Dnes je to nacista

Desátého května 1945 ráno ho ve spodním prádle vyhodili příslušníci Revoluční gardy ze dveří vyšetřovny v Bartolomějské ulici. Hlídkující dav se ho okamžitě zmocnil. Padaly první nadávky o „kolaborantské svini“, první plivance, první rány. Pak někdo vykřikl, že to byl Sviták, kdo svým udáním poslal písničkáře Karla Hašlera na smrt do koncentráku. Byla to lež. Ale atmosféra ještě víc zhoustla a lynčovaný režisér upadl na dlažbu. Za pár hodin ho z ní zvednou, to už ale bude mít prostřelenou hlavu. Pravděpodobně ho popravil procházející rudoarmějec, který vyslyšel přání zfanatizované masy, aby za ni dodělal špinavou práci.

Jan Sviták je nejbrutálnější obětí poměrů, které v české kinematografii nastaly po okupaci. Poměrů, jež jsme zvyklí označovat slovem kolaborace. Nešlo zdaleka jen o herečku Lídu Baarovou, jejíž milostné vzplanutí k ministrovi propagandy Goebbelsovi nyní ožívá díky hned dvěma biografickým filmům (více v recenzi na str. 54–55). Hrát ani točit se nedá do šuplíku a nástup nacistů k moci byl pro filmaře a herce první zkouškou, jestli se dá udržet profesionální kariéra i v nesvobodných poměrech, aniž se umělec zaprodá ďáblu. Ve čtyřicátých letech přitom nemohli tušit, že stejnou otázku si budou klást bezmála do konce 20. století.

V dobrém rozpoložení

Před disciplinárními komisemi po válce skončily desítky herců. Čteme-li si jejich seznam z května 1946, u jednotlivých jmen najdeme poznámky jako „v běhu“, „zákaz účinkování na všech scénách Československé republiky“, „pokuta 10 000 Kčs“, „vyloučení z Národního divadla“, „distance do konce sezony“, ale častokrát i „osvobozen“ či „zproštěn“.

„Někteří kolaborovali viditelně, někteří se pokoušeli jenom přežít a jen výjimky se postavily na odpor,“ shrnuje vztah zdejších umělců k nacismu historik Lukáš Kašpar v průkopnické knize Český hraný film a filmaři za protektorátu. Herci a filmaři se koncem třicátých let těšili mimořádné popularitě a na Barrandově stály největší filmové ateliéry ve střední Evropě. Společnost přitom své idoly v předtelevizní a předinternetové době nebrala jen jako celebrity, ale i jakýsi lakmusový papírek vlastní nálady. Pokud by se se vznikem protektorátu přestalo točit a z veřejného prostoru zmizely jejich oblíbené hvězdy, byl by to pro ni nejjasnější důkaz, že s příchodem Němců pro ni nastávají horší časy.

Nacisté si toho byli se svým dobře vyladěným propagandistickým aparátem dobře vědomi. Byl to koneckonců Joseph Goebbels, kdo prohlásil: „Dobrá nálada je válečné zboží. Za určitých okolností může být pro vítězné vedení války nejen důležitá, ale dokonce rozhodující. Proto je nutné udržovat náš lid v dobrém rozpoložení.“ Čechům sice zabavili všechny filmové podniky a sloučili je pod vlastní produkční společnost. Jejich oblíbenou zábavu se jim ale rozhodli ponechat. Uklidnit lidi a dát jim iluzi, že se nic neděje. To byl jejich hlavní cíl, byť se mezitím v zákulisí začala plánovat „převýchova“ a likvidace celého českého národa.

Z kin cenzura pochopitelně okamžitě stáhla všechny „závadné“ prvorepublikové snímky jako Třetí rota či Neporažená armáda, se kterými se svezly i komedie Hej rup! nebo C. a k. polní maršálek. Pod dohledem nových pánů Barrandova ovšem ve válečných letech vzniklo celkem 114 českých filmů, z nichž celou polovinu tvořily komedie. Právě snímky jako Kristián,Eva tropí hlouposti,Cesta do hlubin študákovy duše či zmíněný Přednosta stanice za protektorátu posloužily k uklidnění veřejnosti, že ani za války není tak zle, když je fronta daleko a v kině veselo. Díky tomu byl klid na práci.

