Tanec mezi noži

Do válečného roku 1917 vstupovalo Rusko stávkami a bouřemi, které vyvrcholily právě 8. března (23. února podle platného juliánského kalendáře). Krize režimu dostoupila vrcholu a car Mikuláš II. se ocitl pod tlakem, aby odstoupil. Nakonec tak 15. března učinil, překvapivě nikoli ve prospěch svého nemocného syna, ale svého bratra, velkoknížete Michaila. Ten ale odmítl na trůn nastoupit, a moc tak převzala Prozatímní vláda. Vyvrcholila únorová revoluce a Rusko se mohlo vydat třemi směry – k demokracii západního stylu, radikálně levicové revoluci, nebo se vrátit k právě zavržené monarchii v pravicově autoritativním hávu. Zprvu to vypadalo, že zvítězí demokracie. Prozatímní vláda se těšila podpoře, lidé byli nadšeni, protože v horečném tempu uváděla v život svobody, na něž Rusko čekalo desítky i stovky let.

Jako nejenergičtější člen vlády se od počátku profiloval mladý právník Alexandr Kerenskij, jehož básník Sergej Jesenin nazval „náměstkem božím“. Politickou zkušenost učinil už za první ruské revoluce (1905–1906), poté hájil obviněné v politických procesech. Během války kritizoval neschopnost režimu a patřil mezi klíčové muže, kteří přiměli cara k abdikaci. Jako republikán s monarchií nechtěl mít nic společného. Kerenskij (1881–1970) vystřídal posty ministra spravedlnosti a války a nakonec se stal posledním předsedou Prozatímní vlády. Rusové do něj vkládali velké naděje, které se nakonec ukázaly jako nesplnitelné a Kerenskij se z hrdiny stal smutným symbolem.

Kdo má moc?

Problémy, jimž Rusko muselo čelit, byly enormní. Vláda nebyla zvolena a bez demokratického mandátu nechtěla činit zásadnější reformy. Navíc musela čelit konkurenci petrohradského sovětu dělnických a vojenských delegátů. Sověty sice byly zvoleny přímo dělníky a vojáky, ale taktizovaly, a v Rusku panovalo dvojvládí: ti, kdo měli vládnout, neměli podporu mas, a ti, kdo moc měli, tedy členové sovětů, ji odmítali vykonávat.

Zatímco liberálové chtěli vytvořit západní demokracii založenou na právním státu a ústavě a únorová revoluce by jim stačila, sověty ji chápaly jako předstupeň k sociální revoluci. Podle marxistické teorie nejprve musela proběhnout buržoazní revoluce, jíž bylo únorové povstání, pak měla následovat revoluce socialistická. Sověty se tak nehodlaly do exekutivy zapojit, chtěly ji jen hlídat. Dění sledoval ze švýcarského exilu Vladimir Uljanov – Lenin, jenž pochopil, jaké možnosti se pro bolševiky otevírají. Opustil Curych a 16. dubna s tichou pomocí německého generálního štábu dorazil na Finské nádraží v Petrohradu.

Lenin (1870–1924), disponující strategickým myšlením, vůlí a přesvědčením o své pravdě, rozpoznával slabá místa nového režimu a vycítil nálady mas: 20. dubna publikoval text O úkolech proletariátu v současné revoluci známý spíše jako dubnové teze, v nichž buržoazní revoluci „nahradil“ diktaturou proletariátu. Slavným heslem „všechnu moc sovětům“ se vymezil nejen proti parlamentní demokracii, ale proti všem dosavadním institucím.

Situace mu nahrávala, opojení ze svobody netrvalo dlouho. Rusko bylo ve válce s Německem a Rakouskem-Uherskem a vláda musela rozhodovat s ohledem na válečné úsilí. Nejprve chtěla dostát závazkům a bojovat po boku Británie a Francie. Dokonce i umírnění socialisté v sovětech byli s výhradami pro pokračování války. Jenže sověty válečné úsilí paralyzovaly a brzy vojáky dostaly pod svou politickou kontrolu.

Navíc odmítaly, aby Rusko hájilo „imperialistické pozice“. V této otázce odrážely veřejné mínění, které mělo jasno: chceme konec války. Zatímco demokraté se snažili najít kompromis mezi válečnými závazky a náladami mas, Lenin vycítil, o co se hraje. Už z exilu obvinil na konci března 1917 vládu z prodlužování imperialistické války a vyzýval k jejímu svržení.

