyena.