Ivan Jirous, Autor: [object Object]
Dějiny mají tu vlastnost, že málokdy dokážeme předem odhadnout jejich velikost. I zdánlivě bezvýznamné události se tedy nakonec mohou projevit jako přelomové, měnící životy velkého počtu lidí. Ani Ivan Jirous neměl patent na jasnozřivost, víc než jiní lidé své doby byl ale přesvědčený, že každá, i zdánlivě bezvýznamná síla může uvést dějiny do pohybu.
Jirous se nezajímal o politiku ani v časech jejího zdejšího rozkvětu v roce 1968, naopak se jí programově vyhýbal. Jeho zájmem bylo pomoct lidem kolem sebe dělat umění, které měl sám rád a které bylo nesené skutečnou tvůrčí svobodou. Když ale začal režim na začátku normalizace takové umění zakazovat a tvrdě potírat, Jirous si uvědomil jeho sílu. Pochopil, že zdánlivá banalita v podobě rockového koncertu, pokud má v sobě náboj svobody, může narušit i tak pevnou sílu, jakou je totalitní režim.
Proto prozíravě uvedl svůj nejdůležitější esej o povaze umění v poměrech československé normalizace veršem z Platona, zhudebněný americkou skupinou The Fugs: „Když se mění modus hudby, třesou se hradby města.“
Víc než básník
Už o rok později, kdy Jirous tohle napsal, se hradby československého „města“ skutečně otřásly. V září 1976, tedy před čtyřiceti lety, postavil komunistický stát Jirouse a jeho přátele Brabence, Zajíčka a Karáska před soud kvůli chování, kterého se bál, protože v něm viděl demonstraci svobody. Reprezentovaly ji rocková hudba, dlouhé vlasy, nedostatečná ochota podřizovat se konvencím.
Justice napřed chystala velký proces jako výstrahu všem, jimž byl Jirousův přístup sympatický. Pak se ale stalo přesně to, co režim nechtěl. Kolem procesu s lidmi z úplného okraje společnosti, kterých se kvůli jejich zájmu o hlučnou hudbu, provokativnímu vzhledu a častému vysedávání po hospodách neměl mít chuť nikdo zastávat, byl najednou rozruch a publicita v cizině.
Justice snížila počet obžalovaných. Proces (podrobně o jeho průběhu na str. 32–37) se navíc stal velmi důstojnou propagací společenství lidí, kterému Jirous začal říkat underground. Jejich obhajoba byla věcná, klidná a inteligentní. Ani jednou nedošlo k tomu, že by si vzájemně vyčítali vinu. Naopak jeden z obžalovaných – Svatopluk Karásek – v jednu chvíli prohlásil, že pokud má být odsouzen Jirous, chce být odsouzen také. Advokáti se nebáli hájit své mandanty tak, jak to jen v podmínkách komunistické justice bylo možné. Uměli odhalit slabá místa procesu a ukázat jeho absurditu, kdy se například počítaly neslušné výrazy v hudebních textech. Zájem západních novinářů a přítomnost mnoha desítek lidí na chodbách soudu shromážděných bez ohledu na riziko dodávaly pocit, že zúčastněné pojí víc než jen zájem o podzemní kulturu. Už brzy se mělo ukázat, co to vlastně je.
Historici dnes sdílejí názor, že proces s undergroundem stál u zrodu Charty 77 jako klíčové oponentní síly vůči režimu. Václav Havel to komentoval, že bylo třeba využít soudržnosti, již proces s Jirousem a spol. vyvolal, a přeměnit ji v něco trvalého.
Ivan Jirous bývá obvykle titulován jako básník, jeho osobní vzpoura, jež dokázala zatřást hradbami a ukázat ostatním cestu v temném normalizačním lese, je ovšem tím nejdůležitějším činem, s nímž bychom si jej měli pojit.