Stejně na to šli po únoru 1948 komunisté. Ke cti protektorátním filmařům ovšem v tomto srovnání slouží, že na rozdíl od svých následovníků v totalitních podmínkách nenatočili nic, za co by se museli jednoznačně a do morku kostí stydět. Nevznikl tu jediný vyloženě propagandistický film – typu třeba antisemitského Žida Süsse režiséra Veita Harlana, který dávali nacisté od roku 1940 za vzor angažované kinematografie. Češi se angažovat odmítali. A až na výjimky se vyhýbali i tvorbě německých filmů, které na Barrandově paralelně vznikaly pod hlavičkou Prag-Filmu, což byla pobočka německého obřího koncernu UFA. Tedy až na ty výjimky.

Ochraňovat a vlastnit

O příběhu Lídy Baarové píšeme na jiném místě. Osudový – a ve výsledku fatální – vztah k lidem, kteří mají v rukou vaši hvězdnou kariéru, ovšem dokládá i případ Adiny Mandlové. „Česká Greta Garbo“ měla díky svému oslnivému projevu za sebou před okupací už třicítku filmů a na prahu vlastní třicítky nehodlala slevit z tempa. Jak to popsala ve vzpomínkách Dneska už se tomu směju: „Měla jsem všechno, po čem jsem odjakživa toužila – práci, popularitu a bohatého milence.“ Problém ovšem byl, že tím milencem, respektive těmi milenci byli nacističtí pohlaváři. Včetně šéfa cenzurní Filmové zkušebny Hermanna Glessgena, „který jí dával peníze, ochraňoval ji a jaksi vlastnil,“ jak napsal ve svých Pamětech režisér Otakar Vávra.

Měla jsem všechno. (Adina Mandlová na Pankráci, červen 1945), Autor: [object Object]

Definovat, nakolik byly podobné milostné kontakty či účast na filmových večírcích plných jídla a pití (i v době, kdy byly jiné zábavy zakázány) vědomou kolaborací, vyčuraností, obyčejnou hloupostí, nebo naopak nezbytností, je z dnešního pohledu těžké. Nejdůkladněji se o to pokusila novinářka Krystyna Wanatowiczová v biografii Miloš Havel. Český filmový magnát. Z jejího líčení všech komplikovaných profesních a citových propletenců lidí za a před kamerou vyplývá, že naše kulturní smetánka se za války možná pohybovala až na samé hranici vkusu, málokdy ji ale překročila.

To platí i pro Adinu Mandlovou. Kvůli jejím milostným aférám dokonce britský rozhlas ve svém vysílání do protektorátu obyvatele varoval, že chodí se samotným K. H. Frankem. Nebyla to pravda. Herečka známá v Berlíně díky snímku Ich vertraue dir meine Frau an (Svěřuji ti svou ženu) pod německým pseudonymem Lil Adina nicméně stejně po válce skončila na půl roku na Pankráci. Fotky, jak rozesmátá pózuje ve vězeňském mundúru při pumpování vody ze studny, obletěly republiku. Od konce filmové kariéry ji ale neuchránilo ani zaplacení pokuty 100 tisíc korun, ani následná emigrace.

Lépe dopadla její kolegyně Nataša Gollová. I ona sice za války tvořila pár s arizátorem českých kin a členem NSDAP Wilhelmem Söhnelem. A také ona si zahrála pod jménem Ada Goll v německém filmu Komm zu mir zurück (Vrať se ke mně zpět). Pomohlo jí ale to, že v revolučních dnech dobrovolně odjela do Terezína, kde ošetřovala vězně nakažené tyfovou epidemií. Tím se všechny hříchy rázem smazaly a lidový soud došel k přesvědčení, že „dokázala, že jednala s úmyslem prospěti českému národu“.

