Pobuřovali, tak do kriminálu

Přítomnost v soudní budově vyžadovala toho dne značnou odvahu. Kolem soudu totiž byly i desítky uniformovaných policistů, někteří se psy, a další desítky estébáků v civilu. Pořádkoví policisté kontrolovali lidem kolem soudu občanky a zapisovali si jejich jména, ve vstupu do budovy jim ale nebránili. Horší to bylo se vstupem do soudní síně. Proces se odehrával v poměrně velké místnosti zhruba pro padesát diváků. Oficiálně bylo přelíčení volně přístupné, ostraha soudu ale prohlásila, že dovnitř  smějí jen dva rodinní příslušníci každého ze čtyř obžalovaných a pak lidé se vstupenkami. Všechny vstupenky si však rozebrali estébáci a prověření čeští novináři z oficiálních médií sloužících propagandě. Dovnitř se nedostali ani západní novináři, ani zástupci Amnesty International.

Několik zástupců shromážděného davu mělo ovšem větší štěstí. Tři z příbuzných přenechali svá místa Václavu Havlovi, Věře Jirousové a Jiřímu Němcovi, kteří chtěli pořídit detailní záznam procesu, u něhož správně tušili mimořádnou důležitost.

Vlastní kanály

Bývalý novinář a umělecký teoretik Ivan Jirous, básník a performer Pavel Zajíček, zahradník a hudebník Vratislav Brabenec a evangelický farář Svatopluk Karásek, mladí muži kolem třicítky, dělali to, co by v jiných poměrech prošlo zcela bez povšimnutí justice. Účastnili se koncertů, které bez souhlasu ideologického dohledu nad kulturou organizoval především Jirous. Jako manažer kapely Plastic People napřed pomáhal s oficiálními koncerty. Když Plastici po nástupu normalizace o licenci přišli, pustil se Jirous do organizování pololegálních vystoupení, která zaštítil svojí legitimací člena svazu výtvarných umělců a smlouvy podepisoval na scénické vystoupení s hudbou.

Když se organizátoři (různé místní kulturní domy, kluby Socialistického svazu mládeže – jediné povolené organizace pro sdružování mladých lidí, nebo třeba vesnické fotbalové oddíly) začali s postupující normalizací bát, soustředil se Jirous na uzavřené oslavy svateb, které neporušovaly ani tehdejší předpisy.

Své zkušenosti z rostoucího policejního tlaku navíc sepsal do dlouhého textu nazvaného Zpráva o třetím českém hudebním obrození, kde nastínil tehdy převratnou myšlenku, že pokud totalitní stát obsadí všechny oficiální kanály veřejné lidské komunikace, musí si svobodomyslní lidé a umělci vytvořit kanály vlastní, kde mohou tvořit třeba ve velmi skromných poměrech, ale bez kompromisů. Zprávu pak začal svým přátelům rozdávat a číst po hospodách. Společenství hudebníků, kteří se řídili jeho zásadami, se navíc začalo rozšiřovat, takže Jirous mohl uspořádat skutečné tajné festivaly s řadou účinkujících – ve středočeských vesnicích Postupice a Bojanovice. V okolním mrtvolném úhoru normalizace to vypadalo jako velká kulturní vzpoura a politická policie se rozhodla zasáhnout. V březnu 1976, krátce po bojanovickém festivalu, kde slavil svatbu sám Jirous, se rozběhlo rozsáhlé zatýkání, po němž zůstalo za mřížemi téměř dvacet lidí z okruhu skupin hudebního undergroundu.

Stala se ale nečekaná věc. Zatčených členů Jirousovy kulturní subkultury se zastali intelektuálové z opozice a rozjeli velkou protestní kampaň, do níž se jim podařilo zapojit i známé lidi ze Západu. To komunistické vedení v Československu zaskočilo, režim potichu ustoupil od zjevně chystaného monstrprocesu a ministr vnitra Jaromír Obzina osobně vybral pouze čtyři obviněné, kteří estébákům připadali důležití jako vůdčí osobnosti, jež šlo také představit jako „svůdce“ ideově zmatené mládeže. Jednadvacátého září pak začal proces, který měl změnit Československo. Právě zápis Havla, Jirousové a Němce se stal unikátním svědectvím o jedné z nejdůležitějších politických událostí v okupované, „znormalizované“ zemi.