Správný moment

Mezi největší „kdyby“ dějin 20. století tak patří otázka, co by se stalo, kdyby Prozatímní vláda uzavřela i za cenu územních ztrát v průběhu roku 1917 separátní mír s Centrálními mocnostmi tak, jak to učinili bolševici po převzetí moci v březnu 1918. Zachránil by Kerenskij demokracii? Nevedlo by to ke vzpouře důstojníků a pravicovému puči? Nevedla by možná německá okupace Ruska k nové, nacionalistické vlně odporu a osvobozenecké válce? Skutečně by to zabránilo bolševikům v převzetí moci?

Jenže Prozatímní vláda ve válce pokračovala i s problémy, kterými armáda trpěla za cara – neschopné velení, katastrofální zásobování, nedostatek zbraní. Kerenskij vsadil vše na poslední ruskou ofenzivu, kterou zahájil v Haliči 1. července. Přes moment překvapení ale neuspěla a ruská fronta se definitivně rozložila. V té době začalo napětí v hlavním městě opět připomínat situaci před únorovým kolapsem. Mezi socialisty, bolševiky a anarchisty převládlo v souladu s Leninovou taktikou přesvědčení, že vláda je „zralá ke svržení“.

Kabinet to vytušil a na konci června nařídil, aby byla jedna z nejradikálnějších jednotek petrohradské posádky převelena na frontu. Vojáci to však považovali za provokaci a porušení předchozích slibů daných vojenským sovětům a začali 3. července jednat. Spíš než promyšlený převrat to ovšem byla spontánní akce, nad níž bolševičtí vůdci ztratili kontrolu.

Vojáci obsazovali ulice, ale chybělo jim politické vedení. Do Petrohradu sice dorazilo 20 tisíc námořníků z Kronštadtu, jak ale poznamenali zlomyslní pozorovatelé, mnoho z nich si přišlo udělat spíše dovolenou. Bolševici se do čela povstání bez Lenina (který 29. června odcestoval do Finska) postavit nechtěli; demonstrace ale odmítnout nemohli, aby si dělníky a vojáky neodcizili. Lenin se brzy vrátil, ale radil vyčkávat, co se stane. Ten správný moment ještě podle něj nenastal.

Velký dav se shromáždil před bolševickou centrálou a čekal na instrukce. Kdyby Lenin chtěl, stačilo by pár rozkazů a dav by obsadil vládní budovy. Ozbrojení a naštvaní vojáci pochodovali městem, kde se k nim připojili dělníci. Vzápětí se střetli s kozáky a provládními jednotkami, na ulicích byli první mrtví a zranění. Mezitím se ministrovi války Kerenskému podařilo převelet do města loajální jednotky, které začaly obnovovat pořádek. Nastal hon na bolševiky a sám Lenin unikl o pár minut zatčení; oholil si bradku a odešel do ilegality.

Protibolševické nálady posiloval pravicový tisk více či méně pravdivými zprávami o napojení leninovců na peněžní toky německého generálního štábu. Nakonec to byli levicoví menševici v sovětech, kdo brzdil snahy o perzekuci bolševiků. V ten moment chybělo málo a bolševici by sen o světové revoluci prohráli. Stačilo, aby Prozatímní vláda byla dostatečně důsledná (a nemilosrdná) – podobně jako bolševici v boji s oponenty po roce 1917. Sám Lev Trockij, po Leninovi nejschopnější muž v bolševické hierarchii, později připustil, že kdyby on i Lenin v červenci „zmizeli“, v říjnu by k bolševickému převratu nedošlo. Bolševici by nevyhráli občanskou válku, nezaložili Sovětský svaz a Stalin by se nedostal k moci…

Francouzské kostýmy

Tehdy byl však hrdinou dne Kerenskij, zastánce kompromisů. Byl vnímán jako jediný politik, jenž má podporu veřejnosti, akceptují ho vojenské kruhy i střední třída. Stal se předsedou vlády, ale místo aby neúspěšné bolševické vystoupení využil k protiakci, dostal se do konfliktu s vrchním velitelem armády, generálem Lavrem Kornilovem, jenž se pokusil o svržení vlády. Generálovo tažení na Petrohrad bylo sice odraženo, ale za cenu nevratné roztržky mezi vládou a důstojnickou pravicí a znovuposílení bolševiků v sovětech. Nespokojená armáda byla zdrojem radikálních nálad z obou stran spektra: běžní vojáci chtěli domů a slyšeli na bolševickou propagandu, důstojníci, většinově carovi loajální monarchisté, toužili obnovit vládu pevné ruky a skoncovat s novotami Kerenského liberálů.