To ovšem neplatilo pro herce, který to za všechny odskákal vůbec nejvíc.

Pro divadlo mrtev

„Co mám povídat, daří se nám tady prima, peněz a pitiva tady máme dost a těším se na to, jak se jednou k vám se Židama vrátím zpátky. Bez Židů nedám ani ránu. Končím novým pozdravem československé vlády v Londýně: Khon zdraví Sáru.“ Tahle slova zazněla 6. prosince 1941 z vln protektorátního rozhlasu a překvapení posluchači ve škytajícím herci imitujícím opilého exilového ministra zahraničí Jana Masaryka rozpoznali „krále komiků“ Vlastu Buriana.

Skeč Hvězdy nad Baltimorem byl doplněný výstupem pěvecké skupiny Izraelit Boys, která Burianovi sekundovala písní: „Je-je-je-je-Jehova / on nám kšefty zachová / aj vaj, vaj, vaj – oj, oj, oj / thodle bude děsnej boj / co by dělal Židík v bhoji / od thoho jsou přece ghoji.“ Publicista Radek Žitný v knize Protektorátní rozhlasový skeč doložil, že podobných kolaborantských skečů vznikla spousta, že Burian vystoupil pouze v tomto jednom (podle pamětníků se schválně přeříkával), a to navíc z donucení. Přesto se stal milovaný komik načas symbolem té nejodpornější spolupráce s okupanty.

Voskovec s Werichem na skeč reagovali ve vysílání Hlasu Ameriky písní: „Byl fotbalista / sparťan, slávista / potom tenista / dnes je nacista.“ Zlomený Burian se po zbytek války víceméně stáhl z veřejnosti (byť mu Němci za návrat slibovali astronomické honoráře), hned po jejím konci se však objevil na prvních stranách novin. Před lidovým soudem se totiž musel zodpovídat nejen ze skeče, ale i z toho, co je pravdy na tom, že na jednom večírku hajloval a že mohl používat auto a postavit si tenisový kurt, když ostatní strádali.

Ve výpovědích nebyl zdaleka tak obratný jako před kamerou: „Nikdy jsem od Němců nic nedostal, ale vždycky jsem o všechno přišel. Také automobil jsem měl po celou válku podvodně, neboť jsem chtěl sabotovat benzin a objíždět gumy.“ Zní to až legračně. Ale mluvíme o době, kdy náhle objevivší se odbojáři pořádali štvanice na kohokoli, na koho se dala svalit vina. A kdy za divokých odsunů a samozvaných soudů lidé nejen chodili šmahem do vězení, ale i na smrt. Vlasta Burian dostal tři měsíce, pokutu půl milionu a zákaz veřejně účinkovat, protože se „společensky stýkal s Němci v míře nezbytnou nutností neodůvodněné, a to k dosažení osobního hospodářského prospěchu“.

Teatrolog Vladimír Just hned po listopadové revoluci v knize Věc: Vlasta Burian popsal, nakolik rozsudek ovlivnila závist a tlak nastupujících komunistů vyrovnávajících si účty s prvorepublikovou buržoazií. Vždyť Rudé právo o Burianovi tehdy napsalo, že je typem „dokonalé umělecké bezcharakternosti a nejčistšího podnikatelského velkoplantážnictví“ a že „zůstane pro české divadlo mrtev, i kdyby prošel po řadě všemi pražskými velkočistírnami“.

Paradoxem je, že nejvíc mu uškodila výpověď Lídy Baarové, kterou si od ní vyšetřovatelé vynutili vyhrožováním, že dopadne hůř než Burian. Soudu sdělila, že „jeho chování protičeské (…) vyplynulo z jeho přátelských styků s okupanty a ze snahy zavděčiti se jim každým způsobem“. O tom, že i ono protičeské chování mělo někdy své pochopitelné důvody, nicméně vypovídá příběh Burianova častého hereckého partnera Čeňka Šlégla.