Možná to bylo jinak

Napřed přišel na řadu výslech Ivana Jirouse. Organizátor undergroundu soudcům až tak nevymlouval, že dělal to, za co jej chtěli potrestat. Pouze odmítal, že by šlo o zločin. Jirous připustil, že na soukromých akcích organizovaných jako oslavy svateb mohly padnout vulgární výrazy (což byla jedna ze zásadních výtek obžaloby), trval ale na tom, že byly použity v uměleckém kontextu, který nedovoloval pohoršení. Odmítl také výtky z obžaloby, že vystoupení Plastiků byla „nihilistická, dekadentní a klerikální“. Prohlásil, že negativní hodnocení jejich kultury obvykle souvisí s tím, že nosí dlouhé vlasy. „Necítím se proto vinný,“ zakončil svoji řeč.

Jako druhý mluvil Pavel Zajíček. I on připustil, že používal při koncertech vulgární slova, hned však dodal, že šlo o funkční použití. „Tato slova byla pro mě nenahraditelná, ale ne jako terče, které by měly upoutat pozornost, ale protože jsem se skrze ně dostával do hlubších poloh svého myšlení,“ prohlásil Zajíček. Soudu pak přečetl čtyři citáty z veřejně dostupných knih, kde se také mluvilo sprostě. „Domnívám se, že moje skupina DG 307 se snaží pronikat do toho, co člověka reálně obklopuje, že má lidem co říci a nechce je pohoršovat,“ řekl dál Zajíček.

Zřejmě nejvíc si dal na obhajobě záležet Svatopluk Karásek. Pro soud sepsal šestistránkové vyjádření, kde vysvětluje, jak jeho písně vznikly a co jimi myslel. Soudkyně Milada Vinčarová si sice papíry vzala, odmítla je ale nahlas přečíst s vysvětlením, že na to není dost času. Karásek pak také prohlásil, že se necítí být vinen. „Jen ve dvou mých písních se objevují – vždy jen jednou – běžné, lidové výrazy jako ,v pr…i‘ a ,s..č‘, což nejsou hrubě neslušná slova,“ vysvětloval soudkyni. Pak prohlásil, že skládá transpozice spirituálů, které nevyjadřují nihilismus, dekadenci a klerikalismus, ale jejich pravý opak – víru a naději, postoj směřující k otevřenosti lidského života. Soudu sdělil, že působení undergroundových kapel na mladé lidi považuje za pozitivní. „Pokud socialistická společnost hájí svobodu vyznání, nejsou moje písně protispolečenské. Proto jsem přesvědčen, že tvrzení prokuratury nemůže před soudem obstát,“ uzavřel svoji řeč.

Nakonec přišel ke slovu Vratislav Brabenec. Prohlásil, že na Plastic People ho přitahuje, že může jako saxofonista hrát improvizovaně, bez omezení. I on odmítl, že by kdokoli z kapely projevoval klerikální názory. „Sám jsem studoval do roku 1969 na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze, ale názorově se s ní rozešel a od té doby s ní neměl styky,“ vysvětloval.

Pak promluvili svědci. Byla jich celá řada a jejich výpovědi působily často velmi zmateně, jak se snažili vyklouznout ze svých vlastních odsudků, ke kterým je při výsleších zřejmě donutila politická policie. Například Josef Dlouhý, kameraman Československé televize, který na podzemním festivalu v Postupicích natáčel krátký film kvůli svým přijímačkám na filmovou akademii, do policejního protokolu prohlásil, že se cítil být hudbou „pohoršen“. Když se však Pavel Zajíček před soudem zeptal, proč do svého filmu zařadil i dvě skladby DG 307, když ho jejich hudba pohoršovala, byl Dlouhý evidentně v úzkých. Odpověděl, že původní výpověď musí poopravit: nebyl pohoršen vystoupením skupiny, ale pouze zaskočen skutečností, že mu hudba nepřipadá příliš vhodná pro jeho účely, tedy natočení filmu pro přijímací zkoušky na FAMU. „Pokud by tento film byl třeba natáčen jako sociologický dokument, neměl bych proti hudebnímu projevu skupin ve filmu námitky,“ řekl Dlouhý. U výslechu na policii také prohlásil, že kvůli pohoršení předčasně z koncertu odešel. U soudu se opravil: neodjel dřív kvůli pohoršení, ale protože musel v televizi vrátit televizní techniku.