Vláda sice chtěla nespokojenost vyřešit tím, že demobilizuje podstatnou část řadových vojáků i část reakčních důstojníků, ale jako řadu dalších rozhodnutí odložila demobilizaci na jaro 1918; a to už bylo pozdě. Avšak i pomineme-li válku, vláda čelila zásadním problémům souvisejícím se samotným směřováním Ruska. Podle historika Orlanda Figese se únoroví revolucionáři, vzdělaní liberálové a „zapadnici“ střední třídy, převlékli do kostýmů Francouzské revoluce a hodlali ji zopakovat. Kerenskij uvolňoval režim, propouštěl politické vězně, rušil trest smrti, snil o svobodném a demokratickém Rusku; pravém opaku všeho, co nenáviděl na carském režimu. Jenže tenhle západní import nemohl vyřešit mnohem hlubší sociální problémy, které se nakupily během staletí romanovské stagnace.

Sociální revoluce musela začít na venkově – a podpora ze strany rolníků, kteří tvořili drtivou většinu obyvatelstva, závisela na tom, do jaké míry bude vláda ochotna spustit pozemkovou reformu. Ochotná byla, ale opět postupně, opatrně, a až v novém Ústavodárném shromáždění. Netrpěliví rolníci tak slyšeli na bolševické „půdu rolníkům“ teď a tady, i za cenu rozvratu a anarchie.

„V Británii existuje monarchie dodnes. Představuji si, jak by tady dnes visel portrét cara-gosudara, jenž by zahajoval zasedání parlamentu a přijímal velvyslance,“ odpovídá historik Leonid Mlečin na otázku, jaké zřízení bylo tehdy nejvhodnější. Nebyla republika, kterou Kerenskij, navzdory všem problémům, oficiálně vyhlásil 14. září 1917, přece jen příliš čerstvým a nevhodným politickým experimentem? Nemohl schopný panovník zafungovat jako svorník národů i tříd a zároveň nárazník mezi rozdílnými skupinami a zájmy? Jisté je jen to, že nedlouho poté Lenin zahájil druhou část revoluce a svrhl Prozatímní vládu útokem na Zimní palác.

Zapomenutý demokrat

Historie často nezaslouženě lichotí bezskrupulózním vítězům a přeje náhodným mučedníkům. Lenin, architekt bolševické diktatury a rudého teroru, je dodnes oslavován jako zakladatel mocného impéria a jeho pomníky lemují Rusko. Neschopný Mikuláš II., jenž Rusko lehkomyslně zatáhl do zničující války, byl v roce 2000 prohlášen synodem pravoslavné církve za svatého. Oba přitom ztělesňovali nedemokratickou a nesvobodnou vládu menšiny nad většinou, bigotní monarchii na straně jedné a agresivní diktaturu na straně druhé.

Nejostřejšímu soudu jsou naopak vystaveni ti, kteří podle názoru pozdějších generací mohli zabránit katastrofě. Plně to platí pro dnes již zapomenutého a opovrhovaného hrdinu únorové revoluce Kerenského, jehož pomník bychom v současném Rusku hledali marně. Přitom to byl on, kdo chtěl přetvořit Rusko v moderní, svobodný a demokratický stát. Na rozdíl od svých protivníků váhal s represí proti extremistům, kteří Prozatímní vládu cíleně podkopávali. Nechtěl se vracet k minulým, opovrženíhodným metodám carského režimu. „Slabý“ únorový režim svým důrazem na práva a demokracii tak umožňoval bolševikům a dalším extremistům volně působit, aniž měl účinné páky, jak udržet situaci pod kontrolou. A Kerenskij slovy jednoho ze současníků „provozoval nebezpečný tanec mezi dvěma noži, mezi bolševismem a reakcí. A vyvíjel nadlidské úsilí, aby se nenabodl z jedné ani druhé strany.“

Lenin v dubnu 1917 přijíždí do Petrohradu, Autor: [object Object]

Útěchou mu mohlo být snad jen to, že přežil cara Mikuláše i Lenina o téměř padesát let. Od dvacátých let žil v exilu a stále hájil hodnoty, které prosazoval během roku 1917. Zemřel jako historik a archivář v USA v roce 1970 a jako přesvědčený demokrat stačil ještě o dva roky dříve odsoudit sovětskou invazi do Československa.

Autor je historik.