Hra myši s kočkou

Nezapomenutelný hrabě Géza von Medak z C. a k. polního maršálka vstoupil do kolaborantské Vlajky a Filmovému ústředí předložil plán – byl odmítnut – natočit ve vlastní režii film Návrat o „zhoubné činnosti Židovstva na českém venkově“. Šlégl pravidelně vystupoval ve zmíněných rozhlasových skečích a za kolaboraci strávil šest měsíců v Jáchymově; po válce už se nikdy neobjevil před kamerou a místo toho se živil jako nosič uhlí. Soud mu neuvěřil, že všechno dělal jen kvůli obavám z osudu svého židovského zetě, jehož díky svým kontaktům prokazatelně dvakrát dostal z rukou gestapa: „Věřil jsem, že se mi podaří přelstít ,ochránce‘, a když bude nejhůře, že snad pomohou. Málokdy dali, a když, tak žádali zase protiúčet.“

Právě tuhle hru myši s kočkou zmiňuje i jedna z výpovědí Adiny Mandlové: „Vím, že se stýkal s esesákem Fischerem, který k němu prý docházel do bytu a pomáhal mu v záležitosti jeho manželky.“ Herečka tím ve vynuceném poválečném hlášení o stycích svých hereckých kolegů za okupace narážela na Oldřicha Nového, s nímž natočila nejlepší protektorátní komedii Kristián. Také Nový patřil k naprosté herecké elitě a jen díky tomu válku přežila jeho manželka, s níž se – ač byla Židovka – odmítl dát rozvést. Alici Nové díky popularitě jejího muže dokonce procházelo i to, že nenosila židovskou hvězdu, o čemž čtenáře v roce 1943 informoval pohoršený protektorátní tisk.

Do transportu nastoupila až na začátku roku 1945. A spolu s ní podle rasových zákonů i Oldřich Nový, který tak nemohl dokončit svou dvojroli ve filmu Jenom krok (oba se po osvobození vrátili). Což ovšem není nic ve srovnání s jeho kolegyní Annou Letenskou. Ta sice hlavní roli ve Vávrově filmu Přijdu hned dotočila, na premiéru už se ale podívat nemohla. Dva měsíce před ní ji totiž popravili v Mauthausenu za to, že u nich doma její muž nechal přespat lékaře ošetřujícího parašutistu Jana Kubiše. Je pozoruhodné, že nacisté přesto snímek pustili do kin.

Národní hajlování

V souvislosti s atentátem na Reinharda Heydricha je nutné zmínit ještě jednu událost. Na slib věrnosti Říši dorazily 24. června 1942 do Národního divadla stovky herců. Ve stejný čas, kdy 70 kilometrů od Prahy hořely Ležáky, z pódia Rudolf Deyl pronášel: „Jestliže jsme se dnes my, herci a divadelníci, sešli v těchto památných místnostech, je to především proto, abychom vyjádřili svůj odpor nad zvrhlým zločinem, jenž mohl ohroziti i naši kulturu, a tedy i divadlo, abychom slavnostně manifestovali svou věrnost politické ideji našeho státního prezidenta a naší protektorátní vlády a svou věrnost k Říši a jejímu velkému Vůdci.“

Po těch slovech se všichni zvedli, aby před kamerami a fotoaparáty demonstrativně hajlovali. Na snímcích zaražených lidí se zdviženou pravicí poznáme Baarovou, Mandlovou, Gollovou, Buriana, Šlégla, Nového i Letenskou. Odmítnout přijít znamenalo v době masivních poprav automatickou poukázku na smrt. Pro ně a zřejmě i jejich rodiny.

Nepřelstili ochránce. (Vlasta Burian a Čeněk Šlégl), Autor: [object Object]

Dvacátého osmého ledna 1977 se tu řada z hereckých pamětníků potká znovu. Z úst Jiřiny Švorcové si ve zlaté kapličce vyslechnou v rámci tažení proti Chartě 77 provolání Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Protentokrát se to obejde bez hajlování. Ale i bez toho, že by hercům za odmítnutí účasti hrozilo cokoli horšího než nenatočit pár komedií.