A v podobném duchu pokračovaly výpovědi svědků dál. Svazák Antonín Kosík z Ledče nad Sázavou nicméně i před soudem zopakoval, že při jednom koncertu Plastiků před pěti lety (v roce 1971) byly promítány pornografické diapozitivy, které vyvolaly nepříznivou reakci publika. Jirous namítl, že šlo o fotografie děl Andyho Warhola, které byly pořízeny na výstavě amerického umění ve Valdštejnské jízdárně v Praze. „Stěží lze označit za pornografický materiál díla reprodukovaná a vystavovaná na celém světě, s nimiž se mohla seznámit i československá veřejnost,“ prohlásil Jirous. Jeden z advokátů se ještě zeptal, jestli Kosík zmíněné diapozitivy při promítání viděl. „Neviděl, ale slyšel jsem někoho říkat, že v sále promítají něco nevhodného,“ řekl Kosík.

Soud zkrátka působil jako naprosté fiasko. Obvinění byla vágní, svědci nejistí. Havel, Jirousová a Němec si zapsali: „Ani jeden z předvolaných svědků jednoznačně nepotvrdil, že by vystoupení souzených hudebních skupin pohoršovalo jeho nebo kohokoli jiného. Přitom pohoršení je podle zákona základním znakem skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, z čehož jsou Jirous a spol. obžalováni. Řada svědků naopak vypověděla, že na ně všechna představení působila příznivým dojmem.“

Havel, Jirousová a Němec si později pochvalovali, že předsedkyně senátu řídila proces „korektně a netendenčně“ a všechny výpovědi, tedy i když vyznívaly jednoznačně ve prospěch obžalovaných, nechala zapsat do protokolu. Vyhověla i všem žádostem obhájců o opravu. Ostatně chválili i obžalované: mluvili prý věcně, souvisle a přesvědčivě. Havel, Jirousová a Němec byli také překvapeni, že během prvního dne nedošlo na řešení údajně protispolečenského – tedy protirežimního či protisocialistického – charakteru toho, co Jirous a spol. dělali, což by teoreticky hrozilo vysokými tresty. V zápisu proto stojí: „Celkově působil první den dojmem, že líčení velmi zřetelně a sugestivně odkrývá celou nesmyslnost obžaloby. Tento dojem byl tak silný, že se zdálo, že ho sdílejí i sami členové senátu. Osobnosti, chování a argumentace obžalovaných působily sympatickým dojmem; jejich jistota o vlastní nevině frapantně kontrastovala s naprostou rozpačitostí těch svědků, na něž obžaloba zřejmě spoléhala, a s jejich neschopností hudební vystoupení souzených skupin vůbec nějak smysluplně charakterizovat.“

Já ti ho tam našroubuju

Další den začal proces v půl deváté. Opět k soudu přišlo na podporu obžalovaných hodně lidí, i když si mnozí z nich museli vzít dovolenou. Znovu soudní zřízenci nepustili do soudní síně nikoho kromě estébáků a českých novinářů, kteří si zabrali vstupenky, pěti příbuzných a Havla, Němce a Jirousové coby zástupců rodinných příslušníků obžalovaných.

Opět vypovídali svědci a zhruba se stejným výsledkem jako den předtím. Znovu své výpovědi výrazně mírnili, sprostá slova si nepamatovali, hudební vystoupení je vlastně nepohoršilo. Pak předsedkyně senátu přečetla pracovní posudky obžalovaných, z nichž všichni vyšli jako spořádaní pracovníci bez vážnějších problémů. Přelíčení zase vypadalo na naprosté fiasko estébáků, jejichž svědci před soudem selhali, a Jirous se svými přáteli rozhodně nevypadali jako individua zralá pro kriminál.

Naopak situace nabyla vážnosti ve chvíli, kdy předsedkyně senátu začala vyjmenovávat seznam „důkazů“. Šlo o různé zabavené nahrávky koncertů, kopie Jirousovy Zprávy nebo textů písniček. Ani tohle samozřejmě nic závažného nedokazovalo, čtením těchto věcí ale dala soudkyně najevo, že má v úmyslu považovat za důkaz protiprávnosti kdejakou banalitu.

Prokurátor Kovařík si pak vzal řeč a shrnul při ní obžalobu. Podle jeho přesvědčení se vina prokázala. Obžalovaní neměli povolení hrát a jejich soukromé akce nebyly soukromé, protože na ně měli přístup i cizí lidé, třeba náhodní návštěvníci hospody. Do mikrofonů se přitom říkaly vulgární výrazy, takže každý je mohl slyšet. „Kdyby to pronášeli soukromě, nebyli by trestně stíháni,“ prohlásil prokurátor. Nakonec si nechal to hlavní, tedy alespoň z jeho pohledu: ukázal vyjádření ministerstva kultury k textům skupin a poznamenal, že názor ministerských expertů vyznívá jednoznačně. Psalo se tam: „Jsou tu hrubé výrazy, nesmysly, formální hodnota je zcela zanedbatelná. Báseň Utopenec je protisocialistická. Texty exponují dekadenci, nihilismus, anarchismus a klerikalismus. Negativně to ovlivňuje životní styl mladé generace.“ Přesně tohle StB potřebovala slyšet.

Přitom posudek byl předložen až po konci šetření, takže advokáti neměli možnost se k němu vyjádřit a předložit vlastní posudky. Zkoušeli protestovat, že nemají možnost podrobit tento „důkaz“ revizi, ovšem bez výsledku. Možnosti advokátů byly tedy značně omezené, plnili pojistku jen jakéhosi dohledu proti největší zvůli, i tak se ale snažili. Jirousův obhájce Štěpánek si  ještě při své závěrečné řeči postěžoval, že posudek z ministerstva kultury, tehdy samozřejmě plně v držení komunistické strany, hodnotil samotné texty, nikoli vystupování skupin jako celek, tedy atmosféru koncertů, kde nějaké méně spořádané vyjádření snadno zaniklo. Také namítal, že soud se vlastně nesnaží ujasnit si, co to je vulgární výraz. Přitom v dokonalé dobové strategii vyjmenoval sovětské kritiky a spisovatele, kteří uznávali jako součást umění věci, jež soud Jirousovi a jeho společníkům vytýkal. Štěpánek také k vulgarismům uvedl příklady z oficiálního umění, v němž se objevovaly, a namítl, že v otázce vulgarit má česká kultura svoji specifičnost. „Svědčilo by o nevědeckém přístupu a falešné pruderii tvářit se, že ve verbální oblasti neexistuje to, co má silný emocionální náboj,“ prohlásil Štěpánek. Dokonce došlo i na citát zakladatele ruského komunismu Lenina, jehož učením se i čeští komunisté tehdy zaštiťovali, kudy chodili. „Rezorty jsou na hovno,“ zazněla v soudní síni jedna z citací Leninova dopisu napsaného v roce 1922.

Pak přišly na řadu závěrečné řeči obžalovaných. Jirous ji neměl dlouhou, podle Havlova záznamu měl prohlásit zhruba tohle: „Jsem z venkova a od mládí jsem se účastnil mnoha povolených zábav. Byl jsem svědkem situací, kdy celý sál zpíval s hudebníky například píseň ,Já ti ho tam našroubuju, já ti ho tam dám…‘, píseň skutečně oplzlou. Co mne přitahovalo na kapelách jako The Primitives Group a Plastic People, byla jejich cudnost. Vystudoval jsem obor dějiny umění, cítím se povolán rozpoznat, co umění je a co není. Kapely Plastic People a DG 307 nepoužívaly svých slov ani lascivně, ani pruderně, nýbrž přirozeně. Nikdy mě nenapadlo, že bych se svou žalovanou činností dopouštěl trestného činu.“

Havel a Němec byli hlavními silami kampaně za Jirouse a spol.

Po všech závěrečných řečech soudkyně jednání ukončila s tím, že k vynesení rozsudku dojde až další den. „Ještě daleko výrazněji než první den vyzníval celý průběh líčení ve prospěch obžalovaných a proti žalobě,“ uváděli Havel, Němec a Jirousová ve svém svědectví. „Ani druhý den nebyl přinesen ani svědeckými ani jinými výpověďmi jediný přesvědčivý důkaz viny obžalovaných, ale naopak bylo sneseno bezpočet argumentů, svědčících o tom, že činnost souzených hudebních skupin nevykazovala žádné znaky trestného činu a že je vůbec nesmyslné stavět tyto skupiny za jejich tvorbu před soud. Všechna obsáhlá, logická a konkrétní argumentace obhájců, stejně jako závěrečná stanoviska obžalovaných a hluboce lidský dojem, jakým působili, jednoznačně mluvily ve prospěch obžalovaných,“ stojí v Havlově zápise.

Je to dobrý

Třetí den soudu ovšem potvrdil tušení, které Jirous od začátku celého procesu měl. Nebylo vlastně podstatné, jak vyzněly svědecké výpovědi, kolik sprostých slov Plastici a další ve svých textech zpívali nebo kolik peněz vybíral Jirous při rozdávání pozvánek na své undergroundové akce. Zájmem režimu reprezentovaného tajnou policií a jejími šéfy ve vedení komunistické strany bylo poslat reprezentanty nezávislé kultury pro výstrahu do vězení, a tak se také stalo. Poslední den začal prohlášením předsedkyně senátu, že Jirous a spol. jsou vinni z trestného činu výtržnictví v organizované skupině. Navíc podle soudu páchali svoje výtržnictví dlouho, což měla být přitěžující okolnost. Havel k tomu zaznamenal: „Předsedkyně senátu zdůraznila vysoký stupeň nebezpečnosti jejich jednání po dobu mnoha let, soustavně a ve velkém rozsahu. Tato jejich činnost byla zaměřena na mladé lidi a jejich vývoj mohl být tím narušen.“ Logická námitka jednoho z advokátů, proč tedy policie nezakročila dřív, když o koncertech a údajném porušování zákona věděla, nepomohl.

Přesto soud zřejmě díky velké kampani na obranu Jirouse a jeho přátel nesáhl k trestům, k nimž sáhnout mohl. Jirous, z pohledu justice de facto recidivista, který si už za „pobuřování“ do té doby odseděl necelý rok, dostal polovinu možného trestu – rok a půl, Zajíček rok, Karásek s Brabencem osm měsíců. Když předsedkyně senátu ukončila řízení, vedla ostraha Jirouse s dalšími třemi odsouzenými ven chodbami plnými lidí, kteří se je snažili povzbudit máváním a křikem. „Když jsem viděl ty davy lidí, tak jsem si říkal, že to je dobrý,“ vzpomínal později Jirous. Došlo ostatně i na hlasitá narozeninová přání.  Přesně ten den bylo Ivanu Jirousovi třicet dva let.

Na chodbě soudu se sešli lidé, kteří se do té doby neznali. (Snímky pořízené fotografem StB)

Západní novináři se sice do soudní síně nedostali, v dalším týdnu ale vyšly články v německém deníku FAZ, ve švýcarském Neue Zürcher Zeitung, ve francouzských denících Le Figaro a Libération, ve španělském El País, v německém týdeníku Die Zeit a v dalších známých novinách. Odvolací řízení u krajského soudu 11. listopadu rozsudek potvrdilo. V té době už ale Václav Havel, Jiří Němec a jejich přátelé domlouvali, jak využít faktu, že protest proti odsouzení muzikantů spojil v Československu tolik rozličných lidí kriticky smýšlejících o politických poměrech. Za měsíc a půl spatřila světlo světa Charta 77.